Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Jaromír Zahálka (* 1928  †︎ 2012)

• narozen roku 1928

• otec generál Otakar Zahálka byl čs. legionářem v Rusku, velitelem vojenské akademie v Hranicích 1935–1939, vůdčím představitelem Obrany národa na Moravě

• Jaromír Zahálka studoval na voj. akademii v Hranicích

• v r. 1949 vyřazen z akademie kvůli politickým poměrům

• člen výsadkového vojska, poté vyhozen za éry A. Čepičky

• přeřazen do Vojenské technické akademie v Brně

• r. 1954 odešel od armády

• se svým špatným kádrovým posudkem dělal v úhelném průzkumu, řidiče sanitky, u pekáren

• po roce 1956 dálkově vystudovat pedagogickou školu a strojní průmyslovku, poté učil na učilišti

• zemřel 8. května 2012

Otec Jaromíra Zahálky generál Otakar Zahálka (1891) se narodil na statku v malebné krajině na pomezí Čech a Moravy, nedaleko Pelhřimova. Byl jedináček. Od mládí pěstoval velmi vřelý vztah k hudbě. Byl velmi nadaný. O armádě nemohla být v té době vůbec řeč. Studoval na přání rodičů v učitelském ústavu. Po jeho absolvování vykonával učitelskou praxi. I přesto na svou milovanou hudbu nikdy nezanevřel. Často hrál na housle a začal dálkově studovat i pražskou konzervatoř. Jeho snem byla vlastní hudební škola. Tyto plány přerušilo vypuknutí první světové války.

Otec Jaromíra Zahálky záhy narukoval do armády a již v roce 1915 byl zajat u Zborova, nedaleko slovenského Bardejova. Tehdy za sebou neměl ani měsíc služby. Byl transportován do zajateckého tábora v Kirzanově nedaleko Tuly. Panovaly tam příšerné podmínky. Špína se tam snoubila s bídou, která byla jak fyzická, tak psychická.

V roce 1917 se přidal k československým legiím do pluku Mistra Jana Husa, následně byl členem 6. hanáckého pluku. Absolvoval důstojnickou školu a kurz telegrafie. Znovu oživil svůj hudební um a založil tam pěvecký sbor. Při jednom z koncertů poznal svou první lásku a zanedlouho měli svatbu v Kyjevě. Ale pro legionáře začal přesun do Vladivostoku, a tak krátký manželský svazek dostal první ránu. Ženy spolu s vojáky jet nemohly.

Po návratu z legií v roce 1920 pátral po své ženě. V prosinci mu přišla první informace – jeho žena zemřela a on si má jet pro syna, o kterém dosud nevěděl. Po čtyřdenní cestě si na moskevském nádraží vyzvedl svého malého syna Jurije a musel s ním absolvovat cestu zpět do Československa. V té době studoval na vysoké válečné škole. Po ukončení studia byl poslán do Českých Budějovic, kde vykonával funkci přednosty 3. oddělení místní divize. Pak pracoval v Opavě u 8. pěší divize, kde se seznámil se svou druhou ženou Jelenou, matkou Jaromíra Zahálky, dcerou generála Hanáka.

Poté dostal Otakar Zahálka vysokou funkci v Praze. Tam se narodil i Jaromír. Ještě před ním přišla na svět jeho starší sestra Jindřiška. Ta pracovala za války u Bati a po osvobození dokončila gymnázium a vystudovala právnickou fakultu. Pracovala jako právnička a později se stala učitelkou. Jeho nevlastní bratr Jurij absolvoval gymnázium a poté pracoval na Barrandově jako pomocný režisér. Jeho přítelkyně byla za války totálně nasazená. Bydleli spolu nedaleko Štýrského Hradce v Rakousku a tam Jurij v roce 1944 zahynul při spojeneckém náletu. Jeho přítelkyně přežila.

Ve dvacátých letech vznikl v zemi zajímavý náboženský rozpor. Římskokatolická církev brala Jana Husa stále jako kacíře. To bylo pro většinu národa nepřijatelné, proto někteří konvertovali k církvi husitské. Díky tomuto znechucení církví zůstal Otakar Zahálka bez vyznání, to ale neznamenalo, že by nevěřil v Boha. „Byla tolerantní. (babička). A já jako dítě si pamatuji moc dobře ze škol, jaký byly kontroverzní poměry. Neexistovalo, aby katolický kněz nebo katolický občan směl vstoupit do kostela československé církve. To byla prostě zrada, bylo to pronásledovaný. Ve škole jsme měli profesora dějepisu, pro kterého byl Hus kacíř. Dějepisec vás učil to, když musel přejít husitství, že to byli loupežníci a podobně. Představte si to. Učil vlastně něco opačného, než co po něm chtěl stát. Ale nezavřeli ho za to, prostě to tak bylo. Takže ty vztahy mezi oběma církvemi byly jak kočka a pes.“

Otec Otakar Zahálka byl velitelem vojenské akademie v Hranicích. Na tomto postu figuroval až do začátku okupace. Poté byl kontaktován A. Eliášem a generálem Bílým. Ti nejdříve spekulovali nad možnou emigrací Otakara Zahálky, poté ale názor změnili s tím, že je potřeba zachovat některé vysoké důstojníky pro domácí odboj. Tak se otec Jaromíra Zahálky zapracoval do Obrany národa. Jeho operační oblast byla na východní Moravě. Přesunul se do Zlína, kde pracoval se studenty. Tuto práci vykonával až do ledna 1941. Následně musel toto místo opustit, neboť jakožto ruský legionář nesměl působit na vychovatelských místech. Z tohoto důvodu se dostal do kanceláře na daňovém oddělení v Baťově závodě.

Po zatčení velitele ON na Moravě generála Všetičky převzal tuto funkci. Jednu poradu s majorem Perglerem slyšel i pan Jaromír Zahálka. „Já jsem byl přítomen jedné ilegální schůzce. Měli jsme takový domek kousek od Kroměříže a přišel za ním z Brna nějaký major Pergler. Ten byl s ním popravený tentýž den, proto já si to všechno dávám do souvislostí. A vím, že jsem u nich pochopitelně být nesměl. Oni seděli na zahradě v takovým altánu a já jsem jako zvědavý kluk chtěl vědět, co tam ty pánové probírají. Tak jsem trhal rybíz, dost blízko, a ještě jsem byl schovaný za keřem, takže jsem věděl, že mluví o nějakých poměrech v Brně. Otec se pak začal hrozně rozčilovat a říkal: ,Takhle se to dělat nedá! To spěje ke konci!‘ A takhle se rozčiloval a vojensky ho dost stíral, toho majora. Bylo to v červenci 1941.“

Rozčílení Otakara Zahálky bylo na místě, dobře věděl, že v Brně operovalo dost konfidentů gestapa. To se mu stalo osudným – v květnu 1942 byl zatčen. Vězněn byl v Kounicových kolejích. Dokonce tam chvíli drželi i matku Jaromíra Zahálky, ale naštěstí ji brzy pustili. Hlavně díky tomu, že se musela starat o nemocnou matku manžela. Sám Jaromír nebyl v té době doma. Studoval na internátním gymnáziu v Kroměříži.

Po atentátu na Heydricha byl vydán rozkaz, podle kterého se měli všichni důstojníci ve vyšetřovací vazbě popravit. Tím se osud Otakara Zahálky naplnil. Byl popraven 21. června 1942 s dalšími pěti důstojníky z Brna. Shodou okolností v den výročí jeho svatby.

 „No tak, bylo to takový divoký. Já jsem se o tom, že je popravený, dozvěděl z novin. Jako třináctiletý kluk. Ubytovaní jsme byli v Hulíně a do Kroměříže jsme dojížděli vlakem. Já si vždycky koupil noviny a zajímalo mě, co se stalo přes víkend ve sportu, četl jsem poslední stránku, jak to hráli tihle s těma… Koupím si noviny a v tu dobu v každých novinách vycházelo černě orámované oznámení, koho odsoudil stanný soud. To byl kolorit tehdejší doby, tehdejšího tisku. A v každým tisku, to trvalo měsíce, já tady mám ještě schovaný to oznámení. A otevřu noviny a hned na první stránce obrázek mrtvýho Kubiše, mrtvýho Gabčíka. To bylo zrovna těsně potom, co je v kryptě kostela v Praze likvidovali. To bylo 18. 6., ta přestřelka, 20. 6. byl stanný soud a 21. 6. poprava. A v těch novinách s tím Kubišem a Gabčíkem jsem hned viděl černě orámováno, a tam jsem se dočetl, že tátu popravili. Tak si dovedete představit, jak to se mnou zamávalo, na cestě do školy, vůbec nevím, co se tenkrát učilo, neučilo. A teprve třetí den jsem od matky dostal dopis, kde mi to zdůvodňovala, a abych byl statečný, že by si to táta přál a tak dále… Teprve třetí den! No a matce to přišel říct někdo ze sousedství, že v novinách je tohle. Takže takovouhle formou jsme se to dozvěděli já a matka, že zahynul.“ Asi čtrnáct dní po popravě přišel neznámý muž, nejspíš člen vězeňské stráže, který zanechal matce Jaromíra Zahálky dopis na rozloučenou a hodinky od Otakara Zahálky.

Život rodiny byl pak velmi těžký. Finanční situace byla špatná a jen díky solidaritě ostatních neúplná rodina dokázala vůbec přežít. To ale nebyl jediný následek. Strach mezi lidmi panoval i nadále, takže bylo běžné, že lidé přecházeli před Zahálkovými na druhou stranu chodníku nebo se s nimi vůbec nechtěli bavit.

Proto všichni vyhlíželi příchod spojeneckých armád, na Zlínsko se jako první dostala rudá armáda, ještě s pomocí rumunské divize, partyzánů a následně i Svobodovy armády. „Já mám vzpomínky následovný, že my jako kluci už jsme se nemohli dočkat a chodili jsme ve Zlíně na kopec a koukali jsme v noci, jak je ta obloha, jako když je v dáli bouřka. Kanonáda a záblesky, jako když se blíží bouřka. Jeden večer jsme byli na kopci, hezky daleko, máma o tom ani nevěděla, to by trnula hrůzou. Jsme se vypravili, jak jsou filmové ateliéry, a tam jsme pozorovali z jihu, jak se blíží fronta. Přišli jsme v noci domů. Druhý den zahoukaly sirény, okamžitě do krytů, ty kryty byly ve sklepech těch malých domů. A ještě jsem přišel v poledne domů a matka byla ještě v práci, do práce to měla asi tři kilometry, do centra města. To byla vzdálenost. Šel jsem jí naproti, a když jsme se vraceli, tak zahvízdalo pár kulek. A když jsme byli u domu, tak zahvízdal granát, tak jsme rychle skočili do toho krytu a začala palba. Samopalníci se začali probojovávat těmi koloniemi, to bylo zarostlý zahrádkama. Němců už bylo pět a půl, tak jim to šlo rychle. A když najednou palba utichla, tak já jako zvědavý kluk jsem vylezl na zahrádku a přes křoví se ke mně hrne sovětský člověk. Špinavý, pláštěnka, samopal a takhle proti mně. Já o tom ještě nic neznal, ale byl jsem rád, že je to slovanský bratr. Šel jsem k němu a on poznal, že mu nechci ublížit. Tak jsme se dali do řeči, já se trochu učil rusky. Tak jsme se chvilku bavili, říkal jsem, že jsem rád, že jsou tady. A on najednou viděl na mé ruce hodinky. ,Časy! Davaj časy!‘ A já jsem říkal, že nemůžu, že jsou památeční. Tak to chápal, jinak by mě okradl, chtěl je.“

Po válce Jaromír Zahálka maturoval ve Zlíně a s ohledem na minulost své rodiny i celého národa chtěl do armády. V roce 1947 nastoupil do vojenské akademie v Hranicích, jenže o dva roky později, v roce 1949, byl odtud vyřazen. Důvodem byla změna režimu v republice a nekomunistický původ pana Zahálky. Poté krátce sloužil v Milovicích a poté se přihlásil do výsadkového vojska. Psal se rok 1950. U výsadkářů Jaromír Zahálka vydržel dva roky, až do příchodu Alexeje Čepičky na post ministra národní obrany. Dál se svým kádrovým posudkem nemohl u této elitní jednotky sloužit.

Byl přeřazen do Vojenské technické akademie v Brně. Zastával tam několik funkcí, jak sám pan říká, byl tam „děvkou pro všechno“. Panovaly tam velmi zvláštní poměry. Spousta bývalých vysokoškolských profesorů se lusknutím prstu rekrutovala ve vysoké šarže. Proto se stávalo i to, že Jaromír Zahálka dělal s generály základní výcvik. Většinou k posměchu okolo přihlížejících posluchačů.

„Když jsem sloužil v tom Brně, tak jsem měl dvě pracoviště. Jednu kancelář v době výuky jsem měl na bývalý právnický fakultě, kde bylo velitelství třetí letecký fakulty. Tam byly učebny. Tam jsem byl dopoledne v kanceláři. A na odpoledne a na noční kontroly jsem zase docházel do Kounicových kolejí, kde byly ubytovny letecký fakulty. Tam byly ty ubikace a tam jsem měl skladiště střeliva a oděvů a tak dál… Tam jsem měl kancelářičku, v přízemí, s výhledem do dvora. A dva roky jsem se od svého pracovního stolu koukal na místo, kde tátu popravili. To jsou životní osudy. Na to místo pod svatým Václavem jsem se musel dva roky dívat od svého pracovního stolu.“

V červenci 1954 z akademie odešel, protože od doby, co byl vyhozen od výsadkové jednotky, ho už práce v armádě netěšila. Dalším důvodem byl fakt, že jeho matce zmenšili vdovskou penzi na půlku, kvůli otci hrdinovi, kterého komunisté nazvali „horlivým přisluhovačem kapitalismu“. To Jaromíra Zahálku dopálilo natolik, že poslal na ministerstvo národní obrany dva dopisy. Jeden přímo A. Čepičkovi. Takto se tedy dostal z armády.

Se svým kádrovým posudkem toho mnoho dělat nemohl. A tak pracoval v úhelném průzkumu na Trutnovsku či jako řidič sanitky v České Lípě, tam se seznámil se svou ženou. Poté rozvážel pečivo.

S Chruščovem v roce 1956 přišlo zmírnění poměrů. Jaromír Zahálka toho využil – dálkově vystudoval pedagogickou školu a strojní průmyslovku a začal učit na českolipském učilišti, kde vydržel až do důchodu. Nyní žije spokojeně se svou paní a stále velmi ochotně komunikuje s okolním světem.