Helena Wiplerová

„Vždycky v době, kdy byly ty razie a on musel na tu harmoniku hrát, nebo když se věšelo a on musel na tu harmoniku - a teď tu hrůzu viděl -, tak v té době se mu časově vracely ty myšlenky a vracely se mu ty záchvaty a on se vždycky zavřel v pokoji a zavřel se tam se mnou. A já si pamatuji, jak jsem tam stála, musela jsem už chodit. My jsme měli takové to staré kanape s tím rundálcem pod hlavou. Určitě jste to někde museli vidět na fotkách. On tam ležel obličejem dolů a plakal. Já jsem u něj stála z druhé strany. Co udělá malé dítě, když vidí někoho, koho má rádo? Tak si na něj lehne. Já jsem si vždycky na tu jeho hlavu lehla a zabořila jsem ručičky do jeho vlasů. On měl nádherné vlasy. A teď jsem dělala jednu věc, kterou jsem pak později používala u pacientů. Naučila jsem se dýchat tak, abych oddýchala to jeho utrpení. My jsme se potom sestejnili v tom dechu a já si pamatuji, jak jsem tam stála a vůbec jsem na nic nemyslela. Já jsem byla strašně malinká a jenom jsem s ním společně dýchala. Ten společný dech, to je úžasně ozdravná věc na psychiku.“

„Strýce odvezli a už ho rodina neviděla. A pak ho harcovali z jednoho koncentračního tábora, to oni tak dělávali, nacisti. Tak když on přijel do toho Mauthausenu, kde v podstatě byl až do konce války - mezitím prošel Buchenwaldem a kdovíčím, ale vždycky ho ta muzika zachraňovala. Nejdřív byl tam, kde ty vězně museli tahat z těch plynových komor. To nezvládl vůbec. Vypadalo to, že ho zabijí taky, protože zjistili, že je prostě nepoužitelný. A pak ho nechali vláčet nějaká břemena, ale nakonec zjistili, že je velmi dobrý muzikant. A Němci si potrpěli na hudbu. Takže oni si z nich - ze všech těch muzikantů - udělali takové hudební těleso. No a on musel samozřejmě hrát při těch pitkách a při těch raziích.“