Bedřich Zahradník

„Já jsem seděl s kamarádkou u stolu a najednou vidím – on tancoval, Cigánek –, že ho čtyři civilisté zatýkali. Měli samopaly a brali ho přímo z toho tance. Nakonec stáli u mě další čtyři a hned, jestli mám zaplaceno, že půjdu s nimi. A já jsem říkal, že jsem nic neudělal. ,No, vyřiďte si účet!‘ Tak počkali, až přišla servírka, ta mě zinkasovala a venku čekala dvě auta. V jednom vezly jeho a v druhém mě – americké bouráky – na StB. Zavřeli mě tam do takového... metr krát metr, světlo tam svítilo pořád. A ani mě nepustili na záchod. Až potom, když jsem říkal, že se počůrám, tak mě odtamtud pustili na záchod.“

„Začal jsem pracovat v restauraci U Zeldů v Otrokovicích. Chodíval k nám holič – jmenoval se Zapletal – na obědy. Byli jsme známí a on mi potom říkal, jestli bych u sebe nemohl někoho nechat přespat, kamaráda. Říkal jsem mu, že je mi to jedno, že pracuju dlouho večer, do deseti hodin. Vedle restaurace byl sedlák a u nich jsem měl pokoj. Tak přišel, jmenoval se Adolf Cigánek, ale on už byl zřejmě u StB. Dal jsem mu nějaké peníze a lístky. A on říkal, že utekl z kriminálu a že chce jít na Západ. Adolf Cigánek se jmenoval.“

"Zase přišel ten známý, že když jsem nechtěl dělat v tom Grandu ve Smokovci, tak abych dělal v Grandu v Tatranské Lomnici. Bylo to hned u lanovky. Byl jsem tam asi tak tři čtyři měsíce a pořád se tam ochomítali dva v civilu. Vždycky když jsem tam byl, tak tam byli i oni. Pak mi říkali, že by se mnou potřebovali mluvit. Bývali tam ubytovaní samí zápaďáci nebo ministři. A ti dva mi řekli, že nemají nikoho, kdo by je informoval, co se tam děje, tak jestli bych nebyl ochotný… Já jim na to hned řekl, že bych ochotný nebyl, že už jsem kvůli tomu odešel z předchozích míst. Oni mi dali ještě čas na rozmyšlenou. Působil tam ředitel, který se pak stal ředitelem železáren v Košicích. A on taky… no všichni spolupracovali s StB. Pokud to neudělali zaměstnanci, tak to udělali ředitelé. Tak on mi slovensky říká: 'Soudruhu Zahradníku, já vím, o co se s těmi pány jednalo, záleží teď na vás, jak se rozmyslíte.' Řekl jsem mu, že jsem rozmyšlený hned, že to prostě dělat nebudu. Tak mi na to řekl, že mě nerad ztrácí, ale že budu muset odejít. Já jsem na to řekl, že tedy odejdu."

"Ve Zlíně za kostelem byla i přehrada. A pod tou přehradou fungovala v jedné vile zlínská StB. Posadili mě tam do takového malého kamrlíku. Mělo to tak metr krát metr. Pořád tam svítilo ostré světlo. Byl jsem tam minimálně 48 hodin. Jídlo žádné, ani pití. Chtěl jsem jít na záchod. Tak jsem otevřel dveře a přímo naproti byla kancelář, ze které se ozýval příšerný řev. Byla tam tma a ze stolu lítaly nějaké jiskry. Někoho tam prostě týrali elektrikou, ale jak, to nevím. Ozýval se příšerný řev, byl jsem z toho hrozně vyděšený. Pak mě odvedli na nádraží, posadili do vlaku a odvezli do Hradiště na samotku číslo čtyři. Celý den se nic nedělo. Druhý den pro mě přišel takový malý... v civilu, hajzlík estébák. Zavedl mě na vyšetřovnu a tam byl ještě druhý. Ten byl zase takový hromotluk. Ptali se mě, co jim řeknu. Odpověděl jsem, že nic nevím. Říkali, že jsem někoho doma přechovával. Na to jsem jim řekl, že jsem nikoho nepřechovával, že se mě jen kamarád ptal, zda by u mě nemohl pár dní zůstat jeden známý, že bude pracovat u Bati, ale zatím že nemá kde bydlet. Tak jsem ho u sebe nechal přespávat. Ten malý vyšetřovatel vstal a odešel. Ten druhý mě pak začal zpracovávat, začal mě mlátit. Jak už jsem byl dobitý, tak se vrátil ten malý a řekl mně, že ví, že jsem věděl, že ten kluk, co u mě byl, utekl z kriminálu. Ukázal mi pak protokol a řekl, že kdybych jim to řekl hned, tak jsem nemusel dostat."

"Ta hora se jmenuje Barák. Do Vizovic je to od nás asi devět kilometrů. Je to do kopce, tak jsem musel jít s kolem pěšky. Přišel jsem nahoru a tam seděli dva chlapíci. Jeden byl náš soused, František Machů se jmenoval. Řekl jsem: 'Ahoj!' a oni na mě zavolali: 'Stůj!' Já jsem jim na to řekl, co blbnou, a jel jsem dál. Oni na mě ale v tu chvíli vystřelili. Lekl jsem se a spadl jsem z kola. Říkali: 'Když říkáme stůj, tak budeš stát!' Na to jsem odvětil: 'Franto, co blbneš?' Potom mě pustili. Ten druhý byl Baťa. Zradili Ploštinu. Dali se jako konfidenti k partyzánům. Gestapo je tam infiltrovalo. Jel jsem tedy dál do Vizovic a už pod lesem na vizovické straně jsem potkal německé komando. Bylo to komando, které jelo na Ploštinu. S Machů a Baťou byli už domluveni, měli je tam zavést. Asi 60 jich bylo. Z Vizovic jsem jel zase domů a šel pást kozy. Šel jsem s nimi asi tak kilometr nad náš dům ke kříži, kde rostly čtyři obrovské lípy. A jak jsem přišel nahoru, tak jsem viděl, že Ploština je celá v plamenech. Všechny domky hořely. Než jsem se z těch Vizovic vrátil, tak už tam pochytali lidi a všechny je naházeli do ohně."