Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zajíc (* 1939)

• narozen 17. prosince 1939 v Plzni

• v květnu 1945 vítal americké vojáky směřující na Plzeň

• v červnu 1953 se stal svědkem plzeňského povstání

• v roce 1963 úspěšně zakončil studium na fakultě strojní v Plzni

• v roce 1964 sloužil povinnou vojenskou službu jako obsluha jaderných zbraní

• 21. srpna 1968 se zúčastnil protestních a podpisových akcí odsuzujících invazi vojsk Varšavské smlouvy

• po roce 1968 mu hrozilo kvůli názorům vyloučení ze školství

• ve školství se udržel a posléze se stal zástupcem ředitele

Vladimír Zajíc žil až do roku 1989 téměř celý život ve dvou diktaturách. Nejdříve prožil část dětství pod protektorátní vládou ovládanou z Berlína a posléze podstatnou část svého života pod vlivem československé komunistické strany podřízené Moskvě. Netrvalo tudíž dlouho a začal se potýkat s morálními otázkami, kdy musel sloužit komunistickému režimu, který se mu příčil. Ovšem tenkrát ani nemohl vědět, jaké je to žít ve svobodném a demokratickém režimu, jaký znali jeho rodiče z období první republiky. Až po čase tedy mohl naplno poznat, co otec myslel následujícími slovy, kterými chlácholil maminku krátce po měnové reformě v roce 1953, kdy přišli o veškeré úspory: „Když bychom přišli jenom o peníze, měli bychom krásný život.“

Pojď rychle. Američané jedou!

Vladimír Zajíc se narodil 17. prosince 1939 v Plzni do neklidné doby prvních měsíců druhé světové války. Své nejranější vzpomínky na dětství má tak především spojené s nálety spojeneckých bombardérů na město. „Vzpomínám si, jak mě rodiče v noci probudili a snesli mě do dolů do krytu. Tam to bylo nepříjemné. Jako dítě jsem se dokonce bál, protože někteří lidi si nasazovali plynové masky a vypadali tak zrůdně.“ Tehdy totiž bydleli v ulici Mánesova, která je dodnes poblíž objektu plzeňské Škodovky, tedy primárního terče amerických a britských bombardérů v průběhu druhé světové války.

Časté nálety tak představovaly reálné nebezpečí. Ostatně během bombardování Plzeňska spojeneckými letouny zahynuly dle dochovaných svědectví až stovky civilních obyvatel. Rodina Zajícových se tak rozhodla, že mladý Vladimír odjede z města do bezpečí na venkov. Od roku 1944 přebýval u příbuzných v Chocenicích, které leží pouze několik kilometrů jižně od západočeské metropole. O necelý rok později již však krajinou proudily zástupy dlouho očekávané americké armády. „Najednou mi paní Ornstová povídá: ‚Vláďo, pojď rychle. Američané jedou! Už jsou někde v Kotousově‘,“ vypráví. „Bylo zajímavé, jak ta armáda byla obrovská. Množství tanků a vozidel. Slyšeli jsme takový hluk z dálky, ale nebylo zjistitelné, odkud to jde.“

Odkud zvuky motorů zní, posléze objevil. S rodinnou známou, paní Ornstovou, vyrazil do nedalekých Kotousov, přes které již projížděla americká armáda na Plzeň. „Bylo to auto za autem. Potom tam byly zvláštní tanky, které mě překvapily, protože neměly pásy, ale gumová kola. Všechno nahoře jako tank. Kupole, hlaveň děla, ale mělo to gumová kola, takže to nejelo takovým skřípavým zvukem, na který jsem byl zvyklý, když Němci jezdili po Klatovské třídě s tanky,“ vzpomíná na netradiční vozidla.

Hned jak padla brána, ozvaly se tři dávky ze samopalu

S americkým osvobozením se tak mladý Vladimír vrátil zpátky do rodné Plzně. Nastoupil na základní školu a na rozdíl od období války prožíval ničím nerušené dětství. Jenže v únoru 1948 se moci chopili komunisté a ti museli řešit obtížný úkol: Jak implementovat marxismus-leninismus do společnosti a hospodářství, ale zároveň nalézt řešení z hluboké ekonomické krize? Odpovědí se měla stát měnová reforma, jejíž provedení bylo naplánováno k prvnímu červnu 1953. Veřejnost ovšem o ničem nevěděla a byla opakovaně utvrzována, že zvěsti o reformě jsou vymyšlené. Když však prvního června skutečně reforma vešla v platnost společně s jejími nevýhodnými kurzy směny, staly se peníze a úspory téměř bezcenné. Stát de facto okradl vlastní občany. „Přišel jsem do školy a tam byla taková atmosféra, že někteří kluci tam po sobě házeli peníze,“ vzpomíná Vladimír Zajíc. V mnohých městech tak propukla silná nevole vůči rozhodnutí. Nejhlasitější protesty se odehrály do té doby v klidné Plzni.  

Vladimír Zajíc však neměl tušení, k čemu se ve městě schyluje. Když se vracel ze školy, zavítal ještě do závodní jídelny Škodových závodů, kam chodíval na obědy. „Přišel jsem a žasnu. Vždy to byla plná jídelna. Lidi si tam nabírali polévku z mís a chodil tam obsluhující personál, který tam roznášel obědy, ale tam ani noha. Úplně prázdno, ticho,“ popisuje. „Netušil jsem vůbec, oč jde. Byli jsme úplně bez informací,“ krátce nato dodává.

Chybějící strávníci, škodováci z místních závodů, se totiž mezitím vzbouřili vůči měnové reformě. Důvod byl prostý. Výplata byla úmyslně vyplacena pár dní před reformou, čímž byla znehodnocena. Dělníci se tak rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou, čehož se stal mladý Vladimír svědkem, když byl na cestě z jídelny domů. „Najednou se ozvala hrozná rána. Přes tratě z Borské ulice jsem u Centrogaráží viděl, kde je čtvrtá brána, jak tam celá ta brána, vrata, padla na zem. Zvířil se prach. Zvedlo se mračno prachu. Ozval se řev lidí a hrnul se dav ven z té Škodovky směrem k Centrogarážím a na všechny strany. Viděl jsem, jak se ženou Hálkovou ulicí přes tratě. A do toho, jak hned padla ta brána, se ozvaly tři dávky ze samopalu,“ vzpomíná na vypjatou situaci. Dle dálnopisu z 1. června 1953 adresovanému Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa od její krajské organizace (SOA v Plzni, KV KSČ Plzeň, kart. 449, i. č. 3400, dálnopis č. 314 ÚV KSČ) dav zamčenou bránu vyvrátil a přemohl šestičlennou stráž, která se skutečně bránila střelbou. Protestující následně postupovali hlouběji do města. Později k místu události dorazila jednotka Lidových milic v počtu 70 mužů, která musela být v průběhu zásahu posílena o dalších 100 milicionářů. Teprve potom dokázali udržet bránu a přilehlé ulice pod svojí kontrolou. Na místě bylo postřeleno 14 lidí, z toho 5 těžce (SOA v Plzni, KV KSČ Plzeň, kart. 449, i. č. 3400, zpráva o situaci, která vznikla z usnesení strany a vlády – hodnocení oddělením LM z 8. 6. 1953; tamtéž, kart. 29, i. č. 100, zápis ze zasedání pléna KV KSČ, 2. 6. 1953).

V době, kdy již byla Plzeň ve víru povstání, dorazil Vladimír Zajíc bezpečně domů. Společně s protikomunistickou nevolí se však aktivizovaly taktéž osoby, které naopak byly stoupenci režimu. Zatímco tedy první skupina obsadila radnici, kde okny vyhodila busty Gottwalda, Stalina a nahradila je portrétem Edvarda Beneše a na dnešním Masarykově náměstí opětovně vztyčila sochu prvního československého prezidenta, nepočetná druhá skupina se vydala demonstrativně ukázat sílu až v době, kdy již do města dorazily ozbrojené složky Pohraniční stráže, Československé lidové armády, Lidových milicí a Státní bezpečnosti. „Bylo tenkrát docela teplo, tak jsme měli otevřená okna a slyšeli jsme zpěv. Tam šla taková skupina. Ani sto jich snad nebylo. Šli Tylovou ulicí směrem k Práci [křižovatka v Plzni]. Zpívali nějakou Píseň práce nebo Internacionálu. A to byli komunisté. Bydleli jsme v přízemí, tak jsme se na ně dívali – a ti šli strhnout sochu Masaryka,“ vzpomíná pamětník. Obdobně pro Paměť národa vzpomínal na komunistický průvod taktéž známý plzeňský architekt Jan Soukup.

Uvědomil jsem si, jaký jsem vazal východního bloku

Represe komunistického režimu vůči organizátorům a účastníkům povstání se rodiny Zajícových nedotkla, pouze přišla o všechny peníze, které jejich otec dokázal našetřit. Vladimír Zajíc posléze vystudoval střední průmyslovou školu strojní a v roce 1963 úspěšně složil státní závěrečné zkoušky na fakultě strojní v Plzni z oboru parní turbíny pro jaderné elektrárny. V té době jej ještě čekala, jako většinu dospívající mužské populace, povinná základní vojenská služba. „Nesebralo mě to fyzicky, ale psychicky,“ vypráví stručně na úvod.

Nastoupil k tajnému útvaru v Hranicích na Moravě k obsluze jaderných raket. K raketám se ale nikdy nedostal, ty měli na starost sovětští vojáci. Všudypřítomná propaganda a nesmyslné jednání Sovětů zanechalo hluboký dopad v jeho smýšlení. „Měl jsem zoufalý pocit, že sloužím něčemu, což mě úplně deptalo, že sloužím atomovým zbraním, které byly naprosto v režii Ruska,“ vypráví a posléze dodává: „Vojenská služba mě úplně zlomila. Uvědomil jsem si, jaký jsem vazal východního bloku.“ Mimo frustrace měla vojna pro Vladimíra Zajíce ještě jeden negativní důsledek. Kvůli službě v utajeném zařízení nesměl na čtyři roky vycestovat na Západ.

Jsou to vymyšlené věci. U nás je úplný klid a pohoda

Poprvé tak nakoukl za západní hranice Československa až v létě 1968, tedy v době politického, společenského a hospodářského uvolnění tehdejšího režimu, jež později vešlo do historie jako pražské jaro. V době, kdy se pak schylovalo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa pod taktovkou Moskvy, která měla obrodný proces zastavit, byl zrovna s manželkou Věrou Zajícovou v Itálii. „Když jsme byli v San Marinu, tak jsem u jedné trafiky viděl, jak měli ty časopisy vystavené, a koukám. Byla tam napůl fotografie a napůl kresba Václavského náměstí. ‚Vždyť je to Václavské náměstí. Co to tady mají?‘ A po něm jezdily ruské tanky, jako namalované. A ještě jsem povídal své ženě: ‚Hele, jak ti naši komunisti říkají, že ta západní propaganda, že to jsou vymyšlené věci. U nás je úplný klid a pohoda a tady malují ruské tanky na Václavské náměstí‘,“ vypráví, jak se tenkrát velice zmýlil. 

Do Československa se vrátili pouhé dva dny před osudným 21. srpnem. A jelikož společně s manželkou byli oba učitelé, rozhodli se strávit posledních pár dní volna na Šumavě. „Najednou nás v noci tchyně budí: ‚Už jsou tady Rusové!‘ Já jsem říkal: ‚Kde jsou?‘ Vůbec jsem to nechápal,“ vzpomíná na moment, který jej jako většinu obyvatel Československa velmi zaskočil. Málokdo totiž tehdy věřil, že po „úspěšném“ jednání v Čierné nad Tisou se Kreml přikloní k užití násilí.

Vladimír Zajíc se tedy téměř okamžitě po zjištění, že přes hranice přejely první okupační jednotky, rozhodl, že vyrazí nazpět do Plzně. V polovině cesty jej zastihla invazní armáda. „Najednou proti mně vyjely jejich ZILy naložený jeřáby, buldozery a všechno jelo proti mně. Tak jsem se jim vyhýbal a přijel jsem do Plzně již na druhé straně té fronty. Vyjížděl jsem ještě ze svobodné země a tady už jsem byl…“ Téhož dne se zúčastnil demonstrací v západočeské metropoli a podpisových akcí. Jak ale dodává: „Nemělo to vůbec nejmenší vliv.“

Zahájili proti mně kampaň

Hlavním důsledkem invaze vojsk Varšavské smlouvy byl nástup tzv. normalizace, tedy návrat ke starým pořádkům. Komunistická strana byla zcela obměněna a byli z ní vyhozeni nepohodlní členové. Stejný postup se týkal také školství, kde měli zůstat pouze loajální a spolehliví vyučující. Tenkrát byl Vladimír Zajíc zaměstnán jako učitel na střední průmyslové škole, a tak se ani jemu vnitřní prověrka nevyhnula. Problémem se však jevilo, že se svými názory příliš netajil. „Bylo vyměněno vedení školy za to progresivní, komunistické. A ti, když se to dozvěděli, zahájili proti mně kampaň,“ vysvětluje.

Práce ve školství se mu však líbila, a tudíž o ni nechtěl přijít. Proto se naučil na zkoušky z dějin komunistických stran v Československu a v Sovětském svazu. „Nepracuješ ideologicky,“ byla jednoduchá odpověď jednoho z členů komise na otázku, proč neuspěl, přestože odpovídal správně. „Nakonec jsem to však ustál. Ale měl jsem životní štěstí. Pak se změnil ředitel, nějaký pan Lokajíček, který i přes takové věci dokázal vzdorovat a nechal si mě tam,“ vysvětluje. Dokonce se Vladimír Zajíc později stal i zástupcem ředitele, přestože odmítal vstoupit do komunistické strany. V milovaném školství tak mohl setrvat až do důchodu.

Všichni jsme čekali, že k tomu musí dojít

Počátkem druhé poloviny osmdesátých let bylo čím dál viditelnější, že síla Moskvy udržet svůj vliv nad svými vazaly ve východním bloku slábne. Když tedy padl komunistický režim v sousedním Polsku a Maďarsku, bylo pouze otázkou času, kdy se tento proces přeleje do dalších zemí. „Všichni jsme čekali, že k tomu musí dojít, když ostatní státy byly už svobodné a my byli stále závislí na Rusku,“ vzpomíná na onu dobu. Když však 17. listopadu byl na Národní třídě násilně potlačen studentský protest a v průběhu následujícího týdne nabíraly události na spádu, žil po celou dobu v nevědomí, co se vlastně odehrává za okny brněnského hotelu, kde byl zrovna ubytován v průběhu jednoho z mnohých školení, kterých se zúčastnil. „Byl jsem odříznutý od světa. Teprve ve středu v poledne [23. listopadu] jsem se dozvěděl, že se něco děje. Když jsem šel ze školy do hotelu, tak jsem viděl u výkladní skříně spoustu lidí a tam měli vyvěšenou Lidovou demokracii, která již o tom psala,“ vzpomíná na překvapení, když se dozvěděl, co se mezitím odehrálo. Když se vrátil domů, byla Plzeň již ve víru sametové revoluce, která vyústila v pád komunistické vlády. Vpravdě se jednalo o příjemný dárek k jeho padesátým narozeninám.

Vladimír Zajíc v roce 2022 stále žije ve svém rodném městě v Plzni. I po získání vytoužené svobody sleduje dění okolo sebe. Když tedy závěrem poutavého vyprávění byla položena otázka na názor ohledně současné situace na Ukrajině, kde Ruská federace v době natáčení vedla již několik měsíců ofenzivní válku, měl v této otázce zcela jasno: „Když nějaký stát, který je pod vlivem Ruska, se chce trošku uvolnit, tak dopadne jako my tenkrát [21. srpna 1968] nebo jako Ukrajina teď.“