Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Zábranský (* 1933)

• narozen 8. listopadu 1933 v Litovicích

• od roku 1938 vyrůstal v Praze, v blízkosti Staroměstského náměstí, kde se udála řada zlomových událostí našich dějin, jichž se jako dítě stal svědkem

• roky 1943 až 1945 strávil s rodinou v Pavlově u Kladna, kam rodina odjela v obavách před nálety

• pamatuje první roky války, otcovo zatčení gestapem, ukrývání příbuzného během heydrichiády, nálet na letiště Ruzyně, bojůvky s hochy z Hitlerjugend

• po vypuknutí Pražského povstání pomáhal otci a několika dalším mužům, kteří se chystali bránit vesnici Pavlov před Němci

• 9. května 1945 doprovázel s otcem tanky Rudé armády do Prahy

• svědek dění na Staroměstském náměstí a v jeho blízkém okolí 9. května 1945 a v následujících dnech

• zažil přehlídky čsl. branné moci, které probíhaly na Staroměstském náměstí, včetně návratu Edvarda Beneše z Anglie

• svědek dění na Staroměstském náměstí v únoru 1948

Dne 9. května 1945 časně ráno se tehdy dvanáctiletý Josef vrátil domů. Dům v Celetné ulici na Starém Městě pražském našel s vyvrácenými vraty a propadlým stropem. A jen o několik desítek metrů dál uviděl vyhořelou Staroměstskou radnici. Ještě před chvílí se tu bojovalo a následky byly patrné na každém kroku. Teprve před několika hodinami skončila druhá světová válka a ve věži Týnského chrámu se chystal k poslednímu výstřelu osamělý střelec... 

Nevadí, že jsem bit, hlavně když se peru

Josef Zábranský se narodil 8. listopadu 1933 v Litovicích. „Přímo v dědečkově hospodě,“ dodává. Jeho dědeček z otcovy strany hospodu v Litovicích, malé vesnici kousek od Prahy, vlastnil. Prožil tu i první roky dětství. V roce 1938 se jeho rodiče přestěhovali do Prahy. Rozdíly mezi životem na malé vesnici a životem ve velkém městě ale poznával už mnohem dřív. Dědeček ho brával do Prahy na občasné výlety. „Můj tatínek František Zábranský byl šikovný mechanik, dokázal sestavit všechno možné. Jeho první mistrovské dílo bylo motokolo Alba. Později si pořídil i motorku Indian. Když jsem byl malý, pracoval tatínek jako povozník a také jako kontrolor piv pro majitele pivovaru v Pavlově. Dohlížel, aby hostinští pivo nekazili,“ vzpomíná Josef na svého tatínka. Josefova maminka Františka pocházela z Pavlova u Kladna. Josef byl prvním potomkem Františka a Františky Zábranských, o pět let později se jim narodila ještě dcera. „Maminka ji hýčkala jako princeznu,“ říká pamětník.  Na něj měl naopak velký vliv tatínek. Malý Josef se stejně jako otec zamiloval do všech aut a motorek, stejně jako otce i Josefa zajímalo všechno, co se dělo kolem, a stejně jako on nikdy nezůstával pouhým pozorovatelem. František Zábranský svého syna vychovával v duchu hesla: „Nevadí, že jsi bit, hlavně když se pereš.“ A jak Josef Zábranský dodává, „trénink“ při klukovských honičkách a rvačkách patřil „k dobrému vychování“.  

Netrvalo dlouho, kdy mohl všechny nabyté zkušenosti z potyček s kluky z vedlejší vesnice zúročit. Jen ho čekali zákeřnější protivníci a příčiny jejich nepřátelství byly mnohem vážnější.  „Už jako čtyřletý jsem se zúčastnil průvodů na podporu republiky, převlečený za malého řezníčka s velkou sekerou. Byl jsem hrdý na svou roli a pochodoval jsem s řezníky v čele,“ vypráví pamětník. Psal se rok 1938 a Československo se ocitlo v bezprostředním ohrožení ze strany nacistického Německa. A vlastenecky orientovaný František Zábranský bral svého malého syna do Kladna, kde se konaly manifestace na podporu republiky.  

Nemohli nás najít, nemohli nás chytit

Odtržení československého pohraničí a následně i obsazení zbylých českých zemí se dotklo celé širší rodiny Josefa Zábranského. Manžel jedné z otcových sester byl četníkem v Krásné Lípě, městečku ležícím při severní hranici republiky.  S rodinou odsud museli uprchnout po útoku ordnerů. V témže roce se Josefovi rodiče přestěhovali do bytu ve starobylém domě v Celetné ulici na Starém Městě pražském. Celetná ulice propojuje dnešní náměstí Republiky se Staroměstským náměstím, obklopeným středověkými domy a spletí ulic a uliček. „Já jsem byl tehdy v Praze nový, ale do školy jsem chodil s kluky z celého Starého Města. A ti mě naučili, kde je jaký průchod, přes která vrata se dá přelézt a kde je potřeba počkat, až otevřou. Měli jsme dokonalý přehled a využívali jsme to,“ vzpomíná Josef Zábranský. Znalost tajných průchodů uličkami Starého Města se po vzniku protektorátu stala výhodou českých kluků při potyčkách s německými kluky z Hitlerjugend, kterým české děti musely uvolnit školu v Masné ulici a přestěhovat se do horší na Uhelném trhu. 

Na střety s německými kluky Josef Zábranský vzpomíná: „Ještě před heydrichiádou jsme se s Hitlerjugendama honili a prali. Ale jakmile přišla heydrichiáda, dostal jsem doma zákaz si s nimi cokoliv začínat. Že prostě ještě není ta správná doba, abychom ukázali, jak jim umíme rozbít držku. Ale ani oni pak už sami nikam nechodili, jedině po dvou nebo po třech. Zásadně jsme se s nimi nebavili německy, protože sice neradi, ale ve škole jsme se německy naučili. My jsme jim rozuměli, ale oni nám ne. A taky jsme Staré Město znali líp než oni. Takže i když i oni uměli rychle utíkat, my jsme věděli, kudy utéct. Nebáli jsme se jich, teprve když zjistili, že malí kluci na nás nestačí, tak začali chodit společně s velkými. A ti už nosili dýky, a tak jsme je raději provokovat přestali.“ 

Čím míň toho víš, tím větší máš šanci přežít

Podobný přístup k Němcům měl i Josefův tatínek. Jen jeho počínání bylo mnohem nebezpečnější a nejen pro něj samotného. František Zábranský si doma upravil rádio tak, aby mohli bez potíží poslouchat Londýn, a také společně se svými kamarády začal pomáhat těm, kteří podle jejich mínění pomoc potřebovali. Josef Zábranský pokračuje: „Dali se dohromady, sedlák, mlynář a pekař. Jídlo bylo na lístky a ne všichni ho měli dost, a tak se společně rozhodli, že budou péct chleba a rozvážet ho těm, kteří mají nedostatek. Jenže to rychle skončilo, protože je udala zaměstnankyně toho pekaře.“ 

Podle Josefa Zábranského měla poslat udání přímo na gestapo do Petschkova paláce v Praze. Celou skupinu pak mělo gestapo zatknout, včetně pamětníkova otce, který chléb se svým povozem rozvážel. Josef Zábranský bližší informace nezná, protože otec z pochopitelných důvodů o výsleších na gestapu nikdy podrobně nemluvil. Celou skupinku gestapo nakonec propustilo, pouze pekaře poslali do některého z koncentračních táborů. „Když tátu propustili, řekl mi, že čím méně toho člověk ví, tím větší má šanci přežít,“ říká Josef Zábranský. 

Týden se u nás schovával

A ještě jednou se celá Josefova rodina ocitla v bezprostředním nebezpečí, tentokrát krátce po atentátu na Reinharda Heydricha. Tedy v době, kdy pro celý protektorát platilo stanné právo a Němci krutě trestali sebemenší provinění.  V této době Josefovi rodiče ukrývali doma jednoho ze svých příbuzných. „Strýc Vojtěch Našinec byl před válkou v československé armádě a sloužil na Slovensku, kde se taky oženil. Ze Slovenska pak s falešnými doklady přicestoval do protektorátu,“ vypráví Josef Zábranský. Víc mu tehdy rodiče z opatrnosti neřekli. Až po válce se dozvěděl, že strýc se zřejmě v rámci činnosti některé z protinacistických odbojových skupin spolupodílel na pašování zbraní ze Slovenska do Čech. I jeho nakonec gestapo zatklo, naštěstí ale ze zcela jiného důvodu. Kvůli mnohem banálnějšímu obvinění ho měl udat kolega ze zaměstnání. Že převáží zbraně, se podle Josefa Zábranského Němcům zjistit nepodařilo.  Jeho strýce by v takovém případě čekal s největší pravděpodobností absolutní trest. Stejně tak i Josefovy rodiče. 

Josef Zábranský dál vypráví, že strýc byl až do konce války vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. „Přežil to, a když ten tábor osvobodili Američani, tak nasedl spolu s dalšími bývalými vězni do nákladního auta, které jelo do Prahy. Chtěli pomoct při osvobozování, ale přijeli pozdě, Praha už byla osvobozená.“ 

Granáty za lahev rumu

Josefova maminka nezůstávala pouze v domácnosti, jak bylo v té době obvyklé, ale pomáhala svému muži s povoznictvím. Uměla řídit vůz tažený koňmi a malý Josef jezdil s ní, aby ji v případě potřeby mohl „ochránit“. Během jedné z cest, kdy převáželi lahve s mlékem, je zastihl letecký útok na letiště Ruzyně. Josef Zábranský pokračuje: „Schovali jsme se s maminkou u rampy, a dokonce i koně se uklidnili a zůstali tiše ležet. A to byl asi poslední důvod, proč jsme pak z Prahy odjeli do Pavlova.“ V Pavlově, vesnici ležící na trase mezi Kladnem a Unhoští, jim poskytla útočiště rodina Karla Brauma, manžela sestry Josefovy maminky. V Pavlově pak zůstali až do konce války a v Pavlově se také chystali na možné ohrožení ze strany ustupujících Němců.  

Několik mužů z vesnice, včetně Františka Zábranského a jeho švagra Karla Brauma, se začalo potajmu připravovat od začátku jara 1945. Příprava spočívala především ve shánění zbraní a jejich následném ukrytí ve sklepení pavlovského pivovaru. Josef Zábranský vzpomíná: „Měli jsme strýce taky v Otročiněvsi, kde v lesích Němci zřídili tábor pro své vojáky, kteří se vraceli z fronty. A tam s nimi naši handlovali. Za špek nebo za flašku rumu bedničku granátů. Narazili tam na skupinu Rakušáků, kteří nebyli tak věrní Říši, a ti radši vyměnili munici za jídlo. Flinty si nechávali, ale granátů se zbavovali. A můj táta pak obstarával odvoz do Pavlova.“ Když vypuklo 5. května 1945 povstání v Praze, začali ukryté zbraně a munici přenášet do věžičky pivovaru, odkud byl dobrý rozhled po okolí. S vynášením těžkých bedniček pomáhal i Josef, který dál vzpomíná: „K flintě mě nepustili, a tak jsem nosil aspoň ty bedny. Plánovali, že to bude poslední útočiště, kde by se dalo s granáty nějakou dobu vydržet, než z Unhoště dorazí na pomoc partyzáni.“ Pro Josefa byly přípravy na konec války „trochu legrace“, jak říká, ale dospělí evidentně počítali s mnohem horšími variantami.

Kudy do Prahy?

V kronice obce Pavlov se lze dočíst: „Protože Rusové postupovali nezadržitelně, bylo nařízeno budovat v našich zemích silniční protitankové uzávěry. V březnu a dubnu brigády za dozoru Němců stavěly ze silných kůlů uzávěry proti tankům v Pavlově, jednu u domu číslo 23, druhou u čísla 9. […] 5. května roznesla se zpráva, že nastává všeobecný mír.“ Josef Zábranský vzpomíná, že konec války nebyl v Pavlově tak dramatický, jak původně předpokládali. Vesnicí prý projelo jediné německé nákladní auto, aniž by zastavilo. A protitankové zátarasy posloužily ke zcela jinému účelu. „My děti jsme si na ně sedaly, klátily jsme nohama a zpívaly jsme,“ dodává Josef Zábranský. V Pavlově byl podle kroniky obce ustanoven Revoluční národní výbor, jehož členové se shodují s vyprávěním Josefa Zábranského. Do konce války ale stále zbývaly tři dny, Praha byla v bezprostředním ohrožení a nikdo nemohl tušit, co všechno se v následujících hodinách může stát. 

Válka oficiálně skončila 8. května 1945 podpisem bezpodmínečné německé kapitulace. V Praze ale stále na některých místech probíhaly intenzivní pouliční boje. V Pavlově byl relativní klid, až 9. května velmi brzy ráno obyvatele probudil nezvyklý hluk. Na kraji vesnice zastavily tanky Rudé armády, vojáci zjišťovali, jak se dostat do Prahy. A také potřebovali naftu. „Vzbudili jsme tátu a on jim řekl, že naftu nemáme, ale že máme petrolej. Přičichli si a řekli, že to půjde. Měli už připravené hadice, kterými ten petrolej napumpovali do nádrží. To, co zbylo, si i s tím sudem připevnili k věži jednoho z těch tanků. Velitel povstalců z Unhoště pak rozhodl, že před nimi pojede můj táta s naším autem, aby všem hlídkám na trase do Prahy mohli telefonicky oznámit, že mají zajistit odstranění barikád, a uvolnili cestu,“ vypráví Josef Zábranský. 

Cesta na Klárov

Dál podrobně popisuje, jak cesta do Prahy probíhala – v čele jela Tatra 57 Františka Zábranského, za ní dva sovětské tanky a jedno obrněné vozidlo. „Když se té tatře sundá střecha, je z ní kabriolet. A na tu složenou střechu se posadila ruská holka. Pěkná, s praporky a samopalem přes prsa. A já jsem seděl vedle ní. Bylo mi dvanáct let, co bych vám povídal… Ve vesnici nebyli žádní velcí kluci, všichni byli na kopání zákopů, a tak se musela spokojit s takovým podměrečným fešákem, jakým jsem byl v té době já,“ vzpomíná Josef Zábranský a pokračuje: „Vyrazili jsme, ale tanky na petrolej moc rychle nejely. Nejdřív jsme dojeli do Jenče, tam stál pán s helmou, na ní napsáno ČSR a říkal, že cesta je volná, že je po válce. Další signalista byl až na Bílé hoře a ten nám řekl, že se máme vyhnout kasárnám na Pohořelci. Tak jsme je objeli a dojeli na Špejchar. A tam byla další hlídka, která je varovala, že dole na Klárově jsou Němci.“ 

Na místě zvaném Špejchar, tedy jen nedaleko od Pražského hradu, se František Zábranský se svou tatrou od kolony oddělil a dál pokračoval domů, přes Letnou na Staré Město. Sovětské tanky se i přes varování rozjely z kopce dolů, tehdy úzkou a prudce se stáčející Chotkovou silnicí na Klárov. Tam stály čtyři německé tanky Hetzer, připravené krýt ústup posledních německých jednotek z Prahy. Když se v zatáčce objevil sovětský tank, Němci vystřelili. 

Eto ničego, nas mnogo

Tank T-34 s věžovým označením 1-24 měl jet podle dosud dostupných historických údajů v koloně jako první. Těsně za ním tank 1-23, který se pak na dlouhá desetiletí stal symbolem osvobození Prahy Rudou armádou. Podle Josefa Zábranského jely ale tanky v opačném pořadí. Zasažen jako první měl být tank 24, který následně začal hořet. V tanku zahynul jeho velitel, pětadvacetiletý gardový poručík Ivan Hončarenko (také nesprávně uváděný jako Gončarenko, jeho národnost byla ale ukrajinská, nikoliv ruská, jak se dříve uvádělo). Další vojáci z posádky tanku 1-24 byli vážně zranění. „Byla to v podstatě úplně zbytečná smrt, varovali je, ale jejich velitel řekl tátovi: ‚Eto ničego, nas mnogo.‘ Tomu jsme rozuměli a tímhle rozhovorem to taky mezi námi skončilo. Pak už jsme jen sledovali, jak se ten výklad toho, co se stalo, pod vlivem té propagandistické mašinérie změnil. Táta mi později říkal: ‚Tak poslouchej: Jsme osvobozeni, víš, kolik je tu teď Rusů? A víš, co s námi komunisti udělají? Dělej, že neslyšíš, protože jinak si koleduješ o průšvih. Jestli budeš někde říkat, že Rudá armáda Prahu neosvobodila, popíráš tím, že jsme až do hrobu vděční Stalinovi, že poslal svoje vojáky, aby nás osvobodili,“ říká Josef Zábranský. Rudá armáda přijela do již osvobozeného města, Prahu uhájili sami její obyvatelé s pomocí Ruské osvobozenecké armády, vlasovců. O tom se ale za minulého režimu nahlas nemluvilo a pozdější pátrání Josefa Zábranského po osudu tanku č. 23 narážela na bariéru mlčení. 

Ještě 9. května (nebo 10. května) bylo několik padlých sovětských vojáků pohřbeno na dnešním Palachově náměstí, mezi nimi i poručík Hončarenko. „Bylo tam těch kluků pět, leželi vedle sebe. A já jsem se na to nemohl moc dlouho dívat, budilo mě to pak ze spaní. Jak ty jejich holky plakaly...“ vypráví Josef Zábranský, který chtěl pohřeb padlých vojáků vidět. Později byla jejich těla exhumována a převezena na čestné pohřebiště na Olšanských hřbitovech.

To všechno se stalo 9. května

Pamětník se svým tatínkem mezitím pokračoval ze Špejcharu přes Letnou na Staré Město, do Celetné. Josef Zábranský pokračuje: „Vrata od našeho domu byla vyvrácená, ale ještě stála. V průjezdu byla ve stropě obrovská díra a strop byl částečně propadlý. Tou dírou bylo vidět do kanceláří německé firmy, která u nás sídlila. A paní Tittelbachové, která bydlela nad námi, během povstání zastřelili manžela a dva syny. Nevím, jak se to stalo, nikdy jsem se neodvážil, abych se jí zeptal. Procházel jsem pak známá místa a viděl jsem, že v Rytířské ulici na posledním kandelábru před Stavovským divadlem něco visí… taková černá hrouda omotaná drátem. [...] Už to nemělo ani ruce, ani nohy… Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to byl.“ Odsud pamětník pokračoval na Staroměstské náměstí, kde se mu naskytl další obraz zkázy. „Na Staroměstském náměstí se bojovalo hodně, celý novogotický blok radnice vyhořel. Jen věž zůstala stát. Stály tam dva rozbité německé tanky, jeden stíhač tanků byl u ministerstva a měl otevřený poklop. A první, co mě napadlo, že na něj vyskočím a vlezu dovnitř. Jenže když jsem se naklonil k tomu poklopu, ucítil jsem takový smrad, že jsem si řekl, že tam tedy lézt nemusím. A v tu samou chvíli utíkala kolem nějaká paní, táhla za ruku malé dítě a křičela: ‚Utíkejte, střílejí po nás z Týna!‘“ 

V jedné z postranních věžiček gotického Týnského chrámu se měl podle vyprávění Josefa Zábranského ukrývat osamělý střelec. Na Staroměstském náměstí už v té době byli také sovětští vojáci. Josef Zábranský pokračuje: „Viděl jsem, že z té věžičky něco trčí, mohla to být zbraň. Tak jsem seskočil z toho tanku, běžel za těmi ruskými vojáky a ukazoval jsem jim, že na Týně je Germán a střílí. Nejdřív na mě jen zírali, ale pak se podívali tím směrem. Měli tam dělostřelecký kanon, otočili ho a ve vteřině vystřelili. A ta věžička spadla. To všechno se stalo 9. května.“

Šátky nasadit!

Ještě v průběhu dalších měsíců roku 1945 se kromě oslav konce války na Staroměstském náměstí konalo také několik přehlídek československé branné moci. Poprvé a naposledy se přehlídek účastnili i vojáci, kteří se vrátili ze západní fronty. Už v roce 1946 vyhráli první poválečné volby komunisté a pomalu, ale jistě se všechno ubíralo k vládní krizi, která v únoru 1948 vyústila v komunistický puč. Pamětník se stal i svědkem projevu Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí a vyslovil v této souvislosti domněnku, že účastníci demonstrace byli vybíráni a všechno probíhalo podle připraveného scénáře. Demonstrace probíhala 21. února 1948 a Josef se cestou domů do Celetné ulice znovu stal svědkem historického dění.  „Těm ženským, které přišly v kloboucích, nařídili, aby si klobouky vyměnily za šátky. A demonstrovaly tak svůj dělnický původ,“ vzpomíná. 

Jeho otci komunisté zakrátko zakázali živnost a znárodnili mu všechno, co k ní potřeboval. Včetně jeho milovaných aut. Josef po absolvování povinného učebního oboru vystudoval obchodní akademii a po ní ještě vyšší hospodářskou školu. A nakonec i dopravní fakultu Vysoké školy ekonomické. Dnes (2024) žije Josef Zábranský u své vnučky v Mohelnici, ale rád by se vrátil do svého domku u Kolína, kde prožil šťastné roky se svou manželkou.