Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Žampach (* 1951)

• narozen 2. dubna 1951 v Praze

• po rozvodu rodičů na počátku 60. let žil na Šumavě

• absolvent Střední průmyslové školy dopravní v Plzni

• v letech 1971–2001 pracoval jako celník na hraničním přechodu ve Strážném

• popisuje práci na celnici v období totality a její proměnu po roce 1989

• popisuje život v pohraničním pásmu

• od počátku 70. let dobrovolný člen stráže CHKO Šumava

• člen několika česko-německých spolků usilujících o navázání ztracených tradic

Celé období komunistické totality patřily státní hraniční přechody k nejstřeženějším místům v Československu. Dušan Žampach přišel na nově zřízený hraniční přechod ve Strážném na Šumavě v roce jeho otevření, v roce 1971. Strávil tam prakticky celý svůj profesní život. Ve svém vyprávění vzpomíná na časy, kdy „kolem celnice byly dvě závory. Jedna byla u Strážného, což bylo 4 km nebo 3,5 km od celnice. To byla tzv. lehká závora, což byla hlaveň z tanku, kterou byla protažená lana, takže se to nedalo v podstatě přerazit. Bylo to zakotvené hodně dobře. To byla ta lehká. Ta těžká, ta byla pod areálem celnice. To byly svařené úhly k sobě a ta se pohybovala vodorovně, kdežto tamta se pohybovala směrem do vnitrozemí.“

Moje matka vždycky musela v něco věřit

Dušan Žampach se narodil 2. dubna 1951 v Praze Věře a Dušanovi Žampachovým. Matka pamětníka pocházela z česko-německé rodiny z malé šumavské obce Čkyně. Do Prahy se odešla vyučit kadeřnicí, po škole v hlavním městě zůstala a začala pracovat v oboru. Někdy v této době poznala Dušana Žampacha, úředníka na Okresním národním výboru (ONV) na Praze 10. Otcova rodina měla před válkou v Praze pekařství a dům s několika partajemi k pronájmu, oboje jim komunisté po roce 1948 zabrali. Dušan Žampach si dodnes pamatuje na babičku, která se s tím do konce života nesmířila a doma neustále nadávala na komunisty. Navzdory tomu byl její syn, Dušan Žampach st., členem Komunistické strany Československa (KSČ). „Řekl bych, že byl celkem přesvědčený komunista,“ zamýšlí se dnes pamětník.

„Zářila všemi ideologiemi,“ říká o své matce, která musela za války jako dítě ze smíšeného manželství chodit do německé internátní školy ve Strakonicích. „Samozřejmě musela být v Hitlerjugend. Po válce, když začala brát politický rozum, tak se dá říct, že propadla komunismu. A vlastně ona dostala mého otce do KSČ, který o tom do té doby velké ponětí neměl. A během doby se dostala do jakési komunity, která vyznávala čtvrtou dimenzi.“ Ani tam však nenašla, co hledala. Na začátku 70. let se přidala ke svědkům Jehovovým, což bylo podle pamětníka asi to nejhorší. Věra Žampachová chtěla, aby se obě její dospělé děti i se svými rodinami k náboženské společnosti přidaly, ty nechtěly. „To bylo těžké,“ vzpomíná a dodává, že potom se s matkou prakticky přestali vídat.

Rok s otcem bez matky byl těžký

Po deseti letech manželství Věra Žampachová od manžela odešla, našla si nového partnera, znovu se vdala, přijala jméno Weinmannová a vrátila se k rodičům na Šumavu. Dušan Žampach zůstal pouze s otcem v Praze, což bylo, jak sám lakonicky říká, špatné. Většinu času se o něj starala babička, prospěch se mu výrazně zhoršil. „Zapadl jsem do party, která se zabývala ne zrovna čistou činností,“ vzpomíná. Po roce si pro něj přijela matka a odvezla ho ke svým rodičům do Čkyně. „Byl jsem rád, že jsem z toho prostředí odešel,“ shrnuje to pamětník.

Dodnes s úsměvem vzpomíná, jak ho ze začátku na vsi brali jako městské dítě, které se bojí housera nebo kohouta. Přesto všechno mezi místní brzy zapadl. Ve škole se mu začalo opět dařit a v roce 1966 nastoupil na Střední průmyslovou školu dopravní v Plzni.

Doma byli všichni zklamáni, že jsme v Německu nezůstali

Díky uvolňující se atmosféře závěru 60. let vycestovala v létě 1968 Věra Weinmannová i s dětmi do západního Německa (NSR). V NSR žila většina příbuzných její matky, kteří šli po válce do odsunu. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděli ráno 21. srpna 1968 z německého rozhlasu. Nikdo z rodiny zprvu nerozuměl tomu, co se v Československu děje. Jako mnoho dalších nemohli uvěřit, že je Československo okupováno. Dušan Žampach prý tehdy bral celé vysílání jako špatnou rozhlasovou hru.

Během krátké doby přirozeně vyvstala otázka, co si počít. „Nevěděli jsme, jestli se vrátit, jestli se nevrátit,“ vzpomíná pamětník a dodává, že tehdy měl díky příbuzným zajištěné místo na střední železniční škole v Mnichově a matka měla nastoupit jako kadeřnice Freyungu. „Já jsem byl v té době dost zamilovaný, takže jsem je v podstatě dotáhl zpátky,“ vysvětluje, proč se nakonec rozhodli do obsazeného Československa vrátit.

Zpátky se dostali asi 14 dní po platnosti víza. Dodnes si přesně vybavuje, že se kromě československé jednotky Pohraniční a celní stráže na hraničním přechodu v Horní Folmavě pohybovali vojáci Varšavské smlouvy. „Příbuzní nás přivezli autem na ten přechod. My jsme si dali kufry do haly a celnička nám je kontrolovala. Vím, že říkala: ,Otočte ty kufry takhle, ať do toho ti blbouni nečumí.´ Ti Rusové, kteří seděli o pět metrů dál.“ Když dorazili domů do Čkyně, všichni příbuzní byli z jejich návratu dost překvapení a zároveň i zklamaní, předpokládali, že v NSR zůstanou.

Stal se celníkem

Na počátku 70. let se od svého otce, stále činného v KSČ, dozvěděl, že se ve Strážném na Šumavě bude brzy otevírat hraniční přechod. Dušan Žampach měl v této době po vojně, narodil se mu syn, v roce 1969 se oženil se svou první láskou Jiřinou Hadovou a pracoval jako výpravčí. Syn na radu otce o práci u celní stráže požádal a byl přijat, nastoupil 1. července 1971. Celníci tehdy sídlili v nedalekém Vimperku a hraniční přechod se teprve budoval.

První na Západ projeli funkcionáři z lenorské sklárny

„Německá strana z toho chtěla udělat událost, otevření západní hranice, což v době normalizace vůbec nebylo žádoucí,“ vzpomíná pamětník na dobu těsně před otevřením. Zatímco na protější, bavorské straně několik dní čekali němečtí novináři, „na české straně nebyla zmínka, že by se něco otvíralo, to vůbec nebylo žádoucí. Vůbec takové informace nebyly.“ Až den před otevřením česká strana informovala německou. Zpráva nějak prosákla i do okolí Strážného, jako první 7. září 1971 hraničním přechodem projeli funkcionáři z lenorské sklárny převážející místní sklářské výrobky do NSR.

Podle vyprávění asi nejdůležitější roli ve vyjednávání a pozdějším zřízení hraničního přechodu sehrál tehdejší druhý náměstek okresního hejtmana okresu Freyung-Grafenau Hans Presl,[1] rodák z Dolní Výtoně, jehož agendou v úřadu byla turistika. Chtěl znovu obnovit vztahy mezi regiony násilně rozdělenými železnou oponou. V roce 1970 se navíc otevřel Národní park Bavorský les (německá strana Šumavy), „a [Hans Presl] hodně stál o to, aby tam byli přitažení turisti, a jeden z cílů byl vozit je do Prahy a Českého Krumlova, což se mu celkem brzo povedlo,“ dodává pamětník. 

Brusinky sbírali pod dohledem ozbrojeného příslušníka Pohraniční stráže

Provoz na hraničním přechodu byl ze začátku velmi slabý. Dušan Žampach vzpomíná, že evidoval i 36 hodin, kdy přes hranici nepřejelo ani kolo. „Měnilo se to pozvolna, stále to stoupalo,“ říká a dodává, že do Československa jezdili spíše Němci. Počty občanů ČSSR mířících na Západ se jen pomalu navyšovaly.

Celá oblast hraničního pásma včetně přechodu byla v období komunistické totality přísně střežena. Z rozhovoru vyplývá, že pracovníci celnice byli pod velkou kontrolou, veškeré jejich počínání bylo pod neustálým dohledem. S pracovníky na bavorské straně přišli do kontaktu jen velmi málo. Pamětník vypráví, že se tomu i záměrně vyhýbali: „Kdybych s nimi měl komunikovat já, tak o všem, co oni řekli a co já jsem jim řekl, jsem musel napsat pět hlášení, někam je poslat. A o to nikdo nestál.“ Směli se pohybovat pouze v tzv. celništi – v bezprostřední blízkosti budovy celnice a na vyasfaltovaných plochách okolo. Prostor mimo se bral za hraniční pásmo, které střežili příslušníci Pohraniční stráže (PS) a kam kromě nich nikdo nemohl.

Pamětník se do přísně střeženého hraničního pásma čas od času dostal, ale jen díky tomu, že se s příslušníky PS znal, a samozřejmě vždy jen v doprovodu ozbrojeného příslušníka PS. Vzpomíná, že když si chtěli na podzim vyrazit na brusinky hojně se vyskytující v rašeliništích mezi obcí Strážný a hraničním přechodem, „museli jsme si zajistit jednoho policajta neboli příslušníka pasové kontroly, který musel mít pistoli s sebou nejmíň, aby nám zabránil v opuštění republiky.“

Nejhorší byli ti jejich psi

Nutno zmínit, že příslušníci celní stráže nebyli za komunistické totality součástí bezpečnostních složek státu. „Měli uniformu. Patřili celkem nelogicky pod Ministerstvo zahraničního obchodu. Oni měli obchod kontrolovat, ne být jeho součástí,“ vysvětluje pamětník. Zpočátku nebyli ozbrojení, pistole se staly součástí vybavení později a po většinu času je měli zamčené v trezoru.

Příslušníci PS hlídali státní hranici a pouštěli celníky na pracoviště. „Na začátku to byli kluci o půl roku o rok mladší než my,“ vzpomíná. Celníci na hraničním přechodu zajišťovali celní prohlídku, příslušníci pasové kontroly (nějakou dobu patřili pod PS) cestovní pasy a víza (tzv. pasová kontrola). „S těmi záklaďáky to bylo dobré, s těmi důstojníky to až takové nebylo a nejhorší byli ti psi. Ti byli zrazení. To byli opravdu nepřátelé jakéhokoli člověka. I když měl člověk uniformu, nebylo to dobré,“ pamatuje si dodnes. U celní kontroly byl vždy přítomen alespoň jeden příslušník pasové kontroly, která během zevrubných prohlídek pokládala občanům vracejícím se ze Západu otázky s jasnou snahou získat co nejvíce informací: „Co jste viděli? Koho jste potkali?“

Ideologická diverze – módní katalogy

Občanům se při návratu do totalitního Československa zabavovaly mimo ilegálního zboží i běžné tiskoviny – časopisy, denní tisk a módní katalogy. Občané Československa neměli vědět, jak se žije a co se píše v kapitalistických zemích. Dušan Žampach říká: „Tvrdili, že nejhorší ideologická diverze jsou módní katalogy. Protože když tam člověk vidí, za kolik tam co je, kolik si člověk vydělá, těžko proti tomu nějak argumentovat.“

Náčelníci pasové kontroly po nich mimo jiné také chtěli, aby při celních kontrolách hledali tzv. mikrotečky. „Ale nikdo nevěděl, jak to vypadá. Nikdo nám nebyl schopný říct, jak to vypadá.“ Ideologických školení se účastnili hlavně vedoucí pasové kontroly a PS, kteří potom informace předávali dál, nižším příslušníkům PS a celní stráži. Dušan Žampach si uvědomoval nesmyslnost či pochybnost mnoha pokynů, rozkazů, které za komunismu dostávali. „Věřit se tomu nedalo, ale člověk musel být zticha,“ zároveň ale jedním dechem dodává, že i přesto byl u celní stráže spokojený, práce ho bavila a měl možnosti, o kterých se jiným ani nezdálo. „Já jsem dostal za tři a půl měsíce byt ve Vimperku, což pro mladého člověka s rodinou bylo něco jako zázrak.“

Pamětník, který strávil tolik času v bezprostřední blízkosti státní hranice a kterého tehdy od svobodného světa dělilo pouhých pár metrů, na otázku, zda někdy uvažoval o emigraci, odpovídá: „Člověk přemýšlí o všem. Já jsem věděl, že na protější stráni, kde jsou ty domečky, je můj vzdálený příbuzný. Ta jejich plechová střecha vždycky svítila k nám, ale já jsem měl rodinu a byl jsem s ní rád. Napadlo člověka všelicos, ano.“

Nemusel být členem strany, ale musel se angažovat

Přestože v 70. a 80. letech pamětníkovi několikrát nabízeli, ba doporučovali, aby se stal členem KSČ, do strany nikdy nevstoupil. „Necítil jsem potřebu,“ říká dnes a připomíná, že práce u celní stráže nebyla podmíněna členstvím v KSČ. Nestraníci se ale museli angažovat. „Byl činěn nátlak ne na vstup do strany, ale ‚angažuj se‘. A on i nestraník mohl být dotlačený k tomu, že navštěvoval tzv. VUML, což byla dost hrůza,“ vypráví a pokračuje: „Já jsem vstoupil do filmového klubu ve Vimperku a chudák vedoucí dlouho nevěděl, co to je, tak mně to dlouho procházelo. A když byla další nátlaková akce, tak jsem se dal k dobrovolným ochráncům CHKO Šumava.“ Zmiňuje, že to byla tak trochu hra na kočku a myš, nabídkám ke vstupu do KSČ se neustále vyhýbal.

V hledáčku StB byli asi všichni zaměstnanci celnice

Ze zápisu v centrálním registru svazků a v registračním protokolu Státní bezpečnosti (StB) vyplývá, že si Státní bezpečnost na Dušana Žampacha vedla dva svazky s názvy „Dušan“ a „Zach“. Oba byly v 80. letech zničeny, neznáme jejich obsah. Dušan Žampach k tomu říká: „V tom hledáčku byli asi všichni pracovníci celnice,“ a pokračuje: „Zajímavé je, že v tom dokladu je jakési číslo, které souhlasí s mým osobním telefonním číslem tehdejším. Patrně se jedná o odposlech.“ Nevybavuje si však žádný konkrétní důvod, proč by se měl do hledáčku StB dostat. Na výslech StB ho pozvali pouze jednou, „a otázky byly vysloveně na svědky Jehovovy,“ jejichž členkami byly od 70. let jeho matka, tchyně i švagrová.

Když mu synové říkali, že se brzy bude jezdit na Západ, nevěřil jim

Dušan Žampach vypráví, že si neuměl představit pád komunistického režimu. Dodnes si pamatuje, jak na jaře 1989 debatoval se svými syny o politice, říkali mu tehdy: „Tati, nebude to dlouho trvat a bude se jezdit na Západ normálně, úplně běžně.“ Nebral jejich z dnešního pohledu skoro prorocká slova nijak vážně, nepřišlo mu to jako něco, co by bylo vůbec možné. Když o několik měsíců později v listopadu 1989 k pádu režimu skutečně došlo, byl velmi překvapený. „Nevěřil jsem, že to půjde tak snadno.“

Po roce 1989 se na hraničním přechodu daly věci do pohybu. „Odešli ti největší darebáci, dá se říct, jestli se tak můžu vyjádřit, a pomalu se to měnilo,“ vzpomíná. Provoz na hraničním přechodu se na obou stranách dramaticky zvýšil. Čechoslováci toužili vidět, jak vypadá svobodný svět, lidé ze Západu zase chtěli navštívit svět za železnou oponou. „My jsme tam byli dlouhá léta konec světa a najednou jsme byli pupek světa. I ta německá strana.“ Změny přirozeně přinesly i negativní aspekty nové doby, vzrostla kriminalita – falšování dokladů, podvody, zpočátku dvojí ceny v nově otevřených obchodech ve Strážném a mnoho dalšího. Dušan Žampach k tomu říká: „Člověk tím musel projít tak nějak, aby se mohl dětem podívat do očí.“

V roce 1992 se Dušan Žampach stal ředitelem celnice ve Strážném, kde působil až do roku 2001, kdy odešel do výsluhy. Nutno dodat, že po vstupu České republiky do Evropské unie v květnu 2004 celní správa ve Strážném ukončila svou činnost. „Je to přirozený vývoj, já jsem se na to těšil, jsem rád, že jsem se toho dožil,“ komentuje to dnes.

Ačkoli byl Dušan Žampach více než tři dekády součástí přísných kontrol probíhajících na hranicích jak v období komunistické totality, tak po roce 1989, hovoří dnes (2024) o tom, že je velmi rád, že jsou hranice otevřené, že lidé mohou svobodně cestovat a že se z budov celnic staly relikvie připomínající dobu dávno minulou.

 

[1] Kohoutí kříž. Šumavské ozvěny. Online. České Budějovice: Jihočeská knihovna 2001. Dostupné z https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=presl. [cit. 23.3.2024].