Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Wonka (* 1950)

• narodil se 8. dubna roku 1950 ve Vrchlabí

• pocházel z česko-německé rodiny, která žila v Dolní Branné

• v roce 1965 nastoupil do učení

• v roce 1973 odmaturoval na průmyslovce

• s maminkou držel protestní hladovku na obranu bratra Pavla Wonky

• v roce 1986 společně vyhlásili nezávislou kandidaturu do Federálního shromáždění ČSSR

• pro trestný čin pobuřování pamětníka odsoudili k dvanácti měsícům nepodmíněně

• byl vězněn v Hradci Králové a na Ruzyni

• v roce 1988 podepsal Chartu 77

• 26. dubna 1988 zemřel ve věznici za nevyjasněných okolností jeho bratr Pavel Wonka

• po revoluci dosáhl zrušení třinácti soudních rozsudků proti jeho osobě a proti bratrovi Pavlu Wonkovi

• v roce 2018 dostal ocenění za třetí odboj

• v roce 2023 žil ve Vrchlabí

Jiří Wonka vyrůstal bez otce. Celý život tak považoval za svou povinnost postarat se o mladšího bratra Pavla a držet nad ním ochrannou ruku. „Jednou nás jeden kluk vyhnal z ledu, že prý tam nemůžeme bruslit, protože náš táta nedělal na rybníce brigády. Nedělal, my totiž žádného tátu neměli,“ vypráví. Bratři Wonkovi byli kvůli svému česko-německému původu už od dětství stigmatizováni, oba tak byli velmi citliví na nespravedlnost. Příhodná je vzpomínka na lyžařské závody, kde měl Pavel Wonka obdržet bronzovou medaili. „Ředitel zfalšoval výsledky a na třetím místě skončil syn místního řezníka a prominenta komunistické strany. Bratra se to dotklo a když přišel domů, prohlásil, že bude bojovat za spravedlnost.“

Pavel Wonka později získal přezdívku advokát chudých, po nocích studoval právo a rozhodl se, že s režimem povede vlastní boj. Mnohokrát se kvůli tomu dostal před soud a do vězení. Poslední kriminál se mu stal osudným. Bratr Jiří mu po celou dobu stál po boku. „Disidentem jsem se stal, když jsem viděl, jak bráchu pronásledují,“ vysvětluje.

Bratry šikanovali kvůli německému původu

Jiří Wonka přišel na svět 8. dubna roku 1950. Pocházel z česko-německé rodiny. Oba dědečkové byli Němci. „Tatínek mého otce František Wonka žil s babičkou v obci Dolní Branná v Podkrkonoší. Po válce mu ale neodpustili jeho německý původ, navzdory tomu, že prokazatelně pomáhal ruským zajatcům,“ vzpomíná. Dědeček František i otec Ludvík byli bezprostředně po válce obviněni ze spolupráce s gestapem. Lidé ze sousedství se však Wonkových zastali. „Jak jsem poznal Wonku, tak pro nacistický režim není. Jiní Němci byli jen pro Hitlera, před nimi jsme se museli obávati promluviti. To, co pro Wonku zde píši, se zakládá na svaté pravdě,“ stojí v jednom z dochovaných svědectví. Na základě této a několika dalších výpovědí retribuční soud v Jičíně Wonkovy obvinění zbavil.

Rodina ale dál čelila šikaně v podobě domovních prohlídek, při nichž docházelo k rabování. Maminka Jiřího Wonky Gertruda se na konci života svěřila, že ji v té době znásilnili revoluční gardisté.  Wonkovým zkonfiskovali veškerý majetek, museli se přestěhovat do protějšího domu, kde panovaly bídné podmínky. „Netekla tam voda. Plíseň byla metr nad zemí. Když nás jako malé děti rodiče koupali, museli nanosit vodu ze studně, kterou pak ohřívali. Dětství tam bylo velmi krušné,“ uvádí.

Tatínek Ludvík Wonka se vyučil sedlářem, během války pracoval u pracovního úřadu, proto nemusel nastoupit povinnou vojenskou službu. Ludvík Wonka ale v roce 1953 náhle zemřel. „Bráchovi bylo devět týdnů a mně tři roky. Tím, že jsme neměli otce, tak jsme k sobě s bratrem byli úplně přirostlí,“ popisuje vzájemné pouto. Maminka žila s dvěma syny v nevyhovujících podmínkách v domě v Dolní Branné až do roku 1962. Poté se přestěhovali do bytu ve Vrchlabí.

Z Pavla se stal advokát chudých

Po základní škole se Jiří vyučil strojním zámečníkem, následně navštěvoval večerní školu a dodělal si maturitu. Jeho bratr Pavel se vyučil automechanikem, toužil však studovat práva. Ačkoliv se na fakultu třikrát hlásil, nikdy jej nepřijali. Vrhl se tedy na samostudium a když svému okolí začal poskytovat laickou právní pomoc, vysloužil si přezdívku „advokát chudých“.

Pavel Wonka svým chováním provokoval místní komunistické funkcionáře, za své aktivity byl často propouštěn z práce. „Sháněl jsem mu tenkrát různá zaměstnání, přimlouval jsem se, aby mohl pracovat alespoň u zedníka,“ vzpomíná Jiří Wonka. S podobným osudem se musela vypořádat také tehdejší Pavlova manželka Eva. Úřady ji mimo jiné nutily k tomu, aby si změnila vyvdané německé příjmení. Bratři Wonkové proto v roce 1979 založili Výbor na ochranu Evy Wonkové. 

Kvůli tlaku režimu a z toho pramenících osobních neshod manželství skončilo. Eva Wonková později svého bývalého manžela obvinila z narušování domovní svobody a poslala jej před soud. Pavel Wonka měl totiž v bytě, kde s manželkou dříve společně žili, vylomit zámkovou vložku, aby si odstěhoval osobní věci. „Bratrova tehdejší tchýně ho udala a brácha dostal tři měsíce podmíněně,“ vysvětluje pamětník. 

Trest si nakonec odpykal dvacetiprocentní srážkou z platu po dobu pěti měsíců. „Na základě tohoto rozsudku už jej později považovali za recidivistu,“ upozorňuje pamětník. Pavel Wonka roky usiloval o zrušení tohoto rozsudku, podařilo se mu to v roce 1986.

Bratra estébáci ponižovali

Na začátku 80. let pracoval Pavel Wonka jako hlavní mechanik v národním podniku Mileta, kde se dostal do řady osobních i profesních sporů, když kritizoval hospodaření závodu. Netrvalo proto dlouho a přišla si pro něj Státní bezpečnost. „Strašně ho ponižovali. Nasadili mu železa a vodili ho po městě. Říkali, ať se lidi dívají, jak vypadá advokát chudých. Matka to sledovala z okna,“ popisuje pamětník.

Dne 22. dubna 1982 byl Pavel Wonka okresním prokurátorem v Trutnově obviněn z rozkrádání socialistického majetku. Ve vazbě strávil pět měsíců, na základě vlastní stížnosti byl nakonec propuštěn.

Obdobně byl odsouzen o dva roky později, tentokrát na 14 měsíců. Když domů přišel dopis o nástupu do vězení, Pavel, Jiří i maminka začali proti soudnímu rozhodnutí držet protestní hladovku. Zahájili ji 28. května roku 1984 ve vstupní hale Kanceláře prezidenta republiky. Odtud byli odvezeni na policejní stanici. Ve vazbě zůstali do druhého dne. Hladovku společně drželi další dva dny, ale marně. Úřadům byl jejich protest lhostejný. 

Pavel Wonka nastoupil svůj trest na plzeňských Borech a odseděl si jej v plné výši. Z vězení se vrátil v roce 1985. „Tam si opravdu hodně vytrpěl. Pořád ho dávali do díry na samotku. Na návštěvu jsme mohli pouze jednou,“ říká Jiří Wonka.

O podmínkách, které na Borech panovaly, svědčí například text Wonkova spoluvězně Václava Černíka. „Když nás nahnali zpátky do cely, byl jsem šokovaný z té hrůzy – holá prkna, na kterých jsme spali, byla celá namazaná mazlavým mýdlem. To by nebylo tak hrozné, ale mýdlo bylo všude. Po zemi i na WC. Více cela neměla. Na mýdlo byla nalita celá láhev kresosanu a vysypaná krabice chloraminu. To vše polito několika kbelíky vody. Nařídili nám, abychom to uklidili. Měli jsme k tomu jen holé ruce a vodu na splachování WC. Tímto způsobem byla vytvořena tzv. plynová komora – oblíbený způsob mučení vězňů sadistickými vězeňskými dozorci,“ popisuje praktiky bachařů.

Protestní kandidatura

Pavla Wonku vězení nezlomilo, tehdy jej spíše motivovalo k dalším formám protestu. Po propuštění se ještě ostřeji pustil do kritiky a boje s komunistickým režimem. V roce 1986 společně s bratrem Jiřím ohlásili, v souladu s ústavou, nezávislou kandidaturu do Federálního shromáždění ČSSR. Mladší z bratrů Wonkových sepsal dva texty, a sice Provolání nezávislého kandidáta a volební program, které pak společně distribuovali. „Bratr kandidátku podal za nás za oba. Napsal také článek do Krkonošské pravdy, kde o tom informoval, a začal pěkný cirkus,“ popisuje pamětník.

Okamžitě po volbách byli bratři Wonkovi zatčeni a po roční vazbě, 26. května roku 1987, odsouzeni. Pavla Wonku poslal soud do vězení za hanobení republiky, hanlivé výrazy o KSČ a urážky čelných představitelů ČSSR a SSSR. Odsouzen byl k jednadvaceti měsícům odnětí svobody do II. nápravně výchovné skupiny a k tříletému ochrannému dohledu po propuštění na svobodu. Trest si odpykával v Minkovicích. Městskému soudu v Praze tehdy předsedal JUDr. Jan Rojt.

Jiří Wonka dostal pro trestný čin pobuřování dvanáct měsíců natvrdo. Proti režimu se měl prohřešit tím, že sepsal zesměšňující socialistický závazek.

„Zjišťuji, že celá společnost je rozvrácena a zachvácena právním nihilismem, kdy je zcela iluzorní žádat po našich státních a stranických orgánech a funkcionářích nějaké rozhodnutí nebo opatření. Stejně tak pokládám za iluzorní, že tito funkcionáři budou dodržovat právní řád. Proto jsem se rozhodl přispět k odstranění stavu právního nihilismu, jehož důsledky rozkládají celou společnost, a to jako poslanec SN – FS ČSSR. Dále budu usilovat o to, aby se v KSČ našlo zdravé jádro, které by bylo schopno se vypořádat se všemi negativními jevy, že jsou nevinní zavíráni do vězení a občané perzekvováni, když vysloví svůj názor. Většina občanů však nemá tolik možností a vůle dovést svůj boj za spravedlnost do konce. Státu a spol. řízení se však pomstí jinak. Kde jsou však komunisté? Nenajde se skoro žádný, který by měl odvahu vystoupit a říci svůj názor,“ napsal Jiří Wonka a podepsal se jako zaměstnanec OPS Náchod. Tím si vysloužil roční pobyt v kriminále.

Mlátili mě do páteře, pálili mě cigaretami

Svůj trest si Jiří odpykával ve vězení v Hradci Králové a později na Ruzyni. „V Hradci to byl teror. Tam jsem byl devět měsíců, Ivo Vyleťal mě mlátil do páteře. Jednou mi zavázali oči, pálili mě cigaretami, házeli po mně špagát, abych se oběsil, a řvali, že jsem německá svině,“ vzpomíná na kruté zacházení tamějších bachařů. 

Kriminál na něm zanechal trvalé zdravotní následky. „Byli to sadisti. Když jsem se vrátil z basy, prohlédli mě američtí lékaři, které pro mě sehnala Jiřina Šiklová. Ti říkali, že něco takového viděli naposledy v Nigérii,“ popisuje. V nemocnici v Novém Městě nad Metují jej ale odmítli hospitalizovat. Problémy s pohybovým aparátem tak řešil pouze ambulantně. V té době navíc nemohl sehnat práci, a tak se živil třeba sběrem borůvek. V roce 1988 začal pracovat v Instavu jako pomocný dělník, záhy ale podepsal Chartu 77, a tak se opět ocitl bez zaměstnání.  

Pavel se vrátil s podlomeným zdravím

Jakmile se Jiří vrátil z vězení, na nic nečekal a snažil se podporovat svého bratra a hledat pomoc, kde jen to šlo. Podpořil jej například Výbor na obranu nespravedlivě souzených (VONS), jehož členové zahájili za Pavla Wonku Mezinárodní hladovku. Nepřímo tak navázali na protest vrchlabských disidentek Ivany Peričkové a Hany Jüptnerové, které za Pavla Wonku držely hladovku již o rok dříve. 

Za své dva syny mezitím orodovala jejich maminka, která několikrát navštívila tehdejšího disidenta Václava Havla, aby s ním diskutovala o rodinné situaci. „Jezdila na Hrádeček. Čtyři kilometry chodila pěšky tam a pak zase zpět. Byla statečná, hrozně moc za nás bojovala, psala ohromné množství dopisů,“ popisuje Jiří její náturu.

Pavel si odpykával svůj trest ve věznici v Minkovicích u Liberce, kde byl fyzicky i duševně týrán. Jednalo se o jeden z nejtvrdších kriminálů v Československu. Vězni byli využíváni k práci pro státní podnik Preciosa, kde dřeli ve velmi nevhodných podmínkách. O tristní situaci v Minkovicích svědčí skutečnost, že hned po příjezdu do vězení byl Pavel Wonka surově zbit, následně mu byla odepřena zdravotní péče. Na protest proti chování bachařů odmítl pracovat a držel hladovku. Během výkonu trestu zhubl o dvacet kilogramů. To však vedlo jen k dalším kázeňským trestům. „Bratr skoro nikdy nebrečel, tenkrát měl ale v očích slzy. Byla to tragédie osamělého bojovníka,“ vzpomíná Jiří Wonka, jenž ho společně s maminkou mohl jednou jedinkrát navštívit. 

Zdravotní stav Pavla Wonky se horšil, proto byl v září roku 1987 převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, a nakonec na psychiatrii v Bohnicích. Tam lékaři vyhodnotili, že netrpí žádnou psychickou poruchou. Pavel Wonka si odseděl celý trest, domů se ve špatném zdravotním stavu vrátil 26. února 1988.

Žádost o vystěhování do SRN

Neztratil však vůli bojovat, a tak se odmítal podrobit ochrannému dohledu, který mu byl soudem stanoven na tři roky. V té době navíc požádal o vystěhování do Spolkové republiky Německo. O vystěhování už v minulosti usiloval také Jiří. „Třikrát jsem si podal žádost o vysídlení. Nikdy mi to nedovolili. Jiné vyháněli, ale já pryč nemohl,” zmiňuje. 

V souvislosti s touto žádostí o vysídlení byl Pavel předvolán na Okresní vojenskou správu do Trutnova, kde byl místo projednávání podmínek žádosti zadržen za nedodržování ochranného dohledu. Učiněno tak bylo na základě rozhodnutí soudkyně Okresního soudu v Trutnově JUDr. Marcely Horváthové. Rodina o zatčení neměla zprvu žádné zprávy. Dne 20. dubna 1988 byl Pavel Wonka, navzdory špatnému zdravotnímu stavu, znovu odsouzen k pěti měsícům odnětí svobody za maření výkonu úředního rozhodnutí. Na místě se odvolal. O šest dnů později, 26. dubna, Pavel Wonka v královéhradecké vazbě zemřel. Bylo mu 35 let. Pitvu provedla Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové, která vydala oficiální protokol. Příčinou smrti měla být plicní embolie.

Nevím, jak dlouho vydržím

Za jakých okolností Pavel Wonka skutečně zemřel, není dodnes jasné. Tři dny před svou smrtí ale diktoval dopis pro svého právního zástupce, v němž mimo jiné vzkázal: „Nechávám si dopis psát. Několik dnů jsem o sobě nevěděl. Jsem zcela bez vlády, jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nevím, jak dlouho vydržím, díky obkladům spoluvězňů a neustálým výplachům úst vodou se držím při sobě. Spolknout nemohu nic. Trpím bolestmi pohybového ústrojí a ledvin, ležel jsem na betonu pod otevřeným oknem celý týden. Mám zmrzačené ruce, najdou se totiž tací, kteří mě dokázali bít pendrekem do zmrzlých prstů i při přenášení k lékaři.“

Když se Jiří dozvěděl o bratrově smrti, strachoval se především o zdraví maminky. „Byl jsem zrovna v nemocnici, když mi chartista Václav Benda zavolal, že bratr zemřel. Máma se to dozvěděla na poště. Říkal jsem si, že to bude její konec,“ vzpomíná na své tehdejší bezprostřední myšlenky. Rodina tehdy navíc musela identifikovat tělo, což pamětník popisuje jako jeden z nejvíce traumatizujících zážitků. „Jediné, co nám po bráchovi zbylo, je zničený kufr přelepený páskami,“ dodává. 

Po prvotním šoku následovalo zařizování pohřbu. S tím zarmoucené rodině pomohli zejména vrchlabští disidenti, manželé Ivana a Dušan Peričkovi. Zpráva o smrti Pavla Wonky mezitím obletěla svět. Proběhla vysíláním Svobodné Evropy i Hlasu Ameriky.

Estébáci během pohřbu zastrašovali i faráře

Režim si byl vědom vážnosti situace a v jeho zájmu bylo pohlídat si okolnosti, které po úmrtí politického vězně Pavla Wonky nastanou. Problémy s organizací pohřbu začaly už v momentě, kdy truchlící pozůstalí hledali, kdo by jim vytiskl parte. V okolí nebyl nikdo, kdo by sebral odvahu a smuteční oznámení vyhotovil. Parte nakonec vytvořil pražský výtvarník Joska Skalník. „Vysílal to tehdy Hlas Ameriky a mně v noci přišel vzkaz od Václava Havla, ve kterém mě prosil, ať to udělám. Jel jsem pak brzy ráno do mojí tiskárny a tam už na mě pokřikovali, že se kluci vsází o šampáňo, kdy s tím dorazím. Za hodinu to bylo vytištěné,“ vzpomíná Joska Skalník.

Maminka Gertruda Wonková trvala na tom, že na smutečním oznámení musí být uvedeno, že její syn zemřel ve věznici. Parte se po prvotních peripetiích podařilo ve Vrchlabí vyvěsit. Estébáci ale na celý proces organizace pohřbu pečlivě dohlíželi a nebrali si servítky. „Zastrašovali i našeho faráře,“ říká Jiří Wonka.

Tělo vydaly úřady až v den samotného pohřbu, tedy 6. května 1988. Během obřadu promluvil Stanislav Devátý, Vlasta Chramostová a vrchlabská disidentka Hana Jüptnerová, která byla za své aktivity nakonec propuštěna z gymnázia. „Pracovala pak v cukrárně, namáčela do čokolády indiány,“ zmiňuje pamětník.

Jak někdo může být tak zbabělý?

Na pohřeb dorazilo zhruba dva tisíce smutečních hostů. Mezi nimi nechyběli signatáři Charty 77, velvyslanci osmi zemí ani novináři. Naopak místní občané se účasti zdráhali. „Lidé z Vrchlabí se nám báli i kondolovat. Z domu, kde jsme bydleli, přišel jediný soused. Matka nechápala, jak někdo může být tak zbabělý a podělaný, že nepřijde ani na pohřeb,“ popisuje starší z bratrů Wonkových.

Smuteční hostina se konala u manželů Peričkových, kde se sešla celá řada chartistů. „Vedli jsme společně různé rozhovory. Já byl ale velmi rozrušený. Nejsem si ani jistý, jestli se smuteční hostiny účastnila moje matka,“ přemítá.

Nazývali mě bláznem

Jiří Wonka se dle svých slov aktivizoval především po smrti bratra. „Byli jsme pak pro lidi jak prašiví. Báli se s námi mluvit,“ vzpomíná.

Ani tehdy nepřestal s vytvářením a distribucí protirežimních letáků. Nezaváhal ani během sametové revoluce, o níž se dozvěděl z Hlasu Ameriky. „Okamžitě jsem odjel do Prahy a začal na stroji psát letáky,“ říká.

Do Občanského fóra se výrazněji nezapojil. Svůj další život zasvětil boji za zesnulého bratra. „Zabýval jsem se rehabilitacemi, zrušil jsem asi dvacet soudních rozsudků,“ rekapituluje. Avšak nikdo z těch, kteří Pavla Wonku odsoudili a týrali, nebyl nikdy potrestán.

Od revoluce se pamětník potýká s nepochopením okolí, málokdo prý dokáže porozumět jeho aktivitám a boji s justicí a systémem. „Všichni říkají, ať bráchu nechám spát. Já ale chci  spravedlnost. Nazývají mě bláznem, považuji to za absolutní neporozumění,“ říká.

Pavel Wonka se (ne)zavazuje

V roce 2014 otevřela debatu nad personou Pavla Wonky režisérka Libuše Rudinská. Natočila dokument s názvem Pavel Wonka se zavazuje, který sleduje údajnou spolupráci vrchlabského disidenta s režimem. Po listopadu 1989 se totiž objevil dokument, na němž je psáno, že se Pavel Wonka roku 1983 zavázal ke spolupráci s orgány československé kontrarozvědky. Dokument ale nebyl součástí archivu, měl jej v soukromém držení důstojník Státní bezpečnosti. Nenašel se však žádný doklad o tom, že by byl Pavel Wonka spolupracovníkem StB. Hned v roce 1984 byl navíc odsouzen a vězněn.

Spekulace tak Jiří Wonka odmítá. „Po revoluci jsem mluvil se Zdeňkem Špulákem, příslušníkem StB, který měl bratra na starost. Řekl mi, že mu bratr nikdy na nikoho nedonášel,“ uvádí, „Pavel je ve spisech veden pouze jako nepřátelská osoba. Celá situace byla několikrát prověřována historiky. Znovu třeba v době, kdy měl bratr dostat státní vyznamenání.“

V roce 2013 prezident republiky Miloš Zeman Pavlu Wonkovi udělil medaili Za zásluhy in memoriam. Osvědčení o třetím odboji bylo bratrům Wonkovým uznáno v roce 2018.

V roce 2023 žil Jiří Wonka ve Vrchlabí.