Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Weissová (* 1930  †︎ 2016)

• narozena 22. srpna 1930 v Saské Kamenici (chemnitz) v Německu

• po bombardování Saské Kamenice v roce 1945 utekla s rodinou do Kadaně

• nakonec neodsunuta do Německa kvůli českému původu

• roku 1994 získala čestný odznak Českého svazu bojovníků za svobodu

• zemřela v červnu 2016

Erika Šustrová se narodila 22. srpna 1930 v Saské Kamenici na německé straně Krušných hor. Ačkoli její rodina žila v Německu, sama říkala, že jejich předkové byli Češi. Matka sice byla Němka, ale otec Čech. Erika i její starší bratr a sestra vyrůstali v Saské Kamenici (německy Chemnitz). Erika tam navštěvovala dívčí školu, sestra se živila jako šička a bratr jako automechanik. „V Německu byly jenom německý školy a tam chodili i Češi, co tam bydleli, a nikdo nevěděl, jako že já osobně, že my jsme Češi,“ říkala Erika Weissová.

Co to znamená, že bude válka? 

„Bylo mi 8 let. To už jsme slyšeli, jak si naši rodiče šuškali o válce. Ale mně to bylo jedno, já jsem se těšila, že se něco novýho děje. Jako děti jsme se ptaly: A co to znamená? Eriko, ani se neptej.“ Později pochopila, když Saskou Kamenici bombardovali Spojenci a ona viděla první mrtvé lidi.

Za druhé světové války byla totiž Saská Kamenice považována za těžkoprůmyslové město. Byla zde soustředěna vojenská výroba, a jak paní Erika Weissová vyprávěla, hodně lidí i ze vzdálenějšího okolí se tam sjíždělo na práci. Především v únoru a březnu 1945 se ale stalo právě toto město cílem bombardování Spojenců. Eričina rodina se během náletů schovávala ve sklepě: „Když spadly bomby, tak náš barák už hořel a my jsme nemohli z našeho baráku ven. Ale ty činžáky byly propojený takovýma betonovýma rourama. Tak my jsme se dostali až z vedlejšího baráku ven. A když jsme šli ven, tak to všecko hořelo a padalo a padaly i okna od horka.“

Útěk do Kadaně

Po největším náletu, kdy spojenecká bomba zasáhla i dům rodiny Šustrových, byli Eričini rodiče nuceni utéci i s rodinou na předměstí. Tam sice našli prozatímní azyl v tělocvičně, ale jen na jeden den, než uvolnili místo příbuzným, prchajícím před hořícím asfaltem. „Tak jsme jeli vlakem z Chemnitzu sem do Kadaně. Jezdili jsme místama vlakem, a když ta trať byla rozbitá, tak jsme museli jít kus pěšky. Ty vlaky už neměly žádný okna. To bylo všecko rozbitý. No, tak jsme do tý Kadaně šli skoro víc pěšky, než jsme se vozili.“

V Kadani si pak příbuzní rozdělili Eričinu rodinu, každý vzal někoho na byt. Později dostali jednu prázdnou místnost. „Tam jsme se my s rodičema nastěhovali a postupně nám vždycky někdo dal, ňáký sousedi, co byli odsunutý do Německa, tak jedny nám dali peřiny, druhý nám dali stůl. Tak bídně jsme žili.“ 

Život po válce 

Úprk rodiny z hořící Saské Kamenice do Kadaně znamenal pro rodinu Šustrovu vysvobození. Erika často vzpomínala, jak byl život v Kadani klidnější. Eričina matka byla po těžké operaci žaludku, kterou prodělala už v Saské Kamenici, a tak Erika jako nejmladší dítě do práce nechodila a musela se o maminku starat. Ačkoli rodina měla dost peněz, protože její bratr i sestra už vydělávali, nemohli si za ně nic koupit „Ty peníze pro nás neměly cenu, když jsme neměli potravinové lístky. Cukr, mouka, textil, všechno bylo na lístky. Hlad byl, nouze ve všem a trvalo to dva, tři roky.“ Postupně se ovšem v Kadani osamostatnili. „Co bylo za války nejtěžší? Ta nouze, ten hlad.“

Po válce však hrozil rodině odsun do Německa. Dokonce už měli sbalené věci, ale Eričini předkové z otcovy strany byli Češi a k odsunu nakonec nedošlo. Peníze, jež měli naspořené, dali Němcům, kteří museli být odsunuti, ti jim zase za to nechali nějaký nábytek.

V roce 1947 potkala Erika Šustrová Chajema Weisse, pocházejícího z Podkarpatské Rusi. Toho si o rok později vzala za manžela. „On byl v koncentráku, no, a já byla v Německu. A tady v Kadani jsme se poznali. Bylo mi 17 let. A on pak mě chránil. Říkal: ‚Heleďte, nechte tu moji holku na pokoji. Nic vám neudělala. Já jsem byl v koncentráku.‘ Voni ještě říkali: ‚A ty sis vzal Němku?‘ A von říkal: ‚Hele, do toho vám nic není.‘ (…) Když jsem šla s nim, tak jsem nemusela mít strach, že mě někdo něco udělá, i přestože jsem mluvila německy.“

S Chajemem Weissem vychovala Erika Weissová tři děti. Měla 7 vnoučat a 12 pravnoučat. Na manžela stále vzpomínala i po jeho smrti a radovala se ze svých vnoučat a pravnoučat.

Pamětnice zemřela v červnu 2016.