Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Zadražil (* 1944)

• narodil se 23. listopadu 1944 v Telči

• otec Jakub Zadražil vězněn nacisty

• strýc Antonín Strnad popraven nacisty

• nesměl studovat gymnázium

• po sametové revoluci radním a tajemníkem Městského úřadu v Telči

• kronikář města Telč

Komunistický režim v Československu ovlivnil během několika desítek let životy sta tisíců, možná i milionů lidí. Stačilo k tomu málo. Třeba jen špatný kádrový profil. „V mém posudku ze základní školy jsem měl napsáno, že jsem ve svých třinácti letech názorově rozpolcený a že bych během studia na gymnáziu nenabyl správného třídního a světového názoru,“ říká Oldřich Zadražil. Stalo se tak kvůli tomu, že jeho tatínek coby jezdec na koni vedl v poválečných létech dožínkový průvod.

Pohnuté osudy

Oldřich přišel na svět rok před koncem druhé světové války v malebném městečku Telč na Vysočině. Jeho rodina měla v tu dobu za sebou pohnuté příběhy, jež se odehrály právě ve stínu nešťastných událostí let 1939 – 1945. Oldřichův otec Jakub Zadražil byl jako činovník katolické tělovýchovné organizace Orel již na začátku války zatčen a za letákovou činnost odsouzen ke třem a půl roku káznice. Trest si odseděl přímo Říši, v městečku Waldheim. „Tatínek měl tehdy veliké štěstí, že jej soudili hned ze začátku. Kdyby to bylo o pár let později, určitě by jej popravili,“ dodává k tomu Oldřich Zadražil. Jeho strýc Antonín Strnad z matčiny strany takové štěstí neměl. Prvoválečný legionář a člen protinacistické odbojové skupiny Obrana národa padl kulkami popravčí čety v roce 1943 ve Vratislavi. „Tatínek se vrátil z vězení v roce 1944. Brzy na to se s maminkou, s níž během věznění udržoval písemný styk, vzali a já se narodil brzy potom,“ říká pamětník.

Čistíme zemi od komunistických plev

Rodina držela silnou katolickou tradici a v té také vychovávala svoje děti. Oldřich Zadražil měl další dva sourozence, Svatavu a Vojtěcha. Otec se po válce vrátil k tělovýchově ve znovuobnoveném Orlu. A brzy nato přišly ony osudné dožínky: „Tatínek byl ve třicátých letech na vojně až na Ukrajině, kterou snad celou projezdil na koni. Byl výborný jezdec, a proto jej během dožínek v roce 1947 ustavili do čela průvodu. Bylo to náročné, protože musel vést průvod, ovládat koně a ještě v ruce držet prapor. A za ním jel alegorický vůz, na kterém stál čistič obilí zvaný ,fofr´ a z toho fofru létaly lístečky s volebním číslem komunistů. Na voze pak transparent oznamoval: ,Čistíme zemi od plev.´“ Rok nato komunistická strana uchvátila moc nad Československem. Jakuba Zadražila v čele provokativního dožínkového průvodu si někdo zapamatoval.

Maminka mne naučila lhát

Oldřich nastoupil do školy počátkem 50. let, tedy v době, která vešla do dějin jako čas nejsilnějšího komunistického teroru. Zemí zmítaly čistky a politické procesy. V rodinách se raději mluvilo potichu a platilo pravidlo: „Co se řekne doma, nesmíš říkat venku.“ Přesto, že maminka i otec vedli svoje děti k pravdomluvnosti, občasná lež byla nezbytná. „Maminka byl první člověk, který mne naučil lhát. Když jsem zůstával sám doma, kladla mi na srdce, že kdyby přišla slečna z národního výboru počítat slepice, mám je schovat, zavřít a přiznat, že máme jenom tři,“ říká Oldřich Zadražil.

Když během roku 1953 zemřel sovětský diktátor J. V. Stalin a brzy po něm také tehdejší prezident Československa Klement Gottwald, země se pohroužila do povinného, stylizovaného smutku: „Město bylo plné tryzen a čestných stráží, jako by tam opravdu stála rakev s mrtvým. Byl jsem tehdy v lese, odkud jsem, šťastný, že přinesu něco na zatopení, táhnul větev. Jeden z příslušníků Veřejné bezpečnosti mi ji ve městě sebral, abych nerušil ten strojený, falešný klid a slzy.“

Ve stejném roce se také odehrála měnová reforma, která většinu obyvatel připravila o úspory včetně vázaných vkladů. Velké bankovky byly znehodnoceny. Oldřich tehdy chodil pro pivo se džbánkem s tisícikorunou v kapse. A ještě něco zásadního se v tomto roce odehrálo. Do školy, kde stále ještě probíhala výuka náboženství, přišel nový kaplan a pozdější politický vězeň Zdeněk Tadeáš Řehák.

Farář dobrodruh

Všem ministrantům, včetně Oldřicha, se Řehákovým příchodem změnil život. Byl jako divoká voda. Kluci, doposud zvyklí jen na to, že si během mše oddrmolili svoje a šlo se domů, byli jako u vytržení. Nový kaplan chtěl, aby všemu latinskému, co se během bohoslužeb říká, rozuměli. „Učil nás latině. Ale nejen to! V malé místnosti, kde jsme se jako ministranti scházeli, nechal postavit terč na šipky a nejlepšího z nás vždy v neděli vyvezl na motorce na výlet. S ním jsem také poprvé v životě zažil táborák,“ vypravuje pamětník. O čtyři roky později zatkla pokrokového premonstráta Státní bezpečnost. Zdeněk Tadeáš Řehák dostal ve vykonstruovaném politickém procesu čtyři roky kriminálu. Život v telčské farnosti se vrátil do původních kolejí.

Tráva tam byla zelená jako u nás

Psal se rok 1957 a Oldřichova třída se chystala na dlouho slibovaný školní výlet. Nadšení žáků bylo nezměrné, protože šlo o cestu do zakázaného pohraničního pásma, kam se dalo dostat jen na složitě získanou propustku. Cílem cesty byl hrad Landštejn a městečko Slavonice. „To místo leželo v pohraničí, kam se normálně člověk nedostal. Ze všeho si pamatuji nejvíc, jak jsme stáli na rozhledně a dívali se směrem za železnou oponu. A já jsem se divil, že na tom Západě mají také zelenou trávu, jako je u nás,“ usmívá se Oldřich Zadražil.

Místo gymnazisty nástrojářem

Oldřichova školní docházka se na sklonku 50. let pomalu chýlila ke konci. Pro tichého, chytrého a vnímavého chlapce bylo logické navázat gymnaziálním studiem. Jenomže tehdy, během psaní jeho posudku, si ředitel školy vzpomněl na více jak deset let starý dožínkový průvod. „Tohle byla jedna z věcí, proč mne na střední nepustil. Tohle a pak nejspíš i to, že to byl tatínkův spolužák, a můj táta si jej dobře pamatoval, jaký dříve býval katolík. A také můj konflikt se zástupkyní školy, který se odehrál kvůli tomu, že jsem do třídy přivedl kaplana o hodinu dřív na hodinu náboženství, k úspěchu v přijetí na školu nijak nepřispěl,“ říká Oldřich Zadražil, který namísto do gymnaziální lavice nastoupil k soustruhu jako nástrojařský učeň. Vyučil se během dvou let a s čerstvě získaným výučním listem nastoupil v roce 1960 v telčském Motorpalu.

Na vojně nikoho kádrový profil nezajímal

Možnost dokončit si dálkově maturitu přičítá Oldřich Zadražil pomalu se uvolňujícím poměrům, jež postupně protkaly téměř celá 60. léta – až do chvíle, kdy vojska Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968 překročila hranice Československa, aby zde potlačila domnělou kontrarevoluci. Oldřich byl již tehdy ženatý s Marií, měl hotovou maturitu a za sebou také dva roky povinné vojenské služby. „Znovu musím říct, že to uvolnění 60. let se promítlo i do mé vojenské služby. Byl jsem zařazený jako spojař – radista a moje velitele více než můj kádrový profil zajímalo, kolik znaků Morseovy abecedy dokážu zachytit a odeslat. Vzpomínám na vojnu moc rád a navíc jsem se tam nesetkal s žádným projevem mazáctví, skutečně tam platilo jen to, co člověk uměl,“ dodává Oldřich Zadražil.

Dobu Pražského jara, tedy obrodného procesu, jehož výsledkem měl být socialismus s lidskou tváří, sledoval nadšeně: „Odebíral jsem Literární noviny a veškeré té naději jsem věřil.“

Začala válka!

Jedenadvacátého srpna 1968 vstával Oldřich Zadražil do práce. Jeho žena Marie již byla vzhůru. „Manželka mi povídala, že celou noc slyšela létat letadla. Já jako starý radista jsem jí řekl, že jsem četl o tom, že bude probíhat nějaké vojenské cvičení. Cestou do práce jsem potkával hloučky lidí. Na vrátnici ve fabrice hrála státní hymna. Tak jsem se o tom dozvěděl. Ten den se nepracovalo a všichni jsme si byli jistí, že vypukla válka,“ říká.

Setkání se starým továrníkem

Většinu svého života v komunismu zasvětil Oldřich Zadražil povolání nástrojáře. Během 80. let se mu v rámci domovského Motorpalu naskytla příležitost opustit soustruh a nastoupit jako technolog do kanceláře. Jeho kolegou a později blízkým přítelem se tak stal Miloš Vystrčil – původní majitel továrny, která se po znárodnění z Vystrčilovy továrny přejmenovala na Motorpal. „Byl to skvělý člověk a tatínek dnešního předsedy senátu [Miloš Vystrčil ml.]. Scházeli jsme se i mimo zaměstnání a debatovali o všem možném. Myslím, že jsem s ním mluvil více než se svým vlastním tatínkem. A když během roku 2007 zemřel, volal mi jeho syn jako jednomu z prvních a poprosil mne, zda promluvím na jeho pohřbu. A tak se také stalo,“ dodává pamětník.

Z technologa radním

Když v listopadu 1989 vypukla v Československu sametová revoluce, dozvěděl se to Oldřich Zadražil z vysílání rádia Svobodná Evropa. Dění se brzy přelilo i do menších měst. V Telči se konaly manifestace a brzy také došlo k založení Občanského fóra. Oldřich Zadražil byl tehdy ustanoven v redakci nově vzniklých Telčských listů, jež měly o událostech té doby informovat. Dráhu technologa opustil počátkem 90. let, kdy byl jako nezávislý kandidát za lidoveckou stranu zvolen do postu radního. Zde později, až do odchodu na odpočinek v roce 2005, zastával funkci tajemníka. Vedle toho také vedl až do roku 2004 městskou kroniku. Oldřich Zadražil žil v roce 2023 s manželkou Marií v Telči.