Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Wolf (* 1939)

• narozen 11. ledna 1939 v Brně

• jeho otec, úspěšný krejčí, po roce 1948 přišel o živnost a pracoval v uranových dolech

• v roce 1953 se začal věnovat cyklistice

• dosáhl v ní řady úspěchů, byl vedoucím reprezentačního týmu

• byl členem armádního klubu Dukla, za který závodil

• vyučil se strojním obráběčem

• od mládí vyjadřoval nesouhlas s komunistickým režimem, odmítal nabídky na vstup do KSČ

• v roce 1966 spolu s manželkou a synem emigroval

• usadili se ve Švédsku

• reprezentoval Švédsko v cyklistice

• působil jako učitel technických předmětů

• poté pracoval pro organizaci, která pomáhá uprchlíkům

Středobodem jeho světa byla cyklistika. Byl úspěšný, nic mu nechybělo. Přesto si čím dál silněji uvědomoval, že nechce žít v zemi, ve které vládnou komunisté. A tak se na vrcholu kariéry rozhodl pro emigraci.

Josef Wolf se narodil 11. ledna 1939 v Brně. Dětství prožil v Dobrušce ve východních Čechách, kam se jeho rodiče uchýlili, aby v klidu přežili válku. Podařilo se jim to, rozruch v malém městě nastal až ve dnech, kdy tam přijela sovětská armáda. Josef si pamatuje, jak lidé vojáky vítali. Avšak nejvíce mu v paměti utkvěly události, které následovaly poté. „Dozvěděl jsem se od kamaráda, že budou vyháněni Němci. Říkal, že si musíme najít nějaké klacky, abychom jim taky mohli dát na rozloučenou. Tak jsem si našel nějakou tyčku nebo násadu a vydali jsme se na náměstí v Dobrušce. Oni najednou šli z jedné strany, takový dlouhý průvod. Jak procházeli tím špalírem, všichni jsme na ně křičeli, nadávali jim. Lidi na ně plivali. A někteří – a to jsme byli i my – sem tam někoho udeřili. Zajímavé je, že ti Němci šli naprosto potichu. Měli hlavy sklopené a šli,“ vzpomíná Josef. Byl šestiletý kluk a dodnes si pamatuje, že bití Němců považoval za správné. Ovšem jen do momentu, který ho silně zasáhl. V průvodu uviděl holčičku, která s ním chodila do první třídy. Do české školy, takže mluvila česky. Kdosi tu holčičku udeřil, jí se vysypal malý kufřík. Ten kufřík znal, pamatoval si ho ze školy. Dívka se snažila sesbírat si ze země hračky, ale matka ji táhla za ruku pryč. „A mně to přišlo strašně blbé. Byla to velice hodná holčička. Okamžitě mě to přestalo bavit a tím to pro mě skončilo,“ říká. Dodnes je znát, jak se za tuto chvíli svého života stydí a s odstupem událost hodnotí slovy: „Byl jsem produktem té těžké doby.“

 

Problémy otce po únoru 1948

S rodiči se krátce poté vrátil do Brna. Vybavuje si, že v něm tehdy bylo hodně rozbořených domů. S kamarády si v nich hrál. Nalézali různé věci, jež tam zanechali Němci. Stejně jako další lidé si je odnášeli domů. Jenže maminka mu vše ihned vyhodila s tím, že po Němcích doma nic mít nebudou.

Jeho otec byl krejčí. Byl velmi pracovitý, jeho oděvy byly kvalitní a žádané. Po komunistickém převratu v roce 1948 však o dílnu přišel. „Každý soukromník byl najednou nepřítel pracujícího lidu. Nikdo z nich neměl cenu, najednou to byli příživníci. To, že táta pracoval od čtyř ráno až do večera sám, to nikoho nezajímalo,“ shrnuje Josef. Jeho otec šel pracovat do uranového dolu Bytíz, aby rodinu uživil. Josefovi pak vyprávěl o vězních, se kterými se tam setkal, i o tom, že některým tajně nosil balíčky jídla od jejich příbuzných. To vše v Josefovi postupně formovalo pocit, že socialistické zřízení není tak dobré, jak se mu učitelé ve škole snažili namluvit.

 

Setkání s cyklistikou

Učil se strojním obráběčem, ale hlavní náplní jeho života byl sport. Hrál hokej a fotbal. Nejvíce ho však zaujala cyklistika, která byla v 50. letech v Brně velmi populárním sportem. „Cyklistika mě víc a víc vtahovala i jako společenská záležitost. Byl okolo ní velice zajímavý okruh lidí. Tehdy režim nic moc nenabízel a ve sportu jsem nalézal maximální uplatnění ve volném čase. Takže časem cyklistika převýšila všechny mé aktivity, studium, práci, vše. Vše mi vynahradila, takže jsem přežil ty strašlivé změny ve společnosti,“ popisuje první polovinu 50. let.

Otec mu dal staré cestovní kolo. Sám si ho přestavěl tak, aby co nejvíce připomínalo kolo závodní. „Cyklistika vždy byla sportem, který kladl velké finanční nároky. A tehdy neexistovala možnost, jak kvalitní kolo získat. Buďto jste museli být z dobře situované rodiny, která si mohla dovolit kolo značky Favorit, nebo jste nějaké staré zdědili. Moje kolo vážilo snad třicet kilo. Přetřel jsem ho, ale barva neuschla. Byla taková poloměkká jako žvýkačka. Kluci mi do ní otiskovali palce. Bylo to poněkud trapné,“ vzpomíná.

Ještě mu nebylo ani šestnáct, když po vyučení nastoupil do práce jako strojní obráběč v Závodech přesného strojírenství v Brně. Stávalo se, že celý den trénoval na kole a pak měl nastoupit na noční směnu: „Tak jsme přijeli do práce, postříkali obráběcí stroje emulzí, aby byly jako mokré, a posypali je šponami a třískami, aby to vypadalo, že se něco obrábělo. No a šli jsme do šatny spát.“

Zanedlouho byl zavolán na závodní výbor, kde mu soudruzi z podnikové organizace KSČ sdělili, že svým poflakováním narušuje budování socialismu. Obvinili ho, že záměrně kazí plnění plánu. „Do té doby jsem se nevzpouzel, ale tohle mi přišlo nespravedlivé. Tak jsem se postavil. Řekl jsem, že za to nemůžu, že celý den trénuju a v noci jsem zvyklý spát. Že musím spát, protože mi ještě není ani šestnáct. A že to už nevydržím,“ vzpomíná.

Jeden člen komise se ho zastal. Řekl, že kluk, kterému není šestnáct let, by skutečně na noční směny chodit neměl. Josefa přeřadili na jinou práci do opravny strojů Zetor. Tam byl spokojený. Hlavní pro něj stejně bylo jen to, aby denně mohl najet 150 až 200 kilometrů na kole. Jeho nadšení cyklistikou přiživilo i to, že mu rodiče k šestnáctinám koupili kolo Favorit s tím, že jim ho bude z platu splácet.

 

Sportovní úspěchy

Začalo období jeho sportovních úspěchů. Jako nadějný cyklista se dostal do armádního klubu Dukla, kde se soustřeďovali nejlepší mladí závodníci. Cílem bylo, aby mohli při dvouleté základní vojenské službě dál trénovat a nevyšli z formy. Z celého tehdejšího Československa tam mohli nastoupit jen čtyři mladí cyklisté. Byl šťastný, že byl jedním z nich. V té době zvítězil v několika mezinárodních závodech. Poté přestoupil do Dukly Pardubice. V roce 1960 závodil na olympiádě v Římě. „My jsme doslova a do písmene od rána do večera chlastali coca-colu. Já jsem použil to škaredé slovo, protože slovo pití se nedá použít. Bylo vedro. Coca-cola byl zakázaný, na indexu uvedený nápoj, který zosobňoval to nejhorší, co mohl kapitalistický svět vytvořit. A tam toho byly hromady, protože už tenkrát byli sponzoři. Tak jsme si ji nosili na ubikaci a furt ji pili. Já nevěděl, že má v sobě tolik kofeinu. My jsme v podstatě několik nocí nespali. Byli jsme jako nadopovaní,“ vzpomíná na tu dobu.

 

Nelegální obchody za socialismu

Cyklisté žijící v socialistických zemích měli zásadní problém. Chyběly jim součástky na kola a kvalitní vybavení. Josef Wolf o cyklistice říká, že jde o sport, kde je stejně jako výkonnost nutné i kvalitní technické vybavení: „Kdo neměl kvalitní vybavení, byl handicapován, i když byl výkonnostně lepší. Bez lehké galusky jsem se nemohl dát do souboje se stejným soupeřem, protože pokud měl lepší vybavení a výkonnostně jsme byli stejně, technika rozhodla.“

„Kupodivu všichni všechno nějak sehnali. Šlo o to sehnat dost českých peněz a za ně doma nakoupit valuty. Jenže těch šlo koupit málo. Tak bylo třeba ještě vytipovat, co by se dalo prodat v zahraničí, a tajně to převézt přes hranice. Výsledkem bylo, že takto obchodovali všichni napříč všemi socialistickými zeměmi. V Bulharsku jsme jednou na korzu v nějakém městě potkali lidi v dukláckých dresech. Tak jsme zjistili, že tam před pár roky byli dukláci a prodali úplně všechno, včetně dresů až po zubní kartáčky.“

Problém byl v tom, že když něco prodali například v Bulharsku či Rumunsku, tak měli sice spoustu tamních peněz, ale neměli za ně co koupit. Docházelo k bizarním situacím, jako je třeba tato: „Dostali jsme tip, že v Rumunsku nejsou hrací karty. Byly tam zakázány a karetní hry tedy měly úžasnou cenu. Tak jsem nakoupil žolíkové soupravy. Stály pár korun, nezabraly místo v kufru. Kdyby se někdo ptal, no tak bych řekl, že hrajeme karty. V Rumunsku jsem je prodal. To byly úžasné přepočty. Měl jsem obrovské množství peněz. Bohužel rumunských.“ 

 

Služba v armádě

Jeho averze ke komunistickému režimu rostla. Uvědomoval si, že žije v nesvobodné zemi, že je svázán spoustou nesmyslných příkazů. Aby mohl po vojně dál závodit, byl zařazen k pardubickému útvaru jako voják z povolání. Dostával se do střetu s velitelem. Odmítal nabídky na vstup do KSČ. „S režimem jsem nesouhlasil, ale cyklistika mě naplňovala. Věřil jsem, že se něco změní. Když nastoupil prezident Kennedy, věřil jsem, že rozlézání se komunistů po světě zastaví,“ podotýká. Časem však jeho naděje mizely. V kontaktu s vojáky si uvědomil, že podobný život jednou čeká také jeho syna. „Došlo mi, že jednou dospěje do věku, kdy bude muset sloužit v této armádě. Přísahat socialistické zemi. Nedej bože, aby ho něco potkalo. V té době byla hrozba válečného konfliktu i ve střední Evropě veliká. S postupujícím časem jsem měl pocit, že vůbec nemá cenu mít další děti, protože jsem rozhodně nechtěl vytvářet základnu komunistické společnosti. Já to tak cítil, i když jsem to tehdy takto neuměl formulovat.“

 

Rozhodnutí emigrovat

S manželkou Radkou se proto rozhodli pro emigraci. Usnadnit jim to měl fakt, že její teta žila v Západním Berlíně. V roce 1966 Radka Wolfová zažádala o návštěvu tety. Občané socialistických zemí mohli vycestovat, pouze když jim to úřady dovolily. Radka musela vyplnit kolonku, kde pracuje její muž. Neuvedla, že je voják. Napsala, že je státní zaměstnanec. Ve stejnou dobu Josef Wolf odjel na cyklistické závody do Švédska. Vojáci přitom měli zakázáno cestovat do zahraničí ve stejnou dobu jako jejich rodinní příslušníci. Finta vyšla. Radka Wolfová s jejich synem byla v Německu ve stejnou dobu jako on ve Švédsku. „Důležité bylo projet rychle české hranice, aby nikdo nevyhodnocoval ty papíry. Mohli by nás zastavit. Pak jsem ve Švédsku celé dva týdny jezdil po závodech a přemýšlel, jak uteču do Německa za Radkou,“ vysvětluje. Paradoxní bylo, že ho těsně před odjezdem jistý příslušník Státní bezpečnosti, který měl dohled nad sportovci, upozornil, že se možná dva mladí členové výpravy chystají emigrovat. A požádal ho, aby jim to rozmluvil. Což mu Josef slíbil a skutečně to chlapcům rozmlouval.

Sám byl nejistý a v poslední chvíli ještě ženě telefonoval, že si emigraci rozmyslel, že by se měli vrátit. Nakonec mu do hotelu telefonovala její teta. „Řekla, že když to neuděláme teď, tak už nikdy,“ vzpomíná. Pochopil, že měla pravdu. Nepříjemné pro něj bylo, že musel podrazit kamarády cyklisty. Už měli všechny věci sbalené v autě k návratu. Vedoucí výpravy měl v autě schované i všechny jejich pasy. Tehdy bylo samozřejmostí, že vedoucí zájezdů pasy vždy sbírali. Často se totiž našel někdo, kdo měl podobné úmysly jako Josef Wolf. Namluvil tedy kolegům, že potřebuje klíče od auta, protože si v něm zapomněl fotoaparát. Spolu s foťákem si vzal pas a tašku s věcmi, kterou ukryl poblíž auta. Měl v ní jen pár kusů oblečení. Pak kolegům klíče vrátil. Řekl, že jde ještě koupit nějakou hračku a z obchodního domu nenápadně odešel jiným vchodem.

 

Hledání úkrytu před kolegy

Problém byl, že se Josef nacházel blízko přístavu, ze kterého chtěl odjet lodí do západního Německa. Ta odjížděla za čtyři hodiny. Ovšem o hodinu dříve odjížděl trajekt do východního Německa, na který se chystali nastoupit jeho kolegové z cyklistické výpravy. Hrozilo, že ho v přístavu potkají. Mezitím ho kolegové začali hledat. Obávali se, že se mu něco stalo, nechápali, proč zmizel. Vedoucímu výpravy to došlo, když zjistil, že z auta zmizel Josefův pas. Následovaly tři hodiny dobrodružného schovávání. Josef šel do holičství, pak do kina, poté do kostela. Kdykoli mezitím vyšel zpět na ulici, zahlédl některého z členů české výpravy, jak se rozhlíží, jak nakukuje do obchodů. „Bylo to jasné, stále mě hledali,“ shrnuje.

Nakonec se mu podařilo se s nimi vždy minout. Až později se dozvěděl, jak ho tehdy odsuzovali. Byli totiž přesvědčeni, že emigroval a doma nechal svou ženu s malým dítětem. Netušili, že ho už čekala v Německu. Rovněž ho odsuzovali za to, že mladým chlapcům emigraci rozmlouval, zatímco sám k ní byl odhodlán.

Odjel lodí do německého města Travemünde. Zde požádal o politický azyl. Byl poslán do uprchlického tábora v Bavorsku, kam za ním přijela jeho žena Radka se synem. Poté se usadili ve Švédsku. Tam se jim narodily další dvě děti.

 

Život ve Švédsku

Zpočátku se dál věnoval cyklistice, dokonce dva roky reprezentoval Švédsko v národním mužstvu. Pracoval v továrně jako strojní obráběč. Doplnil si vzdělání a učil na střední škole. Poté byl zaměstnán u švédského úřadu pro přistěhovalce. Jeho pracovní náplní bylo zařizovat lékařskou péči a vyhledávat vhodná zaměstnání pro uprchlíky, které Švédsko přijalo z humanitárních důvodů. Často šlo o lidi zraněné při válečných konfliktech. S mnohými je v kontaktu, našel mezi nimi přátele. Svého rozhodnutí emigrovat nikdy nelitoval: „Neměl jsem ani čas nad tím přemýšlet. Měl jsem najednou spoustu možností neustále se zlepšovat. Necítil jsem se ničím diskriminovaný. Vše záleželo jen na mně.“

Po roce 1989 se začal často vracet do Československa na návštěvy za přáteli. Jeho domovem však zůstalo Švédsko. Poslední roky věnoval sepisování obsáhlé autobiografické knihy. Když má odpovědět na otázku, zda považuje něco za důležité pro další generace, říká: „Naslouchejte svým rodičům a ctěte je. Řiďte se svým svědomím, buďte skromní a vytrvalí.“