Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivonne Weinerová (* 1954)

• narozena 12. dubna roku 1954 v hlavním městě Ekvádoru Quitu

• rodiče pamětnice Hana a Max Weinerovi emigrovali do Ekvádoru po komunistickém puči v Československu v roce 1948

• Ivonne Weinerová navštěvovala takzvanou americkou školu, kde byla výuka v angličtině i španělštině

• studovala školu se zaměřením na administrativu, poté odjela na studijní pobyt do Švýcarska

• po studiích začala pracovat v letecké společnosti v Ekvádoru

• celá rodina se později přemístila do USA

• maminka Ivonne Weinerové vyprávěla na sklonku života o osudech rodiny během holocaustu

Svým dětem chtěli dopřát kvalitní vzdělání a klidný život beze strachu, že budou pronásledovaní kvůli svému původu nebo náboženskému vyznání. A tak rodiče Ivonne Weinerové (*1954) krátce po únorovém převratu v roce 1948 opustili svůj plzeňský domov a s několikaměsíčním synem Michalem odjeli do dalekého Ekvádoru. O tom, co prožili během druhé světové války, se svými dětmi nemluvili. Bylo to příliš bolestné. „Když jsme se byli v šedesátých letech poprvé od emigrace podívat v Plzni, tatínek jen plakal, nechápala jsem proč,“ říká Ivonne Weinerová.

O tom, jak během holocaustu ztratila celou rodinu a sama se za velmi dramatických podmínek zachránila, Ivonnina maminka Hana začala vyprávět až na sklonku života. „Společně jsme v devadesátých letech navštívily Terezín, ale nebyly jsme schopné ani vejít dovnitř,“ říká pamětnice. Také její tatínek Max měl za sebou strastiplnou životní cestu, on a jeho synovec přežili válku jako jediní z rodiny.

Na první návštěvě Československa rodiče jen plakali

Ivonne Weinerová se narodila 12. dubna roku 1954 v hlavním městě Ekvádoru Quitu. Sem její rodiče Hana a Max Weinerovi přicestovali v září roku 1948 přes Paříž, Azory, Caracas, Bogotu a Cali s několikaměsíčním synem Michalem. Jejich největším přáním bylo dopřát svým dětem vše, co sami mít nemohli. Vedli je tedy hlavně ke vzdělání. „O víře ale zejména maminka nechtěla ani slyšet,“ říká pamětnice. Ta navštěvovala nejprve dvanáct let takzvanou americkou školu, kde výuka probíhala v angličtině i španělštině. Pokračovala ve studiu se zaměřením na administrativu. Aby se zdokonalila ve francouzštině a němčině, poslali ji rodiče na pobyt do Švýcarska.

V roce 1965 se Weinerovi poprvé od emigrace podívali do své domoviny. „Tatínek chodil po Plzni a jenom plakal, nechápala jsem proč,“ vzpomíná Ivonne Weinerová. Také její maminka se vracela ve vzpomínkách během návštěv rodné Plzně spíš k tomu dobrému, k životu před válkou. Hana Weinerová, rozená Löwyová, se narodila 5. září roku 1924 v Plzni. Její otec Vilém vybudoval těsně před vypuknutím druhé světové války v Puškinově ulici za Velkou synagogou činžovní dům, v jehož přízemí provozoval obchod s obuví. Když se začaly více projevovat restrikce proti Židům, opustila Hanka gymnázium a začala se učit švadlenou, rodiče to považovali za praktický krok. „Maminka prý byla naštvaná, později ale toto rozhodnutí svých rodičů ocenila. To, že uměla šít, jí později velmi pomohlo,“ říká pamětnice.

Mamince se podařilo utéct, někteří lidé pomáhali a někteří udávali

Jak zjistil historik Jiří Sankot, v roce 1940 přišel Vilém Löwy o svůj dům a obchod v Puškinově ulici. „Rodina se musela přestěhovat k příbuzným a Hančin otec se stal příležitostným dělníkem, čistil ulice a odklízel sníh. Dne 22. ledna 1942 odjela rodina transportem S do Terezína.“[1] Na pobyt v terezínském ghettu vzpomínala Hana Weinerová v roce 2008 pro washingtonské Muzeum Holocaustu[2]: „Pracovala jsem mimo ghetto v prádelně, to mě docela bavilo. Jednou jsem si všimla, že se ghetto mění, najednou byly v obchodech za výlohou potraviny nebo šaty. Esesák byl najednou milý, navštívil domov dětí. Pak jsme zjistili, že to byla taková Potěmkinova vesnice, že to bylo kvůli plánované návštěvě Červeného kříže.“ Několik tisíc vězeňkyň z Terezína, včetně matky pamětnice, bylo mezi dubnem a červnem roku 1942 nasazeno na práci v křivoklátských lesích. Hlavní pracovní náplní bylo sázení stromků, dále se například podílely na stavbě bažantnice pro Reinharda Heydricha či na výkopu ochranných protipožárních pásů. Dozor nad vězeňkyněmi vykonávali především místní četníci a hajní. Dle výpovědí pamětnic byly zdejší podmínky lepší než v samotném Ghettu Terezín. [3] To potvrdila ve svých vzpomínkách také Hana Weinerová: „Byly jsme tam docela spokojené, pak nás poslali zpátky do Terezína, což bylo smutné. Na Křivoklátě nás hlídali čeští policisté, nosili nám jídlo, večer jsme spolu seděli u ohně. Na rozloučenou se s námi chtěli vyfotit, že nám fotku po válce dají. My jsme ale věděly, že se nevrátíme.“

V květnu roku 1944 odjela celá rodina transportem do tábora Osvětim-Březinka, kde Hančini rodiče zahynuli. „Moje maminka mi vyprávěla, že si přála zůstat se svými rodiči, že ji ale poslali jinam, na práci. Vzpomínala na velkou hromadu bot, ze které si měla vybrat pár pro sebe, nemohla ale najít dvě stejné boty,“ říká Ivonne Weinerová. Její maminka Hana byla podle audio nahrávky washingtonského muzea  převezena do pracovního tábora Christianstadt (dnes Chrysztkowice v Polsku). „Bylo to jako z hororu,“ vzpomínala Hana Weinerová, „Někteří lidé šli rovnou do plynu, vlaky s dalšími lidmi jsme slyšeli přijíždět i v noci. Po dvou měsících vzali některé mladé dívky a poslali nás do jiného tábora, před tím nás vzali do sprch. Bály jsme se, že místo vody z nich půjde plyn. Ale nakonec tekla voda. Dali nám oblečení a odvedli nás do vlaku, seděla jsem v otevřených dveřích vedle vojáka, nohy nám visely ven z vlaku. Ptala jsem se ho, kam jedeme. A on mě ujistil, že horší než v Osvětimi to být nemůže.“

Maminka Ivonne Weinerové pracovala v Christianstadtu v muničce, dozorci se tady prý chovali o něco lépe, dokonce vězeňkyním nosili mléko, které mělo zřejmě omezit vliv toxických látek z výroby. 3. února 1945 nastala evakuace a z tábora byl vypraven pochod smrti do Bergen-Belsen. (O podmínkách v tomto táboře vzpomínala pro Paměť národa také Anna Hyndráková) Hana Weinerová pochopila, že musí utéct, dokud je ještě alespoň trochu při síle. „V lese maminka potkala další dvě dívky na útěku, domluvily se, že půjdou spolu a že budou raději mezi sebou mluvit německy, aby nebyly podezřelé. Maminka dobře německy neuměla, proto raději moc nemluvila. Mnoho lidí jim prý pomohlo, nechali je přespat, dali něco k jídlu. Byli ale i takoví, kteří je udali,“ vysvětluje pamětnice. Od jednoho sedláka je tak pod zbraní odvedli Němci do jiné vesnice, kde pak byly ubytované s ostatními utečenci, o které se staraly jeptišky. Tady také Hana využila svou dovednost a spravovala oblečení.

Navzdory tomu, že byla na útěku a daleko od svých rodičů, o které musela mít velký strach, prožívala Hana Weinerová hezké dny. „Bylo skoro jaro, každou neděli nás místní lidé zvali na kávu a koláče,“ vzpomínala. „Brzy po bombardování Drážďan se ale začalo mluvit o evakuaci a o tom, že by se všichni mladí lidé měli přemístit blízko fronty a stavět zákopy. Polský kluk, který nás měl odvézt drožkou na nádraží, byl ale chytrý, schválně jel pomalu a my jsme vlak nestihly.“ Starosta pak Haně a jejím souputnicím pomohl obstarat falešné doklady. Vlakem se dívky dostaly až do Liberce, ten byl ale součástí Německé říše, proto se vydaly dál do Protektorátu. Jako zázrakem se jim podařilo dostat až do Prahy, kde vyhledaly Haninu tetu. „Maminka pak u tety přečkala do konce války, nikdo o ní ale nesměl vědět, takže se musela chovat velmi tiše, nesměla ani pustit vodu, zkrátka jako by v bytě nikdo nebyl,“ říká Ivonne Weinerová.

Seznámení s tatínkem – láska přes řidičák

Po válce se Hana seznámila s Ivonniným tatínkem Maxem Weinerem. „Pracovala jako úřednice na výdeji řidičských průkazů. Jednou s kolegyní přijaly pozvání na výlet od chlapců, kterým vydaly řidičák. Jeli do Týna nad Vltavou, kde se setkala nejprve s tatínkovým synovcem, teprve později poznala tatínka,“ vysvětluje pamětnice. Její otec Max Weiner se narodil 9. října roku 1910. Také jeho rodina se stala obětí holocaustu. Společně se svým synovcem se také snažil o obnovu rodinného obchodu s oblečením v Týně nad Vltavou. O tom, co za války prožil, nechtěl se svými dětmi ale nikdy mluvit.

 „Po válce mým rodičům pomohli příbuzní, bratři Oskar a Rudolf Löwyovi [Rudolf byl otec současného předsedy plzeňské židovské obce Jiřího Löwyho], aby získali zpět dům v Puškinově ulici v Plzni. Spřátelili se s paní, která dělala domovnici, mamince dokonce pomáhala, když se narodil bratr Michal, a oslovovali jí babičko,“ říká Ivonne Weinerová. Když po komunistickém puči začali její rodiče tušit, že v jejich vlasti bude znovu zle, rozhodli se pro emigraci. „Tatínkovi příbuzní už byli v Ekvádoru, tak tou dobou byla poptávka po přistěhovalcích, kteří by pracovali na farmách v rozlehlých zemědělských oblastech,“ vysvětluje pamětnice. Jejím rodičům se v nové zemi nejprve nelíbilo, museli se naučit španělsky a začít budovat svůj profesní život znovu od začátku. Se zemědělstvím žádné zkušenosti neměli, tatínek proto začal pracovat v obchodě s obuví a maminka zůstala v domácnosti. Později se za Weinerovými přistěhoval i Maxův synovec se svou snoubenkou.

Zakotvila v USA, do své vlasti se ale vrací

Po studiích začala Ivonne Weinerová pracovat v letecké společnosti v Ekvádoru, táhlo ji to ale za bratrem do USA. „S povolením k pobytu to tehdy nebylo tak snadné, bratr zjistil, že bude jednodušší, když nejprve požádá o povolení pro rodiče, a ti pak požádají o povolení pro mě,“ vypráví. Rodičům se prý do stěhování nechtělo, v Ekvádoru už si zvykli. Našli pozemek v horském údolí nedaleko termálních pramenů, kde si postavili dům v sousedství svých příbuzných a známých. Nakonec se ale nechali přemluvit. „Tehdy byla móda, že si lidé z Ekvádoru kupovali prázdninové byty v USA, to samé udělali i rodiče, protože byli oba v důchodu, dostali brzy povolení k pobytu a krátce na to jsem ho získala i já,“ vysvětluje pamětnice. Její rodiče dožili ve Spojených státech, tatínek Max zemřel v roce 1994 a maminka Hana v roce 2017. „Mamince jsem alespoň nechala na plzeňském židovském hřbitově vytesat na rodinném hrobě jméno,“ říká Ivonne Weinerová, která se do Plzně za svými příbuznými ráda vrací.

 

[1] SANKOT, Jiří: Lidé spojení s Věrčiným osudem, In: PONCAROVÁ, Jana: Deník Věrky Kohnové, Motto, Praha 2023

[2] Oral history interview with Hana Löwy Weiner, dostupné na: https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn36403

[3] PLACHÁ, Pavla - ZEMANOVÁ, Pavla: Terezínská pracovní komanda vnějšího nasazení. In: Terezínské studie a dokumenty 2001, s. 56-64.