Anna Wernardová

* 1936

  • „Táta říkal: ‚Až budu zavřený, ať byste mě viděli v jakémkoli stavu, kdybych vypadal zle a lekli byste se, nesmíte ukázat, že jste naměkko a třese se vám brada, bylo by to pro mě horší. A za druhé, kdyby vám slibovali, že mě za nějaké ústupky nebo podpis spolupráce propustí, nikdy tomu nevěřte a nikdy nesmíte podepsat spolupráci. Je to smyčka na krku, která se jenom utahuje.‘ Já si to pamatuju velice přesně. Ta smyčka mi zůstala v hlavě, když mi bylo osmnáct a byla jsem přesvědčována, že táta nemusí být vůbec souzen, pokud to podepíšu. Říkala jsem si, že za tu cenu by tatínek nechtěl, abych to podepsala. Řekli mi, že mi dovolí jít do školy, zařídili by mi v Karlových Varech byt, dobré zaměstnání a na jejich pokyn bych se seznamovala s cizinci. Říkala jsem, jestli myslí prostituci. Říkali: ‚Taková slova nepoužívejte.‘ Tak jsem říkala, že za tu cenu by táta určitě nechtěl. Na tátu byl psychický nátlak, když byl ve vyšetřovací vazbě. Potom, když ho propustili, říkal mi, že v noci, když bylo ticho a všechno se rozléhalo, tak se na chodbě jeho cely v Litoměřicích estébáci a bachaři bavili, že se jdou pobavit s mladou Kadlecovou – 'Je to hezká holka.' Táta věděl, neskočil jim na to, protože to byly typické lži, aby ho psychicky zničili. Táta byl velice moudrý a coby advokát i zkušený.“

  • „Když přišli k nám na domovní prohlídku, byl táta v Karlových Varech a my o něm neměli žádnou zprávu. Při prohlídce nám o něm neřekli nic. Odnášeli si korespondenci, kterou našli, dokonce i dětskou korespondenci, můj dopis Ježíškovi. Maminka říkala: ‚To snad nebudete brát s sebou, ne?‘ Řekli, že je zajímá všechno. Máma říkala, ať neodnáší legitimaci na tramvaj, až se manžel vrátí z lázní, tak by nemohl jezdit do práce. A oni řekli jenom: ‚Nebude ji potřebovat.‘“

  • „Táta měl velmi dobrý odhad, protože po volbách v roce 1946, když vyhráli komunisti, tak říkal, že nás čeká problematická doba. V roce 1948 si nás zavolal – věděla jsem, že je sociální demokrat –, posadil si nás ke stolu, mámu, bratra a mě a řekl: ‚Děti, týká se to i vás a bude se to týkat i vás. Řekněte mi, co mám dělat. Buď splynu ke komunistům, protože sociální demokracie splynula s komunisty. Je to proti mému přesvědčení a budu se stydět, ale vy budete moct chodit do školy a budeme mít nadále byt s koupelnou. Anebo tam nevstoupím, určitě budu zavřený jako protikomunistický politický funkcionář a vy nebudete moct chodit do školy, nebudete mít byt, na jaký jste zvyklí. Tak co mám dělat?‘ Máma řekla, ať dělá, co uzná za vhodné. My jsme říkali, že tomu nerozumíme, ale aby dělal to, co myslí, že je dobré. Taky to tak u nás vždycky platilo. Táta říkal: ‚Styděl bych se podívat do zrcadla.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 26.03.2024

    (audio)
    délka: 01:28:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nesmíš projevit slabost, říkal jí otec před zatčením. Estébákům se pak nepodvolila

Anna Wernardová, 1955
Anna Wernardová, 1955
zdroj: Archiv pamětníka

Anna Wernardová, rozená Kadlecová, se narodila 7. ledna 1936 v Praze. Její otec JUDr. Bohdan Kadlec působil jako advokát v Libochovicích, kde pamětnice vyrůstala, a poté v Litoměřicích. Po válce se stal vlivným politikem sociální demokracie, vedl okresní stranickou organizaci. Veřejně vystupoval proti komunistům, ve straně zastával opozici vůči prokomunistickému Zdeňku Fierlingerovi. Po tzv. Vítězném únoru odmítl emigrovat, rodina pak čelila perzekucím. V roce 1954 Bohdana Kadlece komunisté ve vykonstruovaném procesu odsoudili k deseti letům vězení. Prošel věznicemi v Leopoldově, Valdicích a na Mírově. Na svobodu se dostal v roce 1962. Během vězení prodělal tři infarkty. Pamětnice odmítla spolupráci se Státní bezpečností (StB) výměnou za to, že by otce osvobodili. Pracovala jako písařka na vodohospodářské správě. V roce 1973 se podruhé vdala a za manželem emigrovala do západního Německa. Po sametové revoluci se vrátila do Čech a pracovala jako sekretářka v soukromé firmě. V roce 2024 žila v Ústí nad Labem. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Litoměřice a Ústeckého kraje.