Miroslav Wildung (* 1919)

Miroslav Wildung

 

„Velkou skupinu z nás udělali, že bysme měli zbořit půl republiky. Takový z nás udělali zločince.“

 

Miroslav Wildung se narodil v roce 1919 v Měrovicích nad Hanou. Přestože se podle svého tvrzení nikdy nezapojil do odboje proti komunistickému režimu, byl dvakrát odsouzen k odnětí svobody. Poprvé v roce 1949 v tehdejším Gottwaldově na čtyři měsíce za spoluvinu na zločinu nedokonaného neoprávněného opuštění území republiky. Po propuštění byl nejprve jako nepřítel lidově-demokratického zřízení poslán do tábora nucených prací. Když se konečně vrátil domů, byl za několik měsíců ve vykonstruovaném procesu určen jako vedoucí protistátní skupiny a za velezradu odsouzen k šestnácti letům vězení, propadnutí veškerého majetku a ztrátě čestných práv občanských. Propuštěn byl až na amnestii v roce 1960 po 7 letech, 8 měsících a 16 dnech strávených v jáchymovských uranových dolech.

 

 

Rodiče Miroslava Wildunga měli v obci malý obchod se smíšeným zbožím, a právě proto poslali Miroslava, aby se vyučil obchodníkem. Po škole pracoval v různých podnicích. Válečné období prožil v Přerově, kde byl zaměstnán ve velkoobchodě Petra Navrátila. Na nějaké chvíle, které by mu v období protektorátu razantně zasáhly do života, si nevzpomíná, všechno přišlo až s nástupem komunismu. Na konci války ale onemocněl a léčil se doma v Měrovicích. Tam také zažil osvobození, jež v obci neprobíhalo vůbec poklidně. Měrovice byly silně bombardovány německými vojsky a několik domů bylo úplně zničeno. O život tenkrát přišli tři místní občané. „Den před osvobozením nás tady bombardovali. Skoro každý barák byl chycen granátem nebo něčím takovým.“

 

 

Poprvé uvězněn a už navždy nepřítelem

 

Po válce se Miroslav Wildung na radu kamaráda rozhodl pro odchod do Moravského Berouna. Z tohoto městečka u bran Nízkého Jeseníku bylo po válce vysídleno původní německé obyvatelstvo a do volných domů se stěhovali lidé z vnitrozemí a repatriovaní Slováci z Rumunska. Miroslav Wildung se rozhodl, že tam obnoví jeden z bývalých obchodů a začne podnikat. Vzpomíná, že to nebyla vůbec jednoduchá záležitost, protože v širokém okolí chyběly jakékoli zásoby a obchod byl zcela prázdný. Po počátečních problémech nakonec obchod obnovil, ale již v roce 1948 z města odešel a přestěhoval se do Zlína. Měl totiž velké problémy s místním předsedou KSČ Františkem Glierem, se kterým měl časté názorové rozepře.

 

Město Zlín bylo 1. ledna 1949 na počest prvního komunistického prezidenta přejmenováno na Gottwaldov. Jako by to symbolicky naznačovalo, že pro Miroslava Wildunga nastanou těžké časy. Ve městě měl pamětník obchod s ovocem a zeleninou, často proto jezdil na jižní Moravu, kde nakupoval zásoby. Dva z jeho známých se jednoho dne rozhodli, že utečou do Rakouska a jako dopravní prostředek použili jeho nákladní auto. To ale pan Wildung vůbec netušil, přesto za to byl nakonec odsouzen. „Měl jsem obchod s ovocem a zeleninou. Já jsem jezdil na tu Moravu. Bydlel jsem ve Zlíně a tam dva kluci chtěli utéct. Já jsem tam nejel, ale moje auto jezdilo do Mikulova. Tehdy nebyly na hranicích dráty. Tehdy když se zajelo na to pole, tak klidně kukuřicí šlo jet do Rakouska. Jenomže v tom Rakousku byla ruská armáda. Tam je pochytali. Nejenom je. Víc jich tam tenkrát pochytali. A z nich to vytloukli, že přiznali, že o tom vím, ač jsem u toho nebyl. Tak jsem dostal devět měsíců. To byl okresní soud. To jsem si odseděl v Mikulově v kamenolomu a přišel jsem dom. Po tom trestu jsem právě dostal to TNP (tábor nucených prací).“

 

Krajský soud v Uherském Hradišti ho v září roku 1949 odsoudil za spoluvinu na nezákonném opuštění republiky na čtyři měsíce odnětí svobody. Odpykal si je ve věznici v Mušlově u Mikulova. Vězni tam denně jezdili pracovat do blízkého kamenolomu. „Tam bylo špatně, tam byl hlad,“ vzpomíná pamětník.

 

Po propuštění si domova moc neužil, protože již za 14 dní musel nastoupit do tábora nucených prací (TNP) v Pardubicích. Bylo to z rozhodnutí olomoucké trestní komise krajského národního výboru, kterému předsedal starý známý Miroslava Wildunga, bývalý předseda KSČ v Moravském Berouně František Glier. Nejspíše tak právě jeho přispěním byl pamětník určen na dva roky do TNP za špatný postoj k lidově-demokratickému zřízení. Tyto tábory byly zřízeny v říjnu 1948 a budovaly se v místech s nedostatečnou pracovní silou. Lidé tam byli posíláni z preventivních důvodů a nemuseli přitom spáchat žádný trestný čin. Stačilo podezření, že osoba je zaměřena proti státu. Miroslav Wildung měl v táborech strávit dva roky. Prošel táborem v Pardubicích, kde byl ubytován ve věznici, která se později stala nechvalně proslulou ženskou věznicí. Další část trestu strávil ve Frýdku-Místku, kde pracoval ve válcovnách. Pan Wildung dnes na tyto tábory nevzpomíná jako na něco hrozného, říká, že se v podstatě jednalo o zaměstnání, akorát spaní nebylo příliš pohodlné a všichni měli jen velmi málo soukromí. Jeho postoj k těmto táborům je dán také tím, že později strávil mnoho let v jáchymovských uranových lágrech, a proto mu dnes tábory nucených prací připadají jako takové těžší zaměstnání.

 

Po devíti měsících si zažádal o zkrácení trestu a kupodivu mu bylo podmínečně vyhověno. Takto zní část textu, kterým členové komise své rozhodnutí odůvodnili: „Členové komise dospěli k názoru, že dosavadní výchova v táboře na Vás zapůsobila do té míry, že chápete nesprávnost Vašeho dosavadního postoje k lidově-demokratickému zřízení a nevyhnutelné potřebě zničení všech protidemokratických živlů, které z jakýchkoli důvodů překáží výstavbě naší vlasti, a že po propuštění z TNP povedete řádný život pracujícího člověka.“ Miroslav Wildung ale svůj názor nezměnil, protože moc dobře věděl, kdo opravdu jsou ty takzvané protidemokratické živly.

 

 

Za velezradu v jáchymovských lágrech

 

Krátce po propuštění pamětník nastoupil do zaměstnání v Přerově v expedici masa a masných výrobků. Jako bývalý vězeň měl neustále problémy s komunistickými funkcionáři. Přesto byl tento krátký čas svobody pro Miroslava Wildunga jedním z nejkrásnějších období života. V roce 1950 se oženil s Ludmilou Zdražilovou, která za několik měsíců otěhotněla. Štěstí ale bohužel netrvalo dlouho, protože v Měrovicích, tak jako v jiných obcích, byla zahájena kolektivizace – přeměna soukromého majetku na majetek kolektivní. Obec už podle své polohy u Hané měla zemědělský charakter a hospodařilo v ní několik větších sedláků. Ti se samozřejmě nechtěli vzdát svých rodových majetků a odmítli vstoupit do družstva. Nakonec za to, podle vzpomínek pamětníka, všichni skončili ve vězení a Miroslav Wildung byl pro svou minulost jako snadný cíl určen vedoucím a organizátorem protistátní skupiny. „To byla parta zemědělců, kteří tady vyhláškama bojovali proti družstvu. Já jsem o nich věděl, ale ne o všech, nebo že bych jim nějak papírama pomáhal. Já jsem byl pořád ve světě. Potom je nějak zmáčkli a moje jméno se tam objevilo a už jsem jel. (…) Bylo nás zatčeno osm nebo devět. Oni to potřebovali, aby se stali pány.“

 

Po zatčení byl Miroslav Wildung odvezen na StB do Olomouce, kde prošel několika celonočními výslechy a následně byl převezen do olomouckého kriminálu. „Na tom StB, tam byla zima. Protože se to stavělo na podzim a já už v tom lednu jsem tam byl. Výslechy byly, nemůžu říct, že by se s náma mazlili, ale nemůžu říct, že by to bylo hrozný. Protože ti, co byli zatčení, na StB vůbec nebyli. Akorát den jsme tam byli. Ti, který jsem neznal, přišli zrovna do Olomouce do kriminálu. Tam byla večerka až v deset hodin a svítilo se tam ve dne v noci. Přikrýt, schovat ruky pod deku. To bylo neštěstí. Protože pak dozorce kopl do dveří, až vzbudil celou chodbu. Když ses přikryl celý, to samo. To bylo zakázaný. Když vedli k výslechu, tak tam bylo číslo, jméno ne. Nasadili brýle a převáděli k výslechu. Tož tam něco bylo. Ale bití tam skutečně nebylo. To nemůžu říct, protože tam z nich dostali, co chtěli.“

 

Ve vykonstruovaném procesu byl Miroslav Wildung v květnu 1952 odsouzen k 16 letům vězení, propadnutí celého jmění a čestných práv občanských. „Velkou skupinu z nás udělali, že bysme měli zbořit půl republiky. Takový z nás udělali zločince.“ Jeho žena Ludmila Wildungová byla v té době v pokročilém stadiu těhotenství. „Manželka byla těhotná, syna jsem poprvé viděl, až když mu byl rok a půl.“

 

Ihned po soudu byl odvezen do jáchymovských uranových lágrů. Tam prošel tábory Nikolaj a Rovnost. Denně musel pracovat v uranových dolech, několik stovek metrů pod zemí, v prostředí plném radioaktivity. O tom, jak je tato práce nebezpečná, se Miroslav Wildung přesvědčil krátce po příjezdu, kdy byl svědkem úrazu s tragickými následky. „Zažil jsem tam smrtelný úraz a poměrně brzo, co jsem přišel. Kluk, takový chlap, někde dole převáděl přes hranice. Byl to takový vysoký sportovec. Dělal tesařinu. Ty rozpěry, komíny, stavěl a takový věci. ,Kluci, mně se dnes nechce.‘ On byl takový skaut. Přivalilo ho to. Kámen z boku se na něj vyvalil. Dokud ten kámen měl na sobě, tak mluvil. Jak na něj pustili hevery, jak jsme to nadzvedli heverama, hotovo.“

 

Ani po šichtě neměli vězni klid, všichni museli stát v řadě na nekonečných apelech – sčítání vězňů, nehledě na počasí. Jindy si pro ně zvrhlí dozorci pro změnu vymysleli „sportovní činnost“. „Přišli jsme na lágr a museli jsme v tom horku běhat, v gumákách kolem kuchyně. Co tam byli retribučáci, většinou Slováci, ti padli. Nevydrželi ty běhy v tom horku.“

 

Z lágru na Rovnosti Miroslav Wildung vzpomíná hlavně na velitele tábora, kterého nazývali Paleček. Jednalo se o Albína Dvořáka, který proslul bestiálními metodami, jimiž jednal s vězni. „Když se dělal nástup, počítalo se. Tehdy jsem tam nebyl, ale vím to z vyprávění. Když se počítalo po pětkách, tak do první řady nikdo nechtěl. Protože ten Paleček – to byl první důstojník v Jáchymově, který tam velel, jinak tam byli samí poskoci – tak ten to klíčema třískal, jak chtěl, ty první řady. Tak do té první řady nikdo nechtěl jít. Když já jsem tam potom byl, tak tam byl nějakej ze Znojma. Dělal povozníka. Protože jeden čas jsem s ním dělal, tak jsem ho znal. Ten přišel na nástup v papučích. Na nástup se muselo přijít pořádně obutej a tak dále. Bachař na něj přišel, že je v papučích. Do korekce. Odvedli ho do korekce a za dvě hodiny ho vynášeli mrtvýho. Požár ze Znojma.“

 

Tvrdá práce v hrozných podmínkách se nakonec podepsala na pamětníkově zdraví. Měl zkřivená záda, trpěl bolestmi a nemohl se narovnat, a proto odmítl fárat. Místo k lékaři byl ale poslán do korekce. Nepropustili ho ani po několika dnech, a tak se rozhodl raději pro návrat do dolů než pro smrt v korekci.

 

 

Po letech zase s milovanou ženou

 

Po více než sedmi a půl letech věznění byl v květnu 1960 Miroslav Wildung na amnestii propuštěn. Doma na něj čekala manželka Ludmila a již sedmiletý syn Miroslav, kterého pamětník do té doby viděl pouze několikrát při návštěvách ve vězení. Pro Ludmilu Wildungovou nebylo těch bezmála osm let lehkým obdobím, přesto nikdy nezapochybovala o svém muži a trpělivě čekala na jeho propuštění. Ani jeden z nich si určitě takto první roky svého manželství nepředstavoval.

 

Miroslav Wildung měl stále problémy se zády, a proto se nejdříve několik týdnů léčil v Jáchymově. Tentokrát už ne jako vězeň, ale jako pacient v lázních. Poté, co nemoc zad vyléčil, nastoupil do pobočky vítkovických železáren v Kojetíně, kde byl zaměstnán až do důchodu. Dnes o sobě mluví jako o člověku flegmatické povahy, kterého jen tak něco nerozhází. A skutečně takový musí být, protože i po tak těžkém životě se na jeho tváři neustále objevuje úsměv. V současnosti žije se svou ženou stále ve své rodné obci.

 

 

 

Pro Post Bellum v roce 2011 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam