Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Zajanová (* 1945)

• narozena 16. dubna 1945 ve Vyškově

• vystudovala Střední zdravotnickou školu v Brně

• pracovala v nemocnici ve Vyškově, v Chebu a Mariánských Lázních

• v roce 1967 se provdala za vojáka z povolání

• srpen 1968 prožila v Chebu

• manžel propuštěn z armády kvůli nesouhlasu s okupací

• roku 1989 se zúčastnila demonstrace v Mariánských Lázních

• po revoluci pracovala v domově důchodců

Květoslava Zajanová se narodila 16. dubna 1945 ve Vyškově jako mladší ze dvou dcer. Tatínek pracoval jako spojovací technik, maminka v továrně. Když otec odešel do invalidního důchodu, staral se o domácnost a maminka vzala ještě práci na poli, aby rodinu uživila. Snažila se, aby i s omezenými prostředky zajistila dcerám kvalitní vzdělání. Obě to odmala táhlo do zdravotnictví po vzoru jejich tety, která pracovala na chirurgii jako vrchní sestra.

Sestřičky dělaly tehdy všechno

Květoslava nastoupila na základní školu ve Vyškově – Nosálovicích, kde bylo jen pět tříd, měšťanku pak vychodila přímo ve Vyškově. V osmé třídě se pokusila dostat na vysněnou zdravotní školu do Brna, ale neuspěla a musela absolvovat nově zřízenou devátou třídu. Nic nového se v ní neučili, jen opakovali staré učivo a k dispozici neměli ani učebnice. Důvodem bylo to, že rodiče, kteří vstoupili do komunistické strany krátce po válce, z ní v průběhu 50. let zase vystoupili. Nepomohla jí ani skutečnost, že tatínkova sestra žila v Rakousku, a to se s ní viděla pouze dvakrát v životě.

Po deváté třídě už se ale na zdravotnickou školu do Brna dostala, nicméně na opravdovou práci zdravotní sestry si ještě musela počkat. „Sestřičky byly takové děvečky pro všechno. V prvním ročníku jsme chodili pracovat v Brně do továrny, kde se dělalo vybavení do nemocnic, ve druhém ročníku jsme chodili do špitálu uklízet. Ve třetím ročníku nás nechali dělat pomocné práce a až ve čtvrtém ročníku jsme mohli občas dělat něco ze sesterské práce.“ Květoslava nikdy nepřestala být vděčná mamince, že ji se sestrou i přes špatnou finanční situaci ve studiích podporovala a neposlala je do továrny. Sestra pak pracovala v Olomouci jako obvodní lékařka.

Němá barikáda

Po studiích dostala Květoslava umístěnku do rodného Vyškova jako zdravotní sestra na interně. Ve volném čase sportovala a tancovala. Na jedné taneční zábavě, takzvaných čajích, se seznámila v roce 1966 se svým budoucím manželem, vzali se o rok později a počátkem 70. let se jim narodili dva synové. Manžel byl vojákem z povolání a umístěnku dostal do Klimentova nedaleko Mariánských Lázní, Květoslava přešla do nemocnice v Chebu na internu a později do Mariánských lázní na pooperační oddělení. Vojsko jim přidělilo byt ve Velké Hleďsebi nedaleko kasáren. Zde také prožili okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Ten den byl pro mě takový podivný, protože jsem vstala, pustila jsem si rádio a teď slyším: dostavte se k Československému rozhlasu, máme tady tanky, jsme obklopeni tanky. Říkala jsem si, co se děje, zbláznili se? Proč dávají po ránu Němou barikádu?! Tak jsem to vypnula, a že půjdu nakoupit a uvařím oběd, protože manžel nechodil na jídlo v kasárnách, ale chodil domů. Byla tady Arma, tak jsem tam šla a lidé skupovali všechno, byla jsem ráda, že na mě zbyla alespoň čtvrtka chleba. V masně už také skoro nic neměli, a když přišel manžel na oběd, tak mi říká, že kolem kasáren jsou tanky, že jsou tady Rusáci.“

Klid neměla ani v práci, kde se na pooperačním oddělení starala o otce s dcerou, které při výjezdu z polní cesty od chatek smetl tank. „Ten pán, Křenek se jmenoval, měl rozdrcené koleno, lýtkovou i holenní kost měl prostě úplně skoro na šrot a ta holčina měla zlomenou stehenní kost. Dostala extenzi, zašili to, ale s tím panem Křenkem byly problémy, to bylo docela zlé. Tady ležel dlouho, pak ho odvezli do Plzně a jednou jsem ho tady u špitálu potkala a přišel o nohu. Takže může poděkovat Rusákům, že to takhle dopadlo.“

U vojska pracoval její manžel jen do roku 1972. Nesouhlasil s okupací, nevstoupil do komunistické strany a navíc pravidelně usínal na politických školeních mužstva. Vyhodili ho a on pak až do důchodu pracoval na uranovém dole v Dyleni. Květoslava byla svému zaměstnání věrná až do sametové revoluce. Se spolupracovníky z ordinace šla v Mariánských Lázních cinkat klíči a těšila se na pád režimu. V 90. letech pracovala v domově důchodců jako pečovatelka a tři roky ještě přesluhovala přes důchod. Dnes (2022) je vdovou a žije ve Velké Hleďsebi. Radost jí dělá především velká rodina.