Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Werner (* 1932  †︎ 2017)

• narozen 3. ledna 1932 v Pardubicích, pochází z židovské rodiny

• internace v terezínském ghettu

• smrt sestry Lenky v Terezíně

• 1944 - deportace do Osvětimi, selekce v přítomnosti Josefa Mengeleho

• skupina tzv. Birkenau Boys

• na konci války pochod smrti, tábory v Melku, Mauthausenu, Gunskirchenu

• osvobození a návrat do Československa

• studium obuvnictví v n. p. Svit Zlín

• studium zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické

• pracovně pobýval v Bolívii a Mexiku

• místopředsedou Terezínské iniciativy

• zemřel 1. dubna 2017

„Poprvé v historii má lidstvo šanci nezapomenout.“

„Nedávno jsme měli ve Vzdělávacím středisku Židovského muzea diskusi a padl tam názor, že lidé na druhou světovou válku postupně zapomenou, stejně jako se zapomíná na vojáky od Slavkova nebo z první světové,“ vypráví Pavel Werner. „Ale já jsem toho názoru, že dnes je situace jiná. Díky moderní technice je možné každé osobní svědectví zaznamenat, a lidstvo tak má poprvé v historii šanci nezapomenout.“ Pavel Werner je osobním svědkem utrpení Židů v druhé světové válce. Podílel se na vzniku filmu Nezapomínání režiséra Tomáše Škrdlanta, natočil své vyprávění pro Paměť národa, jezdí do škol, vypráví a diskutuje.

Židovská rodina z Pardubic

Narodil se 3. ledna 1932 v Praze, ale vyrůstal v Pardubicích. Oba rodiče měli židovský původ, otec Karel pocházel z polské Haliče, matka Ella z Náchoda. Rodina Wernerových ale nebyla příliš nábožensky založená. Otec pracoval jako obchodní cestující u firmy Kudrnáč, prodával na Slovensku gumové podpatky. Za první světové války bojoval v rakousko-uherské armádě, byl zatčen na Dálném východě a přivezl si kromě drsné životní zkušenosti také znalost ruštiny. Mezi přáteli z mariáše měl přezdívku Sorok a syn Pavel se od otce naučil píseň Volga, Volga.

Po vzniku protektorátu Čechy a Morava dolehla tíživá situace i na Wernerovy. Otec přišel o zaměstnání a oba rodiče museli vykonávat veřejně prospěšné práce ve městě. Rodina se přestěhovala z bytu v Nerudově ulici v centru na okraj do vilky jistého pana Lochmanna. Od roku 1940 všichni nosili židovskou hvězdu a Pavel nesměl chodit do školy. Navštěvoval proto tajné vyučování. Chodil oklikou, aby se vyhnul hlavním ulicím. Neměl ani učebnice: „Nesměl jsem mít nic, co by nasvědčovalo, že jdu do školy. Takže si asi dovedete představit, jaké to bylo vyučování. A učila nás gymnazistka, oktavánka.“

Na emigraci nebylo pomyšlení, rodiče neměli v zahraničí nikoho, na koho by se mohli spolehnout. Pavel Werner matně vzpomíná na jméno Nicolase Wintona, ale bohužel neví, v jaké souvislosti doma padlo, zda rodiče zvažovali vyvezení jeho nebo sestry, případně obou.

„Klid“ v Terezíně

V prosinci roku 1942 nastoupili Wernerovi do pardubického transportu Židů mířícího do Terezína. Otec byl ubytován v Hannoverských kasárnách, Pavel s matkou a sestrou nejprve v Nádražní ulici č. 21 ve společné místnosti s dalšími ženami, později, jak dospíval, musel odejít do dětského domova v č. L 417. Na zvláštní utrpení v Terezíně si nevzpomíná. „Ale nerad bych se dotkl těch, kdo byli jenom v Terezíně, protože pro ty toho muselo být dost.“ Zažil představení dětské opery Hanse Krásy Brundibár. „To na nás velice působilo. Vznikl úžasný dojem.“ Při jiné dětské akci sám vystoupil a zazpíval píseň Volga, Volga. Zúčastnil se také kolektivní sportovní akce pořádané Freddym Hirschem, která byla sionisticky laděná, dokonce se v jejím rámci zpívala Hatikva. Tato makkabiáda se konala na terezínských šancích.

Pavel Werner vzpomíná na jeden z tísnivých momentů, a to byl nástup všech vězňů. Nechali je velmi dlouho stát nastoupené na bohušovické louce. Smysl této akce dodnes nezná (někteří pamětníci jako důvod počítání vězňů na bohušovické louce uvádějí množící se útěky z ghetta – pozn. red.). Jiným temným momentem byla smrt jeho sestry Lenky. Onemocněla v Terezíně tuberkulózním zánětem mozkových blan a zemřela. Podrobnosti si Pavel Werner nevybavuje. On sám dostal zánět středního ucha. Poprvé mu ho lékař píchal bez umrtvení, podruhé dostal chloroform. Tehdy se mu zdálo, že je v bezpečí doma ve starém bytě v kuchyni u kamen…

Na cestě k likvidaci

V květnu 1944 museli Wernerovi nastoupit do transportu na východ. V likvidačním koncentračním táboře Osvětim-Birkenau je rozdělili, Pavel zůstal s otcem v mužské části tábora, matka šla jinam. S Osvětimí má spojené první tři zážitky hrůzy: nejprve to byl stres kolem přeplněného kbelíku na potřebu ve vagonu, kterým je vezli. Podruhé v noci, když je přivezli, na ně kdosi křičel, že teď teprve něco poznají! Potřetí už na mužském bloku, když šli s otcem a lagerkápo Áda Fischer otce z neznámého důvodu zbil.

První dva měsíce strávil v rodinném táboře BIIb. Maminka patřila do skupinky vězeňkyň, které nosily velký sud s polévkou. S otcem za ní vždy po výdeji přicházeli a vyškrabávali zbytky ze dna sudu. Dostali tak několik porcí navíc. Když dnes Pavel Werner hovoří s bývalými chlapci z Osvětimi, každý si vzpomíná na něco jiného. „Je to tím, že jsme každý prožili něco jiného, nebo každý jiné věci vytěsnil?“ ptá se Pavel Werner. „Těžko říct, byli jsme vlastně ještě děti.“

O životě a smrti rozhodla selekce

Selekce probíhala v baráku, nastoupení vězni v řadě přicházeli před esesmana Josefa Mengeleho, který beze slova pouhým gestem ruky dělil vězně na dvě skupiny – levou a pravou. Otec s Pavlem ještě v nastoupené řadě mluvil. Řekl mu tehdy: „Kdyby ses vrátil domů dřív, najdeš v domě u Lochmannových sklenici s dokumenty a fotografiemi.“ Pavel netušil, že se tu hraje o jejich život, že se rozhoduje, kdo půjde do plynu a kdo má šanci žít dál. Otci Mengele pokynul na jednu stranu k větší skupině, Pavlovi na druhou. Pak se stala nevídaná věc. Otec ze skupinky zmizel a objevil se znovu v řadě vězňů. Když přišel podruhé před Mengeleho, ten mu opět ukázal stejně. A otec udělal odvážný čin: „Zůstal stát. A toho esesáka oslovil. Německy. Pamatuji se, že mu řekl: ,Ich möchte gerne an diese Seite gehen. Da steht mein Sohn.‘ Chtěl bych na tuhle stranu, tady stojí můj syn. Ten Mengele, ten esesák, mu neudělal vůbec nic a řekl: ,Sowieso werden sie nicht zusammen sein.‘ Stejně nebudete spolu. A ukázal mu zase na tu druhou stranu.“ Oslovit esesmana bez toho, aniž byl tázán, tím Žid riskoval zastřelení, vysvětluje otcovu odvahu Pavel Werner.

Birkenau boy

Jeden z Wernerových spoluvězňů, John Freund, napsal v roce 1995 knihu After those fifties. Shrnuje v ní výsledky svého pátrání po osudu 89 mladých chlapců, které osvětimský lékař Josef Mengele při selekci vyčlenil. Byli mladí, zdravě vyhlížející a v táboře se jim dostalo zvláštního zacházení. Freund sám k nim patřil a kromě něho také Pavel Werner. Skupina se formovala už při březnové selekci. Pavel Werner k nim byl připojen v červenci. Bydleli na bloku BIId.

Rodinný tábor BIIb byl v té době rušen. Pavel Werner se ještě letmo přes dráty viděl se svými rodiči. „Viděl jsem tam spoustu lidí a najednou jsem zahlédl dvě postavy, o kterých se mi zdálo, že by to mohl být táta s mámou. Do obličeje nebylo vidět, to bylo daleko, ale podle oblečení jsem si říkal, že by to mohli být oni. A tak jsem zvedl ruku. A oni taky zvedli ruce. Představte si, takhle jsme se poznali. Aniž bychom mohli vidět výraz tváře. Bylo to na dálku. A pak druhý den jsem se tam zase potuloval a zase jsem je tam viděl. Třetí den tam už nebyl nikdo.“ Přesto do konce války věřil, že se setkají.

Werner nejprve dostal práci ve skladu prádla. Pak ho přiřadili do Rollwagenkommanda, které zajišťovalo vnitřní táborový transport. Pohonem povozu byla lidská síla. Pavel Werner se dostal i do blízkosti spalovacích pecí, které obsluhovali polští Židé. Birkenau boys bývali pověřováni i jinými úkoly. Například Michal Kraus působil jako tzv. laufer, kurýr, který nahrazoval chybějící telefon. Pavel Werner vzpomíná i na to, že tuto funkci zastávali i ostatní vězni. Když potřeboval někdo vyřídit nějaký povel, vykřikl ho ze svého místa a vězni hlasitým opakováním od úst k ústům povel doručili. „Třeba si pamatuji: ,Lagerälteste nach vorne!‘ To znamená lagerälteste kupředu. A já snad jsem to taky křičel. Všichni, kdo tam byli, to museli opakovat a volat dál až na konec tábora. To bylo nějakých třicet bloků, to už byl nějaký prostor. A tím se zajišťovala komunikace. Telefon tam nebyl,“ vzpomíná Pavel Werner.

Na pochodu smrti

V lednu 1945 přikročili nacisté k likvidaci koncentračního tábora Osvětim a pobočných táborů. Ze skupinky tzv. Birkenau boys už zbývalo v táboře jen asi 13 chlapců. Při výběru vězňů na pochod smrti byli vyčleněni stranou, ale oni se obávali po zkušenostech z lágru zůstat mezi slabšími, proto se domohli toho, aby směli být zařazeni k většině. „Byla to chyba,“ vzpomíná Werner, „tábor byl asi za deset dnů osvobozen.“ Zatímco je čekalo ještě další dlouhé utrpení pochodu smrti a několika dalších táborů.

Zástup vězňů vyrazil nepřetržitým pochodem do Mauthausenu. Když šli v noci, neviděli nic, ale když se rozednilo, viděli kolem cesty spousty mrtvých vězňů s roztříštěnými lebkami. Nacisté stříleli každého, kdo se zastavil. Chlapci vyvinuli metodu vzájemné pomoci. Pavel Werner popisuje: „V noci jsme se drželi tři pod rukou a ten prostřední mohl odpočívat, spát. A pak jsme se střídali. Ono to funguje. Šlapete, a vůbec nevíte, že šlapete. Máte zavřené oči a spíte.“

Došli do Mauthausenu, pak do Melku, opět do Mauthausenu a nakonec do lesního tábora v Gunskirchenu u rakouského města Wels. To už byl duben 1945. Zatímco při pochodu z Osvětimi je vedli příslušníci SS, do Gunskirchenu už šli s domobranou. Ta po vězních nestřílela. V táboře bylo v tu chvíli už asi 15 000 lidí. Venku bylo mokro a zima, baráky byly tak přeplněné, že muži museli sedět s roztaženýma nohama jeden vedle druhého, a kdo vstal, už své místo nenašel. Pavel Werner popisuje, že nic nejedl, protože při výdeji jídla hrozilo ušlapání. Pili vodu z kaluží, i s rizikem, že je infikovaná od výkalů. Tábor byl osvobozen americkou armádou začátkem května. Podle Pavla Wernera to přišlo opravdu na poslední chvíli: „My jsme se pak shodli, kdo jsme tam byli, že ještě tak čtrnáct dní, tři týdny a byli bychom pryč.“

Po osvobození

Američané přesunuli zbídačené muže na vojenské letiště u Welsu. Pavel Werner cítil nekonečný hlad. Málem kvůli tomu přišel o život. Osvobození vězni objevili německé skladiště potravin. Americký voják ho bránil, ale proti davu hladových neměl šanci. Pavel Werner tam našel jutové pytle s cukrem. Roztrhl jeden a vleže cukr „žral“, jak sám říká. Mohlo ho to zabít. Pak našel nějakou praženou obilnou kávu v kostkách, i tu jedl a to ho zřejmě zachránilo. Měl velké potíže, ale přežil. Přes několik dalších středisek se dostal k Vídni. S dvěma vrstevníky se vydal pěšky do Bratislavy. Vlakem dojeli do Čech a Pavel Werner vystoupil v Pardubicích, kde se přihlásil na repatriačním úřadě. Tak se po dvou a půl letech dostal jako sirotek opět domů. Jako jediný z rodiny přežil holocaust.

Do plnoletosti se o něj staral poručník Alfréd Eisner, profesor obchodní akademie. Nejprve bydlel rok u rodiny Červinkových, kteří se znali s rodiči. Nastoupil do čtvrté třídy měšťanky, do které sice věkem patřil, ale chybělo mu několik let školy. Bylo to těžké. Třídní Salivar nad ním držel ochrannou ruku. Na doporučení poručníka se přestěhoval do Prahy do židovského sirotčince, kde prošel dalším vzděláním. Později se vyučil obuvníkem ve Zlíně. Nastoupil do zaměstnání, ale současně dál studoval. Vystudoval zahraniční obchod. Byl zaměstnán v podnicích Motokov a Merkurie. Cestoval po světě, dlouhodobě působil v Bolívii a Mexiku.

Extrémní a polarizující zážitek holocaustu může vést k jednostrannému vnímání židovství. Werner pochází z nábožensky umírněné rodiny. Zkušenost z koncentračního tábora ho naučila, že nelze na Židy pohlížet schematicky. Zažil v táboře německé vězně, kteří pomáhali, polské vězně, kteří byli nebezpeční. „Že by byli všichni Židé andílci, to taky neplatí. Jsou mezi námi zrovna takoví gauneři jako mezi křesťany,“ říká Pavel Werner, „ale je nás méně. Tudíž když je v menší skupině nějaký gauner, tak je víc vidět. A mezi vámi, křesťany, se ti gauneři ztratí. A když je nějaký gauner Žid, tak se o tom okamžitě píše, využije se to. To je normální fenomén, ale může vést k podpoře antisemitismu.“ Pavel Werner je dnes aktivní jako místopředseda Terezínské iniciativy, která usiluje o uchování památky obětí holocaustu.

Podle nahrávky z 13. a 26. března 2013 napsala Lenka Faltýnková.