Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Barbara Winton (* 1953  †︎ 2022)

• narozena 23. října 1953 v Taplow, Buckinghamshire ve Velké Británii, žije s rodinou v hrabství Herefordshire v Anglii

• 1984 ukončuje studia homeoterapie na London College of Homeotherapy

• 1988 BBC pořad That´s Life! Po jeho odvysílání se život celé rodiny radikálně mění

• 1998 cesta do Prahy, Nicky dostává Řád Tomáše Garrigua Masaryka od prezidenta Havla

• 28. srpna 1999 umírá maminka pamětnice Grete Wintonová

• 2007 s otcem cesta do Prahy na pozvání prezidenta Havla, Nicky jako čestný host (Forum 2000)

• 1. září 2009 z Prahy vypraven Winton Train. Na nádraží Liverpool Street Station v Londýně přijíždí 4. září. Barbara Wintonová otce doprovází

• 2011 začíná psát knihu o svém otci

• 2014 její kniha If It´s Not Impossible… vychází v Anglii a pod názvem Není-li to nemožné… v České republice

• 28. října 2014 s otcem cesta do Prahy, Nicky dostává Řád Bílého lva od prezidenta Zemana

• zemřela 20. září 2022

Anglický smysl pro dobročinnost

Procházíte-li se po hlavní ulici kdekoli v Anglii, nemůžete si nevšimnout nápadně velkého množství obchůdků s nápisy Oxfam, British Heart Foundation, Cancer Research UK, Sue Ryder Care anebo Save the Children. Ve výloze standardně uvidíte směsici oblečení, knih, hraček a bot prokládanou bižuterií. Charity shops, dobročinné obchody, jsou zde oblíbené, mají dlouhou tradici.

V srpnu 1968 po invazi „spřátelených armád“ do Československa uvázly v Anglii stovky českých a slovenských studentů a v tomto mezidobí se našlo značné množství rodin ochotných si studenty vzít k sobě a poskytnout jim dočasný azyl. Některé udržují vzájemné kontakty dodnes.

Na začátku roku 1939 byla situace podobná. Nicholas Winton hledal rodiny ochotné vzít si k sobě děti z cizí, daleké země a navíc převážně děti židovské. Jestliže zachránil 669 dětí, pak musel najít přibližně stejný počet rodin. Proč se tak rozhodly a jakou měly tyto rodiny motivaci?

Nicky a práce pro druhé

Podrobná snaha dopátrat se důvodu, proč Nicky věnoval tolik energie, zápalu a času na pomoc neznámým dětem, je základním motivem knihy If It´s Not Impossible…, která vyšla v dubnu 2014 v Anglii a v českém překladu v prosinci 2014. Její autorkou je Barbara Wintonová, Nickyho dcera. Stejně tak v rozhovoru pro Paměť národa zdůrazňuje, jaký pocit uspokojení a smysluplného počínání dávala po celý život Nickymu práce pro druhé. Kroky podniknuté na záchranu 669 dětí z Československa patřily mezi ně.

Barbara Wintonová uvádí mnoho příkladů z poválečného života v Maidenheadu. „Pracoval v mnoha malých firmách, ale ta práce ho příliš neuspokojovala. Od počátku pracoval jako dobrovolník v místním Rotary clubu.“ Třetí dítě Wintonových, Robin, se narodilo s Downovým syndromem. Lékaři radili, aby ho rodiče umístili do ústavu, protože jinak bude celá rodina jeho přítomností trpět a dvě zdravé děti nebudou mít možnost se patřičně vyvíjet. V té době společnost narození mentálně postiženého dítěte považovala za velké stigma. Wintonovi se ale nakonec rozhodli si Robina nechat doma. Jejich rozhodnutí svědčí o velké míře síly a zodpovědnosti, kterou jako rodiče projevili. „Nicky si uvědomil, že rodiny s postiženými dětmi mají velmi malou možnost podpory, a založil místní odbočku organizace MENCAP, která pomáhá rodinám s dětmi s mentálním postižením.“ Nicky začal organizovat další typy charitativní práce. „Například po mnoho let pracuje pro celonárodní charitativní organizaci Abbeyfield, která poskytuje ubytování a zvláštní péči starším lidem. Velká část práce, kterou vykonává, spočívá v získávání peněz, vytipování pozemků a ve stavbě domů. Jeho práce pro tuto organizaci je tak zásadní, že první dům, který nechal postavit, byl nazván Wintonův dům, a druhý dům, který byl hotov asi před pěti lety, nazvali Nicholasův dům.“ 

Rodina

Předkové Wintonovy rodiny žili v Německu pod jménem Wertheim po generace. Muži se zabývali bankovnictvím, byli úspěšní a příliš se nelišili od jiných velkých německých židovských rodin, které se v bankovnictví proslavily. Do Anglie se přistěhovali v šedesátých letech 19. století.

Z Nickyho měl být podle rodinné tradice také bankéř anebo makléř na burze. Politicky byli Wertheimovi jako příslušníci vyšší střední vrstvy samozřejmě konzervativci, zatímco Nicky se stal pod vlivem diskusí s levicově politicky angažovanými přáteli členem Labour Party. Byl silně otřesen, když zjistil, že jeho kolegové z londýnské burzy se mnohem více zajímají o stav akcií než o politickou situaci v Evropě. „Už je na čase, aby byl klid, abychom se mohli věnovat bankovnictví,“ říkali. S tímto světem peněz už nechtěl Nicky mít nic společného, už se nikdy nevrátil.

Energie, smysl pro praktičnost a obchodní duch

Barbara Wintonová si u otce všímá neobyčejné energie, kterou věnoval všemu, co podnikal. Skvělá znalost němčiny a francouzštiny včetně předchozí praxe ve finančním sektoru mu otevřely dveře k mnoha zajímavým a prestižním pracovním příležitostem.

Z jejího vyprávění je zřejmé, že otec byl vždy tam, kde se něco zásadního dělo a kde mohl být platný: za druhé světové války se po odchodu z burzy přihlásil jako dobrovolník k Červenému kříži, a dostal se tak do Francie jeden až dva měsíce před Dunkerkem, poté se přihlásil do RAF a stal se instruktorem nočního létání, ke konci války projezdil Evropu (včetně zastávky v Praze) s výstavou RAF zacílenou na prezentaci simulátoru Link Trainer, po válce pracoval v Ženevě v oddělení válečných reparací a následně v Paříži v Mezinárodní bance pro rekonstrukci a rozvoj, kde potkal Grete Gjelstrupovou, svoji budoucí ženu a maminku pamětnice. Po svatbě se manželé přestěhovali do domku se zahradou v Maidenheadu u Londýna, kde Nicky dostal místo finančního ředitele v továrně na zmrzlinu. „Zdálo se, že po období, kdy zastával vysoce postavené pracovní posty v cizině, byl teď šťastný, že se může soustředit na život v místní komunitě. Vždycky říkal, že jeho život měl dvě části: první, předtím, než potkal moji matku, a druhou potom. Pro něj ta druhá část života byla důležitější, ačkoli byla mnohem méně dramatická.“

Mýty a realita

Všichni známe ten příběh: Grete při uklízení půdy náhodně narazila na sešit s nalepenými doklady, a tak se rodina dozvěděla o záchraně dětí z Československa, kterou organizoval její muž v roce 1939.

Je to jeden z mýtů, který Barbara Wintonová uvádí na pravou míru. Ve skutečnosti rodina o tomto sešitu věděla, sama pamětnice ho v teenagerovském věku viděla. Ve škole se sice o holocaustu učili, ale studenti téma vnímali jako pradávnou historii a jako informaci z dějin spíš než jako živý příběh. Sešit zůstával doma, protože Nicky nevěděl, kdo by o něj mohl mít zájem. Když se počátkem roku 1988 sešit dostal k Elisabeth Maxwellové, francouzské historičce provdané za Roberta Maxwella, známého tiskového magnáta a majitele novin v Mirror Group pocházejícího z židovské rodiny na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu, daly se události konečně do pohybu. Následoval televizní pořad That´s Life, do kterého byl Nicky pozván a který tak výrazně změnil život celé rodiny.

Dalším v řadě mýtů je singulární úloha Nickyho v roli zachránce židovských dětí. Přečteme-li si vzpomínky Doreen Warrinerové Winter in Prague (1984), vidíme, že Nicky přijel do Prahy zhruba ve stejné době, a dočteme se, že „hned po Vánocích (1938) Martin Blake a jeho kamarád Nicky Winton přijeli a pomohli mi tím, že si vzali na starost emigraci dětí. V té době byly z Vídně vypraveny velké transporty 200 židovských dětí, avšak nic podobného se neorganizovalo v Praze.“ Doreen Warrinerová líčí adrenalinovou atmosféru, ve které se pohybovala ona a její spolupracovníci, většinou Britové, jako velmi krátkou, intenzivní a plnou nebezpečí a napětí. Připomíná svým způsobem akční film. Za svou práci na záchraně antifašistů ze Sudet byla v roce 1941 oceněna britským řádem OBE. Po odjezdu z Prahy ji v práci pro uprchlíky zastoupila Beatrice Wellingtonová, která celou akci úspěšně zakončila v červenci 1939. Nicky během svého třítýdenního pobytu v Praze nastartoval akci, jejíž úspěch by nebyl možný bez dalších obětavých dobrovolníků – Trevora Chadwicka, Geoffa Phelpse, Billa Barazattiho a mnoha dalších, jejichž jména dnes těžko dohledáme. V knize Barbary Wintonové je několikrát zdůrazněno, že ani ona, ani Nicky nevidí sám sebe jako hrdinu. Byl ve správný čas na správném místě a byl schopen učinit morálně správné rozhodnutí. Matka Nickyho, také Barbara, byla jeho nejbližší spolupracovnicí v počátcích, kdy řídil akci z Londýna. Byla to ona, kdo se dotazoval na úřadech, za jakých podmínek je možné přivézt děti z Československa samotné, bez doprovodu rodičů, a umístit je v pěstounských rodinách. Když se 27. února 1988 Nickyho angažmá přes noc stalo známým a z osoby soukromé se stala osoba veřejně známá, jeho žena Grete mu pomáhala zvládat ohromnou korespondenci, telefonáty a návštěvy jeho „dětí“ a jejich dětí a vnoučat (odhaduje se, že díky záchraně žije na světě přes 6000 potomků oněch 669 dětí). Dnes je to Barbara Wintonová, kdo otce na cestách doprovází a pokračuje v udržování kontaktů.

Jaký je Nicky jako otec

Když byla pamětnice mladší, snažila se, aby byla jiná než rodiče, rebelovala proti nim. Dnes ale ví, jak říká, že její základní hodnoty jsou podobné těm, které měli oni. Věří v to lepší v lidech a chce jim pomáhat. Vždyť i obyčejní lidé se mohou chovat mravně a pozitivně a svým chováním ovlivnit životy druhých, když se v určitou kritickou chvíli zachovají mravně.

„Když jsem se narodila, bylo mému otci čtyřiačtyřicet let a byl o deset až patnáct let starší než rodiče mých kamarádů a myslím, že byl také mnohem víc staromódní. Chtěl, abychom se dobře chovali, povídali si s jeho přáteli, kteří přišli na večeři, abychom byli zdvořilí, chodili upravení a neodmlouvali. Jak jsme vyrůstali, stále víc jsme se bouřili proti těmto omezením. Ale ať byly naše rozpory jakkoli vážné, vždycky chtěl, abychom zůstali přátelé, abychom spolu nepřestali mluvit a aby naše roztržky nebyly nikdy tak závažné, že by vedly k rozchodu.“

Nicholas Winton byl

3x navržen na Nobelovu cenu míru

Matěj Mináč o něm natočil tři filmy

1999 Všichni moji bližní

2002 Síla lidskosti

2011 Nickyho rodina

byl vyznamenán řády

1983 – Člen řádu britského impéria

1998 – Řád Tomáše Garrigua Masaryka

2003 – povýšen na Rytíře řádu britského impéria, titul Sir

2014 – Řád Bílého lva