Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edith Weitzenová (roz. Nettlová) (* 1924  †︎ 2011)

• narozena 7. května 1924 v Drážďanech do židovské, německy hovořící rodiny

• v roce 1930 se rodina přestěhovala do československého pohraničí – do Liberce

• po vzrůstu antisemitismu v pohraničí na konci 30. let se přestěhovali do Prahy

• rodiče krátce v uprchlickém táboře, děti v dětských domovech

• otec německý sociální demokrat, díky pomoci Wenzela Jaksche odjel v únoru 1939 do Británie

• zbytek rodiny jej následoval koncem dubna 1939

• ve Velké Británii krátkou dobu civilní zaměstnání

• následně výcvik a služba u RAF – odposlechová služba (u Women‘s Auxiliary Air Force – WAAF)

• během války provdána za skotského vojáka, po rozvodu se v roce 1948 vrátila do ČSR

• po komunistickém převratu krátce vězněna

• v Československu znovu provdána, až do penze civilní zaměstnání

• zemřela 2011

Rodina

Edith Weitzenová se narodila 7. května 1924 v Drážďanech, kde žila její rodina. Otec byl však původem Čech z Dvora Králové. Roku 1930 se celá rodina přestěhovala do Československa – do Liberce. Zde paní Weitzenová navštěvovala německou školu, neboť celá rodina mluvila německým jazykem.

Rodina Edith Weitzenové byla židovského původu. „My jsme Židé. I moji rodiče byli. Ale nebyli jsme ortodoxní. Naše vyznání se označuje jako reformované: dodržovali jsme hlavní svátky a tak podobně, ale ne že bychom například jedli podle ‚předpisů.‘“

Paní Weitzenová vzpomíná, že do roku 1937 byl život v československém pohraničí poměrně klidný. „Bylo to normální soužití. V pohraničí jsme vůbec neměli pocit, že jsme odlišní od ostatních, a ani se k nám nechovali nějak (špatně). Dokud se neobjevil Henlein, tak to tady bylo úplně normální.“ Po vzrůstu antisemitské atmosféry v pohraničí se celá rodina přestěhovala do Prahy. Rodiče byli následně umístěni v uprchlickém táboře u Kladna. Malá Edith spolu se svým o čtyři roky mladším bratrem pak byli posláni do dětských domovů. Nakonec skončili odděleně od sebe. Až zde se paní Weitzenová podle svého líčení naučila hovořit plynně česky.

Otec emigroval do Velké Británie

Otec Edith Weitzenové byl příslušníkem německé sociální demokracie. Díky jejímu tehdejšímu předsedovi Wenzelu Jakschovi se mu otevřela možnost vycestovat z nejistého Československa do Velké Británie. Této možnosti využil v únoru 1939. Odjet mohli však pouze muži starší osmnácti let, Edith Weitzenová tedy společně s matkou a mladším bratrem zůstali v Československu, kde je o pár týdnů později zastihl vznik protektorátu.

Jak popisuje paní Weitzenová, v dubnu 1939 vyslal Wenzel Jaksch do protektorátu jistou slečnu Warrenovou, jež se měla zasadit o výjezd manželek a dětí sociálních demokratů, kteří již dříve vycestovali.

„Dokud nebyla ještě válka, která začala až v září (1939), tak Němci na tom ani tak moc netrvali, aby zde Židé zůstali. Byli docela rádi, že opustí Československo.“

Paní Weitzenová si do detailu vzpomíná na okolnosti jejich cesty do Británie: „My jsme snad byli jediní Židé mezi nimi. Měli s námi velké pohovory v Praze. Matka měla velké problémy: musela na gestapo a tak podobně. Říkali jí, ať nikam nejezdí, že se jí tu nic nestane. Jenže ona se nedala, a tak se nám podařilo v posledním dubnovém týdnu roku 1939 odcestovat.“

Útěk do Británie

Společně s matkou a bratrem cestovali nejprve vlakem do Ostravy a pak do polského Gdaňsku, kde několik dní čekali na loď do Anglie. Do Londýna dorazili 1. května 1939. Co se týče zavazadel, mohl si vzít „každý jeden kufr, jenom nejnutnější osobní věci. Já vím, že jsme tatínkovi tenkrát koupili asi tři salámy, že mu je dovezeme. Cestou jsme je ale hlady snědli. Chudák nedostal nic.“

Z Londýna se zanedlouho přestěhovali do přístavního městečka Margate v hrabství Kent (blízko Doveru). Po vypuknutí války a zahájení německých náletů však byli evakuováni zpět do Londýna. Matka paní Weitzenové uvažovala o cestě za příbuznými do Austrálie, což začátek války znemožnil. Otec mezitím narukoval k formujícím se československým jednotkám na britském území a byl převelen do Francie.

Život na britských ostrovech

Matka paní Weitzenové začala v Londýně pracovat v továrně na uniformy, mladá Edith našla práci v továrně na dámské prádlo. Poté byla zaměstnána v jednom obchodě, kde vedla účetní knihy.

U Royal Air Force

Po krátkém období práce narukovala paní Weitzenová do britské armády. „Musela jsem čekat, až mi bude sedmnáct a půl, na vojnu nás dřív nebrali, takže jsem myslela, že o tuto možnost přijdu. Ale ještě jsem to stihla. Ještě jsem tam byla skoro čtyři roky.“

Síla její motivace ke službě v armádě je více než zřejmá: „Budu se raději snažit pomáhat, abychom Hitlera pokořili a abychom se případně i mohli vrátit (do Československa). Nechali jsme tam babičku, která zahynula v Terezíně. Prostě jsem dostala takový nápad, udělat pro to něco, pokud by to bylo v mých silách. Čekala jsem tedy, až mi bude sedmnáct a půl. Hned v ten den ráno jsem tam šla, na to se pamatuji.“

Po přijetí k vojsku strávila přibližně měsíc ve výcvikovém středisku Gloster na západním pobřeží Velké Británie. Díky dobré znalosti němčiny byla následně přičleněna k letectvu, kde absolvovala další výcvik se zaměřením na odposlech vysílání mezi německými letadly a jejich letišti.

Služba v praxi

Následně byla jako členka WAAF (Women‘s Auxiliary Air Force – Ženské pomocné jednotky letectva) nasazena do radiostanice na britském východním pobřeží, kde měla za úkol monitorovat a analyzovat komunikaci nepřátelského letectva (pozice, počet sestřelů, příkazy německých základen, údaje o shromažďování). Sloužící vojáci zde byli rozděleni na čtyři střídající se směny. Zde sloužila od února 1942 až do srpna 1945. 

„Bylo to docela zajímavé a člověk, když byl mladý, tak si snad ani neuvědomoval, že se děje tak strašně vážná věc. My jsme z toho kolikrát měli i legraci.“

Vztahy mezi vojáky

Paní Weitzenová hodnotí vztahy mezi spolubojovníky jako velmi dobré. Většina jejích kolegů byla z „lepších vrstev“, neboť jen ti podle jejího líčení ovládali i cizí jazyky mimo svůj rodný jazyk. „Angličané jsou velice líní se naučit cizí řeč. Nepotřebují to, poněvadž všude ve světě vždycky najdou někoho, kdo umí anglicky. Tak proč by se namáhali? Německy uměli opravdu jen takoví lidé z lepších vrstev, kteří chodili do vyšších škol a kteří měli tedy možnost i zájem.“

V jednotce sloužilo rovněž i několik Čechů. Britové se k nim chovali velmi vstřícně, bez ohledu na jejich národnost či náboženské vyznání. „Angličané jsou velice tolerantní v tomto směru… Věděli, že se snažíme a bojujeme na jejich straně, tak k nám byli velice vstřícní.“

Obecné hodnocení

„Osobně nemůžu říct, že bych zažila nějak špatnou válku. My jsme sice, když jsme byli v Londýně, zažili dost těžké nálety. Museli jsme každou noc chodit do krytu – během bitvy o Británii. Ale potom, když jsem byla na vojně, byli jsme většinou v menších městech nebo i třeba na samotách, těch náletů jsme moc nezažili. Nemůžu říct, že bych na to měla špatné vzpomínky.“

Kdo byl nepřítel?

„Já osobně jsem bojovala proti Němcům. Proti všem Němcům, to je jedno kterým. Jsem ještě ze staré školy, kde se říkalo ‚oko za oko – zub za zub.‘… Pro mě byli všichni Němci špatní.“

Po válce

„Hned jsem se nevrátila. Moji rodiče se vrátili hned v roce 1945. Já se za války provdala za jednoho skotského radistu. Když skončila válka, nejdřív propustili ženy, já jsem se dostala domů dost brzo. On byl v Německu jako tlumočník, protože také uměl německy. Zůstala jsem v Anglii skoro až do roku 1948. Bydlela jsem v Aberdeenu.“

Manželství však nakonec skončilo rozvodem. V prosinci 1947 jela Edith Weitzenová do Československa navštívit nemocnou matku, kvůli ní zde již zůstala. Ačkoliv mohla i po únoru 1948 svobodně odcestovat – díky svému britskému občanství, jež získala předchozím sňatkem – této možnosti nevyužila.

Po únoru 1948 byla přibližně týden vězněna, další perzekuce se jí však vyhnuly.

V Československu se znovu vdala a měla tři děti. Až do důchodu pracovala v Liberci v potravinách v účtárně. Měla možnost získat díky svým jazykovým znalostem zaměstnání v libereckém Skloexportu. Podmínkou však bylo, že by musela přerušit veškeré styky s příbuznými v zahraničí (bratr v Izraeli, strýc v Austrálii). Toto paní Weitzenová odmítla.

S antisemitismem se v poválečném období osobně nesetkala.

Vztah k minulosti

„O tom, že jsem byla v Anglii, jsem se pokud možno nikde a nijak nebavila.“ Ke Svazu bojovníků za svobodu ji přihlásil až manžel v roce 1968. „Sama bych tam bývala nešla.“

Životní krédo

„Žít a nechat žít. Nechat každému jeho přesvědčení a jeho názory, pokud nejsou na škodu druhým.“