Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nezlobte se na mě, ale já nejsem komunistka
narozena 8. ledna 1919 v Želivě do rodiny živnostníků
vyučila se dámskou krejčovou
vzala si řezníka Jaroslava Zadníčka
po válce s manželem provozovali řeznictví
od roku 1950 dodávali maso do internačního tábora kněží v želivském klášteře
odsouzena na šest let za předávání korespondence vězňům
vězněna v Jihlavě
propuštěna na prezidentskou amnestii v roce 1953
rodinné řeznictví znárodněno komunisty
po návratu přidělena do textilní továrny n. p. Sukno v Brunce
později pracovala jako vedoucí hospody v Sedlici
zemřela roku 2014
Dětství v Želivě
Ludmila Zadníčková se narodila 8. ledna 1919 v Želivě. Její matka prý byla nemanželským potomkem šlechtického rodu Lobkowiczů a otec synem hrobaře v Želivě. Pamětnice o něm vypráví: „Otec se měl učit práškem v želivském mlýně, kam ho prý jeho otec prodal za bochník chleba. Tatínek tam ale za žádnou cenu nechtěl. Jezdily kolem vozy, které vykupovaly husy pro Libuš. Otec na jeden z nich naskočil a na jeho oji jel až do Prahy, kde se na Dejvické třídě vyučil řezníkem.“
V Želivě se žilo těžce, na panském se vydělávalo pět korun za den. Později se z Želiva stalo letovisko, kam se jezdilo na letní byt. Lidé spali na půdě a svoje bydlení pronajímali Pražákům. Poté bylo jejich živobytí trochu lehčí.
Otec Ludmily Zadníčkové se vrátil z Prahy do Želiva, kde si postavil dům a v něm otevřel obchod s textilem. V létě horní patro domu pronajímali. Byl to sociální demokrat a velký národovec. To pamětnice podle vlastních slov zdědila po něm. V Želivě se s ním všichni chodili radit, jezdil často do Prahy a dělal jim advokáta. Neměli se špatně, protože obchodu se dařilo. Jen místní farář radil lidem z kazatelny, aby „k tomu socanovi do krámu nechodili“. Ne všichni ho ale poslechli.
V Želivě pamětnice chodila také do školy. Pan řídící, který v ní bydlel, byl bývalý legionář. Stejně jako její strýc, který díky tomu dostal místo u dráhy. Později navštěvovala měšťanku v Řečici. Vyučila se dámskou krejčovou a doma pak šila ze zbytků látek zástěry na prodej. Její rodina obhospodařovala ještě hektar pole a držela si tři kozy. Ty Ludmila Zadníčková vodila na pastvu a záviděla klukům, kteří pro zábavu pořádali souboje na kravách.
Ráda vzpomíná na ohromné poutě v želivském klášteře, kde sídlil řád premonstrátů. Na procesí, většinou Němců, která přicházela do Želiva pěšky. Na odpoledne před poutí, kdy byla na Kocandě muzika.
Manželkou řezníka
S budoucím manželem Jaroslavem Zadníčkem se pamětnice seznámila jako se zaměstnancem řeznictví u Psoty v Želivě. Posléze se vzali a před válkou měli v nájmu hospodu v Onšově. Tam se jim narodila dcera Ludmila a dva roky nato Jaroslava.
Po válce odkoupili Psotovo řeznictví v Želivě. Ludmila Zadníčková obsluhovala v krámě a manžel Jaroslav vyráběl masné produkty v dílně: „Byl moc šikovnej. Krásně nám to šlo a lidi k nám rádi chodili.“ Když to slyšel bývalý majitel obchodu, snažil se z nich dostat větší odstupné, nakonec až sto padesát tisíc. To se mu však díky ráznosti pamětnice nepodařilo.
Ludmila Zadníčková zažila také osvobozování Želiva Rudou armádou: „Napřed přijeli svobodovci na náklaďácích, matka k nim běžela s malou Liduškou v rukách a ukazovala jim ji. Oni říkali: ‚Prosím vás, až přijedou Rusové na koních, tak zavřete ženský do sklepa a všechno ukliďte.‘“
Pomoc vězněným řeholníkům
S nástupem komunistů k moci vznikl v roce 1950 z kláštera v Želivě internační tábor pro kněží a řeholníky z celých Čech. Řeznictví manželů Zadníčkových dodávalo do tábora maso. Ludmila Zadníčková nebyla věřící a ani její rodina do kostela nechodila. S klášterem neměli do té doby mnoho společného. Ale podle svědectví její dcery prostě nesnesla, když se někomu křivdilo. Proto se s manželem snažili vězňům přilepšovat.
Sama to líčí takto: „My jsme dodávali zavřeným kněžím maso do kuchyně, byly jich tam stovky. Někteří také pomáhali v kuchyni. Kuchařka vždy nahlásila, co potřebuje. My jsme měli výrobnu, tak se dalo pár lístků ušetřit... Oni měli příděl osm deka a my jsme jim dávali deset. Pod maso jsme jim dali třeba dva salámy, ale pak jsme zjistili, že jim kuchařka nic nedala a všechno si vozila domů.“
Kolem internačního tábora vznikla v letech 1950–1951 tzv. odbojová skupina asi šesti osob, které se snažily pomáhat vězňům. Její členkou byla i pamětnice, která předávala vězněným řeholníkům zejména korespondenci z domova. Po udání však byla skupina odhalena a pozatýkána.
Uvěznění
Ludmila Zadníčková byla odsouzena na šest let a doma nechala dvě malé děti. Podle vlastních slov devět měsíců strávila v samovazbě. Ve věznici v Jihlavě nakonec pobyla více než tři roky. Na svobodu se dostala v roce 1953 díky amnestii vyhlášené po smrti prezidenta Klementa Gottwalda jeho nástupcem Antonínem Zápotockým. Během věznění zhubla o třicet kilogramů: „Když byl určen den soudu, tak nevěděli, co se mnou. Dali mi k snídani jako přídavek patičku chleba a dovedli mě k doktorovi. I když jsem pak směla na dvorek na procházky a dávali mi lepší jídlo, tak při návratu domů mne známí v autobuse nepoznávali.“
Sankce pokračují
Zatímco byla pamětnice vězněna, komunisté znárodnili rodině řeznictví a manžel musel dojíždět pracovat až do Havlíčkova Brodu. Po propuštění ji přidělili do národního podniku Sukno v Brunce. V této textilní továrně se pracovalo na směny, a tak většinou vstávala ve čtyři ráno. K dovršení všeho jí ještě léta strhávali procenta z platu na zaplacení pobytu ve vězení. Celkem prý odevzdala třiadvacet tisíc. Její dcery kvůli svému původu nesměly studovat. Mladší Jaroslava měla vynikající prospěch, a přesto strávila pětadvacet let jako zaměstnankyně n. p. Sukno.
Později Ludmila Zadníčková pracovala jako vedoucí hospody v Sedlici, kde si ji považovali. Za ušetřené peníze tam posléze koupili parcelu a postavili vnukovi dům. V něm nakonec pamětnice dožila. Zemřela v březnu 2014 ve svých pětadevadesáti letech. V prosinci 2012 dostala osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.
Ludmila Zadníčková už vzhledem ke svému věku čtyřiadevadesáti let vzpomínala jen útržkovitě. Co v ní však přetrvalo více než půl století, je odpor ke komunistickému režimu a zároveň obava z jeho návratu: „Nebyl to lehkej život. Komunismus... Jak přijdou komunisti k moci, tak to bude znova. Buďte opatrní, buďte opatrní.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Barbora Sochorová)