Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Westman (* 1958)

• narodila se 26. června 1958 v Praze

• v roce 1977 maturovala na Střední všeobecně vzdělávací škole v Mladé Boleslavi, rok pokračovala ve studiu na Jazykové škole v Praze

• v roce 1982 se provdala za Martina Kratochvíla a zůstala v domácnosti

• po sametové revoluci byla asistentkou svého bratra Michaela Kocába, od roku 1991 se začala věnovat manažerské činnosti

• pracovala například pro BSP Multimedia spol. s r.o., agenturu Goja, Správu českých center, Nadaci proti rakovině prsu a další

• v roce 2006 se podruhé provdala a do roku 2009 žila v Jihoafrické republice, odkud manžel pocházel; zde působila jako dobrovolnice v Zululand Hospice poskytující paliativní péči

• v letech 2013–2015 studovala arteterapii na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity

• od roku 2014 se arteterapii věnuje; nejdříve v denním stacionáři os. Stéblo Borotice, od roku 2020 v Azylovém domě Mokrovraty a v Komunitním centru v Dobříši

• pořádá semináře, přednáší, věnuje se publikační činnosti

Život Magdaleny Westman jako by se skládal z několika různých příběhů. Dětství a dospívání  prožila jako farářova dcera v milující a inspirativní rodině, která však byla pod neustálým tlakem státní moci, zvláště když otec podepsal Chartu 77. Magdalena se tak nemohla věnovat vysněnému studiu a místo toho se brzy stala ženou v domácnosti. Tehdy se díky svému manželovi potkávala s řadou známých lidí z hudebního světa a tyto zkušenosti využila, když se po sametové revoluci vrhla do další životní etapy, do manažerské práce. Další velkou změnu znamenal odchod do Jihoafrické republiky, odkud pochází její druhý manžel. Po několika letech se vrátila do Čech a s manželem se nastěhovala do chaty na Slapech. Na těchto cestách ji stále provázela nenaplněná touha po vzdělání; až po padesátce začala na vysoké škole studovat arteterapii a tomuto směru se věnuje stále. Přes všechny změny a překážky tak zůstává věrná ideálům o důležitosti životního poslání, které si odnesla ze své původní rodiny.

Utvářela mě soudržnost rodiny i zaujetí rodičů tím, co dělají

Magdalena Westman se narodila 26. června 1958 v Praze jako druhé dítě evangelického faráře Alfréda Kocába a psycholožky Darji Kocábové. Maminka pocházela z Újezdu nad Lesy, z velké pražské rodiny Myslivečkovy. Otec se narodil ve Vídni, kde rodiče patřili k české menšině. Od dětství vyrůstal pouze s matkou a starším bratrem ve velmi chudých poměrech. Otec rodinu opustil a maminka se živila jako pradlena. Byla to velmi zbožná žena a přála si, aby se mladší syn Alfréd stal katolickým knězem. K tomu také všechno směřovalo, avšak druhá světová válka Alfrédem otřásla natolik, že církev i víru opustil. Po válce odešel do Československa a postupně se díky přátelům vrátil k víře i k touze po studiu teologie. Zvolil si ale bohosloveckou fakultu a stal se evangelickým farářem. Ještě předtím se oženil. Seznámení s budoucí ženou Darjou zcela změnilo jeho plány na emigraci, a dokonce si požádal o československé občanství. Na otcovu rodinu nemá Magdalena příliš vzpomínek. Tatínkův bratr žil v emigraci ve Francii, babička se svým druhým manželem v Ivančicích, brzy však zemřela. Otec o ní ale často vyprávěl.  

Více vzpomínek se váže k rodině z matčiny strany. Babička Myslivečková své vnučce vyprávěla, jak si přála studovat hru na piano. Sama se vzdělávala, byla praktická a šetrná. Pamětnice vzpomíná i na tetu Věru, matčinu sestru, která byla také umělecky nadaná; vystudovala učitelství, ale nakonec dělala korektorku. Vzala si Jana Velkoborského, překladatele z finštiny. I když babička, stejně jako později maminka, ctila masarykovskou tradici, dědeček byl přesvědčený komunista. Přesto dokázal dát svým dcerám svobodu v jejich názoru, a dokonce i zetě, pronásledovaného faráře, bez problémů přijal. Dnes pamětnice již s úsměvem vzpomíná, jak jim dědeček vysvětloval vědecký, tedy nenáboženský vznik světa a jak v hokeji fandil ruskému týmu. V roce 1968 se to ale změnilo. Tu noc, kdy se objevily v ulicích tanky, byla Magdalena s bratrem právě u prarodičů: „Bylo to divoké. Pamatuji si, jak pořád šly zprávy. Byla tam teta i strýc, který chtěl jít do lesa na vojáky se svým finským nožem. A pamatuji si, jak sousedé stáhli rolety a přestali komunikovat. Byli to proruští komunisté jako řemen. To náš dědeček ne.“ Z vyprávění dnes ví, že okupace byla pro dědečka šokem a že ho velmi zasáhlo i upálení Jana Palacha. Tehdy byl v nemocnici a rodina se později od lékaře dozvěděla, jak rozrušený byl. Zemřel den po Palachovi.

První dva roky Magdalenina života bydlela rodina Kocábových ve Zruči nad Sázavou. Odtud se přestěhovali do Chodova u Karlových Varů a právě tam patří mnoho krásných vzpomínek. Magdalena odmalička cítila soudržnost rodiny, lásku rodičů i jejich zaujetí pro to, co dělají, stejně jako blízkost sousedů. Problémy vnějšího světa k ní zatím nedoléhaly, stejně jako specifika toho místa. Až později zjišťovala, že jejich sousedy byli přistěhovalci od polských hranic; původně ale byli součástí Německa a německy mluvili. Měli v sobě pevné hodnoty, které se zapsaly do duše malého dítěte, vnímala u nich řád, poslušnost, šetrnost, ale i pohostinnost a teplo domova. Dnes také ví, že naopak pro otce bylo těžké být knězem pro lidi, kteří stáli ve válce na straně Německa.

Latinář mi řekl, že jsem shnilé jablko

Stejně jako prostředí domova, byly pro Magdalenu radostné i první školní roky. Už tehdy se toužila učit a svoji učitelku měla velmi ráda. I když byla přísná, cítila se s ní přijímaná. Doma pak vládla otcova přirozená autorita; byl laskavý a přístupný diskusím, které se doma stále vedly. Magdalena s rodiči trávila mnoho času, byla okouzlena jejich prací, která, jak cítila, byla jejich posláním. Zároveň si uvědomuje, že její bratr Michael dětství vnímal z jiného úhlu než ona a žil víc s vrstevníky. Přes to všechno už tehdy začínala Magdalena cítit jinakost své rodiny i finanční limity. To vše mělo časem sílit. Bezproblémový čas skončil stěhováním do Mladé Boleslavi v roce 1969, kam byl otec přeložen. Matka, dětská psycholožka, dostala zákaz pracovat s dětmi, a tak nastoupila do psychiatrické léčebny v Kosmonosech. Nakonec zbytek života pracovala se schizofreniky. Rodiče na novém místě začali pořádat setkání pro mládež, která Magdalena milovala, byť do této skupiny věkem ještě nepatřila.

V době stěhování chodila teprve do páté třídy a v nové škole od počátku zakusila, že pro ni platí jiná měřítka než pro ostatní děti. Čím dál častěji vnímala pocit vyloučení v situacích pro současné děti těžko pochopitelných, například ve sboru, kam se s nadšením přihlásila, ale kde jako jediná nenosila pionýrský šátek: „Děti se ptaly, jak to, že Magdalena nemá šátek, a tehdejší ředitel jim řekl, že Magdalena nemá šátek, protože má fiží.“ Když se děti v deváté třídě rozhodovaly, co dál, bylo Magdaleniným rodičům řečeno, že nemá šanci dostat se na gymnázium, i když byla výborná žákyně a po studiu toužila. Na přímluvu tak nakonec dosáhli toho, že když vstoupí do SSM a udělá naprosto bezchybně zkoušky, přijmou ji; to pro ni znamenalo velký stres při přípravě: „Věděla jsem, že výsledky musí být excelentní.“  Nakonec se na gymnázium dostala, ale situace pokračovala ve stejném duchu. Byla problémová. Na schůzích SSM se ptala na věci, které nikdo řešit nechtěl a o kterých se na veřejnosti mlčelo. A s mnoha učiteli to bylo podobné: „Milovala jsem latinu, ale latinář mi řekl, že jsem shnilé jablko, které kazí kolektiv, jenom proto, že jsem kladla otázky jako doma.“ Ve škole vládlo mnoho nesmyslných zákazů, co se týkalo oblečení, délky vlasů a jednoho dne nový ředitel zavedl zákaz nošení křížků. Na to Magdalena reagovala tak, že si vzala co největší a s radostí sledovala ředitelův vztek, který to musel u farářovy dcery tolerovat.

Po otcově podpisu Charty 77

Na začátku roku 1977 otec podepsal Chartu 77. Bylo to pro něj něco zcela samozřejmého, i když všichni věděli, jaké další komplikace to do rodiny přinese. O všem se opět doma vedly dlouhé diskuse. Bratrovi rodiče podpis rozmluvili s tím, že otec reprezentuje celou rodinu. Pro Magdalenu byla situace o to komplikovanější, že měla právě před maturitou. A tak se opakovala situace z deváté třídy; musela být dokonale připravená, aby nevznikla jediná pochybnost: „Ředitel měl po otcově podpisu úplné záchvaty, říkali, že lítal dva metry ke stropu, vyšiloval a chtěl mě okamžitě vyrazit. Takže znova jsme dostali echo, že všechno musí být nadrcené, i když není jistota, že to celé projde. Prožívala jsem šílený stres, kdy jsem se opravdu připravovala půl roku šestnáct hodin denně.“ Maturitu zvládla výborně a právem očekávala, že si půjde pro vysvědčení se samými jedničkami. Jedničku ale paradoxně dostala jen od učitelky ruštiny, která jí také prozradila, že nemohla mít jedničky, protože nedostane doporučení na vysokou školu. Bylo tak jasné, že ani nemá cenu se o vysněné studium medicíny nebo psychologie pokoušet. Magdalena nastoupila rovnou do jazykové školy na Národní třídě. Tam měla štěstí, protože ředitelka zde soustředila vyhozené učitele z vysokých škol a navíc se Magdaleny zastala, když hrozilo, že bude muset odejít.

Jedním z nejhorších životních zážitků ale byla domovní prohlídka, která se také odehrála po otcově podpisu Charty 77. Dokument tehdy rozmnožoval na cyklostylu a kopie měl schované v kanceláři. Magdalena se dostala ze školy domů a během prohlídky se jí povedlo z kanceláře všechno odnést. StB předtím neunikl ani její pokoj: „Začali drancovat, vyhazovali mi všechno na hromady. Měla jsem od kamarádky vypůjčené povídky Šimka a Grossmanna a oni řekli: ,Tohle všechno bereme.‘ A já na to: ,To neberete!‘ A začala jsem s tím běhat kolem stolu, estébák mě začal honit a táta na něj: ,Nesáhnete na moji dceru!‘ V našem křesle seděl rozvalený jejich velitel a klidným hlasem začal říkat: ,A co kdybychom takhle umístili metrovou podobiznu tady paní Magdaleny před národní výbor, napsali tam maření úředního výkonu, a to byste si potom studovala na té vysoké škole, že jo.‘ Prostě vyhrožovali.“

Nebyli jsme klasická farářská rodina

Toto byl nejdramatičtější zážitek, ale sledování otce a následně celé rodiny probíhalo nepřetržitě. Na kontroly za ním jezdil církevní tajemník, otec chodil na výslechy. Oba rodiče také přišli o řidičské průkazy. Doma se tak samozřejmě mluvilo i na téma emigrace. Dveře k ní byly v podstatě otevřené: „Otec měl různé nabídky, ale zastával názor, že místo faráře je tam, kde se nedaří.“ Do ciziny se jim ale občas podařilo dostat. Již v roce 1964 celá rodina procestovala západní Evropu, v roce 1970 navštívila křesťanskou komunitu v Taizé, se kterou otec navázal kontakt a bratři potom jezdili i do Čech. Na gymnáziu chtěla Magdalena navštívit strýcovu rodinu ve Francii, tehdy ale nedostala devizový příslib. A tak si alespoň hýčkala sen, že se provdá za cizince, nejlépe italského intelektuála. Za cizince se opravdu o mnoho let později provdala; v jiné době, v jiném tisíciletí a v úplně jiném příběhu, než by si v mládí dokázala představit.

Když se Magdalena Westman zpětně dívá na své dětství a mládí, uvědomuje si, že nebyli klasická farářská rodina; matka se intenzivně věnovala svojí práci, děti nechtěly příliš chodit do kostela. Přesto je pojilo silné pouto, podporovali se, děti si postoje svých rodičů cenily. Magdalena si stále přála studovat a jít podobnou cestou jako její maminka. Po ukončení jazykové školy nastoupila na psychiatrii v Motole s nadějí, že trochu pronikne do oboru, získá praxi a bude se moci pokusit o studium na vysoké škole. Skončila ale na pozici administrativní síly, a tak po roce přešla do internátní mateřské školy pro děti s postižením. Práce se jí líbila, ale měla pocit, že všechny děti musí zachránit, a těžko to emocionálně zvládala. V té době ji bratr seznámil s budoucím manželem Martinem Kratochvílem. Rychle pak následovala svatba, v roce 1980 narození dcery Dominiky a o rok později Lucie. Manžel preferoval tradiční rodinný model a Magdalena byla až do sametové revoluce ženou v domácnosti. Starala se o dům, o děti a také o neustálé návštěvy, v domě za Prahou si podávali dveře umělci známých jmen. Martin Kratochvíl nebyl aktivista a držel se spíše stranou. Na druhou stranu měl mezi disidenty řadu přátel a sňatek s dcerou chartisty pro něj nebyl problém. Magdalena ale měla vedle svého muže, absolventa filozofie a žáka Jana Patočky, neustálý pocit nedostatečnosti, ve kterém ji sám utvrzoval. A tak stále něco studovala nejen z rozsáhlé domácí knihovny; tato vášeň ji provází dodnes. Přelomem v jejím životě se stala cesta do USA, kterou v létě 1989 podnikla s kamarádkou. Trvala šest týdnů a naplnila manželovy obavy: „Říkal, že se domů vrátím jako modrá punčocha.“ Opravdu se vrátila jiná, nabyla sebevědomí a po sametové revoluci byla připravená vrhnout se do nové životní etapy.  

Po sametové revoluci se z ženy v domácnosti stala manažerka

Události 17. listopadu 1989 prožívala Magdalena doma s dětmi. Mezi davy moc nechodila, protože trpí klaustrofobií. Velmi rychle se ale začala účastnit aktivit se svým bratrem Michaelem. Vzpomíná na první setkání s Václavem Havlem při příležitosti jeho inaugurace, podruhé se ocitla v jeho blízkosti, když ho s bratrem doprovázeli na koncert Michaela Jacksona. Nechová k němu nekritický obdiv a k mnoha jeho činům má připomínky, stále pro ni ale zůstává jednou z nejvýznamnějších osobností novodobé české historie, kdy oceňuje především jeho přínos pro vnímání Česka v zahraničí. Na počátku devadesátých let Magdalena Westman navázala na svoji cestu do USA, kde si uvědomila svůj organizační talent a manažerské dovednosti. Ocitla se tam v blízkosti mnoha významných osobností a dostala několik nabídek k práci. Kromě těchto schopností mohla využít svoji znalost angličtiny, která byla v té době v Československu výjimkou. A tak například pomáhala Miloši Zapletalovi se soutěžemi Miss, v době odsunu sovětských vojsk dohlížela na administrativu a posléze i na přípravu koncertu Adieu C. A., kde vystoupil i Frank Zappa: „V té době se zdálo, že vše je možné.“

Po velkém pracovním vypětí přišly výčitky, že se dost nevěnuje rodině. Vrátila se do domácnosti, ale manželství stejně nevydrželo a v roce 1994 skončilo rozvodem. S dětmi se odstěhovala do blízkosti rodičů a chtěla se věnovat menším projektům. Jedním z nich byl projekt mamograf, který ji nakonec opět pohltil. Kolem financování se vynořila řada tlaků, kterým nechtěla podlehnout. To jí nakonec přineslo zájem Olgy Havlové a zásadní finanční podporu od Výboru dobré vůle. Do projektu zapojila i Karla Svobodu a Karla Gotta, se kterými se znala již z předrevoluční doby. Karel Gott jí potom nabídl práci v agentuře Goja, kterou nedokázala odmítnout, měla ho ráda: „Svoboda i Gott byli na druhé straně barikády, měli výhody, obrovské bohatství, ale nebylo to černobílé. Karel byl strašně nadaný, pořád se odvolával na to, že chce zpívat. Problematické bylo, že ve chvíli, kdy přišlo na politické věci a všichni čekali, že to Karel trochu přehodnotí a něco řekne, on nikdy nic takového neudělal.“ Nevycházela ale s Františkem Janečkem, v jehož očích měla její přítomnost v agentuře jasný význam: „Kocábová, ta nám bude čistit logo.“ Nakonec právě kvůli němu odešla. Postupně se dostala na řadu zajímavých míst, měla dokonce vlastní talk show „Je, jaká je“ v České televizi. Brzy ale byla nahrazena Kateřinou Brožovou. Svým nesmiřitelným postojem k nešvarům té doby si pod sebou všude podřezávala větev. Podobná situace byla v Českých centrech, kam nastoupila jako projektový manažer a zástupce ředitele. Chtěla je očistit od lidí komunistické éry, a tak se ji mnozí snažili dostat pryč. V roce 2000 byla odvolána z Českých center ministrem a spolu s ní i ředitel, který ji předtím odmítl propustit.

Na otázku, zda tehdy nechtěla vstoupit i do politiky, odpovídá, že skutečně uvažovala o založení politické strany, kdy ji chtěly podpořit ženy emigrantky. Nakonec ji ale odradila od jakékoli angažovanosti zkušenost ze státní správy, kde pochopila, jak těžké je něco prosadit a že vždy jsou nutné kompromisy. Věděla, že to není cesta pro ni a že se lépe cítí v oblasti charity.

Vždy se dá žít naplněný život

V roce 2003 se Magdalena Westman rozhodla, že je opět čas změnit život. Dcery byly již dospělé a ona si našla partnera na seznamce. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, ale její přítel byl z Jihoafrické republiky, dobrodruh, který řadu let prožil na moři. Magdalena za ním do Afriky odjela a v roce 2006 se za Randolpha Alfreda Westmana provdala. Pobyt v Africe považuje za transformační zkušenost. Ztratila tam veškeré kulturní opory, přátele. Aby zaplnila prázdný prostor, začala se věnovat digitální grafice a později pracovala jako dobrovolnice v charitativní organizaci Zululand Hospice, zabývající se paliativní péčí. Pobyt jí dal nejen výjimečného manžela, ale ještě posílil její sociální cítění a multikulturní nastavení. Také poznala, co znamená žít v zemi s vysokou kriminalitou, kde je člověk prakticky každý den v bezprostředním ohrožení smrtí: „Pochopila jsem, že i tak se dá žít naplněný a smysluplný život.“

Nakonec se kvůli rodičům i dcerám vrátila a její muž ji následoval do Čech, kde od roku 2009 žijí v chatě v blízkosti Slapské přehrady. Když po návratu z Afriky Magdalena přemýšlela, čemu se bude v další životní etapě věnovat, zvolila spojení tvůrčí umělecké tvorby a psychologie. Přihlásila se ke studiu arteterapie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a zdálo se, že si po padesátce splní sen o vysokoškolském vzdělání. Opět ale nebyla schopná přistoupit na kompromis, jít pohodlnější cestou za cenu, že bude navenek souhlasit s něčím, co se jí vnitřně příčí. A tak před složením poslední zkoušky ze školy odešla. Arteterapii se začala přesto věnovat, a to hlavně v sociální oblasti, kde pracovala s lidmi s mentálním handicapem. Vytvořila pro ně výtvarnou metodu Triangl, zaměřenou na kolektivní tvorbu. Uspořádala několik výstav obrazů svých klientů, přednáší a pořádá semináře pro studenty psychologie i další zájemce. V současnosti připravuje o arteterapii knihu. Dnes ji naplňuje, že dělá práci, která jí dává smysl, i když z ní neplyne příliš velké finanční ohodnocení. Přesto z budoucnosti obavy nemá a je ráda, že peníze věnovala na to, co bylo pro její život důležité. Nakonec jde cestou svých rodičů, jak si to vždycky přála. Jejich postoj vždy obdivovala a nikdy jim nic nevyčítala. Ví ale, že výčitky měl na konci života její otec, když viděl, že se Magdalena stále věnuje nějakému studiu, a stále věřil, že si splní sen stát se vysokoškolskou učitelkou.

I když se tak nestalo, studuje vlastně stále. Sleduje i trendy ve světě a snaží se dívat na věci v širokém kontextu. Naši společnost dnes vnímá jako netolerantní a uzavřenou. Z politického spektra je jí proto nejbližší Pirátská strana; v jejich programu vidí budoucnost včetně zaměření na technologie a zároveň sociální cítění. V souvislostech se zamýšlí i nad současnou rolí Ruska a budoucím uspořádáním světa, avšak pro válku na Ukrajině nemá omluvy: „Jakkoliv není konflikt na Ukrajině černobílý, nic neospravedlňuje Putina takovým způsobem jít proti lidskosti. To si vyžaduje to nejtvrdší potrestání.“ Přes všechny problémy současného světa se Magdalena Westman snaží věřit v lepší budoucnost, ve které by měl mít každý příležitost využít svůj potenciál: „Mladým bych přála, aby žili naplněné životy, aby měl každý možnost rozvíjet tvořivost, ale také aby technologie byly využívány dobrým způsobem.“