Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Wienerová (* 1944)

• narodila se 11. září 1944 v Praze

• začala studovat psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale studium nedokončila

• v roce 1963 se provdala za bývalého letce RAF Jana Wienera

• v roce 1964 odešla s manželem na pozvání na rok do Ameriky, kde zůstali v emigraci

• 1964–1975 učitelka na internátní škole v Lenoxu v Massachusetts

• 1975–1980 učitelka na internátní škole v Sedoně v Arizoně

• 1980–1985 učitelka na internátní škole na Bodamském jezeře v Německu na zámcích Maximiliana von Baden

• v roce 1985 se rodina vrátila do Lenoxu, Zuzana Wienerová vedla kurzy ruského jazyka a organizovala exkurze za ruskou kulturou

• od roku 1990 žije částečně, později trvale v Praze, kde pracuje pro Mezinárodní oddělení Karlovy univerzity s americkými studenty

Příběh Zuzany Wienerové není jen příběh manželky slavného letce RAF Jana Wienera, ale především příběh naplněného života, velké lásky, setkání s mnoha mimořádnými lidmi i poznání toho, co je v životě opravdu důležité. Zároveň je to příběh ženy, která musela mnohé obětovat a které komunistická moc vzala možnost svobodně se vracet do své země a sdílet život se svými nejbližšími. 

Dozvěděla jsem se, že tatínek už nežije 

Zuzana Wienerová se narodila 11. září 1944 v Praze, takže na složité okolnosti svého narození si nemůže pamatovat. Její první vzpomínky patří spokojené rodině, která žije ve velikém, krásně zařízeném bytě na Letné. Jak ho rodiče získali a komu patřil dříve, jí přitom dodnes není úplně jasné. Domnívá se, že jim byl po válce přidělen i díky tomu, že otec strávil konec války v koncentračním táboře v Mauthausenu. Tomu předcházela historie, která se úzce vázala právě k jejímu narození. Rodiče byli dva roky předtím nasazeni v Berlíně, kde se narodil bratr Petr. Během matčina druhého těhotenství otec zfalšoval papíry, aby ji uchránil před dalším nasazením, což se prozradilo a otec byl deportován. Maminka potom žila s dětmi u otcovy matky, babičky Hedviky na Vinohradech. Pamětnice vzpomíná, jak jí babička ukazovala rodinné šperky s tím, že jednou budou patřit jí, její vnučce. K tomu ale nikdy nedošlo, do bytu se dostali zloději a veškeré cennosti ukradli.

Otec Josef Hložek byl jediné dítě svých rodičů, kteří měli pilu ve Slaném. Byl všestranný, výborně studoval, znal jazyky, hrál na piano, jezdil na koni, hrál pólo, jezdil na motorce a pamětnice s úsměvem vzpomíná, jak se sajdkárou jezdili lyžovat zabalení do peřin: „Tatínek byl vtipný a oblíbený a babička pro něj měla vyhlídnutou bohatou nevěstu.“ To, že ji neposlechl, ovlivnilo pak i její vztah se snachou: „Babička maminku vinila za všechny problémy, přitom byla laskavá. Také veselá, vymýšlela hry i pro děti, které k nám chodily. Kouřila, zpívala a pískala si.“ Vilma Hložková, rozená Wagenknechtová, přitom sama hezké dětství neměla – matka jí zemřela hned po narození a s otcovou druhou ženou si nerozuměla. Vystudovala obchodní akademii a nastoupila jako tatínkova sekretářka v bance, což byl počátek jejich vztahu, do kterého ale záhy zasáhla válka.

Na krátkou chvíli se po válce zdálo, že přichází krásná budoucnost. Tatínek se vrátil domů, měli nádherný byt a narodilo se další dítě, mladší bratr Jiří. Bohužel toto období trvalo jen velmi krátce a pamětnice si vybavuje otcův rozhovor s přítelem na jaře 1949, kdy se mu svěřoval: „Viluška s dětmi odjede do Argentiny a já tam za nimi potom přijedu. Máme to zařízené.“ Vůbec tomu jako malá holčička nerozuměla. Tehdy ale zasáhl osud a převrátil jejich život zcela jiným směrem. Tatínek měl vážnou nehodu na motorce a v nemocnici došlo k další tragické události: „Pamatuji si na šokující okamžik, kdy zvoní telefon v předsíni a maminka ho zvedne. Tečou jí slzy, já stojím u ní a ona mě hladí po hlavičce. A pak jsem se dozvěděla, že tatínek už nežije. A když jsem se později ptala, řekla: ,On vlastně mohl žít, ale v nemocnici volal sestřičku, když potřeboval jít na toaletu, a když nepřišla, vstal a uvolněným žebrem si probodl plíce.‘ Zemřel mladý, krásný, 36 let mu bylo. A maminka byla vdova se třemi dětmi v jednatřiceti.“

Maminka mi vysvětlila, že je to systém nedobrý a nehodný

Život se změnil. Navíc jejich byt byl podle tehdejších měřítek velký, a tak přišlo nařízení, že nadměrné čtvereční metry se musí pronajímat: „Dříve pánský pokoj byl přidělen zaměstnancům z polského nebo maďarského velvyslanectví, vyšším úředníkům, žili tam různí lidé. Bylo to nepříjemné a maminka nám často říkala: ,O tom nemluv.‘ Nerozuměla jsem tomu. Bylo zvláštní, že tam bydlel někdo cizí, kdo používal naši koupelnu, kuchyň, vodil si tam přátele. Maminka to zvládala, protože byla optimistická a hlavně měla dobré přátele, bez nich by to asi nepřežila.“ Tehdy jim pomáhaly hlavně dvě blízké křesťanské rodiny – rodina Šedivých, která žila ve stejném domě, a rodina Svobodových z Břevnova. S těmi trávili mnoho času i na své chalupě na Šumavě, půl roku tam dokonce Zuzana s bratry chodili do školy. Šediví měli podobně staré děti a prožili tak společně mnoho krásných chvil. Maminka vydělávala tím, že malovala na textil, v Praze ještě chodila do kanceláře a v létě si hledala brigády na venkově, aby se děti dostaly z Prahy. Byla padesátá léta a Zuzana byla příliš malá na to, aby chápala, co se děje ve společnosti. Ale už tehdy jí přišlo zvláštní, že pan Šedivý, advokát, najednou pracoval manuálně: „Maminka mi vysvětlila, že je to systém nedobrý a nehodný a lidi, kteří s ním nesouhlasí, trestá.“ Proto také Zuzana nebyla pionýrka, i když se přiznává, že jako dítě měla přirozeně radost, když ji pionýři vzali na výlet. Později nebyla ani svazačka a tehdy už jí vadilo, že má maturovat ve svazácké košili: „Na maturitu jsem si ji musela vypůjčit. A zamýšlela jsem se nad tím, co je to za systém. Že vědí, že nejsem ve svazu a přitom mě donutí maturovat ve svazácké košili. Byly to šílenosti.“

Tehdy, v době maturity, už byla Zuzana přítelkyní bývalého letce RAF a později politického vězně, o 24 let staršího Jana Wienera. Poprvé ho viděla, když jí bylo 13 let a on zazvonil u dveří jejich bytu, protože hledal po rozvodu volný pokoj. Už tehdy ji okouzlil. Nastěhoval se za tři měsíce. Zuzana se do něj postupně zamilovala, i když musela pozorovat, jak se u něj střídají časté dámské návštěvy, při kterých hlasitě pouštěl klasickou hudbu. O té si ale spolu potom povídali. A také o literatuře, pohledu na život. Pomalu se tak rodila láska na celý život. Před maminkou svůj vztah nejdříve tajili. Tehdy už Zuzana studovala střední školu, a když jela s Janem na výlet, doma řekla, že má školní akci. Vše si ale zapisovala do deníků a odtud se maminka dozvěděla, jak se věci mají. Jan Wiener se musel odstěhovat, ale vztah tím neskončil: „Dopadlo to tak, že jsme spolu byli přes 50 let a bylo to zázračné, nebetyčně krásné.“ Po maturitě se Zuzana přihlásila na filozofickou fakultu, na velmi žádanou psychologii, a dnes se domnívá, že se tam pravděpodobně dostala i na Janovu přímluvu. Zuzana a Jan se vzali v Krkonoších v říjnu 1963 a po svatbě žili v pokojíku bez příslušenství na Kampě.

Strach jsem vůbec neměla, v Janovi jsem cítila sílu a lásku

Jan Wiener pocházel z židovské rodiny a jeho pohnutý příběh je zachycen v knižní podobě i ve filmu: „Po tom, co si prožil, byl neuvěřitelná osobnost. On se ničeho a nikoho nebál a já se do něj celý život zamilovávala.“ Na to, jakým směrem se ubíral jejich společný život, měla velký vliv Janova teta Gertrude Bondy z otcovy strany, která vystudovala ve Vídni u Sigmunda Freuda psychoanalýzu a provdala se za psychoanalytika Maxmiliána Bondyho. V roce 1938 odjeli z Prahy do Švýcarska a o dva roky později do Ameriky, kde v Massachusetts vybudovali soukromou školu. V Americe se seznámili i s Eleonor Rooseveltovou, a právě ta poslala Janu Wienerovi pozvání, aby mohl odjet na rok do školy učit. Odjezd se samozřejmě neobešel bez dlouhého vyřizování formalit i výhrůžek. Jan měl z prvního manželství dva syny, a tak si vyslechl podmínku: „My vás na rok pustíme, a pokud se nevrátíte, již své děti neuvidíte.“ Nakonec v prosinci 1964 dostali povolení vycestovat. Zuzana přerušila studium psychologie a těšila se na nové dobrodružství: „Strach jsem vůbec neměla, protože jsem v Janovi cítila takovou podporu a lásku, že jsem věděla, že jsem v těch nejlepších rukách.“ Tehdy ještě netušili, na jak dlouhou cestu se vydávají. Dodnes vyvolávají vzpomínky na příjezd lodí do New Yorku i na laskavé přijetí tety Gertrude v novém domově v pamětnici silné emoce.

Wienerovi začali na prestižní škole v Lenoxu v Massachusetts učit. Jan se věnoval historii, Zuzana učila ruštinu a tanec. Také se vždy starala o studenty a pomáhala jim s různými praktickými věcmi. Prostředí školy, okolí, velké hudební festivaly Bostonské filharmonie, které se tam dodnes konají, to vše ji okouzlovalo. Navíc si byla se studenty věkově blízká, a tak nebylo těžké navázat i přátelské vztahy. Zároveň to ale byla bouřlivá šedesátá léta, studenti z bohatých rodin se učili s černošskými studenty, řešily se velké problémy s drogami a také jezdili protestovat se studenty proti válce ve Vietnamu. Přes všechny krásné zážitky Zuzana počítala s tím, že se s manželem po roce vrátí domů: „Byla jsem nadšená svým studiem na psychologii, milovala jsem Prahu, milovala jsem svoji maminku, rodinu a přátele. Ale Jan jeden večer u vína řekl: ,Nevrátíme se. A jestli mě miluješ jako já miluju tebe, tak tady se mnou zůstaneš.‘ Plakala jsem, bylo to pro mě nelehké, ale ta láska pro něho byla silná, silnější, než abych řekla, že odjíždím. A pak přišly těžké okamžiky, kdy nám z české ambasády oznámili: ,Musíte se vrátit, a když se nevrátíte, ztrácíte české občanství.‘ A Jan řekl: ,To jsem věděl a na to jsem připravený. A ty půjdeš se mnou a my to zvládneme.‘ Začala jsem si zvykat na Janovo rozhodnutí a na to, že Amerika bude můj druhý domov.“

A pak přišla historická katastrofa, rok šedesátý osmý

Maminka nesla jejich rozhodnutí špatně. Navíc okupace vojsky Varšavské smlouvy znamenala konec všech nadějí: „A pak přišel bod zlomu, historická katastrofa, rok šedesátý osmý. Jan okamžitě volal na ambasádu a řekl: ,Prosím, dejte mi vízum, já odjíždím a jedu za tu zem bojovat.‘ A oni řekli: ,Bohužel, to už všechno skončilo, je konec.‘ Styděli jsme se, strašně jsme se styděli. Pro Jana to bylo velice těžké, byl vzteklý. Nedalo se ale nic dělat. Děsili jsme se, co je s maminkou, sourozenci, s kamarády, co je s jeho syny.“ Hranice ale byly ještě nějaký čas otevřené, a tak se za nimi nakonec synové Jana Wienera a jeden ze Zuzaniných bratrů dostali.

V roce 1975 byla v Americe velká inflace a provoz školy byl ukončen: „A jak jsem říkala, že můj muž se ničeho a nikoho nebál, tak začal hledat školu, kde bychom mohli pracovat. A protože měl vždycky zájem o americké indiány a celou jejich historii, našel školu v Arizoně, kam nás přijali.“ Pronajali tedy svůj domek v Lenoxu a vydali se již se dvěma malými dětmi přes celou Ameriku. Po příjezdu na místo byli prostředím okouzleni, navíc dostali k užívání krásný dům. Studenti školy pocházeli z bohatých filmařských, hereckých i několika indiánských rodin, které se živily tvorbou umění. Podmínky studia ale byly velmi drsné, zaměřené na přežití v přírodě i jiných těžkých situacích. V Arizoně prožili pět krásných let. Zastihla je tam ale také zpráva o smrti Zuzaniny maminky, kterou srazilo v Praze na přechodu auto. Zemřela v 60 letech a Zuzana nedostala vízum ani na pohřeb.

To, jak krátký společný čas prožila s rodiči, považuje dnes pamětnice za největší bolest svého života: „Nejvíce lituji, že jsem tatínka a ani maminku dost dlouho neužila a doopravdy nepoznala.“ O otce ji připravila nešťastná náhoda, ale ztráta maminčiny blízkosti byla krutá daň, kterou musela tehdy zaplatit za svobodu. Do emigrace odešla velmi mladá a první setkání s rodinou se podařilo asi po šesti letech v Maďarsku, kdy maminka mohla vidět svoji maličkou vnučku Táňu. Cesta do Československa se uskutečnila v roce 1972, kdy už měli americké občanství a vízum se jim podařilo získat na československé ambasádě v Sofii. Stejně tak jako většina emigrantů přijížděli Wienerovi s obavami. Pamětnice vzpomíná na cestu přes hranice i dojemný příjezd do Prahy. Zpětně je ale vděčná za život, jaký prožila: „Bylo to těžké, když jsme jezdili z místa na místo a vždycky začínali znova, postrádala jsem maminku, ale nikdy bych se toho nevzdala. Sílu získáte z těžkých situací.“ 

Po maminčině smrti na Zuzanu dolehl velký stesk a toužila žít alespoň v Evropě. Manželovi se podařilo najít pro ně práci ve velké soukromé škole v Německu. Měla prostory ve třech zámcích. Tehdy devítiletá Táňa musela být v internátu v zámečku vzdáleném 30 kilometrů, aniž by při příchodu znala jazyk. I tady prožili mnoho pěkného, ale po pěti letech se situace ve škole nečekaně vyhrotila. Manžel byl ve škole jediný Žid a samozřejmě učil i o holocaustu. A vznikl problém: „Někteří velmi bohatí rodiče si stěžovali, že nechtějí, aby historii učil nějaký Čechoameričan a špatně mluvil o Německu. Byl soud a asi třetina učitelů se postavila za nás a zbytek proti. Soudkyně byla Řekyně a nakonec rozhodla, že můžeme zůstat. Ale manžel řekl, že nemá zájem a museli nás na celý rok vyplatit.“

Byla tady odporná armáda a policisti, kteří násilně mlátili do mladých studentů

Návrat do Massachusetts v roce 1985 nebyl jednoduchý. Svůj domek našli ve špatném stavu a bylo potřeba udělat rekonstrukci. Janu Wienerovi tehdy bylo 65 let a měli dvě dospívající děti, patnáctiletou Táňu a o pět let mladšího Josefa. Aby rodinu uživil, začal pracovat na místní farmě, ale brzy mu byla nabídnuta možnost učit na Williams College. Zuzana začala opět učit ruštinu a organizovala exkurze za ruskou kulturou. Táňa získala studijní stipendium, největší potíže měl Josef, který po návratu z Německa neovládal dobře angličtinu. Wienerovi ale byli zvyklí překonávat překážky a zároveň si přitom užívat života v tom nejlepším slova smyslu. Byli velcí sportovci a cestovatelé. Projeli s dětmi Ameriku i Evropu, poznali světové metropole, nejkrásnější hory i pláže. Jeden čas dokonce pracovali v Lenoxu ve wellness resortu. Přitom ale nezapomínali na svoji vlast. Pozorně sledovali situaci v Evropě a změny, které přinesl Gorbačov. Zároveň ale měli pocit, že v Československu se stále nic neděje: „Pamatuji si, jak jsme u televize nebo u rádia a jsme rozhořčení, protože ta naše československá republička byla úplně poslední. Říkali jsme si, jak je to možné, že tam se pořád nic neděje. Východní Němci začali utíkat, stěna byla zbouraná a Poláci byli víc hrdinní než my, ale to bylo i za druhé světové války. No nakonec v osmdesátém devátém přišla, jak se říká, sametová revoluce, ale byla tady odporná armáda a policisti, kteří násilně mlátili do mladých studentů, do lidí, kteří konečně taky chtěli demokracii jako v sousedních zemích. Byl to určitý násilný převrat, ale došlo k tomu.“ Jakmile se něco dělo, Jan Wiener chtěl být u toho: „Manžel hned řekl, že tam musí být, odletěl do Prahy a dělal kampaň s panem Havlem. A Václav Havel, kterého manžel obdivoval, se stal prezidentem. Dostal Československo znovu na světovou mapu a jeho projev v americkém senátu byl nezapomenutelný a nádherný.“

Jana a Zuzanu Wienerovy to samozřejmě po sametové revoluci táhlo do Prahy. Tehdy k nám z iniciativy Pepy Lustiga, syna spisovatele Arnošta Lustiga, začali na jeden semestr jezdit američtí studenti a Jan je začal učit historii: „Vždy zůstával celý semestr a já s dětmi jsme s ním jezdili.“ Zuzana se zase mohla setkávat s bývalými rodinnými přáteli, se kterými si zůstali blízcí. Na druhou stranu i ona pocítila otevřenou nespravedlnost a pocit nepřijetí: „Lidé nepochopili, proč jsme odjeli, tolik jim nevadilo tady žít.“ Jak se děti osamostatňovaly, i pamětnice trávila v Česku stále více času. Zároveň se rozšiřovala spolupráce s dalšími americkými univerzitami, které k nám vysílaly studenty. Jan Wiener je učil historii a Zuzana jim pomáhala se základy češtiny, praktickými záležitostmi, ale také je zasvěcovala do české i evropské kultury. Oba s nimi pak často cestovali. Nakonec Wienerovi navázali spolupráci s Karlovou univerzitou, dostali byt na koleji Komenského v Parléřově ulici a prakticky se do Čech přestěhovali. Na Vánoce a na léto se vraceli do Ameriky, kde zůstaly žít jejich děti.

Kontrasty a změna člověku život ohodnotí

Když Jan Wiener v roce 2010 zemřel, přál si, aby byl jeho popel rozptýlen na sedmi místech světa, která měl rád. To přání mu Zuzana s pomocí přátel splnila, a tak spočívá na starém židovském hřbitově v Praze i na indiánském hřbitově v Massachusetts, v Atlantickém oceánu a na dalších místech. Zuzana má stejné přání. Zatím je ale plná života, stále bydlí se studenty na koleji a stále se jim věnuje. Obavy z budoucnosti nemá a říká, že manžel ji naučil, že se nikoho a ničeho nebojí. Společný život jí ukázal jasné priority, a tak i ji mrzí, že hodnoty, které provázely sametovou revoluci, se vytrácejí: „Období devadesátých let byla doba radosti, naděje a plánů. Časem ale začaly převládat materiální touhy. Sama je nemám, největší bohatství života je rodina a přátelé, láska a krása kolem nás. Manžel věděl, že kontrasty a změna člověku život ohodnotí. Chápal změny a věděl, že nejdůležitější je svoboda, krása, láska, jednoduchost, spojení s přírodou a uměním, s dobrotou a laskavostí, nikoli peníze a život v luxusu.“ Zuzana Wienerová stále žije mezi mladými lidmi, ve které věří a vkládá do nich naděje i co se týká současné aktuální situace: „Ted‘ doufám, že i v Rusku mladá generace nesnese a nevydrží vraha Putina a něco se tam převrátí.“ Nejen svým studentům pak říká: „Nevyhýbejte se problémům, vyhledávejte je a řešte je, žijte v jiných zemích, učte se jazyky, projděte manuální prací. A hlavně při tom poslouchejte své srdce, jděte za svým srdcem. Jděte za tím, co vás baví a těší, pak budete umět žít a nebudete patřit mezi velké procento lidí, kteří nežijí, ale jen existují.“