Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Zahradník (* 1938)

• narozen 14. července 1938 v Novostavcích na Volyni

• v roce 1947 se rodina Zahradníkových odstěhovala z Volyně do ČSR a usadila se v Libině na Šumpersku

• 1953–1957 – studium na střední veterinární škole v Kroměříži

• 1957–1959 – na vojně coby vojenský zdravotník

• 1959 – práce jako veterinární zdravotník v Bruntále, aby získal doporučení na VŠ

• 1960–1966 – studium na vysoké veterinární škole v Brně

• 1968 – veterinář v Libině

Jiří Zahradník se narodil 14. července 1938 v Novostavcích na Volyni, kam jeho předci přišli spolu s dalšími osídlenci z tehdejšího Rakouska-Uherska na výzvu ruského cara Mikuláše II., který české osídlence „navnadil“ na údajnou prosperitu ruské říše. „Car vykupoval pozemky od polské šlechty, která byla z jeho strany utlačována, a volyňským Čechům je zase prodával. Osídlenci přijížděli brzy zjara, aby měli před sebou léto a aby do zimy stačili vykopat zemljanky. Přes zimu dělali v lesích. Já byl až třetí generace – můj děda, otec a já jsme se tam narodili.“ Většina osídlenců se živila zemědělstvím, včetně rodiny Zahradníkových.

Česká obec Novostavce se nacházela v polské části Volyně, v rovenské oblasti. Na začátku války, v roce 1939, byla tato část obsazena Sovětským svazem, který sloučil Volyň v jedno území (rozdělena byla v roce 1921). Od roku 1941 byla Volyň okupována nacistickým Německem. Na území Volyně operovali také ukrajinští nacionalisté. „Dětství nebylo nic moc, protože jsem se narodil do válečných roků. Když jsem měl asi čtyři nebo pět roků, tak přes nás přecházela fronta, kdy Němci postupovali na Rusy. Netrvalo tři čtvrtě roku nebo rok a půl a zase se vraceli. To znamená, že fronta šla přes nás dvakrát. Moji rodiče a prarodiče byli všichni zemědělci a Němci všechno brali, a když šli Rusové, tak se to opakovalo. Brali i obilí a vše, na co přišli, takže ti lidé, co tam bydleli, trpěli dva až tři roky vyloženě bídou a hlady.“

Od roku 1942 vstupovali volyňští muži do nově vzniklého 1. československého samostatného polního praporu pod velením generála Ludvíka Svobody. Do řad tohoto sboru vstoupil i otec a strýcové Jiřího Zahradníka a při osvobozování se dostali až do Československa, kde už zůstali. V rámci povolené reemigrace volyňských Čechů směly rodiny vojáků přijet za nimi.

Jiří Zahradník přijel s rodinou do Československa v roce 1947. Usadili se v Libině na Šumpersku, kde získali statek po odsunutých Němcích. „Odejít jsme nemuseli, ale ty podmínky po válce… Když Rusi vyhnali Němce pryč, tak nás zabrali pod své politické zřízení. No a nastolili takzvané kolchozy. To znamená, všechno těm lidem vzali, tak jako to bylo tady, všechno se muselo dát do kolchozu… Tam byla bezvýchodná situace.“ Ale podobný osud je nakonec čekal i v Libině, protože kolektivizace podle sovětského vzoru byla nastolena po únoru 1948 i v Československu.

Volyňské děti musely nastoupit do české školy a překonávat jazykové problémy. V přelomovém roce 1948 dohnalo Zahradníkovy to, před čím odešli o dva roky dříve z Volyně. „Tam jsme přišli o všechno, když přišli Rusové, a odjeli jsme před kolchozama sem a tady to začalo nanovo.“ Jejich statek byl zkolektivizován a rodiče museli vstoupit do JZD i se svými stroji a dobytkem. „Rázem jsem se stal synem kulaka a měl jsem problémy dostat se na školu. Když jsem vychodil měšťanku, tak jsem nemohl jít na žádnou jinou školu než na zemědělku.“ V roce 1952 otevřeli nový veterinární obor na zemědělské škole v Kroměříži, kam se pamětníkovi podařilo v roce 1953 nastoupit, a to díky tomu, že přihlášku zatajil před místními orgány státní moci, které tak na jeho osobu nemohly poslat negativní posudek.

Ani po maturitě v roce 1957 nebylo pomyšlení, že by mohl dál studovat. Čekala jej vojna, kde působil u zdravotní služby. Sloužil v Ružomberku, na Hradisku u Olomouce a v Milovicích. V roce 1959 to poprvé zkoušel na vysokou školu, ale nebyl přijat. Rok pracoval v Bruntále na okresním veterinárním středisku, kde získal doporučení ke studiu, a roku 1960 mohl nastoupit na vysokou veterinární školu v Brně. Po promoci se mu podařilo získat místo přímo doma v Libině. Začátky práce veterináře byly logisticky složité – například tři měsíce čekal na zavedení telefonu. Vzhledem k jeho odbornosti a práci na vesnici, navíc v odlehlejším regionu, mu v profesním životě neublížila ani emigrace sestry s manželem v roce 1968 do Spojených států amerických, i když mu to definitivně uzavřelo možnost cestovat jinam než k Balatonu do Maďarska.

Veterinářem v Libině byl Jiří Zahradník celý život. Po roce 1989 získali Zahradníkovi v restitucích statek a pozemky zpět do svého vlastnictví. Pole pronajali a hospodaří jen v lese – pamětník je také vášnivým myslivcem.