Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Weinfurt (* 1950)

• narozen 31. prosince 1950 ve Stříbře na Plzeňsku

• v letech 1965 až 1969 absolvoval lesnické učiliště na Modravě

• v roce 1969 narukoval na vojnu do Prešova

• v letech 1969 až 1971 sloužil u Roty hloubkového průzkumu v Janovicích

• po vojně nastoupil k Veřejné bezpečnosti v Klatovech, dodělal si maturitu a vystudoval vysokou školu v Holešově

• u Veřejné bezpečnosti (od r. 1991 policie) zůstal i po roce 1989 až do důchodu

• po celou profesionální dráhu aktivně sportoval a závodil

• podílel se na vzniku oddílu vodních záchranářů v Klatovech

Rodilý Klatovák a vyučený lesník Josef Weinfurt rukoval na vojnu k průzkumným praporům do Prešova. Protože byl lesák a měl výbornou fyzičku, přeřadili ho k parašutistům. Skákat nechtěl, protože neměl před vojnou žádný paravýcvik. Nikdy ho to nelákalo. Ale na vojně se vás nikdo neptá. Rozkaz je rozkaz. A tak se proti své vůli stal parašutistou. 

Lesárna na Modravě

Josef Weinfurt se narodil 31. prosince 1950 ve Stříbře na Plzeňsku, vyrůstal v Klatovech. Od mládí rád sportoval a toulal se po lesích, proto po základní škole zvolil Lesnické učiliště na Modravě, obor lesník. „Myslivost jsme měli a odborné předměty, těžba, semenářství, vysazování stromků, průřezy, škůdci, ochrana lesa. To, co dneska dělají ochranáři, tak to jsme se my všechno učili. Tam jsem se naučil makat. Já jsem byl z města, takže to byla tvrdá škola. To už byla taková příprava na vojnu. Když chtěl někdo být hajný, tak musel potom ještě do Vimperka na nástavbu, na tzv. hájenku. To už bylo s maturitou. Tam jsem si podal žádost, ale už jsem se tam nedostal, tak jsem si řekl, že to nechám až po vojně.“ Čtyřletá střední škola s maturitou byla až v Písku. Přestože se pamětník dobře učil a přijímací zkoušky udělal, nevzali ho. „Tam se bez protekce tehdy nebylo prakticky možné dostat. A já jsem žádnou neměl...“ konstatuje.

Rok 1968 prožil Josef Weinfurt v lese na Modravě. Jedenadvacátý srpen 1968 ho zastihl v Klatovech. Zrovna pracoval na manipulačním skladě. Vzpomíná: „Řezali jsme tam dříví a dávali ho rovnou do vagonů. To už bylo po vyučení. No rok 1968, to je, jako kdyby to bylo včera. Chlapi to slyšeli v rádiu, tak se přestalo dělat. A protože mě politika v té době vůbec nezajímala, šel jsem se koupat do lázní. Tak to byl můj šedesátý osmý rok. Bylo mi osmnáct let, nijak jsem to neprožíval. Studenti tady pak v roce 1969 stávkovali, vzpomínali na Palacha, protože tady byli kluci, který ho znali,“ dodává pamětník a pokračuje: „A já jsem v devětašedesátém roce rukoval. Řekl jsem si, že tu hájenku nechám až po vojně, a po vojně už jsem začal uvažovat trochu jinak, tak jsem šel k policii, kde jsem si to vzdělání dodělal. Bylo mi to umožněno. Dneska mi ta škola ale není k ničemu.“

Být fyzicky zdatný na vojně bylo plus

V Prešově narukoval k průzkumákům. Protože byl lesák, přeřadili ho k parašutistům. Pamětník vysvětluje: „Tenkrát tam měli málo lidí, u paragánů dělali fyzické prověrky a já jsem byl jeden z nejlepších, tak mne šoupli k paragánům. Nechtěl jsem tam, neměl jsem žádný paravýcvik, nic, ale nikdo se mne neptal. To byla vojna. Byl to rozkaz. Tak jsem přešel od průzkumáků na rotu hloubkového průzkumu, RHPz. Tak jsem potkal Karla. My jsme byli přímo spolu, celý ten půl rok, co jsme tam byli,“ vzpomíná pamětník. V Prešově byli veliteli rot parašutistů absolventi. Měli většinou základní výcvik ze Svazarmu. Kamarád Karel měl výhodu, že základní výcvik absolvoval ve Svazarmu v Kolíně. To vyučený lesník Josef Weinfurt musel celou parašutistickou průpravu absolvovat až v zamrzlém Prešově. „Bylo nás tam víc, kteří jsme neprošli  výcvikem, no tak jsme ho celý absolvovali tam. A protože to bylo v zimě, tak jsme skákali do zmrzlého a ztvrdlého pískoviště.“ 

Bigoši křtěný vzduchem

Z Prešova přešel vojančit do Janovic nad Úhlavou. Byl rád, že je blízko domova. Do Klatov utíkal, i když se to samozřejmě nesmělo: „Velitel nám jasně řekl: ‚Když tě chytnu, tak tě zavřu, až zčernáš, ale ne za to, že jsi narušil okruh posádky, ale že ses jako průzkumák nechal chytnout!‘“ S kamarádem z vojny Karlem Ladýřem se již nesetkali, byť ten nastoupil k RHPz U sloupu ve Vimperku. „S Karlem jsme o sobě po vojně vůbec nevěděli, nepotkali jsme se ani na letních cvičeních parašutistů v Chrudimi,“ vysvětluje Josef Weinfurt. Roty hloubkového průzkumu byly situované podél západní hranice. Pamětník vysvětluje: „To byl Cheb, Tachov, tady Janovice, potom byl až Vimperk a potom dál už ne. Tam, kde byla západní hranice, tak tam byly ty RHPz.“ 

Parašutisté z RHPz říkali mezi sebou těm známějším z Prostějova „bigoši křtěný vzduchem“. Paragáni v Prostějově byli cvičeni k hromadným seskokům a boji, kdežto vojáci z RHPz absolvovali komplexnější výcvik a byli trénovaní na individuální nasazení v utajení. I v rámci kasáren měli zvláštní postavení a režim. Jak pamětník vysvětluje: „To byl tzv. průzkumný prapor, který byl úplně mimo těch bigošů, protože Janovice byly obrovský kasárna. Průzkumný prapor měl tři roty – rota průzkumáků, rota tankistů a rota hloubkových průzkumáků. Samostatně to dělalo prapor. V Janovicích bylo přes 2000 vojáků. Ale nás byly jenom tři roty, jedna rota třicet lidí. Byl to Speciální průzkumný prapor 1056. My jako hloubkový průzkum jsme byli jenom součást toho praporu. Bylo to takový malinký družstvo, pět lidí, to vyhodili a plnilo si svůj vlastní úkol.“

Sport byl můj chleba

Po vojně už se k parašutismu nevrátil. „Skákat jsem nechtěl,“ vysvětluje pamětník, „že by mě to nějak moc bavilo, to mě nebavilo. Na vojně byla dobrá parta, měli jsme víc peněz a člověk byl trošku hrdý na ten červený baret, to ano. Ale skončila vojna a skončilo skákání. Dělal jsem triatlon, ten mne hodně bavil. Potom přišla horská kola, silniční závod Král Šumavy, to jsem také dělal. Ale k parašutismu jsem se už nikdy nevrátil.“ Veřejná bezpečnost, kam Josef Weinfurt po vojně nastoupil, pořádala během roku sportovní a výkonnostní soutěže a závody. „Mám na co vzpomínat, díky závodům jsem projezdil celou republiku,“ vypočítává, kde všude sbíral ocenění ve sportovních disciplínách: „Střelba, volejbal, atletika, víceboj, bezpečnostně branný závod, z toho všeho mám medaile, to jsem dělal. Nebyl jsem v přímém výkonu, nescházel jsem nikomu, tak jsem si mohl dovolit jezdit po závodech.“ A vyhrávat. 

Na rovinu – byla to pakárna 

Proč už se vlastně pamětník nevrátil po vojně k lesnictví? „Po skončení vojny jsem ještě chvilku pracoval jako tesař u Stavebního podniku. Potom dělali nábor k policii, no a zlákali mě. Tak jsem tu lesařinu pověsil na hřebík a nastoupil k policii, do Plesné u Chebu na POVB – pohraniční oddělení Veřejné bezpečnosti. V té době udělali reorganizaci, pohraniční oddělení VB zrušili a udělali normálně VB, jako byla, a z některých oddělení udělali tzv. oddělení Ochrany státních hranic – OOSH. To byl rok 1972.“ Odsud pamětník odešel na školu SNB do Holešova. „To byla tenkrát Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti, v Holešově byla tzv. 3. fakulta, která měla na starosti ochranu státních hranic,“ ozřejmuje. Po skončení školy dělal pamětník tělovýchovného náčelníka Pohraniční brigády v Sušici. „Pak jsem se oženil a už jsem u té ostrahy hranic nechtěl zůstat, protože, na rovinu, byla to pakárna. Takový to vojančení pro mě nebylo. Usiloval jsem o přechod zpátky k VB.“ 

Co v sedmdesátých letech obnášelo hlídání hranice s NDR? „Byla to taková odpočinková služba, spočívala v tom, že jsme chodili po lese. Jeden úsek byl asi patnáct kilometrů dlouhý. Samozřejmě že to člověk nemohl uhlídat, to bylo jen tak pro formu. Když chtěl někdo utéct, tak překročil hranici s NDR přes Ašský výběžek. Služba tady spočívala v tom, že když byl sběr borůvek, tak na naší straně byly borůvky, na jejich ne, tak ty babky s hřebenama, ty ‚Enderačky‘, chodily k nám. Tak co člověk měl dělat – když se nechal vidět, tak ony odešly samy až za čáru, to se mohlo až na hranice, tam žádné pásmo nebylo. Odešly, chvilku počkaly, člověk přešel, tak se zase vrátily. To se nějak neřešilo. Když byl člověk rozumný, tak z toho nedělal žádnou vědu. To byla celá služba.“

Pod Lipnem mu došel kyslík

Pamětník se ocitl i na západní hranici. „Jednou jsme jako Veřejná bezpečnost šli pomáhat pohraničníkům. Párkrát jsem byl i na hlásce, kde jsme měli sledovat přelety, jestli není narušená hranice, vzdušný prostor. To byla taková jediná výpomoc těm PS.“ Americká základna v bavorském Vilsecku byla odsud nedaleko. Provokační lety amerických vrtulníků podél hranice byly tehdy běžné. „V tu dobu lítaly kobry. Ale nikdy nenarušily naši hranici. Jo, oni provokovali, dělali si z toho tady srandu.“ A jestli bylo možné, aby se příslušník PS nechal odvézt americkým letadlem? „No proč ne, oni rádi pomohli, kdo chtěl na druhou stranu, tady byl problém, tam ne.“ 

Cesta z totality vedla nejen lesními stezkami a vzduchem, ale i pod vodou. Pamětník vzpomíná: „Osobně znám kluka z Klatov, kterému se podařilo utéct – a zrovna na Lipně. Nebyl to přímo můj spolužák, ale byli jsme stejný ročník. Potápěč. Podplaval Lipno, dostal se na Západ, ale bohužel mu cestou došel kyslík. Svojí vůlí se tam nějak dostal, ale odnesl to jeho mozek. Strávil nějaký čas v přistěhovaleckém táboře a pak ho poslali zpátky. Potkal jsem ho tu pak, zdravili jsme se, on mě sice poznal, ale už bylo znát, že není v pořádku.“ Josef Weinfurt dodává: „Pohraničníci, to byl tenkrát blázinec, já jsem to furt nějak nechápal, jak si můžou hrát takhle na vojáky. Ale byl to prostě bojový úkol. Proto chodili všichni ozbrojení. Samozřejmě že když si mladý kluk vzal do hlavy, že půjde na Západ, a byl pohraničník, měl to snazší. Protože to tam znal. Spolužák z učňáku také zdrhnul, znal dobře Modravu, věděl kudy. My jsme chodili za čáru zalesňovat.“

Dnes to dá desetiletý kluk

Pamětníkovi se nakonec podařilo ze služby na hranicích vymanit. „Až jako ženatému s děckem, žena měla zaměstnání tady v Klatovech. Přešel jsem zpátky k Veřejné bezpečnosti do Nýrska, kde jsem sloužil řadu let na normálním obvodním oddělení jako řadový policista. Měl jsem svůj revír, to byla běžná služba, jako to chodí dodneška. Po pěti  letech služby v Nýrsku zřídili oddělení ve Švihově, to bylo zrušené, ale po roce 1989 se zjistilo, že to bude asi vypadat u té policie trošku jinak, zvýšila se kriminalita a tak dále, tak zvýšili i počet oddělení, ze Švihova udělali oddělení a já jsem tam šel jako velitel na rok.“ V té době se pamětník dozvěděl, že se bude v Klatovech zřizovat nová funkce tzv. bojaře. Znělo to lákavě, a tak si podal žádost. A konkurz v Klatovech vyhrál. Bojaře nakonec dělal šestnáct let – až do svého odchodu do důchodu.

Josef Weinfurt osvětluje práci bojaře: „Měl jsem na starosti střeleckou a tělesnou přípravu. Tenkrát z ní měli všichni strach. Bylo tam plavání, kliky, běhy a obratné věci, přelézání přes tyčku. Jak šel čas, tak se to pořád zmírňovalo a zmírňovalo, až to došlo do takového stadia, že dnes to dá desetiletý kluk,“ pousměje se pamětník. „Ona ta fyzická zdatnost je vyžadována hlavně na Urně a ve speciálních jednotkách. V běžném výkonu je třeba, aby kluk uměl dobře právo, jak použít zbraň, a měl takový ten policejní čuch. A ten se dá získat jedině praxí. Já jim dával na učebnu teorie, dodneška tady mám věci, co jsem je učil. Když potkám starší kluky, co ještě slouží, říkají mi: ‚Dodneška si pamatujeme, cos nás učil.‘ Zkrátka jsem ty kluky připravoval na službu v terénu venku. To byly doby!“

Vodní záchranáři 

Josef Weinfurt se v Klatovech podílel na utváření oddílu Vodní záchranné služby. „To byl dobrovolný sbor. Tenkrát to začínalo, integrovaný záchranný systém, policisti, hasiči a doktoři.“ Popisuje: „Třeba byly závody kanoistů na Vydře. Museli jsme se rozmístit po břehu, a když se někdo otočil, tak jsme měli na konci lano přes řeku, a když nahoře řvali, že jede loď bez člověka, tak jsme hnali a tu loď jsme chytali. Pádla, lodě i vodáky jsme tahali ven.“ Ve Vodní záchranné službě se pořádala i mistrovství republiky. Závodily i děti: „Většinou ti, kdo byli členy, měli děti kolem deseti let. Byl zároveň dětský oddíl a ten závodil pak i jako dospěláci. Dobruška, Hnačovský rybník, na divoké vodě na Vydře, tam jsme ty děti učili. Tažení, vytažení z vody na břeh, když se někdo otočí, a záchrana, záchranné dýchání atd.“ 

No vždyť já Karla znám!

U policie se pamětník sešel se svým spolužákem z modravského učiliště Pavlem Bečvářem. Ten sloužil v Prachaticích. Josef Weinfurt vypravuje: „To Pavel Bečvář mě naučil na běžkách. Byl to první závod na Modravě, tak jsem se zúčastnil a vyhrál jsem ho. Protože tam nikdo jiný nebyl. To nám dali ty slepecký lyže vojenský, co nosili péesáci na hranicích, a s těma jsme běželi. Byla to spíš dřina než běžky. Pavel Bečvář tam po vyučení dělal dělníka v těžbě a pak šel taky k policii, do Prachatic. Tam poznal Karla Ladýře, ale nevěděl, že se známe. Tak jsme vzpomínali a vzpomínali, i na vojnu, a já jsem si vzpomněl na Karla, se kterým jsme vojančili v Prešově.  A on: ‚No vždyť já Karla znám, ten je u policie v Prachaticích!‘ Tak mně na něho dal kontakt a od té doby se vídáme,“ uzavírá s úsměvem své vyprávění Josef Weinfurt.