Anna Wernardová

„Když přišli k nám na domovní prohlídku, byl táta v Karlových Varech a my o něm neměli žádnou zprávu. Při prohlídce nám o něm neřekli nic. Odnášeli si korespondenci, kterou našli, dokonce i dětskou korespondenci, můj dopis Ježíškovi. Maminka říkala: ‚To snad nebudete brát s sebou, ne?‘ Řekli, že je zajímá všechno. Máma říkala, ať neodnáší legitimaci na tramvaj, až se manžel vrátí z lázní, tak by nemohl jezdit do práce. A oni řekli jenom: ‚Nebude ji potřebovat.‘“

„Táta měl velmi dobrý odhad, protože po volbách v roce 1946, když vyhráli komunisti, tak říkal, že nás čeká problematická doba. V roce 1948 si nás zavolal – věděla jsem, že je sociální demokrat –, posadil si nás ke stolu, mámu, bratra a mě a řekl: ‚Děti, týká se to i vás a bude se to týkat i vás. Řekněte mi, co mám dělat. Buď splynu ke komunistům, protože sociální demokracie splynula s komunisty. Je to proti mému přesvědčení a budu se stydět, ale vy budete moct chodit do školy a budeme mít nadále byt s koupelnou. Anebo tam nevstoupím, určitě budu zavřený jako protikomunistický politický funkcionář a vy nebudete moct chodit do školy, nebudete mít byt, na jaký jste zvyklí. Tak co mám dělat?‘ Máma řekla, ať dělá, co uzná za vhodné. My jsme říkali, že tomu nerozumíme, ale aby dělal to, co myslí, že je dobré. Taky to tak u nás vždycky platilo. Táta říkal: ‚Styděl bych se podívat do zrcadla.‘“