Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Marta Zadorožná (* 1932)

• narodila se 4. září 1932 v Olomouci

• válku prožila v Praze Motole

• v roce 1957 promovala na lékařské fakultě v Olomouci

• v letech 1963–1969 působila na popáleninovém oddělení Vinohradské nemocnice v Legerově ulici

• přijímala těžce popáleného Jana Palacha jehož čin i smrt ji hluboce zasáhla

• od roku 1969 působila na plastické chirurgii

Lékařka Marta Zadorožná, rozená Bašná, se narodila v roce 1932 v Olomouci. Válku prožila v Praze Motole, kam se její rodina přestěhovala kvůli otcově práci v pojišťovně. Od dětství si přála být lékařkou. V roce 1957 promovala na lékařské fakultě v Olomouci a dostala umístěnku do nemocnice v Jeseníku, kde působila na chirurgii. Než si stihla udělat atestace, provdala se. S manželem se pak usadili v Praze, kde jako mladí manželé začínali v jedné místnosti na Hradčanském náměstí. Chvíli pracovala na oddělení soudního lékařství ve Střešovicích, ale to ji neuspokojovalo, protože chtěla léčit. V roce 1963 přijala nabídku místa na popáleninovém oddělení Vinohradské nemocnice v Legerově ulici.

Národ byl zdecimovaný

Dne 16. ledna 1969 v odpoledních hodinách byla zrovna ve službě, když na oddělení přivezli těžce popáleného studenta Jana Palacha. „Přijímala jsem ho. Byl spálený úplně celý, až na chodidla, bylo to hrozné a nebyla naděje na přežití. Mohl mluvit v ten den a ještě v noci, ale měl spálené dýchací cesty a jeho stav se zhoršoval,“ vzpomíná pamětnice.

Bylo to půl roku po invazi vojsk Varšavské smlouvy, odpor proti okupantům slábl a společnost pomalu rezignovala. Vše se vracelo do starých kolejí, nastupovala normalizace. „Národ byl opravdu zdecimovaný. Jan Palach řekl, že lidé jsou tak ubití, že je chtěl svým činem nějak povzbudit. Viděl, že nic jiného neexistuje, co by je probudilo. Proto takový čin. A že je připraveno dalších patnáct lidí jeho čin následovat, pokud se nebude jednat o jejich požadavcích. Já jsem s ním vedla řeč v tom smyslu, aby se už radši další lidé neupalovali. Že je potřebujeme živé, aby se do toho všeho zapojili,“ vzpomíná Marta.

Janův stav se rychle zhoršoval, lékaři se mu vše snažili co nejvíce ulehčit. Ještě v noci chtěli informovat rodinu, ale Jan si nepřál, aby kontaktovali maminku s ohledem na její zdravotní stav. Marta se na další své službě od kolegů dověděla, že Jan řekl svým přátelům, kteří ho přišli navštívit, aby se další lidé neupalovali. 

„Jinak se zajímal, zda měl jeho čin nějaký konkrétní ohlas u lidí venku. Chtěl lidi zburcovat. Ten dopad byl velký. Zejména u mladých lidí. Na druhé straně je hrozná škoda, že takový člověk odešel. Těžko se mi o tom vypráví dodnes. Bylo mi hrozně líto té jeho smrti. Moc takových lidí nebylo. Tak odvážných, kteří by sáhli až k takovému vyprovokování národa,“říká Marta.

O okolnosti Palachova činu se zajímala také StB. I média se chopila své propagandistické úlohy a snažila se jeho čin zlehčit. Psalo se, že šlo o pouhou sebevraždu z osobních důvodů, nebo že se Jan Palach stal nástrojem provokace kontrarevolucionářů ze západu, kteří mu měli namluvit, že půjde jen o tzv. studený oheň, který mu neublíží.

„StB nás po Palachově smrti vyšetřovala v Bartolomějské. Každého vyslýchali zvlášť. Byla jsem tam já, doktorka Kmuníčková a doktor Matějíček. Ptali se na různé věci, kdy ho přivezli a že to měl být nějaký studený oheň. Byl to nesmysl, já žádný studený oheň neznám. Pak jsme museli podepsat, že o Janu Palachovi nesmíme s nikým mluvit. Čili takový náhubek. Po převratu v 89. roce mi přišel dopis, že mě zbavují mlčenlivosti o Palachovi, ale to už bylo všechno passé,“ vypráví Marta.

Marta Zadorožná působila na popáleninovém oddělení v Legerově ulici šest let. Jak říká, byla to psychicky těžká a smutná práce. I když život zachránili, někdy zůstal pacient postižený a znetvořený do konce života. V roce 1969 z popáleninového oddělení odešla ze zdravotních důvodů a už se tam nevrátila. Až do důchodu pak působila na plastické chirurgii.