Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Žáčková, roz. Víšková (* 1931  †︎ 2020)

• narozena 11. září 1931 v Brně-Židenicích

• roku 1944 byla rodiči přestěhována na venkov do Božejovic

• po roce 1945 se vrátila za rodiči do Brna, později pracovala v obchodě

• v letech kolektivizace rodina její babičky prohlášena za kulaky

• roku 1983 se provdala do Švýcarska

• zemřela 1. ledna roku 2020

Život paní Věry Žáčkové byl v mládí poznamenán událostmi, které vyvolala 2. světová válka a po roce 1948 nástup komunistů k moci. Oba její dědečkové záhy zemřeli, její pražská babička zahynula při bombardování Prahy nedaleko kláštera Emauzy. Druhá babička byla komunisty prohlášena za kulaka. Paní Věra byla svědkem doby, kdy se dělo mnoho bezpráví. Přesto neztratila víru ve spravedlnost a v lidskost.

Příchod na svět

Narodila se v Brně-Židenicích 11. září 1931 jako Věra Víšková. Její otec František Víšek pocházel z půvabné jihočeské vesnice Božejovice a byl z šesti dětí. Z otcových sourozenců vynikal Jan Víšek, který se později stal významným brněnským architektem. Podle jeho návrhů byla postavena například budova brněnského Janáčkova divadla, Husova sboru či Kolbabovy cukrárny. V 50. letech, v době takzvaných „prověrek“, byl konfrontován s komunistickou mocí. Tehdejší straničtí činitelé se velice zajímali o jeho politický názor. Jeho odpověď na otázku: „Pane architekte, co říkáte politice?“ zněla: „Politika je svinstvo!“ Od té doby na protest proti tehdejšímu režimu nikdy do Janáčkova divadla nevkročil, i když bydlel naproti. 

Chtěla být baletkou

Strýc Jan byl člověk spjatý s kulturou. Svoji neteř Věru často doprovázel do divadla na operní představení. Zhlédla například operu Carmen v podání Soni Červené, která se později stala slavnou operní pěvkyní. Věra se chtěla stát balerínou. Bylo to tajemství, o kterém její otec nevěděl. Strýc jí tajně platil hodiny baletu u profesorky a slavné brněnské choreografky Máši Cvejičové (žila v letech 1901–1977). Svého snu se však Věra musela vzdát. Otec, ryze praktický člověk, se o její zálibě dozvěděl a s chozením do baletu byl konec. Kultura a umění ji ale stále přitahovaly. 

Blaničtí rytíři

Maminka Božena byla rozená Zdeňková a pocházela z Prahy. V její rodině se tradovalo, že pochází z šlechtického rodu pánů ze Zásmuk. Paní Věra vzpomíná, že když si chtěl otec maminku usmířit, tak jí říkal „Bojdy“ a ona jemu zas „Fráňo“. Měli krásný vztah a měli se velice rádi. Věra často slýchala Pověst o blanických rytířích, kteří v bájné hoře Blaník čekají na dobu, až bude českému národu nejhůře. V jejich čele údajně stojí vojevůdce Zdeněk ze Zásmuk. Maminčin otec, dědeček Zdeněk, měl v Praze módní salón, kde se šily civilní obleky pro herce. Zákazníkem zde byl i herec Saša Rašilov, na jehož oblek se vždy spotřeboval velký kus látky. Obě babičky paní Věry neměly život lehký, byly to silné a psychicky odolné ženy. Za 2. světové války byla Praha bombardována spojeneckými letadly a při zásahu Emauz babička Zdeňková s tetou zahynuly poblíž emauzského kostela, když bomba zasáhla obytný dům, ve kterém bydlely.

Přátelství s rodinou Vladimíra Menšíka

Věra chodila do obecné školy v brněnských Černovicích a její spolužačkou byla Olga Menšíková, roz. Strnadová, pozdější manželka herce Vladimíra Menšíka. Menšíkovi se s rodinou paní Věry přátelili. Usilovali o to, aby jejich syn, později slavný herec, studoval průmyslovku. Ten však studium odmítl a vydal se na jinou, hereckou dráhu.

Sokol

Díky rodičům, kteří byli aktivní v Sokole, se i Věra do této organizace zapojila. Účastnila se nejrůznějších sokolských akademií a vystoupení a na tu dobu má velice hezké vzpomínky. Posledního všesokolského sletu v roce 1948 se neměla možnost zúčastnit. Jen litovala, že došlo k zákazu této tak prospěšné celospolečenské organizace.

Nejkrásnější léta života

Brno bylo za 2. svět. války bombardováno a rodiče začali mít o Věru strach. Přestěhovali ji k otcovým rodičům na jihočeský statek do Božejovic č.p. 36. Víškovi byli starodávným rodem. Vždy se u nich tradovalo, že pocházejí z rodu zemanského a z generace na generaci přecházela rodinná pověst o tom, „jak Víšek Račický z Račic ztratil s panem Janem Roháčem z Dubé na hradě Sionu své hrdlo a přišel o své statky“. Zde zažívala velkou pohodu a na tuto dobu má nejhezčí vzpomínky, i když byla naplněna každodenní prací na statku. Každý dostával nějaký úkol a musel ho splnit. Možná něco, co dnešní generaci mladých lidí chybí. Plnění drobných úkolů a povinností. Život na statku byl velice spjatý s přírodou. Cítila se v té době nesmírně volně a svobodně. Do nedaleké Jistebnice chodila do školy, do měšťanky. Autobusy tehdy nejezdily, a tak jí cesta trvala celou hodinu. Hodinu tam a hodinu zpět. Na statku za války nebyl žádný čeledín, a tak musela vypomáhat s různými pracemi, kterým se vůbec nevyhýbala. Maminka Božena jí dokonce říkala: „Dítě moje nešťastný, nehrň se tak do té práce, ty se v životě moc nadřeš.“ Na statku museli za války odevzdávat povinné dodávky různých zemědělských komodit, a tak byla každá pomocná ruka cenná. Válečné útrapy na ni přímo nedolehly, ale vnímala, jak se její babička musela o vše s námahou starat. Nebylo to lehké období. 

Jak se babička stala kulakem

Přišel však rok 1948, nástup socialismu a združstevňování v 50. letech. Babička a její rodina byla prohlášena za kulaky, jak tehdy komunisté nazývali velkostatkáře a ty, kteří nechtěli vstoupit do družstva. Na statek byly uvaleny velké likvidační dodávky a babička se stala kulakem. Bylo to velice nespravedlivé, když si Věra uvědomila, jaký prožila babička těžký život a jak se v zemědělství nadřela. Statek jí zabrali, ale stěhovat se, na rozdíl od některých vzdorovitých sedláků, nemusela. Socializaci vesnice a združstevňování podporovali v Božejovicích zejména malozemědělci. Situace na statku byla ztížena zákazem tzv. sousedské výpomoci, kterou ale sousedé praktikovali tajně. Na statek chodili rádi, jelikož babička jim všem přála, zejména co se týká jídla. Říkali: „Chodíme rádi k tetě Víškové,“ protože někteří sedláci naopak šetřili a jídla dávali málo. Ona vždy čeledínům přála a byla k nim velkorysá. Statek se babičce nepodařilo v soukromých rukách udržet. Tehdejší systém a proces kolektivizace byl neúprosný. Hospodářství i s polnostmi a zvířectvem byl zabrán pro hospodářské účely, do chlévů byla nastěhována prasata, která však neuměla pít z tamních napáječek určených pro dobytek. Na rodinu Víškovu dolehly existenční problémy. Bratranci byli označeni za kulaky a nemohli sehnat odpovídající zaměstnání. Komunistický režim se projevil rádoby milosrdně, když nechal starou babičku Víškovou na statku dožít. Byla to pokroková žena, jako první v Božejovicích měla na statku mlátičku a vyorávač. Ve stáří se ale musela dívat na to, jak byl její statek postupně devastován.

Návrat do Brna

Věra se vrátila k rodičům do Brna a ke svému strýci Janovi. Byl to velký masarykovec, který se netajil svými politickými názory. Procestoval kus světa a měl možnost srovnávat jednotlivé země a život v nich, což bylo tehdy velice nepopulární. Na přelomu 50. a 60. let vyhrál výběrové řízení na projekt budovy Janáčkova divadla v Brně, které bylo postaveno v letech 1961–1965. Strýci byla nabízena funkce stavebního dozoru, ale tu odmítl. Bydlel tehdy v ulici Na Kolišti 17, což bylo nedaleko divadla. Do něj však na protest nikdy nevstoupil a velice se tím trápil. 

Láska k literatuře

Věra začala studovat na obchodní škole obor, který byl jejímu otci velice blízký. Stále žila v domnění a v naději, že se jí otce podaří přemluvit, aby souhlasil s výukou v baletní škole. Z účetnictví a z matematiky neměla na škole dobré výsledky, více ji zajímal školní soubor písní a tanců, kde zpívali české a moravské písně. Tím si, jak říká, vždy „vyžehlila“ špatné známky z uvedených předmětů.

V rodinách chybí zpěv

Vždy ráda četla a to jí vydrželo až do dnešní doby. Otec měl velkou knihovnu, kompletní spisy Karla Čapka, Aloise Jiráska. Již v mládí si přečetla Čapkovy Hovory s TGM. Na dnešní době ji mrzí, že se rodiče, co se týká čtení, velice málo věnují svým dětem. Převládá zajištění přístupu dětí k technice, počítačům, televizi, internetu. V málokteré rodině se zpívá, vypráví a naslouchá. „Současné děti mají vysoké nároky“ a dnešní svět lze podle paní Věry charakterizovat jako přetechnizovaný. Děti také byly více skromné a vděčné za to, co obdržely od svých rodičů. „Dnes vše berou jako samozřejmost. Život byl prostší, ale byl daleko plnější,“ jak sama říká.

Odjezd do Švýcarska

Někdy kolem roku 1981 se paní Věra v Brně seznámila s mužem, který emigroval do Švýcarska. Dva roky si spolu dopisovali a Věra se rozhodla, že za ním odjede. Musela se však vzdát veškerého svého majetku. Tehdejší režim se takto pojišťoval pro předpokládanou situaci, že by v cizině zůstala. V roce 1983 se ve Švýcarsku provdala a prožila zde dlouhých 20 let. Díky manželovi procestovala veliký kus světa, poznala Afriku. Brzy po svatbě nastoupila do zaměstnání a pracovala v domově důchodců. Poznala život ve Švýcarsku i to, jací jsou dle jejích slov Švýcaři velcí nacionalisté. Z tohoto důvodu se mnoho Čechů ke svému původu nehlásilo a ani zde nevznikly krajanské spolky tak, jako tomu bylo např. v Americe. Snad s výjimkou organizace Sokol. Dle slov paní Věry si i někteří Češi ve Švýcarsku mezi sebou záviděli, což u jiných národností nepozorovala. Češi jsou ale velice citoví a mají i kvalitnější humor. Snad díky tomu, že jsme jako národ na rozdíl od Švýcarů více prožili. Měla možnost zjistit, jakou mají Švýcaři velkou disciplinu a že zde není tak velká náročnost jako u nás v Čechách. Neexistuje, aby se ve švýcarském domově pro seniory vyhazovalo jídlo.

Dalším zaměstnání paní Věry bylo v obchodě pro kuřáky dýmek v Curychu na Bahnhofstrasse, kde měla na starosti účetnictví a kde zažila velikou úctu k zákazníkům. Také něco, co v naší zemi v současnosti chybí.

Záliby paní Věry a o politice

Na televizi se ráda dívá, ale nemá ráda detektivky, ve kterých se objevují vraždy a násilí. Její oblíbené seriály v České televizi jsou První republika a Nemocnice na kraji města po 20 letech. Nerozumí americkému humoru, který je jí cizí a seriály tohoto typu jí připadají studené. „Není to moje parketa,“ říká. Na současnou politiku se dívá velice skepticky a vývoj v této oblasti není podle jejích představ. Trápí ji především laxnost a ležérnost, která všeobecně panuje. „Ve světě politiky se jedná o hru peněz,“ říká. Chybí prvorepublikové nasazení a tah na branku. Vše systémem „ono to nějak dopadne“. Přišel rok 1989, který přijala s určitými obavami, jak se bude politická situace vyvíjet. „Současná doba se zajímá pouze o materialismus,“ říká paní Věra. „Člověk musí jít dál a musí se přizpůsobit současné době. Není možné se upínat pouze ke vzpomínkám.“

Vzkaz dalším generacím

Paní Věra žila v domově pro seniory v Unhošti u Kladna. Byla to velice aktivní a kultivovaná dáma. Některé věci jí však ležely na srdci. Podle ní doba není cituplná a děti dnes považují spoustu věcí za samozřejmost. Dříve neexistovalo, aby takové množství starých rodičů žilo v domovech důchodců. Rodiny žily pospolu a nikoho ani nenapadlo starého člověka někam odstavit do ústraní.