MUDr. Raja Žádníková

„První rok v Terezíně byl velice špatný. Byli jsme v Hamburských kasárnách, v pokoji nebylo nic než sláma na zemi a pak ta zavazadla, co měl každý s sebou. Bylo nás tam asi třicet, v pokoji, který měl asi čtyřicet metrů čtverečných. Byli jsme tam namačkaní. V kasárnách jsme byli rok. Pro mě bylo nejhorší, že tam nebylo co dělat. Co tam měl člověk celý den dělat? Byl tam přitom hrozný hlad, protože jsme dostávali velmi málo jídla, většinou tuřín, brambory napůl shnilé a na týden půlku chleba, na něj jsme si dělali čárky na každý den, ale někdy jsme to nevydrželi a snědli jsme ten chleba hned ten den a pak už jsme nic neměli. Takže tam byl hlad, strašně lidí namačkaných, bylo to dost hrozný. Pro mě bylo jediné vysvobození, když jsem někde sehnala nějakou knížku na čtení. Většina lidí si s sebou alespoň jednu knížku vzala, když šli do transportu, my taky. Ty knížky si pak lidi vzájemně půjčovali. To bylo jediné, když jsem měla knížku, tak mi to bylo jedno. Byla jsem vášnivý čtenář, takže když byly knížky, tak mi nic nevadilo, ani zima, ani hlad, ani horko. Ty knížky ale došly, rok to nevydrželo, ale přečetla jsem všechno, co šlo.“

„Pak se stala jedna moc hezká příhoda. Když jsme museli nosit hvězdy pevně přišité na šatech a když jsem poprvé vyšla s hvězdou a šla do tramvaje, tak jsem měla smíšené pocity. Nevěděla jsem, co se bude dít, jak budou lidi reagovat. Být takhle označkovaný příjemné nebylo. Dopadlo to ale úplně jinak, protože když mě uviděl průvodčí, tak říkal: ‚Podívejme, přišla k nám princezna se zlatou hvězdou.‘ To bylo úžasné, musím říct. To mě dojímá ještě dnes, když si na to vzpomenu, protože on přesně vystihl, jaké asi byly mé pocity. Bylo to od něj moc hezké. Pak už jsem se nebála. Potom už bylo víc lidí, kteří měli hvězdy, ale poprvé, když jsem se s hvězdou ukázala, bylo chování toho průvodčího úplně úžasné a ohromně mi to usnadnil.“

„Tatínka ze zaměstnání vyhodili. Měla jsem kamarádku, nějakou Martu, její rodina byla hrozně chudá. Když přišli Němci, tak její táta se dal k Němcům a kvůli němu jsme jeli jako jedni z prvních do Terezína. Jakmile on se dal k Němcům, tak oni už na tom byli dobře. Můj táta už nemohl najít práci ve svém oboru, byl inženýr, a tak vzal místo u firmy s uhlím. Táta té Marty si objednal uhlí u té tátovy firmy, ale oni mu ho dodali o tři dny později. On pak udal tátu. Proto jsme jeli do Terezína už v lednu 1942 jako jedni z prvních. Terezín byl od listopadu 1941, ale to tam ještě nejezdily transporty. V jednom z prvních transportů do Terezína jsme pak jeli my kvůli tomuto udání.“

„Maminka to všechno přežila se mnou. Jednou jsem slyšela dvě opatrovnice, jak si o ní povídají, myslely, že já spím. Říkaly jedna druhé: ‚Víš, Růženka – tak se maminka jmenovala – si ani neumí zabalit kufr, ale když vodí esesáky po půdě a je tam vysílačka, tak ji nenajdou.‘ Maminka byla Rakušanka, uměla tudíž německy tak, že gestapáky, kteří tam skutečně byli a hledali vysílačku, tak bavila, že prostě vysílačku nenašli. Kdyby ji našli, tak ji to stálo život, a ještě další lidi. Takže to bylo dost důležité. Ona to ale dokázala, což by do ní nikdo nikdy neřekl, že je takhle statečná a že takovou situaci zvládne. To bylo neuvěřitelné.“

„Oni měli takovou síť, tyhle lidi, míst, kde se mohou ohlásit a kde se o ně postarají. No, tak my jsme se, já nevím, prostě nějak jsme se ocitli na tom seznamu. Moje máma pracovala už teda před válkou v levé frontě, a byla tedy zřejmě v tom seznamu těch spolehlivých, takže on už šel najisto, ten Rajk, k nám. A spal u nás, skutečně, já jsem ho viděla.“ – „Aha, a v kterým roce to asi bylo?“ – „To bylo někdy v 50. letech, to já už přesně ani nevím. Problém byl v tom, že on potom napsal dopis po válce teda svému příteli a popisoval tam tu svoji ilegální činnost a mimo jiné se tam zmínil, že v Praze přespal u těchhle těch lidí. No, a ten dopis našla moje máma sama, která pracovala v archivu ministerstva vnitra tenkrát, tak ona sama našla ten dopis. No, tak měla výbornýho šéfa, tak mu ten dopis dávala a říkala: ‚Co s tím teda?‘ A on říkal: ‚No, to je teda průšvih.‘ Protože to byl Rajk v nemilosti a potom byl popravenej, pozdějc.“

„Škola byla teda vyřešená, ale my jsme neměly bydlení, neměly jsme peníze, nic, že jo. A bylo nám šestnáct let, takže jako, no, co teď, že jo, tak pár nocí jsme spaly na nádraží, pár nocí na lavičkách v parku, protože tenkrát byl takovej zmatek, že jo, lidé se vraceli z nejrůznějších táborů a tak, takže to nebylo nic tak zvláštního, ale přece jenom to nebylo trvalý řešení, že jo. Tak potom se vrátila maminka tý mojí kamarádky a dostala byt, a tak jsem tam nějaký čas bydlela u nich, ale on ten byt byl malej a vrátil se jí bratr a prostě to už nešlo, takže já jsem teda zůstala sama v tý situaci a jezdila jsem na víkendy do Terezína za mámou a ona akorát nemohla pochopit, proč jsem pořád tak ospalá, že jo, protože já jsem se vlastně vůbec pořádně nevyspala.“

„Napřed tam stál půlkruh německých důstojníků, většinou, a ty to sledovali všechno, jak teda se cpou ty lidi do těch vagonů. A ten jeden měl v ruce seznam a na tom seznamu jsem zřejmě byla já. A on řekl německy, já jsem uměla německy: ,Když je tady napsaná, tak tady musí zůstat.‘ O mně jako. A moje máma nám tenkrát asi zachránila život oběma svým chováním, protože to bylo, že jo, že ona musí jít a já musím zůstat. Tak ona ale nehnula brvou, ten na nás koukal, ten esesák, co bude jako následovat, máma nehnula brvou, ona to nějak cítila, ani pusu mi nedala. Podala mi ruku a řekla: ,Nedá se nic dělat, musíš tady zůstat. Obrať se na ty a ty známý a já musím jít.‘ A šla. Měla už nohu na stupátku a ten krajní esesák v tom půlkruhu jako takhle mrknul na toho, co cpal ty lidi do vagonu, a on ji stáhnul z těch schůdků. Popad ji za ruku, mě taky, a vyved nás z toho nádraží. A to byl už poslední transport, takže tím pádem jsme tam už zůstaly až do konce.“