Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Žalud (* 1932  †︎ 2023)

• narozen 22. února 1932 v Přerově

• vyučil se zedníkem a roku 1952 maturoval na Střední průmyslové škole stavební v Prostějově

• vystudoval architekturu na VUT v Brně

• působil mimo jiné jako učitel odborných předmětů, vedoucí odboru územního plánování a jako hlavní architekt v Novém Jičíně

• během zaměstnání si doplňoval vzdělání

• v době pražského jara založil v Novém Jičíně KAN a obnovil skautský oddíl

• od roku 1970 byl sledován StB, kterou byl veden jako nepřátelská osoba NO3

• během normalizace byl z ideologických důvodů profesně omezován

• v době sametové revoluce působil v přerovském OF jako jeho mluvčí

• jako poslanec OF a později ODS působil ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění až do prosince 1992

• jako oldskaut působí ve Svazu skautů a skautek ČR (SSS ČR)

• roku 2012 získal Čtvrté orlí pero, nejvyšší vyznamenání SSS ČR

• zemřel 14. listopadu 2023

Nositelem skautských zásad je Stanislav Žalud (*1932), přezdívkou Scamp, již od doby před druhou světovou válkou. Život v Junáku prožil  během jeho krátkých obnov po válce, v době pražského jara a nejdéle pak po roce 1989 už jako oldskaut. Ve skautském manželství se svou ženou Věrou, rozenou Hůlovou, prožil velkou část života a skautingu se věnovaly i jeho děti. Kvůli skautským zásadám a postojům, které dnes ve svobodné době považujeme za ctnosti, se ale, coby jejich nositel, v čase komunistické totality ocital spíše v nesnázích. Za celoživotní vytrvalost a věrnost skautským a obecně platným hodnotám jako je pravda, spravedlnost a právo na svobodný život získal roku 2012 u příležitosti svého jubilea vyznamenání Čtvrté orlí pero.

Stanislav vyrůstal v rodině učitele hudby a zpěvu a ředitele kůru v jedné osobě. Domů do bytu ve Smetanově ulici, kde stál i městský úřad, soud a věznice, docházely děti – často i ze židovských obchodnických rodin – které se u otce učily hře na hudební nástroj. I malý Stanislav se stal po vzoru otce na čas „multiinstrumentalistou“. Nakonec našel největší zalíbení ve hře na kytaru. S nástupem do první třídy začal navštěvovat skautský oddíl, kam podle jeho slov chodili i všichni jeho tehdejší kamarádi. Ve chvíli, kdy už měli s plně naloženým autem vyrazit na svůj první tábor, ale přišel představitel přerovského gestapa a oznámil jim, že se akce ruší. Zklamání bylo velké. Chlapci se po likvidaci Junáka ale scházeli dál a skautské odznaky vyměnili za barevné špendlíky.

Německá okupace v době protektorátu s sebou přinesla tíseň. Udavačství přivedlo do neštěstí nejednu rodinu a zásadně vstupovalo do lidských osudů a vztahů. „Jeden z kolaborantů bydlel vedle a vyrazil mi zub, když jsem mu řekl, že je u Němců. Naproti bylo kino Sport a tam paní Kuspišová a ta byla kolaborantka, i její manžel a celá rodina. Ti všichni udávali a to jsme věděli. Samozřejmě jsme byli nabádáni, abychom si na ně dávali pozor a současně abychom si pamatovali všechno, co dělají. To aby, až bude konec války, jen tak nezmizeli,“ říká Stanislav. Udáním z doby protektorátu byl poznamenán i životní příběh matky Stanislavovy budoucí ženy, se kterou se seznámil během poválečného skautování. Ta kvůli udání, že poslouchá zahraniční rozhlas, skončila v kárném táboře. Zahraniční rozhlas se poslouchal i doma u Žaludových a za skříň se schovávala mapa, na které se zaznamenával pohyb armád a s dychtivostí sledoval vývoj světového konfliktu.

Letadla a bomby

20. listopadu 1944 prožili obyvatelé Přerova bombardování. Stanislavova rodina ho přečkala v bezpečí sklepa. Zkáza, která zasáhla část města u Bečvy, si vyžádala 13 lidských obětí. K náletům za války pak Stanislav připojuje osobní vzpomínku: „Protože tenkrát bylo všechno na lístky a bylo toho málo, měli jsme známou mlékařku v Čekyni. K ní jsem chodil celou dobu války každý den pěšky, protože kolo jsem tehdy ještě neměl, pro mléko. (...) Ke konci války přilítávala taková letadla, kterým se říkalo kotláři. Tam jsem jednou zažil, když jsem jel domů, jak kotláři zastavili vlak. Jak to oblétli, strojvůdce už brzdil, vyskočil a oni to rozstříleli. Když letadlo nalétávalo, tak jsme se dívali, a když střílelo, tak jsme se schovali.“ Jiné dobrodružství pak vypráví v souvislosti s nevybuchlými pumami, které dopadly na dnes již neexistující starý židovský hřbitov ve vnitrobloku sousední Wurmovy ulice. „Ke konci války kromě kotlářů lítali i hloubkoví letci a shazovali menší pumy. Tenkrát spadla vedle jedna taková puma přímo do komína a dvě nebo tři bomby přímo na židovský hřbitov a nevybuchly. U pana učitele Güntera a u Kotasů vybuchly. Druhý den jsme se tam šli podívat a našli na hřbitově jednu  bombu. Byla malá, tak do aktovky. Tak jsme ji vzali a šli to zanést na úřad, kde byla také v přízemí četnická stanice. Zaklepali jsme a dali to na stůl a v tu chvíli všichni četníci vyskákali z okna ven a z ulice na nás řvali, ať to okamžitě zaneseme zpátky,“ líčí pamětník.

Přerovské povstání, kdy na prvním místě v zemi propukl 1. května 1945 otevřený odpor obyvatel města proti okupantům, pak proběhlo téměř pod okny jejich bytu. Před budovou úřadu se v ranních hodinách 1. května 1945 na základě falešné zprávy zmobilizovaly desítky obyvatel města. Objevily se i československé vlajky. Povstání ovšem nevedlo k rychlému vítězství. Došlo na několikahodinové ozbrojené střety na několika místech ve městě. „Za objektem úřadu byla v budově gymnázia kasárna. Slyšeli jsme střelbu, tak jsme byli všichni zalezlí,“ říká k tomu pamětník.  V posledních dnech druhé světové války padlo v Přerově za oběť 30 lidí z řad povstalců a přibližně stejný počet se vyšplhal i na německé straně. 

Pochopil jsem, že třídění lidí bude ještě jiné než za války

Víc než dramatické události spojené s osvobozením ale Stanislava pochopitelně ve třinácti letech zajímala obnova skautského oddílu. Shánělo se uschované vybavení klubovny, jejíž místo se dlouho měnilo. Středisko se rozrostlo a v roce 1946 na 1. máje „šli skauti v šestistupech celou šířkou ulice. Nekonečné množství lidí...,“ vzpomíná Stanislav. V této době také získal svou přezdívku Scamp, rošťák. Složil odborky a vůdcovské zkoušky a vedl třetí oddíl vlčat. Postupem času, jak dospíval, si začínal uvědomovat, že změny v politickém směřování státu dosáhnou ke každému z jeho obyvatel.  Pochopil, že „třídění lidí bude ještě jiné, než za války.“  

Prvním velkým zklamáním se pro něj stala likvidace Junáka a zrada lidí, kteří se skautských zásad vzdali. Druhým pak způsob přidělování umístěnek na vysoké školy převážně podle zásluh rodičů a jejich oddanosti KSČ. Jelikož Stanislavův otec měl svobodné povolání, a jako jediného zaměstnavatele mohl uvést farní úřad, kde hrával na varhany, objevilo se v kádrových materiálech směřujících na VUT v Brně razítko se sv. Vavřincem, které vyvolalo u vedení školy, která umístěnku vyřizovala, zděšení. Pokus o přijetí třídního premianta průmyslové školy v Prostějově by skončil nezdarem, kdyby se sám nevydal na okresní kádrové oddělení, kde shodou okolností seděl otec jeho spolužáka z obecné školy. „Ztropil jsem scénu, že takhle tenhle režim nikdy nebudu podporovat a zanechalo to dojem. (...) Byl jsem tak naštvanej, že tímhle tlakem jsem se dostal na vysokou školu a už jsem pak neměl žádné problémy.“

Během studia architektury se podílel na založení tradice tzv. beánií, tj. slavnosti přijímání prváků mezi studenty. Později se stal i amatérským divadelníkem a v autorském kuse, který spolu s přáteli uváděli, nešetřili politickými narážkami. Společně s kamarádem iniciovali i studentskou výzvu žádající reformu vysokoškolského studia a osobně ji doručili na Ústřední výbor KSČ v Praze.

Po absolutoriu a promování inženýrem architektem ale brzy pochopil, že bez členství ve straně bude jeho profesní kariéra vždy narážet na určité limity. Objevila se možnost získat místo přímo na fakultě a působit jako asistent, ale podmínkou bylo právě členství v KSČ. „To pro mě bylo nepřijatelné. Řekl jsem jim, že jsem myslel, že mě chtějí, protože jsem dobrý. I tak jsem to pak obrečel..,“  přiznává pamětník. Nakonec se podařilo proděkanovi Drahoňovskému vyjednat  mu místo učitele odborných předmětů na Střední  průmyslové škole stavební v Lipníku nad Bečvou.

Rovnováha v době bolševického režimu

První roky svého učitelování žil s manželkou a dětmi v Přerově a za prací dojížděl. Byt v Lipníku nad Bečvou se podařilo získat až krátce předtím, než ze školy odešel. To už měl za sebou s odstupem až humornou eskapádu u prověrkové komise, které předsedali školník, švadlena, svazák a komunistický funkcionář. „Měli moje materiály a to razítko s Vavřincem a věděli, že jsem křesťan, tak začali z tohohle hlediska. Tak jsem se tam s nima hádal. Byl jsem trochu nafučenej, tak jsem se školníkem diskutoval o tom, že co on chce mluvit o papeži... To je samozřejmě uráželo a mě zase to, co říkali oni... Takže mě neprověřili,“ směje se pamětník. Dohrou, která se stala pro Stanislava satisfakcí, bylo následné neprověření samotných členů komise, o kterém se za nějaký čas dozvěděl, a také zrušení verdiktu nad ním samým. Zásahem zástupce ředitele školy byla totiž na patřičných místech v OV KSČ komise „dekonspirována“ a  odpovědným lidem bylo vytčeno, jak je možné, že členy učitelského sboru mohli prověřovat tak nekompetentní lidé. „Rovnováha je na světě i za bolševického režimu, ale jen někdy,“  dodává k tomu pamětník.

Další roky pak přinesly místy naději, ale brzy také odhalily, jak moc systému vadili lidé, kteří usilovali o vnitřní svobodu a návrat demokracie, a kam až byl aparát moci schopen zajít.

Nikdy ti nezapomeneme, jak jsme ti ublížili

Stanislav se později stal ostnem ve svědomí lidí, kteří byli odpovědní za jeho profesní konec v Novém Jičíně nebo obecně omezovali jeho postup a možnosti a veřejně ho zostouzeli. „Ten pocit jsem zažil v Přerově obecně po roce 1989. Potkávali mě lidi, kteří byli vždycky spřažení s režimem, a dívali se na mne škaredě, i když jsem se na ně měl škaredě dívat já. Pak jsem to pochopil, když jsem byl jednou v Novém Jičíně. Nikdy jsem nikomu z nich nic nevyčetl, ale když mě potkali, tak byli naštvaní, [jakoby říkali]: ‚Nikdy ti nezapomeneme, jak jsme ti ublížili,‘“ vysvětluje Stanislav.

Téměř přímo úměrně k postupnému tání politické situace v Československu stoupala i naděje Stanislavova kariérního růstu a možnost  se své profesi naplno věnovat. V Novém Jičíně nastoupil na místo vedoucího investičního oddělení v podniku Pal a později dokonce působil jako hlavní okresní architekt. Společně se společenskou oblevou, díky které se stal například teprve tehdy členem Svazu architektů, jehož členství mu bylo dříve upíráno, ale probíhala i zostřená pozornost ze strany orgánů státní moci. Pražské jaro bylo příliš krátké, sotva založený Klub angažovaných nestraníků (KAN) byl brzy rozpuštěn a vlna emigrací odnesla i Stanislavova přítele, profesora Geryka, se kterým KAN zakládal. „Ve chvíli, kdy došlo k vpádu vojsk, to celé zamrzlo, (...) protože se všichni báli jeden druhého,“ vysvětluje pamětník. Situace došla až tak daleko, že lidé z jeho okolí hledali dětinské výmluvy, jak se zachránit před svým vlastním sestupem, který jim kvůli známosti se Stanislavem začal hrozit. „Komunisté dostávali moji fotku, aby mne na ulici poznali. Mnou strašili lidi a vymýšleli všechno možný. Syna mi vyhodili ze školy,“ dodává.

Stal se nepohodlnou osobou a v tisku začal být označován za nebezpečného revizionistu. Zanedlouho poté, co se normalizace rozjela na plné obrátky a došlo k čistkám v KSČ, kdy funkce z doby pražského jara bylo třeba předat zodpovědným a prověřeným, přišla roku 1971 Stanislavovi výpověď. Její důvody byly shrnuty do tří bodů: předchozí činnost v tehdy již znovu zakázaném Junáku, protispolečenská činnost a revizionizmus. Ve spolupráci s pražským pondnikem SUPRMO, který zakoupil ve městě objekt, totiž založil v Novém Jičíně ateliér pro památkové stavby. V souvislosti s jeho činností pak usiloval OV KSČ o pamětníkovo propuštění, kterého dosáhl i přes silný odpor ústavu a nesouhlas Stanislavova nadřízeného - architekta Vohrny, který se snažil obhájit pamětníkův přínos pro podnik a jeho nepostradatelnost. Později se pak pamětník dozvěděl, pod jakým tlakem se jeho nadřízený ocitl. Bylo mu naznačeno, že pokud Stanislava nepropustí, může se stát odpovědným za jeho odstranění ve smyslu likvidace. Dle slov pamětníka: „Jestli ho nepropustí, tak v Novém Jičíně je každou chvilku někdo buď přejetej nebo utopenej, tak ať si vybere.“  

Odchodem z Nového Jičína se situace ovšem nijak nezlepšila. Stanislav měl velké problémy najít zaměstnání. V souvislosti se svým kádrovým posudkem, který s ním všude putoval, vyslovuje dokonce domněnku, že se jeho jméno ocitlo v tzv. Bílé knize - souboru dokumentů pro Moskvu z podzimu roku 1968 argumentujících pro srpnový zásah do Československa.

Pozornost se neupírala jen ke Stanislavově profesi. Už od dob vojenské služby po vysoké škole byl často šikanován nezvyklým počtem povolání k mimořádným vojenským cvičením. S rutinní samozřejmostí přicházela v době předpokládaných nebo probíhajících nepokojů buď v samotném Československu, nebo v okolních socialistických státech. Nakonec byl z rozkazu generála Ludvíka Svobody degradován z hodnosti poručíka na vojína. Po roce 1989 mu byla jeho hodnost stejnými lidmi vrácena a byl znovu povýšen.

Uklidnění poměrů přišlo až v 80. letech. Předtím se ho ještě StB pokusila v rámci tzv. akce Asanace vylákat do zahraničí. Pokus ale selhal. Provokaci s údajným dopisem od přítele ze zahraničí, kde ho vyzýval k vystěhování s příslibem zajištění zaměstnání, pamětník prohlédl.

Ostrov svobody

V osmdesátých letech žil Stanislav s rodinou zpět v Přerově. Během jedné cesty v rámci svého zaměstnání v Okresním výstavbovém bytovém družstvu (OVBD) byl vyslán na obhlídku budoucího staveniště.  Nedaleko jedné obce narazil na ruinu starého větrného mlýnu, který ho zaujal natolik, že se ho rozhodl získat. To se mu podařilo díky jeho odbornosti, která zaručila zachování vnějšího rázu památkové stavby. Dle úsudku jednoho jeho známého právníka malý pozemek, který k mlýnu náležel, nebyl řádně zanesen ve státním půdním fondu a nenáležel tedy nikomu, ani československému státu. Tento fakt pak vedl k dlouhé řadě nápadů a byl mnohokrát rozvíjen množstvím Stanislavových přátel, kterým poskytl útěchu, že se během návštěvy u něj nalézají na území dosud nepojmenovaného autonomního státu.

Konec osmdesátých let přinesl nejen určitou únavu totalitního systému, ale také tvůrčí svobodu. Stanislav se realizoval v několika zajímavých projektech. V řadě obcí okresu například vyprojektoval vícegenerační bytový dům a podílel se na vzniku architektonického ateliéru projektujícího stavby pro koně, chovatelské stanice, jízdárny, dostihové dráhy i spermatozoidní banku.
 

V prvních dnech sametové revoluce, která postupně přinesla skutečnou svobodu i mimo mlýn na Přerovsku, nezůstal stranou. Stal se jedním z prvních členů přerovského Občanského fóra, které bylo založeno 27. listopadu 1989. V jeho počátcích se stal členem lustrační komise, která prověřovala ředitele velkých podniků a jejich spolupráci se státní tajnou policií. Neutuchající zájem o svou osobu ze strany StB ve dnech revoluce ilustruje na následující příhodě: „Když jsem v Přerově odcházel z mítinku, tak za mnou až domů šli dva estébáci, nahlas o mně mluvili a říkali různé výhrůžky. Chtěli zřejmě, abych se otočil, aby nastal nějaký kontakt, k čemuž jsem jim nedal příležitost. A totéž i v Novém Jičíně. To nebyl jen pocit. Ze začátku provokovali a ani se nesnažili, abych nevěděl, že jdou za mnou. Odposlouchávali mne určitě pořád.“

Během voleb v roce 1990 byl pak za Občanské fórum delegován do federálního shromáždění. Ve vysoké politice vydržel coby poslanec ODS až do rozpadu republiky a poté působil jako náměstek ministra hospodářství. Stál u zrodu Unie svobody a spoluzaložil Českou komoru architektů.

Na otázku,  kdy v době sametové revoluce nebo po ní získal pocit, že už je to takzvaně „dobré“, odpovídá: „To se nestalo ani v polovině fungování federálního shromáždění. Ani tehdy ne. To naopak bylo daleko obnaženější, protože jsme měli víc informací díky hochům z komise vyšetřování 17. listopadu. Začalo se veřejně hovořit o tom, že i mezi poslanci jsou bývalí fízlové. (...) Věděli jsme, že to neskončilo, a ono to neskončilo dodneška. A vyrovnání se zločiny komunismu není žádné,“ domnívá se pamětník.  

Své vyprávění plné peripetií ale nekončí s pesimismem. Se zájmem sleduje aktivity spolku Milión chvilek pro demokracii a účastní se jejich veřejných mítinků, ačkoliv už není jinak politicky aktivní. Nárůst a hlasitost společenské odezvy a aktivismus občanů, kteří nezůstávají neteční k aktuální politické situaci a kauzám premiéra Andreje Babiše, ho naplňují určitou nadějí. Rozhovor uzavírá dvěma větami: „Nedejte se! A pamatujte, že slušně vychovaný člověk si nedovolí zestárnout.“