Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Zajíc (* 1951)

• narozen 17. května 1951 v Praze do katolické rodiny

• během Pražského jara 1968 se poprvé seznámil se skautingem

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy spoluorganizoval stávku na střední škole

• vstoupil do Skauta jako vedoucí oddílu vlčat

• vystudoval numerickou matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK

• po rozpuštění skautské organizace v roce 1970 přešel s částí oddílu do Turistického odboru mládeže pod TJ Sokol Praha-Krč

• angažoval se ve skryté církvi, organizoval pražské společenství katolické mládeže

• od roku 1976 zaměstnán ve vědeckém oddělení Výpočetního centra Vysoké školy ekonomické v Praze

• sledován StB, absolvoval výslechy

• s přáteli odhalil agentku nasazenou do katolického společenství

• hlavním redaktorem ilegálního týmu pro katechezi v rámci skryté církve

• po listopadu 1989 jednou z klíčových postav v procesu obnovy skautské organizace u nás

• založil a vedl redakci náboženského života v Československém rozhlase

• jedním z iniciátorů vzniku České rady dětí a mládeže (ČRDM)

• ředitelem Kanceláře ČRDM

• kromě vysokých funkcí ve Skautu členem Rady České televize a analytikem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

• pracoval pro ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

• pedagog, autor řady publikací

Jiří Zajíc se narodil 17. května 1951 v Praze. Rodina tehdy žila v Plzni, ale otec pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze a několik let čekal na přidělení bytu. Přestěhovali se až roku 1957, kdy měl jít pamětník do první třídy.

Oba rodiče byli katolíci, matka Malvína (rozená Adamová) dokonce vystudovaná katechetka, i když náboženství nikdy neučila; otec Josef pocházející z chudé učitelské rodiny měl k církvi spíše poněkud odtažitý vztah. Jejich postoj ke komunistickému režimu vycházel z rodinného zázemí – otec do jisté míry sympatizoval s myšlenkou sociálně spravedlivějšího zřízení, ovšem inklinoval k sociální demokracii a vůči komunismu se postupně vymezoval stále kritičtěji, matka se středostavovským zázemím byla jednoznačně proti němu.

O politice se podle pamětníka doma moc nemluvilo, spíše si vybavuje, že odmalička pociťoval jistou averzi části okolí vůči katolíkům: „Například moje třídní učitelka – komunistka – mě poněkud pronásledovala. Z matematiky, kterou učila ona, jsem měl dvojky, jinak zpravidla samé jedničky. Patřil jsem mezi tři čtyři nejlepší žáky školy, ale ona se mi stále snažila trochu ‚šlápnout na krk‘.“

Jinak na učitele z pražské základní školy vzpomíná v dobrém, byť si uvědomoval, že některá témata ve výuce chybí (T. G. Masaryk, českoslovenští letci na Západě), o jiných, jako třeba o náboženství, se zase mluvilo výhradně negativně. „Věděl jsem, že komunismus je vůči náboženství nepřátelský a že nemá rád Američany. Čím dál tím víc jsem viděl, že Rusové utajují a lžou,“ vzpomíná dnes Jiří Zajíc, který se jako chlapec zajímal hlavně o dějepis, kosmonautiku a sport – a v těchto oblastech také vnímal konflikt světových velmocí.

Hodný kluk na sídlišti

Na přelomu padesátých a šedesátých let, tedy na prvním stupni základní školy, měl podle svých slov štěstí na vynikající pionýrské vedoucí, kterými byli rodiče jeho spolužáka. Snažili se své dětské svěřence co možná nejvíc odfiltrovat od tvrdé ideologické indoktrinace a ze třídy především s pomocí výletů a různých strategických her dělali dobrou partu: „K některým výročím jsme něco připravovali, ale Vánoce měly určitě blíž ke křesťanství než k dědovi Mrázovi. Později jako skautský vedoucí jsem do určité míry kopíroval jejich styl.“

Podle svých slov byl Jiří Zajíc netypicky hodný kluk a kromě toho, že se dobře učil, neměl prý sklony se prát nebo vytahovat na slabší, možná i proto, že vyrůstal spíš mezi ženami. Po přestěhování z vilové čtvrti na kraji Plzně na pražské sídliště nacházel útočiště hlavně ve sportu a také ve hře na klavír. Na druhém stupni základní školy odmítl (ne naposledy) vstoupit do Socialistického svazu mládeže.

V roce 1966 začal studovat na Střední všeobecně vzdělávací škole, tedy na obdobě dnešního gymnázia. Intenzivně se zajímal o mezinárodní i domácí politické dění – to byla podle něj mezi studenty otázka prestiže. „Kdo tehdy neznal hlavní představitele evropských států, ten byl nula,“ vypráví. „Díky svému zájmu o dějepis jsem věděl, že politika je pro život důležitá. A že má morální rozměr. To dnes mnohým nedochází. Je to způsob, jak se utváří společnost. Co se bude učit, jak bude postaráno o staré lidi, jak se budou vychovávat děti...“

Neunikly mu tedy ani informace o pražských studentských protestech v říjnu 1967, kdy mladé lidi požadující lepší podmínky na strahovských kolejích tvrdě rozehnala policie, a uvolňování poměrů a reformy spojené s Pražským jarem přijímal stejně jako velká část československé veřejnosti s nadšením jako novou šanci pro svobodnou společnost.

Když jedna z jeho sester vstoupila do skautské organizace, která se po téměř dvacetiletém přerušení obnovila hned zkraje roku 1968, byl to pro něj vlastně první skutečný kontakt se skautingem. Do té doby věděl jen to, že ve Skautu byl jejich otec – našli po něm skautskou dýku a dopisy začínající zvláštním oslovením: „Bratře!“ Přestože ho sestra do organizace lákala také – a měl už jisté zkušenosti jako praktikant na dětských táborech, což ho velmi bavilo – cítil se vytížen sportem a amatérským divadlem, takže odmítl.

Chřtán pekla dokořán jako brána k dospělosti

Dne 21. srpna 1968 uťala naděje na demokratičtější vývoj v Československu invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Maminka s tatínkem stojí u okna, maminka pláče. Tatínek říká: ‚Okupují nás Sověti.‘ Je slyšet strašný hluk, jak nalétávají letadla s vojáky a technikou a přijíždějí tanky. Bylo to, jako když se otevře chřtán pekla,“ vybavuje si své tehdejší dojmy Jiří Zajíc. Následující dva týdny, kdy přibývalo zraněných a mrtvých, zároveň podle něho prostupovala silná vlna jednoty a solidarity. Důležité pro veřejnost prý bylo i okamžité prohlášení vlády odsuzující okupaci.

Pamětník se zapojoval do protestních aktivit, roznášel letáky a se znepokojením sledoval jednotlivé ústupky, které začínaly být patrné – postupné omezování svobody médií nebo odstavování proreformních politiků.

V listopadu se jejich SVVŠ jako první střední škola připojila ke studentské stávce protestující právě proti těmto procesům. A tento moment Jiří Zajíc vnímá jako zásadní životní předěl, kterým vstoupil do dospělosti: „Když jsme přišli za vedením školy, že chceme udělat stávku, odmítlo během ní převzít zodpovědnost za děti, řeklo, že si to musíme domluvit s rodiči sami. Tím to pro ně bylo ‚vyřešené‘. Ale ten den se konaly třídní schůzky a naše parta se rozhodla, že projdeme všechny ty schůzky a rodiče přesvědčíme. Stáli jsme před nimi, sedmnáctiletí, a vysvětlovali jsme jim, že je třeba stávkovat a proč. A drtivá většina rodičů se postavila za nás. Zorganizovali jsme dvoudenní stávku a plně jsme zodpovídali za celou školu a za to, co se tam stane.“

Po okupaci také přece jen vstoupil do Skauta. V sedmnácti letech se stal vedoucím vlčat (nejmladších skautů) v homogenním pražském katolickém středisku Maják. V práci s dětmi rychle našel svoje poslání.

Přesto bylo čím dál zřejmější, že směr, který události nabraly po okupaci, se normální cestou zvrátit nepodaří. Poslední kapkou byla tragická smrt Jana Palacha v lednu 1969: „Jeho čin mě nesmírně zasáhl. A velmi těžce nesu řeči, že to nemělo smysl, když třeba dnešní mladí říkají: ‚A co dokázal?‘ No například to, že lidi jako já si řekli, že když on obětoval život, tak já nesmím povolit, nesmím zradit. Já se neupálím, ale neopustím děti, které mám na starost, a budu se snažit pro ně udržet naději na čestnější život.“

S Ježíšem a Masarykem pod junáckou vlajkou

K práci vedoucího přistupoval Jiří Zajíc od počátku do značné míry podlé svého. Skauting chápal především jako komplexní výchovný systém – spíš než o vázání uzlů a znalost morseovky mu šlo o to, aby z kluků v oddíle udělal soudržnou partu, která dokáže spolupracovat, a aby podporoval jejich morální vývoj.

Krátce poté také díky skautingu zažil důležité náboženské prozření: „Když jsem dětem vysvětloval skautské heslo ‚Naší snahou nejlepší buď čin‘, tedy že cokoli děláš, musíš dělat nejlépe, jak umíš, zaznamenal jsem ze svého nitra silný, klidný hlas: ‚A co tvoje křesťanství, děláš to opravdu nejlíp, jak můžeš?‘“ Tento moment ho dovedl k hlubšímu zájmu o Bibli a evangelia, který se spojil se silným zážitkem z četby knihy Hovory s TGM. „Zamiloval jsem se do Ježíše jako předtím do Vinnetoua a Old Shatterhanda. Jak žil, co chtěl a co dělal – to byl můj šéf. A moje druhá hvězda byl Masaryk. Když mluví o tom, jak chápe křesťanství, říká: ‚Jít za Ježíšem je mi všechno.‘ To je ono. Chtěl jsem být jako on,“ vypráví pamětník.

Po rychlém obnovení během Pražského jara začalo vedení Skauta brzy po srpnové okupaci zvažovat, zda má hnutí svou činnost ukončit, nebo v ní pokračovat, ovšem za cenu ústupků vůči režimu. Už na podzim 1968 tak došlo ke zrušení homogenních (katolických) oddílů, skautské duchovní rady atd., tyto ústupky se ale zároveň staly předmětem sporů uvnitř organizace. V roce 1969 mohla nicméně ještě řada skautských vedoucích (včetně Jiřího Zajíce) absolvovat vzdělávací akce a v následujícím roce proběhly poslední tábory – což se podle pamětníka později ukázalo jako velmi důležité pro obnovu skautingu po roce 1989, kdy bylo možné navázat na zkušenosti právě této skautské generace.

Pod tlakem stranické skupiny se organizace nakonec rozpustila: „Vydali prohlášení, které nebylo z hlediska skautských zásad zcela v pořádku, že končíme činnost k 31. srpnu 1970 a je třeba přejít do Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.“

Skautství bez lilie

To už Jiří Zajíc studoval na vysoké škole, v roce 1969 se přihlásil na obor numerická matematika na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. I když by si prý radši vybral historii, sociologii nebo pedagogiku, předpokládal (správně, jak se později ukázalo), že exaktní vědecký obor snad bude moci vystudovat a živit se jím. Jak ale pokračovat v práci s dětmi, kterou si tolik oblíbil? Jako známý katolík a studentský vůdce vůbec nepočítal s tím, že by mohl v Pionýru pokračovat s vedením oddílu – nehledě na to, že i pro něj bylo nepřijatelné vstoupit do organizace, která vychovává budoucí komunisty.

Útočiště nakonec se svými svěřenci po několika měsících našel v odboru turistiky TJ Sokol Praha-Krč. Ve sportovní organizaci, kterou řídili bývalí členové Sokola, mohl oddíl pokračovat v obstojných podmínkách – dostal dokonce malou místnost jako klubovnu. „Ze čtyřiadvaceti kluků jsem vybral dvanáct, u kterých jsem předpokládal, že jsou ze spolehlivých rodin, protože šlo o činnost zjevně ‚nepřátelskou‘ z hlediska nového režimu,“ vypráví pamětník. „Nepřistupoval jsem k tomu primárně politicky, ale snažil jsem se kluky vychovávat k pravdě, k tomu, aby byli čestní, nelhali a pomáhali tomu, komu se ubližuje. Jsou to tedy normální věci, ale v době normalizace to bylo jasně proti proudu.“

V červenci 1971 odjel tento nový turistický oddíl na svůj první tábor u středočeských Nedrahovic. Jejich aktivity bezprostředně vycházely z hodnot skautingu, ale namísto skautské symboliky vytvořil Jiří Zajíc novou, analogickou, včetně nového pětibodového slibu: Mluv pravdu; Nebuď lhostejný; Dávej první, ber poslední; Chraň spravedlnost, přírodu a slabšího; Bojuj se sebou a odpouštěj druhým. Tímto kodexem se členové oddílu snažili řídit dalších dvacet let jeho existence. Jejich počet se každoročně zvyšoval, v roce 1990 byl nakonec krčský odbor turistiky s asi 350 členy největším v Československu.

Paralelně s činností turistického oddílu se pamětník angažoval ve skryté církvi a stál také u vzniku pražského společenství katolické mládeže – až do konce sedmdesátých let tak turistický oddíl na táboře pravidelně střídala katolická mládež pod jeho vedením, do níž ostatně mnozí „turisté“ postupně přecházeli.

Potíže s režimem

Mezitím Jiří Zajíc v roce 1975 dostudoval vysokou školu a oženil se. Po ročním odkladu nastoupil na povinnou vojenskou službu. Po tvrdém úvodním „přijímači“ v pražské Ruzyni, kde bujela šikana, strávil rok u posádky v Pardubicích jako písař na štábu spojovacího praporu. Měl tedy poměrně pohodlnou službu, a byl dokonce v kontaktu s velením praporu, takže se mohl občas přimluvit za své kolegy, když bylo třeba. Pak se ale dostal do problémů on sám: „Psal jsem si takový náboženský deník. Velitel mě jednou načapal při psaní a deník předal ‚kontrášům‘, tedy vojenské kontrarozvědce. Měl jsem asi největší strach v životě, hlavně o to, abych svou neopatrností nezatáhl do problémů další lidi – v té době jsem už vedl společenství katolické mládeže, kde bylo několik desítek lidí.“ Následky byly naštěstí relativně velmi mírné, hrozící průšvih skončil pouze zaraženým služebním postupem a zabavením pamětníkovy Bible. Na vojně také znovu odmítl přímou nabídku vstupu do Socialistického svazu mládeže.

Od roku 1976 pracoval ve vědeckém oddělení Výpočetního centra Vysoké školy ekonomické v Praze, kde se mimo jiné podílel na vytvoření prvního komplexního systému pro využití počítačů ve výuce. Jako předtím na univerzitě a na vojně, i tady měl štěstí na solidní nadřízené, kteří pro něj a pro jeho aktivity měli spíše pochopení, byť nečlenství v SSM jistou komplikací bylo. „Nastoupil jsem tam jako nadějná mladá síla pro budoucí kariérní růst, ale když tohle zjistili, zůstal jsem celou dobu až do roku 1990 na základním platu. Pracovali jsme na zajímavých výzkumných úkolech, já jsem ovšem nesměl být vedoucím projektu, i když jsem ho prakticky řídil. Ve srovnání s ústrky, které museli unést jiní lidé, to ale byly drobnosti,“ vypráví pamětník.

Chartu 77 vnímal jako statečný počin, kterému fandil (do této iniciativy byla ostatně zapojena i řada významných katolických osobností), svůj podpis k ní nicméně nepřipojil, protože nechtěl ohrozit své svěřence.

Na konci sedmdesátých let pak o činnost Jiřího Zajíce a společenství katolické mládeže začala projevovat zájem StB. Ke skupině se dostala přes sledování františkánů a pátera Aloise Moce, který byl se společenstvím v kontaktu. Dva roky měla dokonce Státní bezpečnost uvnitř společenství svou agentku – tu ale sledovaní odhalili: „Můj přítel Jan Dobrovolský ji viděl, když byl na výslechu v Bartolomějské, jak se vřele baví s nějakým estébákem. Pak přišel náhodou k nám a viděl ji tam, takže mě upozornil, že to je na nás nasazená agentka. Bylo velmi složité přesvědčit ostatní, že s ní musíme ihned ukončit spolupráci, protože to byla kamarádka sestřenice mé manželky.“ Pamětníka dlouho tížilo, že nemá jiný důkaz než přítelovo svědectví. Až po roce 1990 mohl nahlédnout do dokumentů StB a konečně si ověřil, že se tehdy rozhodli správně: „Potom ji ještě nasadili na jednoho kněze, kterému dělala hospodyni. Ona se do něj zamilovala a odmítla nadále s StB spolupracovat. K mému překvapení v materiálech stálo, že ji pak nechali být.“

Státní bezpečnost nicméně s pomocí agentky nasbírala dostatek materiálu, aby zahájila s členy společenství výslechy: „Postupně je brali od nejmladších a já se všemi mluvil, abych měl přehled, co se děje. Vždycky, když šli k výslechu do Bartolomějské, jsem čekal na křižovatce u Národní třídy a říkal jsem tomu, kdo tam šel, jaké jsou aktuální informace a na co si má dát pozor.“ Než došlo na něho samotného – jako nejstarší přišel na jaře 1981 na řadu jako poslední – stihli ovšem estébáci odvézt k výslechu „nepřipraveného“ hocha rovnou z mimopražské brigády, takže od něj získali řadu informací, které pak použili při nátlaku na vedoucího. „Můj výslech trval deset hodin. Snažili se ukázat, že vědí úplně všechno. Jejich cílem tehdy bylo rozbít naši činnost, tedy jistou protirežimní strukturu v oblasti práce s dětmi a mládeží. Primárně ale sledovali pátera Moce, kterého pak ještě na dva roky zavřeli. A bylo znát, že jim na srdci leží hlavně Charta 77.“

Církev vzdoruje

V první polovině osmdesátých let se tedy pamětník stáhl z krčského turistického odboru, protože bylo zřejmé, že jeho krytí pod TJ Sokol je prozrazeno, a nechtěl svou přítomností vystavovat na dvě stě dětí zejména z křesťanských a disidentských rodin riziku. V zaměstnání mu navíc přestali dávat volno na tábory a oddíl přišel i o své původní tábořiště a musel se (už pod vedením pamětníkova zástupce) přesunout do Holostřev na Plzeňsku. Od výchovné práce však Jiří Zajíc neupustil ani na okamžik – začal formovat rodinné společenství, z něhož zase přecházely děti do turistických oddílů.

Jeho hlavní aktivity se ale přesunuly do skryté církve. Až do sametové revoluce byl hlavním redaktorem ilegálního československého týmu pro katechezi, kde pod vedením Oto Mádra pracovali také Miloslav Vlk, Josef Kopecký nebo Aleš Opatrný. Protože v Československu tehdy v duchu cíleného znemožnění náboženského života mimo kostely téměř nevycházela náboženská literatura a neexistovaly ani podklady pro práci s mládeží, katechetický tým vytvářel právě původní metodické materiály – texty, hry, zpěvníky atd. využitelné v rodinách a náboženských komunitách.

Lidé z ilegální podzemní církve se do jisté míry prolínali s těmi z oficiálních církevních struktur, a byť bylo třeba stále dodržovat jistá pravidla konspirace, jejich činnost byla poměrně rozsáhlá. Také nástup Jana Pavla II. (který dobře chápal poměry v komunistickém státě) na papežský stolec přinesl zejména ve druhé polovině osmdesátých let jisté uvolnění. Návštěvu papeže sice komunisté v roce 1984 nepovolili, ale rok nato se konala masivní pouť na Velehrad, při níž desetitisíce věřících mimo jiné vypískaly tehdejšího ministra kultury Klusáka. Roku 1987 vyhlásil kardinál Tomášek Desetiletí duchovní obnovy iniciované Tomášem Halíkem a Petrem Piťhou a Augustin Navrátil zorganizoval petici za náboženskou svobodu, pod niž se podepsalo přes půl milionu lidí. „Církev se tehdy projevila jako možná jediná viditelná struktura, která začala režimu vzdorovat,“ říká Jiří Zajíc.

Umírněnější přístup byl podle pamětníka znát i při jeho druhém výslechu Státní bezpečností v polovině osmdesátých let, kdy se k němu estébáci chovali o poznání slušněji, a on jim mohl dokonce říct, že porušují jeho práva, což bylo dříve nemyslitelné. Začal také znovu jezdit s dětmi na tábory. Přesto byl přesvědčen, že konce komunistického režimu v Československu, který považoval za důsledek duchovního ochromení společnosti táhnoucí se už od husitství a za špatnou odpověď na neuspokojivý stav světa, se nedožije.

Svoboda přináší krizi

Dne 17. listopadu 1989 byl Jiří Zajíc na pravidelné páteční schůzce společenství, ale už v sobotu od dalších vedoucích slyšel, co zažili na demonstraci na pražském Albertově a Národní třídě. V pondělí spolu se studenty VŠE uspořádali setkání v aule, kde promluvil o studentské stávce z roku 1968 a vyzval je, aby tento příklad následovali.

Velmi rychle se objevily hlasy volající po obnově Junáka/Skauta a na 2. prosince 1989 bylo svoláno velké setkání skautů v pražské Městské knihovně. Už na tomto setkání bylo podle pamětníka zřejmé, že obnova nebude jednoduchá, protože od počátku se tvrdě sráželo hned několik různých skupin: „Skauti, kteří naposledy skautovali v roce 1948 a od té doby nebyli v kontaktu s mládeží. Pak skauti aktivní v letech 1968–1970, zvolení 3. sněmem, a tedy legitimní pokračovatelé, řada z nich ale také od té doby s dětmi nepracovala. Pak jsme tam byli my, kteří jsme byli v turistických oddílech mládeže, v Brontosaurech, ve Svazu ochránců přírody, nebo i ti, kteří byli v Pionýru; my jsme věděli, jaké jsou děti. A pak malá skupina těch, kteří to dělali opravdu ilegálně bez jakéhokoli krytí nebo kteří byli v exilu. Podle těch my jsme byli diskreditovaní naší prací s dětmi za normalizace a nedělali jsme ten pravý skauting. Generaci roku 1970 zase vyčítali zradu, když tehdy chtěla organizaci zachránit ústupky,“ popisuje pamětník názorové a generační rozpory, které obnoveného Skauta u nás do značné míry paralyzovaly po celá devadesátá léta.

Během této krize přišel Skaut o třetinu členů (z 90 000 klesl jejich počet na 60 000), část základny zkrátka odmítla čekat, až mezi sebou staří skauti dořeší pro ně odtažité spory, a odešla jinam. Dalším náročným momentem, s nímž se musel novodobý skauting vypořádat, aby se mohl zapojit do celosvětové organizace, byl tzv. první princip. A byl to právě Jiří Zajíc, kdo s ohledem na specifický československý kontext místo obvyklé formulace „povinnost k Bohu“ navrhl použít „sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce“. Tento kompromis nakonec přijali ti, pro které skauting bez Boha nebyl možný, a na druhé straně i zastánci sekularizace, kteří si nechtěli nechat vnucovat katolictví.

Skauti se museli kromě své minulosti vyrovnat i s novými společenskými poměry. S nástupem kapitalismu přišli o podstatnou část majetku (kluboven, tábořišť atd.), mimo jiné proto, že prohrávali spory s postsvazáckými organizacemi, které si mohly dovolit lepší právníky. Museli několikanásobně zvýšit členské poplatky, protože s významnější podporou státu už nemohli počítat. „Ukazovalo se, že stát reprezentovaný hlavně Václavem Klausem zajímají úplně jiné věci než děti a mládež. Bylo jasné, že pokud se nedají dohromady skauti s druhou největší organizací, Pionýrem, nic nevyjednáme. Pokusů bylo od roku 1990 několik, ale až za Tošovského vlády za mnou přišel můj kamarád Jan Sokol, který byl ministrem školství, a řekl, že máme poslední šanci se domluvit. Jinak přijdeme o majetek a tak dále,“ vypráví pamětník. Nakonec na základě dohody mezi sedmi největšími organizacemi pro děti a mládež a vznikla zastřešující Česká rada dětí a mládeže. Přestože se Jiřímu Zajícovi a dalším povedlo vyjednat pro svou organizaci velmi výhodné podmínky, pro část skautů bylo spojení s pionýry (byť jen na úrovni jakéhosi společného „parlamentu“) stále nepřekonatelné a od Junáka se v reakci na to odštěpila nezávislá organizace Skaut ABS.

Český skauting z krize nakonec podle pamětníka vyšel vítězně (počet členů od roku 2000 zase roste) a v současnosti nabízí cennou alternativu k online virtuálnímu životu, založenou na vztazích, kamarádství, svobodě, tvořivosti, zodpovědnosti a kontaktu s přírodou. Považuje ho za jednu z nejúčinnějších možností, jak čelit výzvám, které přinese budoucnost – včetně těch souvisejících s klimatem.

Jiří Zajíc vedle svých aktivit ve Skautu a vysokých funkcí, které v organizaci zastával, po roce 1990 založil a vedl redakci náboženského života v Československém rozhlase, řídil Kancelář České rady dětí a mládeže, byl členem Rady České televize a analytikem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, pracoval pro ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v Národním institutu dětí a mládeže a Národním institutu pro další vzdělávání. Věnoval se také pedagogické činnosti a je autorem řady knih.