Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Wiendl (* 1923)

• narozen 31. prosince 1923

• vyučen zedníkem, vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni

• s otcem Františkem Wiendlem st. se zapojil do protinacistického odboje

• za druhé světové války odbojová skupina Lidice, Niva v Klatovech, v květnu 1945 účast na povstání v Klatovech

• v roce 1948 burcovali proti nastupujícímu komunistickému režimu pomocí letáků a nápisů na veřejných místech

• během roku 1949 převedl přes hranice celkem 28 lidí, sám nebo jako člen převaděčské skupiny

• 20. listopadu 1949 zatčen

• v prosinci 1950 odsouzen k 18 letům vězení za velezradu jako člen čtrnctičlenné skupiny převaděčů

• vězněn na Jáchymovsku – lágry Eliáš, Nikolaj, „L“ ve Vykmanově, Rovnost, tábor „C“

• 1956-1960 vězněn na Pankráci

• podmínečně propuštěn roku 1960 ještě před červnovou amnestí

• 1968 v Klatovech zakládal pobočku K231

• od 2004 předseda pobočky Konfederace politických vězňů v Klatovech

František Wiendl převedl během roku 1949 - sám nebo ve spolupráci s dalšími lidmi - přes hranice na Šumavě osmadvacet lidí, kterým v poúnorovém Československu hrozilo pronásledování. Nikdy za to nepřijal žádnou finanční odměnu, jen první z převedených mu při loučení vtiskl do dlaně zlatý dukát. Komunistický režim ho naopak “odměnil” rozsudkem osmnácti let nepodmíněně. 

Narodil se na Silvestra 1923 jako jediné dítě v rodině, v níž se z generace na generaci dědilo tesařské a stavitelské řemeslo. Jeho otec, také František, se ocitl za první světové války v zajetí v Rusku, kde zažil i říjnový převrat roku 1917: “Vyprávěl jak jednoho fabrikanta vysvlékli donaha, polili asfaltem, posypali peřím, dali do káry a vozili po městě. A další zvěrstva. Táta vždy říkal: ,Bože, nedej, aby se ten bolševismus dostal sem k nám.’” 

Po válce si otec našel v Klatovech tesařsko práci u firmy Janovský, vypracoval se na pozici mistra a když se oženil s Marií Grosskupovou, majitel firmy mu umožnil postavit si na jeho pozemku skromný dřevěný domek: “V tom domečku jsem se narodil. Byla to jen kuchyň s pokojem, se suchým záchodem, bez koupelny,” popisuje František Wiendl. 

Otec později celou tesařskou ohradu odkoupil a sám se pustil do podnikání jako stavitel. Na místě dřevěného domku postavil bytovku se šesti byty, které pronajímal. Plán rozvoje firmy byl jasný: malý František se měl vyučit zedníkem, doma se přiučil tesařině a měl pokračovat v otcových šlépějích. Dějinné události ale celou rodinu zavedly jiným směrem. 

 

Když je válka, bojovat se musí

Klatovy, přestože leží jen pětadvacet kilometrů od německých hranic, nebyly součástí Sudet a ve městě žilo poměrně málo Němců. František jako dorůstající chlapec však “Sudeťáky” vídal při cestách do příhraničí, kam ho bral otec na výjezdy s pěveckým sborem na podporu české menšiny. 

“Mnichov, to byla hrůza, to jsme těžko nesli,” konstatuje František Wiendl. Jeho otec se mobilizace pro vyšší věk už neúčastnil, ale otcové jeho kamarádů se s nadšením vydávali do pohraničních opevnění. 

Příjezd německých okupantů v březnu 1939 vnímal jako patnáctiletý už velmi intenzivně: “To byla pro nás úplná hrůza. Němci přijížděli v těch jejich bojových DKW (značka vozidel Dampf-Kraft-Wagen, pozn. red.), v nich měli kulomety, namířené na chodníky. Poslouchali jsme projevy Hitlera, zvlášť mi utkvěl ten, který pronesl v Norimberku. On uměl ovládat davy, to se musí nechat.”

František Wiendl starší se už na začátku války stal členem organizace ÚVOD - Ústřední vedení odboje domácího. Společně se sousedy, kteří se také účastnili odboje, shromažďovali zbraně, které ukrývali v zahradním altánu. 

Těsně po atentátu na Heydricha kolovaly mezi lidmi zvěsti, že nacisté z pomsty zastřelí každého desátého Čecha. Wiendlovi přesto atentát schvalovali: “Souhlasili jsme, že proti Němcům se musí něco dělat. Válka je válka, bojovat se musí, i když na každé straně to přináší ztráty.” 

Když byl ÚVOD během heydrichiády zlikvidován, otec založil vlastní odbojovou skupinu, pojmenovou Lidice. Její činnosti se už účastnil i František a prováděl nábor v řadách svých vrstevníků. Skupina dělala finanční sbírky pro příbuzné zatčených odbojářů a dopouštěla se drobných sabotáží, chlapci například chodili stříhat telefonní vedení. 

Ke konci války se již připravovali na to, že jejich tajný odboj se promění v otevřený násilný odpor. Sedm odbojových skupin, které v Klatovech působili, se v únoru 1945 domluvilo na spolupráci pod záštitou vojensky vedené skupiny Niva. 

František v té době denně dojížděl do Plzně na průmyslovku a po bombardování Plzně v dubnu 1945 byli studenti nasazení na odklízení trosek po bombardování. Jeho otec se v té době ukrýval - asi dva měsíce předtím byl totiž upozorněn, že ho přijde zatknout gestapo.

Vrátil se pátého května, v den příjezdu Američanů do Klatov. Skupina Lidice mezitím dostala za úkol obsadit stadion v Klatovech a ochránit spínací stanici v blízkosti Klatovské hůrky, kde byla umístěna německá kulometná hnízda. “Táta nebyl doma, když se to všechno seběhlo. Přišlo k nám přes třicet lidí a první, co jsem udělal, bylo, že jsem šel vyhrabat poschovávané zbraně. A šli jsme na ten stadion. Protože tam táta nebyl, řekli mi, že já jsem se vším obeznámen, tak ať jim dělám vedoucího. Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím,” vzpomíná František Wiendl. Cestou na stadion potkávali jednotlivé německé vojáky, kteří jim poměrně ochotně odevzdávali zbraně, bez odporu se vzdávali. Povstalci jim za to zaručovali bezpečných odchod do kasáren. 

V podvečer téhož dne Klatováci na náměstí očekávali příjezd Američanů. “Ulice byla plná lidí, kvetly šeříky. Vtom přijel první tank. Za ním šlo družstvo vojáků. Přijížděly další tanky, lidé jim házeli květiny. Byl to milý a nezapomenutelný okamžik,” vzpomíná František Wiendl. 

Následující den chtěli jet povstalci na pomoc Praze. Sehnali si nákladní auto, zbraně měli připravené. “Jenže Američané nás nepustili. Byli jsme na ně dost naštvaní. Nevěděli jsme nic o demarkační čáře.” 

František Wiendl podle svých slov v okolí Klatov nebyl svědkem žádných násilností na Němcích. S odsunem Němců jeho rodina souhlasila, otec se však zastal několika místních Němců, kteří díky němu odsunuti nebyli. 

 

My to pokládali za fakt, že Masaryka vyhodili z okna

“Ovšem z těch plánů, že založíme s tátou firmu, po roce 1945 sešlo,” konstatuje František Wiendl. Po maturitě nestihl složit stavitelské zkoušky, ke kterým mu chyběl asi měsíc praxe. Brzy poté nastoupil na dva roky na vojnu: “Dali nás do aspirantské školy pro důstojníky v Domažlicích. Prodělali jsme velmi tvrdý výcvik, jako u hraničárů,” popisuje.

Když se v červenci 1947 vrátil domů, atmosféra ve společnosti už byla úplně jiná. Všem směřovalo k vítězství komunistů. František Wiendl zmiňuje, že mnoho jeho přátel ze Sokola se vrátili jako přesvědčení komunisté z koncentračních táborů. Dalším důvodem podle něj paradoxně bylo to, že ke komunistům se obrátili někteří voliči, kteří dříve volili agrární stranu, jež byla po roce 1945 zakázaná. Svou roli podle něj na venkově sehrály i sliby, že nebudou zřizovány kolchozy a že malorolníci a bezzemci dostanou půdu a budou hospodařit na svém. 

“My jsme viděli, kam to míří. Agitovali jsme, aby lidé nevolili KSČ. Ale to nadšení tady bylo a propaganda byla nesmírná,” říká František Wiendl. 

Ještě větším zvratem než 25. únor 1948 pro ně byla smrt Jana Masaryka o necelé dva týdny později. “My to pokládali za fakt, že byl vyhozen z okna. Vnímali jsme to jako vraždu. Táta hned poté svolal lidi, které znal z protinacistického odboje, k nám do bytu, a mluvili o tom, že proti bolševikovi musíme něco dělat.” Ve skupině byl mimo jiné chirurg Jiří Krbec, Jan Prantl nebo Františkův pozdější tchán Jan Štork. 

Znovu začali roznášet letáky a psát na veřejných plochách protikomunistické nápisy. “Zbraně jsme měli, ale nechtěli jsme je použít, tak daleko jsme nešli. Plánovaly se destrukční akce - například vypustit věznici.” Hovořilo se o tom, že brzy vypukne třetí světová válka mezi Východem a Západem. Odbojáři chtěli být připraveni k otevřenému povstání proti komunistům. 

Na psaní protikomunistických hesel vyrazili Františkův otec s Janem Prantlem do města i v den pohřbu prezidenta Edvarda Beneše 8. září 1948. V pohotovosti ale byli také místní milicionáři, kteří Františka Wiendla st. a Jana Prantla přistihli takřka přímo při činu. Začali je pronásledovat, pan Wiendla zajali a Jan Prantl ho bránil střelbou. Nemířil přímo na ozbrojené muže, ale kulka se odrazila od zábradlí mostu a trefila jednoho z nich do nohy. Otec utekl, ale později byli oba rodiče zatčeni. Jan Prantl poté pokračoval v psaní hesel, aby František Wiendl st. nemohl být označen jako viník. 

Tentokrát ještě Wiendlovi vyvázli s poměrně mírnými tresty: Marie Wiendlová byla propuštěna po devíti měsících věznění bez soudu, otci se podařilo vše zapřít a u soudu byl osvobozen pro nedostatek důkazů. Jejich syn byl ve stejnou dobu degradován na vojína, což ho nijak nermoutilo - díky tomu se totiž poněkud odsunula hrozba, že bude muset jít na povinné vojenské cvičení. 

 

Na mapě si našel stezku k hranicím

Začátkem roku 1949, kdy byli rodiče ve vězení, začal František Wiendl s činností převaděče. S prosbou o zprostředkování cesty za hranice ho jako první oslovil jistý pan Schneider z Kolína. “Řekl jsem mu, že rodiče jsou ve vězení a nebylo by dobré, aby se u nás zdržoval, ale on si zoufal. Prý mu hrozí zatčení. Co si má počít?” František Wiendl mu doporučil vlakvedoucího pana Tauše, kterého znal z odbojové organizace z dob druhé světové války. Ten jezdil vlakem až do Bavorské Rudy (Bayerisch Eisenstein) na německé straně hranice. Slíbil, že s ním vyjedná, aby pana Schneidera převezl. Vlakvedoucí Tauš muže skutečně převzal, ale téhož dne večer našel František pana Schneidera opět před domem. “On mě vyhodil,” stěžoval si na vlakvedoucího. A znovu si zoufal a mluvil o strachu ze zatčení. 

“Počkejte, podíváme se na to,” nechal se František přemluvit. A našel si na mapě stezku k hranicím, kterou později mnohokrát využil - vlakem do Nýrska, potom pěšky přes obec Nýrsko směrem k Chudenínu. “Přes Chudenín nechoď, tam to není jisté. Dej se do polí hned před Chudenínem,” poradil mu jeho pozdější tchán Jan Štork. 

František tedy úspěšně pana Schneidera až do německé obce Jagershof - hranice v těch místech tvořila pravý úhel, takže člověk neznalý terénu by se snadno mohl omylem vrátit na československé území. “Tam se v jedné chaloupce svítilo. Zatloukli jsme na okno. Přišli nám otevřít nějací česky mluvící lidé, asi Sudeťáci. Divili se, že se sám chci vrátit, že také nezůstanu v Německu. Potom jsem se pěšky vydal do Nýrska.” 

Později František svou trasu zdokonalil: Jan Prantl ho odvezl až před Chudenín, aby nepřitahoval pozornost po cestě vlakem. Převedl celkem čtrnáct lidí sám a dalších čtrnáct ve spolupráci s Aloisem Suttým. 

Při jednom z převodů došlo ke kritické situaci, která na Františka Wiendla přitáhla pozornost policie. Šlo o skupinu bývalých Sokolů z Klatov, které František osobně znal. Jedna z žen nesla v náručí asi osmnáctiměsíční dítě. Lékař Jan Krbec mu dal na cestu prášek na spaní, aby se dítě během cesty neprobudilo. Jenže zrovna v nejnebezpečnějším úseku, při přecházení silnice, kde mohly chodit hlídky, začalo dítě plakat. “Takže zalehnout a já jsem si plížil k silnici. Čekal jsem, až se dítě zklidní, a poslouchal jsem, jestli po silnici nejdou hlídky. Dítě se zklidnilo a usnulo. Písknul jsem, přešli jsme silnici a potom do kopce k hranici, to už byla hračka. Všichni přešli šťastně.” 

Jenže ta třičtvrtěhodina zdržení, když dítě plakalo, mu chyběla na návrat. K Chudenínu scházel už za světla. Na kraji lesa váhal, jestli může vyjít do volného prostranství, ale nic jiného mu nezbývalo, protože v osm ráno musel být v práci. Na les navazovala menší loučka s kupkami sena. “Najednou: ,Stůj!’ Zpoza každé kupky sena na mě mířila puška. Obstoupili mě a ptali se, co tam dělám.” František se prokázal propustkou do hraničního pásma a připravenou historkou - že pracuje pro stavební firmu, která potřebuje dřevo a ráda by odkoupila řezivo ze starých stodol, které se v okolí bourají. Tvrdil, že zabloudil a potřebuje se dostat do Nýrska na vlak. Muži s puškami mu ukázali cestu a František šťastně dorazil do práce. “Přišel jsem tam mezi půl a třičtvrtě na osm. Ale už ve třičtvrtě na osm tam byl estébák a vyptával se na mě,” konstatuje. 

Tehdy na sebe poprvé přitáhl pozornost Státní bezpečnosti. A vzhledem k tomu, že jeho rodiče byli ve vězení, se dostal do jejího hledáčku natrvalo. 

 

Ti tady na někoho čekají

“Potom na nás nasadili konfidenta,” popisuje František Wiendl, jak byla jejich skupina odhalena. Karel Kocina byl přítelem Jana Krbce ještě z doby druhé světové války. Znali se z protinacistického odboje, kde Kocina působil u partyzánů. Krbec ovšem netušil, že Kocina nyní spolupracuje se Státní bezpečností. Kocina požádal Jana Krbce, že by potřeboval převést přes hranice. Na poslední chvíli však místo sebe na přechod hranice poslal Josefa Basáka, který byl za války také u partyzánů, a zaručil se za něj. 

V poslední skupině, kterou měli František Wiendl převést, bylo celkem sedm osob. Samotný přechod probíhal zdánlivě v klidu, František předal všech sedm lidí Aloisovi Suttému a spolu s Janem Prantlem se vraceli zpět. Byli domluvení, že kdyby je zastavila hlídka, řeknou, že jeli pro jablka. 

“Když jsme vyjížděli z Klatov, u výpadovky na Domažlice, u sokolského stadionu, jsme uviděli stát černé osobní auto. To byli estébáci. Říkal jsem Jendovi: ,Ti tady na někoho čekají.’” Teprve při návratu pochopili, že auto čekalo právě na ně. “Zastavili nás, ptali se, co jsme zač a jak se jmenujeme. Dali nás pouta a odvedli nás do toho černého auta.” 

 

Bylo nám jedno, jestli osmnáct nebo pětadvacet let. Hlavně nedostat provaz. 

Během prvního výslechu se František Wiendl snažil zapírat, ale záhy pochopil, že byli sledování: “Opakovali mi slovo od slova, co jsme si předtím povídali v autě. Skutečně jsme netušili, jak to mohou vědět,” popisuje. K zatčení došlo 20. listopadu 1949, až do Silvestra téhož roku byl František Wiendl držen v temnici, kterou později popisoval jako nejhorší období z celého víc než desetiletého pobytu ve vězení. “Byla tam jen betonová podlaha a pryčna bez deky. Vycházel jsem jenom na výslechy, vždy ráno, odpoledne a večer. U výslechů mě byli pěstmi do ramen, do prsou - do obličeje ne. Chtěli po mně přiznání, žádné informace nepotřebovali, protože vše měli detailně popsáno od toho udavače.” 

Jan Prantl ve vyšetřovací vazbě předstíral zánět slepého střeva a podařilo se mu dostat do nemocnice do Plzně, odkud mohl poslat moták svojí sestře. V něm ji poradil, jak vypovídat, a uchránil ji tím od věznění. 

V březnu 1950 převezli všechny zatčené do věznice na Pankráci a později do vyšetřovací vazby v Plzni, kde výslechy pokračovaly. Zde už byl také Alois Suttý, kterého zatkli později při předávání uprchlíků na hranicích. Policisté tam na něj už čekali a došlo k přestřelce, při níž byl zraněn nejen Suttý, ale také jeden z policistů.

Soudní proces s celkem čtrnácti obžalovanými probíhal 12.-14. prosince 1950 v Klatovech, kam přijel státní soud z Prahy. Mezi obžalovými kromě Františka Wiendla a Aloise Suttého byli Jiří Krbec, Jan Štork, Jan Prantl, Taušovi z Podsynovic, velitel bývalé odbojové skupiny Niva a několik dalších lidí. V publiku seděli, jak v té době bývalo zvykem, speciálně vybraní dělníci z místních továren, mezi nimiž František Wiendl zahlédl řadu známých tváří. 

“Asi týden před soudem nás převezli na estébárnu v Plzni, kde jsme měli takové školení, jak máme vypovídat. Mně chtěli za každou cenu odsoudit za špionáž, že jsem prý Američanům předával nějaké mapy. Všechno jsem jim na tom školení odkejval,” říká František Wiendl. 

Ale když měl vypovídat před soudem, jakékoli špionážní aktivity popřel: “Řekl jsem, že jsem si ty mapy koupil v knihkupectví Kuneš v Klatovech na náměstí. Že všichni Klatováci to knihkupectví znají. A že Američani, kteří nás osvobodili, určitě měli lepší mapy než já, takže nebylo, co jim předávat.” Za špionáž nakonec skutečně odsouzen nebyl, dostal “pouze” osmnáct let za velezradu. Jeho otec, Jiří Krbec a Jan Prantl dostali dvacet pět let. Alois Suttý byl odsouzen k smrti, protože během zatýkání se snažil bránit se zbraní v ruce. 

František Wiendl i ostatní členové skupiny se nenechali příliš skličovat mnohaletými tresty, k nimž byli odsouzeni. V té době ještě věřili, že vypukne konflikt mezi Východem a Západem. “Mysleli jsme, že to potrvá jen krátce a komunismus padne, jde jen o to, do té doby to přežít. Takže nám bylo jedno, jestli jsme odsouzeni na deseti, osmnáct nebo pětadvacet let. Hlavně že to nebyl provaz,” říká František Wiendl.  “V lágru jsem nepatřil mezi takzvané latrináře, kteří říkali, že ,do týdne to praskne’. Ale na čtyřicet let jsem to tedy doopravdy neviděl.” 

Vánoce 1950 prožil na Pankráci ve velké společné cele, kde bylo dvaasedmdesát vězňů. “Přes den jsme slamníky uložili ke stěnám, večer jsme je rozložili po podlaze. V rohu byla taková dřevěná komůrka s kýblem, kam se chodilo na stranu. Starší pánové, kteří v noci chodili častěji na záchod, občas po cestě ke komůrce na někoho šlápli. Takže už druhou noc jsme je uložili blíž k tomu záchodu,” popisuje poměry ve vězení. 

 

Jen ty ostnaté dráty si člověk musel odmyslet

Poté Františka Wiendla převezli do táborů na Jáchymovsku. Nejprve byl umístěn do tábora Eliáš v zalesněném údolí Krušných hor: “Celý tábor byl nádherně osvětlený reflektory, takže se nabízel překrásný pohled na zasněžené svahy. Ale člověk by si musel odmyslet ty ostnaté dráty okolo. Dvě oplocení, mezi nimi ulička široká asi dva metry. A celý ten prostor byl vysypán bílým kaolinovým pískem, aby na něm byl každý pohyb dobře vidět,” popisuje. V Eliáši pracoval nejprve jako zedník na stavbě pekárny, později byl přeřazen do šachty na těžbu uranu. 

Zde také plánoval svůj jediný (a neuskutečněný) pokus o útěk. Se spoluvězněm Františkem Hellerem pracovali ve starých chodbách, kde se dříve dolovalo stříbro. Šachty byly větrány pomocí komínů, dlouhých až třicet metrů, jež vedly až na povrch. Jeden z těchto komínů se pokusili zpevnit a nainstalovali do něj dřevěné schůdky. Plán zněl: hned na začátku směny se dostat na povrch a co nejrychleji uprchnout za hranice. Ale dřív, než stihli dílo dokončit, je přeložili na jiný úsek. “Tak jsme to celé navrtali a tu dílu jsme zavalili,” konstatuje František Wiendl. Vzpomíná, že v jedné z těchto starých chodeb našel historický džbánek, připomínající chodskou keramiku. “Ale co s ním? Jak bych ho dostal domů? Při filcunku by mi ho sebrali,” vysvětluje, proč si džbánek nevzal a ponechal ho na svém místě, v navždy zavalené chodbě. 

V říjnu 1952 přeložili Františka Wiendla na tábor Nikolaj, kde vězňové pracovali v šachtě Eduard, asi kilometr od tábora. “Chodilo se po veřejné silnici, ale i ta byla oplocená ostnatým drátem. Museli jsme se natlačit jeden na druhého, tělo na tělo, napresovat se na záda toho před námi, a potom celý útvar omotali lanem. Před šikem a za ním šli esenbáci,” popisuje František Wiendl způsob přemisťování vězňů, jemuž se ve vězeňské hantýrce říkalo “autobus”. 

V táboře Nikolaj brzy našel uplatnění jako figurant u zeměměřičů, což byla velmi oblíbená a ne tak vyčerpávající práce. Klidnější časy mu ale překazil průšvih: spoluvězeň Zdeněk Kovařík mu nabídl, že zprostředkuje propašování dopisu načerno, přes jednoho civilního zaměstnance. Když František Wiendl dostla stejnou cestou od maminky odpověď, spoluvězeň byl s oběma dopisy přistižen v šachtě. Oba dva se na měsíc ocitli v korekci. 

Vedení tábora mělo později v úmyslu přeřadit “průšviháře” do pevných věznic.  František se od jednoho z vězňů, kteří vypomáhali v kanceláři, dozvěděl, že má být převezen do Leopoldova. Zaradoval se - v Leopoldově byl totiž vězněn jeho otec. Ale když se s dobrou zprávou pochlubil spoluvězňům, jeden z nich ho udal. Místo do Leopoldova putoval do tábora L, nechvalně proslulého “Elka”. 

Zde se pracovalo s nejvíce radioaktivním materiálem a ze tří stovek vězňů, kteří zde pracovali, byla asi polovina duchovních. Uranová ruda se zde zasucha drtila a mlela ve “Věži smrti”, takže vězni byli bez jakýchkoli ochranných prostřeků vystaveni velkým dávkám záření a mnozí z nich později zemřeli na rakovinu. František Wiendl popisuje, jak se ruda promíchávala a pěchovala do barelů, které se odvážely rovnou do Sovětského svazu. 

 

Rusové v nich viděli jen pracovní sílu

František Wiendl vzpomíná, že po příchodu do jáchymovského lágru cítil větší volnost, než zažil předtím v pankrácké a plzeňské věznici. Mimo pracovní dobu, pokud nebyli vězni povoláni na brigádu, se mohli po táboře pohybovat volně a navzájem spolu hovořit. Bylo ovšem potřeba mít se na pozoru před kriminálními spoluvězni. V táboře Nikolaj se například vyprávělo o tom, že kriminálníci v noci stahovali politické vězně z kavalců a hnali je k oplocení, aby byli následně zastřeleni za pokus o útěk. V roce 1952, kdy tam přišel František Wiendl, se to podle jeho slov ovšem už nedělo. 

Vzpomíná nicméně na tragický osud spoluvězně, který se dozvěděl, že jeho manželka se s ním rozvádí: “Byl z toho úplně šílený. Jako lamač měl přístup k výbušninám, jimiž se odstřelovala hornina. Zapálil zápalné šňůry, lehl si pod to a nechal se zavalit.” 

V táboře pracovali také ruští dozorci, kteří byli v místní hierarchii na nejvyšších pozicích. Narozdíl od českých bachařů podle nich vnímali vězně jako pracovní sílu. Protože jejich cílem bylo získat co nejvíc uranu a požadovali od vězňů co nejvyšší výkon, v jejich zájmu bylo udržet je v dobré kondici. Někdy se proto - z těchto čistě pragmatických důvodů - chovali dokonce humánněji než Češi, kteří vězně mnohdy schválně týrali nekonečnými nástupy a sčítáním. “O jednom z ruských dozorců se říkalo, že je člen NKVD. Někteří vězni si mu stěžovali, že nemají dost jídla. Později se vyprávělo, že přišel na velitelství, vytáhl pistoli a namířil na českého velitele. Prý, jestli nám nedá víc jídla, že ho zastřelí,” říká František WIendl. “Pak tedy přišlo období, že jsme měli jídla víc.” Situace se v tomto směru během času různě měnila, někdy byl jídla nedostatek, jindy to bylo lepší. 

Na Jáchymovsku podle něj byli hlavně mladší vězni, maximálně do šedesáti let, ti starší končili spíše v pevných věznicích. Tak tomu bylo i v případě jeho otce, který byl uvězněn ve svých šedesáti letech a trest si odpykával v Plzni na Borech, v Pardubicích, na Mírově a nakonec v Leopoldově. 

 

Napište si žádost a do Vánoc jste doma

V roce 1956 si jeho otec vyžádal návštěvu svého syna, která se měla uskutečnit v Praze na Pankráci. František Wiendl měl našetřeno hodně vězeňských poukázek, a přestože sám byl nekuřák, ve vězeňské kantýně koupil otci velkorysý dar: 1200 cigaret. Tatínek se ale také rozhodl ze zdravotních důvodů přestat kouřit, a tak všechny cigarety rozdal. 

Návštěva na Pankráci měla pro Františka Wiendla ještě jeden důsledek: na Jáchymovsko se už nevrátil. Zbytek trestu si odpykával právě tam a pracoval v místní projekci. 

Jednoho z bachařů na Pankráci František Wiendl osobně znal. Byl to podporučík Urban, který pocházel z Klatov. Ve vězení sice oba předstírali, že se neznají, ke konci roku 1959 si ho ale Urban pozval do kanceláře. “Váš otec už půjde domů, Jiří Krbec už je doma také. Oba měli vyšší tresty než vy. Napište si žádost o propuštění a já vám zaručuji, že do Vánoc jste doma,” nabídl mu Urban. František Wiendl se domníval, že je to zbytečné, podobné žádosti zkoušel psát už několikrát. 

V březnu 1960 ho však nečekaně ve vězení navštívil náčelník klatovské Státní bezpečnosti. “Začal mi vyprávět, jak Klatovy vzkvétají, jak se tam lidem dobře žije. Tušil jsem, co po mně bude chtít. A pak to přišlo,” vzpomíná František Wiendl. “Víte, oni nás lidé nemají rádi. Ale my pro ně chceme to nejlepší,” snažil se s ním manipulovat estébák. “Až přijdete domů, mohl byste nám sdělovat, co o nás lidé říkají, abychom mohli lépe plnit jejich požadavky,” naznačoval. František Wiendl rázně odmítl přistoupit na nabízenou spolupráci: “Raději si odsedím těch zbývajících sedm let,” řekl. 

Estébák odjel s nepořízenou, několik týdnu nato, 14. dubna 1960, však byl František WIendl nečekaně propuštěn. 

 

Svou ženu Janičku jsem znal od jejích čtyř let

V té době samozřejmě ještě netušil, že mnoho jeho spoluvězňů půjde domů už zanedlouho díky rozsáhlé amnestii. “Domů” v té době už neznamenalo do bytovky, kterou otec za války postavil v Klatovech - tu jim totiž zabavili hned po vynesení rozsudku. Maminka se v roce 1958 přestěhovala do rozpadlé chalupy v nedaleké Klenové, která neměla ani vlastní studnu. 

František Wiendl začátkem května 1960 nastoupil do práce do projekční kanceláře stavebního podniku v Klatovech. Díky tomu unikl další šikaně, která postihla vězně propuštěné na amnestii: byli totiž přidělováni výhradně na manuální práce, například na meliorace na polích. Stejně si ale musel obstarat potvrzení, že pro podobnou práci je zdravotně indisponován. Ve stavebním podniku potom pracoval až do roku 1990. 

Političtí vězni byli propouštěni jen podmínečně a Státní bezpečnost měla tendenci je znovu kriminalizovat a dostat je zpátky do vězení. Častá byla například obvinění, že poslouchají zahraniční rozhlas a jeho informace šíří mezi lidmi. Jedním z těch, které se pokusili takto podruhé zavřít, byl i Františkův spoluvězeň, inženýr Cuhra. V době, kdy byl František propuštěn, ho požádal, aby mu propašoval ven křesťanský text Slovo a smysl. František ho skutečně vynesl ve dvou tubách od zubní pasty a po amnestii mu ho poslal poštou. “Jenže on ten můj dopis nezahodil. A když ho podruhé zatýkali, můj dopis u něj našli,” říká František Wiendl. V roce 1961 se tak opět dostal k výslechu na StB, tentokrát to však prošlo bez následků. 

V následujícím období se scházel s bývalými “mukly” a snažil se najít si životní partnerku. Uvěznili ho v šestadvaceti letech, nyní mu bylo už téměř sedmatřicet. Ženy v jeho věku byly většinou dávno vdané. Nakonec si troufl oslovit jednadvacetiletou Janu Štorkovou, dceru Jana Štorka z bývalé převaděčeské skupiny. V době jeho uvěznění to bylo teprve jedenáctileté děvče. “S Janičkou jsme se znali od jejích čtyř let. Ona často vypráví, že si ještě hrála na písku, když já jsem chodil na rande, a říkala mi ,dobrý den, pane Wiendl’,” usmívá se František Wiendl. Vzali se v roce 1964 a jediný syn Jan se jim narodil v roce 1969. 

 

Nechtěl jsem se stát vějičkou

V době politického uvolnění v roce 1968 František Wiendl spolu s dalšími bývalými politickými vězni zakládal klatovoskou pobočku K231, z Pražského jara jako takového však příliš nadšený nebyl: “Pražské jaro dělali komunisté. A těm já nevěřím. Jsem přesvědčený, že pokud se chce komunismus udržet, musí se držet totalitou. A tak žádný socialismus s lidskou tváří není udržitelný, protože pokud by to nedrželi mocí, zhroutilo by se to.” Proto ani nezkoušel žádat o rehabilitaci. 

V době srpnové okupace bydleli s manželkou v stuterénním bytě 1+1, který jim pronajal bývalý cvičitel ze Sokola. Příchod Rusů ho příliš nepřekvapil a ani v něm nevyvolal velké obavy. “Tak nějak jsem si žil po svém, čekal jsem, že tím to asi skončí. Samozřejmě jsem z toho byl nešťastný, ale příliš se mě to nedotýkalo. Nevěřil jsem, že by došlo k novému zatýkání.” 

Do aktivní činnosti proti nově nastupujícímu normalizačnímu režimu už se nezapojoval. Byl si vědom toho, že má stále desetiletou podmínku, a navíc tušil, že je stále sledován Státní bezpečností - někteří z jeho bývalých spoluvězňů totiž ve vězení podepsali spolupráci. Nechtěl se stát vějičkou, která by Státní bezpečnost případně ještě upozornila na další lidi. 

Období normalizace tak prožil poměrně klidně, syn se bez problémů dostal na průmyslovku a později vystudoval obor historie a český jazyk na FFUK. 

 

Demokracie je zdlouhavá, diktatura funguje efektivně

V listopadu 1989 se účastnil demonstrací na klatovském náměstí, jezdili s manželkou i do Prahy a později na mítinky v menších obcích okolo Klatov. V březnu 1990 byl spoluzakladatelem pobočky Konfederace politických vězňů v Klatovech, po smrti Jana Prantla v roce 2004 se stal jejím předsedou. “Jejím hlavním smyslem bylo připomínat zločiny komunistické strany. Podporovat bývalé mukly při žádostech o rehabilitace. A také po sociální stránce dbát o odškodnění těch našich muklů, aby nebyli šizeni,” konstatuje. 

František Wiendl konstatuje nespokojenost se současným politickým vývojem, zosobněným premiérem Andrejem Babišem: “Já nechci diktaturu, řízenou jako firmu. Jistě, zdá se to být pro vedení státu jednoduché. Diktatura funguje velmi dobře, kdežto demokracie je zdlouhavá. V padesátých letech tehdejší mašinérie makala ve dne v noci. Soudnictví bylo rychlé, jak na běžícím pásu. V diktatuře to jde. Ale v demokracii to nejde. Je zdlouhavá, těžkopádná, ale jinak se vládnout nedá.”