Sir Nicholas Winton MBE

* 1909  †︎ 2015

  • „Když jsem se vrátil do Anglie, pracoval jsem na burze, kde jsem naštěstí končil v půl čtvrté odpoledne, takže jsem se mohl vrátit k tomu, o co jsem se snažil, tedy dostat ty děti do země. A jak už jsem řekl, od British Committee for Refugees from Czechoslovakia jsem nedostal... nemohli mi dát kancelář ani mi jakkoliv jinak pomoci. Měl jsem jen dopisní papír s jejich hlavičkou, pod kterou jsem připsal 'Dětská sekce', pracoval jsem ze svého domu v Hampsteadu. A reverendka Rosalind Lee, kterou jsem už zmiňoval, mi poslala prvních sto liber na korespondenci a další výdaje. Také jsme přiměli noviny, například Picture Post, aby o nás psali články, o tom, že sháníme garanty, kteří by se o ty děti postarali až do konce války. Postupně se to sbíralo, a když jsme pak měli lidi, kteří byli ochotni se dětí ujmout, poslali jsme jim seznamy dětí, dokonce i fotografie, aby si nějaké dítě vybrali. Pak jsme to poslali Trevoru Chadwickovi do Prahy, který zařídil transport a děti shromáždil, zatímco my jsme se starali o to, aby ti lidé, k nimž měly namířeno, přijeli na Liverpool Street station a převzali si je.“

  • „V těch případech, o nichž víme a kde je ručitel stále naživu, se dá říci, že jsou velmi loajální a stále s nimi udržují kontakt. Samozřejmě je ale nutné přiznat, že mnoho dětí prostě nebylo šťastných a nelíbilo se jim tam, kam jsme je poslali. A měli jsme i oddělení následné péče, už na začátku války, o které se starala moje matka, které se pokoušelo řešit problémy dětí, pokud snad nějaké problémy měly, nebo jim sehnat nové ručitele. Určitě ale nepředpokládám, a ono to ostatně ani není možné, že každé dítě, které jsme přivezli, našlo domov a bylo s ním dobře zacházeno a bylo šťastné. Víme, že mnohým z nich se to povedlo. A rozhodně víme o tom, že některým ne, že s nimi zacházeli špatně a dělali si z nich služebnictvo. Ale tehdy jsem na to nemyslel, upřímně řečeno, a ani dnes mě to příliš neznepokojuje. Chci říci, že vždycky máte někoho, kdo je nešťastný, a můžu tak říci jen to, že tyhle děti jsou pořád naživu, na rozdíl od většiny těch ostatních.“

  • „Ale když se to konečně rozběhlo, u moci už byli Němci, kteří přišli v březnu 1939. Pak už samozřejmě museli získat výstupní víza od Němců, aby ty děti mohly odjet ze země. Pak bylo třeba obstarat vlak od Čedoku a také někoho, kdo by děti ve vlaku doprovázel. Potom museli od Čedoku zjistit, kolik celá operace bude stát, a my jsme jim nakonec museli poslat peníze, aby mohli pokrýt náklady. Nebo nás ještě Čedok začal vydírat, takže dva dny předtím, než měl vlak odjet, prohlásili, že chtějí třeba tisíc liber navíc, což tenkrát byla značná částka, ale protože všechny ty děti už byly na cestě na nádraží v Praze a všichni ti lidé, kteří je měli přijmout v Anglii, byli informováni, že se mají dostavit na tu a tu hodinu na Liverpool Street station, tak ta akce už prostě nešla zastavit. Ať už si řekli o cokoliv, museli jsme to obstarat. Ale v Praze museli dělat spoustu věcí a dělali to velmi dobře. My v Anglii jsme museli najít... museli jsme splnit podmínky Home Office, takže jsme museli sehnat kauci ve výši padesáti liber na osobu, což byly peníze určené na to, aby ty děti mohly být repatriované po skončení války, pokud by tedy válka vypukla. Protože tehdy ještě žádná válka nebyla. Pak za námi lidé začali pomalu chodit, říkali, že ano, že si jedno dítě vezmou. Což se ještě urychlilo poté, co za mnou přišla jedna dáma, která pracovala pro British Committee, a přinesla mi adresy lidí po celé zemi, s nimiž korespondovali. A ty jsem také využil, když jsem se pak na ně obracel s žádostí o příspěvek pro děti, což samozřejmě vždy přináší dobré výsledky. Děti a zvířata, ti nejsnáze získají sympatie a je tak nejsnazší pro ně získat peníze. Šlo to tedy pomalu, ale fungovalo to. Samozřejmě jsme nikdy nezískali tolik ručitelů, kolik bychom si přáli, neměli jsme ale zas tolik času na to, abychom je zpracovali. A když jsme pak získali kauci pro slušný počet lidí, vyřídili jsme papíry, které jsme poslali do Prahy, a v Praze se pak museli postarat o vlaky a o doprovod a o peníze, domluvit se se všemi rodiči a dostat děti do vlaku. Takže v Praze to byla celkem slušná operace.“

Pokud se chcete věnovat charitě, musíte být velmi tvrdí

Sir Nicholas Winton v Praze, 2007
Sir Nicholas Winton v Praze, 2007
zdroj: wikipedia

Sir Nicholas George Wertheim – Winton MBE se narodil 19. května 1909 v Londýně, hlavním městě Britského impéria, jako druhé ze tří dětí bankéře Rudolpha Wertheima. Vyrůstal v Hampsteadu na severu Londýna, poté studoval na internátní škole ve Stowe, tu však opustil ještě před závěrečnými zkouškami. Pracoval v řadě investičních bank v Londýně, Hamburku, Berlíně a Paříži. Pohyboval se v levicových kruzích a byl přesvědčeným pacifistou, během třicátých let si postupně uvědomoval nebezpečí, které představovalo nacistické Německo. Při své návštěvě Prahy na konci roku 1938 se seznámil s lidmi z British Committee for Refugees a s osudem uprchlíků v Československu a především jejich dětí. Během následujícího roku pomáhal zorganizovat řadu transportů, v nichž mohlo druhorepublikovou a poté i protektorátní Prahu opustit 669 dětí převážně z židovských nebo i levicových rodin. Během druhé světové války sloužil u sanitní jednotky Červeného kříže a také jako instruktor létání při Royal Air Force poté, co se vzdal svého pacifismu. Po válce pracoval pro Spojené národy a zprostředkovával Jewish Agency for Israel kapitál z prodeje německé válečné kořisti, který jí připadl na základě dohody o válečných reparacích. Věnoval se i filantropii a humanitární práci. Za svou činnost obdržel řadu cen a vyznamenání, v roce 2004 byl povýšen do rytířského stavu. Sir Nicholas Winton zemřel 1. července 2015. ZDROJ NAHRÁVKY: https://www.ushmm.org/collections/the-museums-collections/about https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn504884