Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Zakopal (* 1931)

• narodil se 27. července 1931 v Prostějově

• vyrůstal v Holešově

• po studiích na gymnáziu absolvoval veterinární lékařství v Brně

• tři roky strávil praxí v Boru u Tachova v pohraničí

• až do roku 1970 pracoval jako okresní veterinář ve Zlíně

• s rodinou žili v rodinném domku v Malenovicích, kde vychoval tři děti

• po prověrkách roku 1970 byl pracovně degradován

• posledních deset let žije v Holešově, kde se podruhé oženil

Veterinární praxí naplnil Antonín Zakopal celý svůj profesní život. Od roku 1970 ale mohl pracovat jen jako kontrolor kvality masa na jatkách. Pracovní degradace se v době normalizace stala rozšířeným trestem za svobodné vyjádření nesouhlasu například s intervencí Sovětů 21. srpna 1968.

Antonín Zakopal  (*1931) vyrostl v rodinné vilce v Sušilově ulici, kterou po příchodu do Holešova postavil jeho otec, ředitel tamější Občanské záložny. Maminka Ludmila (rozená Geryková) zprvu zůstávala v domácnosti, později pracovala jako úřednice Spořitelny. Antonín vyrůstal společně s bratrem Miroslavem.

 „Byl jsem ve Skautu už před válkou, protože mě skautství bavilo a měl jsem kamarády, kteří se mnou skautovali. Když mi bylo šest roků, pochodovali jsme v prvomájovém průvodu,“ vypráví na úvod Antonín. Tradice skautingu sahá v Holešově až do roku 1919, kdy bylo z iniciativy gymnaziálního profesora Rudolfa Jadrníčka a díky pomoci členů Klubu českých turistů založeno první středisko. S Holešovem je také spjat osud Rudolfa Plajnera, který zde od roku 1929 působil jako profesor na gymnáziu, zapojil se do protinacistického odboje a roku 1939 byl po smrti A. B. Svojsíka jmenován náčelníkem Junáka. Tři dny poté vstoupily německé vojenské jednotky na území okleštěného Československa a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. „Otec měl Občanskou záložnu na náměstí, a tak jsme se od něj z okna dívali, jak přijeli Němci a zastavili u kostela. Promenovali se po náměstí a co viděli, všechno snědli. Všechno vykoupili, protože u nás byl tehdy ještě všeho dostatek,“ vzpomíná na 15. březen 1939 Antonín.

Druhá světová válka se rodiny nijak citelně nedotkla. Ačkoliv Antonínův otec finančně podporoval prostřednictvím kamaráda partyzánské hnutí, nikdy se nedostal na seznam gestapa jako podezřelá nebo nežádoucí osoba.

Konec války prožili Zakopalovi tak jako většina holešovských občanů v úkrytu, když 5. května přišlo nečekané bombardování rumunského letectva. „První pak přišli českoslovenští vojáci. To byly jednotky z Podkarpatské Rusi a pak Rusové. Vítali jsme je, už jsme se těšili na osvobození. A hned v pětačtyřicátém roce jsme obnovili skauting,“ říká Antonín. Poté, co absolvoval rádcovské zkoušky během prvního tábora na Lukově, vedl až do roku 1950, kdy byla činnost Junáku znovu zastavena, svůj skautský oddíl. Účastnil se táborů na Ráztoce nedaleko Rusavy nebo puťáků v Tatrách.
 

Nemohl jsem studovat nic jiného než zemědělství

Když během studií na holešovském gymnáziu přemýšlel Antonín o svém budoucím směřování, lákalo ho studium práv nebo práce v exportním oddělení Baťových závodů, v Exiku ve Zlíně. Po válce ale mnoho ze snů ztroskotalo. Po třech letech nabralo Československo směr, který - jak se zpětně zdá - předurčilo už přijetí tzv. Košického vládního programu. V únoru 1948 si pak převzetí moci prostřednictvím puče komunisté vynutili definitivně. Pro Antonínova otce to znamenalo hlavně vyhazov ze zaměstnání v rámci celého okresu. Špatný kádrový profil pak u Antonína způsobil, že se jen s velkými obtížemi dostal na veterinární školu do Brna. „Maturoval jsem roku 1950 jako nejlepší student třídy, ale nemohl jsem studovat nic jiného než zemědělství. Díky tomu, že máti podplatila slivovicí předsedu KSČ v naší ulici, jsem mohl studovat. Jinak to tehdy nešlo,“ vysvětluje.

Praxi po absolvování pak strávil v pohraničí na Tachovsku. Zde se staral o dobytek na statcích po vysídleném německém obyvatelstvu a pečoval například i o psy pohraničníků. Na tuto dobu nevzpomíná zrovna nejraději. Blízkost hranice, která znamenala smrt pro mnoho lidí, když se snažili opustit nesvobodnou zemi, působila tísnivě. „Když jsem v noci musel jet k případu, pohraničníci, když člověk nezastavil, tak hned stříleli. Výhodou bylo, že tam byly neposkvrněné řeky. Takový rybolov jsem pak už nikdy nezažil. Ale jinak to byla bída. Přišli tam čeští dosídlenci a společnost to byla různorodá. Šla tam i spousta lidí, co se potřebovali ztratit.“

Po třech letech se mu podařilo změnit místo a přestěhoval se do Zlína, tehdy Gottwaldova. Působil pak nejprve jako krajský a později okresní veterinář. Kvůli svým veřejným prohlášením, kterými se vymezoval vůči srpnové intervenci roku 1968, byl v době prověrek roku 1970 pracovně degradován. Až do odchodu do důchodu pak zastával podřadné místo veterinární kontroly na jatkách.

Díky dědictví po matčině strýci, který před válkou emigroval do Ameriky, ale mohl cestovat po Evropě. Nechyběly mu nedostatkové valuty, jelikož dědictví obnášelo 24000 dolarů. S karavanem a rodinou pak projeli Německo, Rakousko, Itálii a Španělsko. Na otázku, zda někdy neuvažoval o emigraci, odpovídá: „Nechtěl jsem, i když jsem tu možnost měl. Když přijel strýc v šestačtyřicátém roce, tak říkal, že tady bude komunismus. Chtěl mě nechat vystudovat v Americe. Otec na to říkal: ‚Tady nikdy komunisté nevyhrají.‘ Za dva roky se to stalo a už to bylo všechno špatné. Udělal jsem chybu, že jsem tehdy do té Ameriky nešel, ale držel mě ten Skaut a kamarádství. Ale byla to životní chyba,“ myslí si pamětník.  

Dožil jsem se svobody

„Roku 1989 jsem byl šťastný, když začala první shromáždění ve Zlíně. Přijel Hanzelka a Zikmund. Bylo tam moře lidí. A ti šéfové na národních výborech všichni vyletěli. To byla dobrá věc. Dožil jsem se svobody a mám z toho radost. Účastnil jsem se všech mítinků, každý večer. Ti, kteří tam vystupovali, byli lidé, kteří byli komunisty degradovaní, lidé, kteří měli rozum. To mi imponovalo, protože ti, se kterými jsem musel přicházet do styku za komunismu, to byli vesměs lidé, kteří neměli většinou ani maturitu, neměli vzdělání, jen ty hvězdy měli na klopách,“ vyslovuje se pamětník k době sametové revoluce a své vyprávění uzavírá slovy: „Odkaz roku 1989 se určitě naplnil, protože máme demokracii. A to je důležitá věc. Bohužel komunisté zůstali. Ti se měli zakázat, protože komunisti a fašisti do demokracie nepatří. Ti mají jako program vždycky diktaturu. Bohužel je máme ještě pořád v parlamentu. Ale u nás v Holešově jich je už málo. Tady vedou Lidovci a dělají to dobře, protože vidím, že město kvete. Všechno se u nás změnilo k lepšímu. Ty nesmysly, které komunisti zaváděli, jsou už všechny pryč,“ věří Antonín.