„Ale na tu průmyslovku, dělala jsem průmyslovku technologie masa, jsem se dostala jenom díky tomu, že tam byl v dílnách, ta škola měla dílny pro praxi. A tam byl jakoby správce člověk, kterej se vyučil u otce, a tak jsem se tam dostala, protože jinak by se se mnou asi taky nebavili. I když co to bylo platný, že jsem měla samý jedničky, to nikoho nezajímalo, zajímal je jenom původ. A mně řekli rovnou, jenom JZD, mně nedali vůbec na vybranou něco. Jenom JZD. Takže díky tomu jsem se tam dostala a pak jsem zjistila, že jsme většina třídy z takovejch rodin, že jsme se tam dostali, protože jsme měli fantastickýho ředitele školy. Fantastickýho. Tem byl v KSČ a byl tak pevnej v KSČ, že si mohl dovolit takový kotrmelce, že tam nabral tyhle děti.“
„To mně mohlo být, já nevím, pět šest roků, abych se nebála, mě učil odvaze tak, že jsme tam, co jsme bydleli v Kostelci, tak tam byla nad koupelnou a prádelnou rovná střecha. Ve výšce prvního patra. Z tý střechy jsem musela mu skákat do náruče, na dvůr, kterej byl betonovej, tam byly betonový veliký čtverce. A na ty čtverce, na ten beton jsem mu musela skákat do náruče. Teda já jsem skákala klidně, protože jsem se ho nebála. Ale když si to představím dneska, tak mi běhá mráz po těle. Prostě my jsme nesměli brečet. On byl strašně hodnej, ale kdybych se rozbrečela, nad něčím, že mě něco bolí nebo něco, tak to dostával záchvaty vzteku. Brečet se před ním nesmělo, on prostě nás učil, to, co měl v sobě.“
„Pozavírali spoustu sokolů, i z toho Kostelce právě, ale hlavně tady z Prahy. No a ty rodiny byly, neměly prostě žádnej zdroj výživy. Takže chtěli, aby je podporoval jídlem, že jo, jenže tenkrát byly kvótovaný porážky, to prostě bylo všechno kvótovaný a na lístky. Já si dokonce ještě pamatuju jako dítě, že jsem ještě lepila lístky po válce, do těch čtverečků, do těch archů jsem lepila s našima lístky, to ještě trvalo i po válce. Aby měli Němci kontrolu. No, ale tím právě, že to bylo takhle kontrolovaný, tak on porážel v noci a vozil to, prostě nějak to vyváželi tak, aby se to neprovalilo. Což by se možná neprovalilo, kdyby ho neudal druhej řezník v Kostelci.“
„Pokud se pamatuji, co mi říkal tatínek, tak jsem byla vzata jako mimino na převychování do Německa, protože jsem splňovala árijské normy. Tyto děti posílali do německých rodin, kde nemohli mít děti. Už jsem byla v tom transportu, ale díky známým mých rodičů jsem se z toho transportu ztratila. Aby mě nenašli, dali mě tak daleko, až do Činěvsi k babičce, kde mě nikdo nehledal.“
„Jeho (otce – pozn. ed.) v té první vlně zatýkání sokolů pustili a pak ho zavřeli na udání. Naši se po válce dozvěděli, kdo je udal, a byl to druhý řezník v Kostelci. Ten zjistil, že otec v noci poráží načerno, protože všechno bylo na příděl a on podporoval sokolské rodiny. Porážel tedy v noci. Ten druhý řezník viděl pod vraty světlo, a tak ho udal. Tak takhle tátu sebrali. Když ho gestapo sebralo, dostal trest smrti. Byl na práci odklízet trosky, a tam jak vyjížděly náklaďáky, chytil se zespoda náklaďáku a nechal se vyvézt.“
„Měl tam udělanou z betonu takovou… kobku. Na ní byly naházené pneumatiky. Byl uvnitř schovaný vždycky přes den a teprve v noci vylezl, aby se protáhl. Gestapáci se psy ho samozřejmě hledali, ale u řeky se jim ztratila stopa. Byla to od nich (rodiny Chalupových – pozn. ed.) neuvěřitelná odvaha. Měli ještě dva kluky a popravili by celou rodinu. Oni samozřejmě věděli, že dostal trest smrti.“
Věra Zachařová, rozená Salačová, se narodila 8. prosince 1942 v Praze rodičům Josefovi a Emílii. Rodina žila v Kostelci nad Labem, kde otec provozoval řeznictví. Otec byl aktivní sokol a reprezentant v gymnastice. V prosinci 1942 ho spolu s manželkou na základě udání zatklo gestapo za to, že prováděl černou porážku. Nelegálním masem zásoboval sokolské rodiny. Emílii, která teprve před pěti dny porodila, gestapo propustilo, ale po půl roce ji poslali do pracovního tábora. Půlroční Věra měla být pro svůj árijský vzhled adoptována v německé rodině, což se díky zásahu rodinných přátel nestalo, a putovala k babičce do Činěvsi. Josefovi Salačovi, který čekal na Pankráci na soud, se podařilo utéct, když se nechal vyvézt nákladním autem z vězeňského pracoviště. Dva a půl roku se skrýval v Jiřicích u rodiny Chalupových ve stísněné kobce na dvoře. Po válce se celá rodina opět shledala. Po únoru 1948 komunisté Salačovým sebrali podnik, přesto Josef Salač vstoupil z idealismu do Komunistické strany Československa (KSČ). Prozřel, až když viděl, jak komunisté zacházejí s jeho stroji. Věra Zachařová se nemohla dostat na střední školu, nakonec ji přijali na průmyslovou školu technologie masa, která se stávala útočištěm dětí bývalých živnostníků. Po dalším dálkovém studiu pracovala jako zdravotní laborantka. Celý život se věnovala Sokolu a moderní gymnastice, kterou v mládí dělala i závodně. V roce 2024 žila v Praze.
