Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Zábrša (* 1933)

• narozen 1. září 1933 v Moraveckých Pavlovicích na Žďársku

• rodiče za první republiky vedli prosperující velkostatek

• svědek událostí kolem konce 2. světové války v Moraveckých Pavlovicích

• po roce 1948 rodina přišla o hospodářství

• kvůli kulackému původu rukoval v roce 1953 ke kladenskému těžkému PTP (černouhelné doly)

• během služby zažil transformaci z PTP na TP a s tím související změny

• navzdory nevyhovujícímu původu v letech 1955 až 1961 vystudoval brněnské VUT

• pracoval v brněnských podnicích Kovoprojekta a Průmstav

Úspěšný velkostatkář nemohl zůstat po únoru nepotrestán. Totéž platilo o jeho synovi. Namísto vysokoškolských studií tak putoval rovnou na nucené práce v černouhelných hlubinných dolech na Kladensku. Z takzvaných těžkých Pomocných technických praporů se v průběhu jeho služby staly v kulisách končící éry stalinismu zdánlivě mírnější Technické prapory. Což bylo v konečném důsledku spíše ke vzteku: „Když PTP zrušili a najednou jsme byli TP, květen 54, tak oni nám fakt dali zbraně, nějaké flinty nebo samopaly. A najednou jsme se o ty zbraně museli starat a furt náš učili to rozebírat a skládat a hlavně čistit. Najednou ta vojna, volno mezi šichtama, bylo horší než za PTP. Tím, že jsme měli zbraně, tak se to bralo jaksi poctivěji. Nadávali jsme, že jsme za PTP měli pokoj – to jsou ty paradoxy vojny,“ vypráví Václav Zábrša.  

Bylo jich asi dvacet a stala se tragédie

Václav Zábrša se narodil 1. září 1933 v Moraveckých Pavlovicích, malé vesničce na Žďársku. Rodiče Vladislav a Josefa pracovali na vlastním hospodářství, které otec v průběhu 20. a 30. let postupně rozšiřoval až na konečných 50 hektarů. Nadcházející roky ale hospodářům nepřály. Nejprve došlo k útlumu během válečných let, po roce 1948 pak komunisté rodině statek vzali. I přesto Václav Zábrša nemá válečnou každodennost ve vesnici o dvaadvaceti číslech popisných spojenou s bídou a hladem: „Sedláci se měli v podstatě dobře. Když plnil dodávky a byl loajální k protektorátní vládě, tak neměl žádné problémy. Můj otec byl opatrný, za války i po únoru. Do ničeho se nezapletl,“ vypráví. „A po válce to v podstatě bylo to stejné. Akorát, když potom komunisti vyžadovali dodávky od těch, co nechtěli vstoupit do družstva, tak jim na rozdíl od Němců dali takové dodávky, že to nemohli splnit. To nás nepotkalo, protože jsme byli kulaci. Padesát hektarů, to už je zase jiná kapitola,“ dodává.

„Válku jsme přežili celkem bez problémů,“ říká o protektorátních dobách. Život se výrazněji proměnil až rokem 1945, kdy v obci potkával německé vojáky, kteří pročesávali okolí a hledali partyzány: „Chodili kolem našeho gruntu, ale nebyli s nimi žádný problémy,“ vybavuje si. Poklidně údajně proběhlo i samotné osvobození – Sověti přijeli směrem od Tišnova, lidé jim mávali na uvítanou. Na jednom místě se pak střetávali váleční zajatci, rudoarmějci a partyzáni. „Na našem poli u stodoly, kolem 16. května, šlo 5000 – zhruba, říkalo se, že je jich 5000 – německých zajatců, kteří šli k Brnu pěšky. Jednu noc strávili na poli u naší stodoly. Vytahovali slámu ze stodoly, aby na ní do rána přespali a potom jsme to po nich uklízeli,“ vypráví. Poté, co zajatci vyklidili prostor, se ke slovu přihlásili partyzáni. „Ti se u nás taky zastavili, bylo jich třeba dvacet a stala se tragédie.“

Dodneška mám jizvy

Dle vzpomínek se incident odehrál nějak takto: „Já jsem měl dvě sestry. Mladší byla možná znásilněna od ruského vojáka předtím, ta starší, když oni [partyzáni] tam u nás byli na oběd a hostili jsme je, tak ty holky je tam obsluhovaly. Tak tam s nimi besedovaly a jeden partyzán tam pořád manipuloval s pistolí a ukazoval ji. Ono mu to vystřelilo a mou sestru střelil do boku, do břicha. Měla potom velké problémy, v Novém Městě na Moravě ji operovali, asi dvakrát, aby se z toho nějak dostala. A přežila to. Tak to je ta válka,“ vypráví. Stopy války nadále zůstávaly na každém kroku – prchající vojáci wehrmachtu po sobě zanechali po okolí rozesetou munici a vojenské vybavení, což jedenáctiletého Václava fascinovalo. Od starších kluků moc dobře věděl, jak s poválečnou kořistí naložit:

„Že se to dá vykuchat z vrchu, že je tam knot a ten, když se zapálí a ta raketa se postaví na silnici, tak to vyletí a letí světlo,“ vysvětluje. „To jsme blbli,“ dodává. Jenomže blbnutí nakonec skončilo neštěstím: „Byli jsme tři, jeden to držel v ruce a vysypával to tam u nás na dvoře. Teď jsme to zapálili, ono to hořelo a on, jak to držel v ruce, tak jak to vzplálo na betonu, tak mu to vniklo do patrony, kterou držel v ruce, a ta mu vybuchla. Roztrhla se,“ popisuje. „Přišel o jeden a půl prstu a my dva, co jsme stáli nad ním, tak jsme dostali nějaké střepiny. Já jsem jich měl asi deset – v rukách, na prsách, na noze. Dodneška mám jizvy. A ten druhý to měl podobné. Potom jsme jeli na Dolní Rožínku k doktorovi s koňmi a ten, co přišel o ty prsty, tak šel do nemocnice a my jsme se vrátili a doma jsme se doléčili. To jsme měli štěstí.“

Otec se z toho mohl v roce 49 zbláznit, jak jsme se nadřeli

Po válce se začal život pozvolna vracet do prvorepublikových kolejí, což však nemělo dlouhého trvání. Otec Vladimír chtěl s pomocí svých zaměstnanců nadále udržovat a rozšiřovat hospodářství, které v protektorátních dobách stagnovalo. Jenomže poúnorový režim neumožnil najímat personál. „Můj otec se tam z toho mohl v roce 49 zbláznit. Jak jsme tam soukromničili, mně už bylo patnáct šestnáct, tak jsem pracoval na polích do toho roku 49, když jsme sklízeli všechno. Příbuzní museli pomáhat. […] Jak jsme se nadřeli a museli pomáhat příbuzní – strejčci, tetičky, tak vlastně to znárodnění znamenalo vysvobození z tady té těžké situace. I můj otec se začal mít líp,“ vysvětluje složité období počátků komunistické totality a s ní nastupující kolektivizace.

Postupně vznikající JZD bylo velkým dílem závislé na statku Zábršů – největším hospodářství v okolí. Otec tedy nadále pracoval na původně svém, „jenomže už mu to tam nepatřilo, byl jako kočí a jezdil koňmi,“ upřesňuje jeho syn. Družstvo se postupně rozšiřovalo, spojovalo s širšími celky a zaměstnávalo stále více lidí. Od 60. let i Václavova mladšího bratra Jiřího. „Pavlovice patřily prvně ke Stříteži, potom k Bukovu a nakonec do Rožné. A to už byly ty veledružstva, ke konci socialismu,“ vysvětluje.

Žádné dovolenky a opušťáky

Poúnorový režim se rád mstil na dětech a coby potomek úspěšného velkostatkáře tak Václav Zábrša v 50. letech opakovaně zažíval komunistickou šikanu. Poprvé už u maturity v roce 1952, po které chtěl pokračovat dále ve studiích. „Řekli: ,No, toho nemůžeme pustit na vysokou školu.‘ A musel jsem jít dělat mezi dělnickou třídu do papírny, že mě třeba za rok pustí,“ vzpomíná. Jenomže ani rok kádrové očisty nepomohl. „Doporučení jsem dostal, byl jsem na pohovoru v Bratislavě na vysoké ekonomické. A představte si, že oni měli strach. Viděli ten kádrový materiál a poslali to do Prahy.“ Zamítavá odpověď přišla až o zhruba čtyři měsíce později. A místo vysoké školy tak Václav Zábrša v říjnu 1953 rukoval na vojnu, respektive na nucené práce k Pomocným technickým praporům (PTP).

Šlo o 57. takzvaný těžký Pomocný technický prapor v Kladně – hlubinné černouhelné doly. Pracovalo se na tři směny – ranní, odpolední, noční. „Tam bylo těch dolů asi šest nebo sedm a na každém dole v kladenském revíru byla jedna rota 57. PTP. Já jsem byl u šesté roty u Lán,“ přibližuje s tím, že po celou dobu fáral do dolu Nosek. Internované mukly z kasáren vozili autobusem a když zrovna nefárali, absolvovali cvičení, anebo politické školení. „Žádné dovolenky a opušťáky nebyly, to až později. Ale poddůstojníci většinou byli slušní. Oni nemuseli do dolů, jeli s námi k šachtě a čekali, až zase vylezem,“ vypráví.

Tím, že jsme měli zbraně, bralo se to jaksi poctivěji

Václav Zábrša vzpomíná na pestrou pétépáckou společnost – vzdělanci, lidé z původně dobře situovaných rodin nebo třeba muzikanti. Na vojně založili i pěvecký soubor. Ten nazvali Vítězný únor a zpívali v něm budovatelské písně, aby se zalíbil velení. „Tam jsme si tak nějak ulevovali ve volném čase. A oni nás třeba nechali nacvičovat místo nějakého pořadového cvičení. Bylo to taková ulejvka,“ vzpomíná Václav Zábrša, který se krom zpěvu u pétépáků věnoval vydávání nástěnných novin Permoník a později působil i jako knihovník. Mezi listopadem 1953 a květnem 1954 došlo k postupnému zrušení všech útvarů PTP a k jejich transformaci v Technické prapory (TP). Není bez zajímavosti, že ze všech těžkých PTP fungoval nejdéle právě ten „Václavův“ – kladenský.

Odstraněním písmenka se brancům změnily podmínky. Václav Zábrša vysvětluje: „PTP taky znamenalo, a to bylo nejhorší, co bylo, že vás museli prověřit, aby vás vůbec pustili do civilu. […] Jednoho jsem znal ze sousední vesnice Meziboří, ten mě vykládal, že tam byl 39 měsíců u toho 57. PTP. Ale v květnu 54 je pustili domů. A pro nás to znamenalo, že jsme byli TP, v dolech jsme zůstali další dva roky, ale věděli jsme, že nás za dva roky pustí domů.“ Kromě jistoty návratu spočíval další z rozdílů v tom, že původní pétépáci absolvovali celý „vojenský“ výcvik neozbrojeni. „Oni nám fakt dali zbraně, nějaké flinty nebo samopaly. A najednou jsme se o ty zbraně museli starat a furt nás učili to rozebírat a skládat a hlavně čistit. Najednou ta vojna, volno mezi šichtama, bylo horší než za PTP. Tím, že jsme měli zbraně, tak se to bralo jaksi poctivěji. Nadávali jsme, že jsme za PTP měli pokoj – to jsou ty paradoxy vojny,“ přibližuje.

Dodejme, že za práci u (P)TP dostávali branci honorář, byť nevalný. Václav Zábrša uvádí, že si za 26 měsíců vydělal asi 6000 korun, tedy v průměru 230 měsíčně, zatímco průměrná měsíční mzda v roce 1955 činila 1192 Kčs.[1]

Byl jsem pořád opatrnej

Ještě před odchodem z TP do civilu dostal – možná trochu překvapivě – možnost hlásit se na vysokou školu a po úspěšně složených přijímačkách absolvoval v letech 1955 až 1961 studia brněnského VUT. Když ve 2. polovině 50. let pro svůj kulacký původ neprošel politickými prověrkami, hrozil mu vyhazov ze školy i tehdejšího zaměstnání v Kovoprojektě. S velkou pomocí svého strýce a jmenovce podal odvolání, díky kterému mohl na škole zůstat, v Kovoprojektě však nikoliv. Novým Václavovým pracovním působištěm se stal podnik Průmstav, ve kterém setrval až do sametové revoluce a se kterým z pozice konstruktéra inženýrských sítí ještě před pádem režimu procestoval kus světa – Sovětský Svaz, Írán, Sýrii.

Události srpna 1968 nebo listopadu 1989 bedlivě sledoval, z preventivních důvodů se do nich však nezapojoval. „Já jsem byl pořád opatrnej,“ říká v souvislosti se špatnými zkušenostmi s PTP i rokem 1958, kdy dostal z politických důvodů padáka. V 90. letech se pak zúčastnil několika srazů bývalých příslušníků pomocných technických praporů. V době natáčení pro Paměť národa (2024) žil Václav Zábrša – vášnivý posluchač Příběhů 20. století – již devětašedesátým rokem v Brně, kam se po odchodu do civilu přestěhoval za studiem.

 

 

 

[1] Zdroj: Český statistický úřad. K 25. 6. 2024 dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/35067255/1100251539.pdf/afd4b303-aa1d-42f6-a1e8-8bab1b3f58ae?version=1.1