Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Krystyna Zangová (* 1951)

• narodila se 7. března 1951 v městečku Sobieszów u Jelení Hory v Polsku

• v říjnu 1970 přijela do Československa na práci ve sklárnách v Janově nad Nisou

• vdala se za Čecha, se kterým vychovala syna a dceru

• v roce 1989 se přestěhovala do Hejnic

Do tehdejšího Československa přišla z Polska jako devatenáctiletá v roce 1970 za prací, o které se dozvěděla na polském úřadu práce. Původně měla pracovat ve sklárně v Desné, cestou autobusem se přihlásila na práci v Jablonci nad Nisou. Češi přijali polské dělnice dobře, mladá Krystyna se nikdy nesetkala s výčitkami, že se polská armáda účastnila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Ve sklárnách poznala svého budoucího českého manžela, s nímž se usadila v Janově nad Nisou. Později se přestěhovala do Hejnic, kde se cítí jako doma.

Dětství na úpatí polských Krkonoš

Narodila se 7. března 1951 v městečku Sobieszów u Jelení Hory na úpatí Krkonoš (od roku 1976 je Sobieszów částí Jelení Hory). Její rodiče Josefa a Bronislaw Ciastko sem přišli po válce, kdy toto původně německé území připadlo posunutím západní polské hranice k řece Nise Polsku. Maminka pocházela z lubelské oblasti, tatínek z Čenstochové. Seznámili se v Sobieszówě, kde tatínek nejdříve pracoval v lese a později jako brusič ve sklárně, maminka v továrně na zpracování dřeva, ve 37 letech musela do invalidního důchodu. Pamětnice má starší sestru a mladší bratry-dvojčata.

Rodina žila ve třípokojovém bytě v domě pod hradem Chojník. „Měla jsem krásné dětství. Sobieszów bylo krásné čisté město. Přišli do něj lidé z celého Polska, po válce tam byly k mání domky a byty a také práce,“ vypráví pamětnice, která ráda vzpomíná i na školu. „Škola byla super. Byla jsem akční dítě, chodila jsem do různých kroužků – nejradši na tancování lidových tanců, ale i zpívat nebo hrát volejbal.“ Místo do Pionýra chodila do kostela, polští komunisté neměli odvahu v silně katolickém Polsku zakázat výuku náboženství ve školách.

Doma se o politice nemluvilo. Rodiče nikdy nebyli v komunistické straně. Svým dětem vyprávěli o zážitcích z války, která Polsko krutě zasáhla ze dvou stran – na západě okupací hitlerovským Německem a na východě stalinovským Sovětským svazem. Maminka pamětnice pracovala za války v kuchyni koncentračního tábora Majdanek, který nacisté vybudovali u Lublinu. „Měla moc dobrou kamarádku Židovku, kterou schovávali a ona přežila. Tatínek vypravoval, že ho odvezli do Dachau a píchali tam do něj černé neštovice. Měl po nich po těle boláky,“ vzpomíná pamětnice.

Odešla pracovat do Čech, aby ulevila rodičům

Svým rodičům chtěla ulevit a začít vydělávat peníze, a proto se rozhodla odejít z gymnázia, které začala studovat po absolvování tříleté zemědělské školy. „Na pracovním úřadě jsem se zeptala, jestli nemají práci v Čechách. Měli, ve sklárnách Desná, a já ji bez váhání vzala,“ říká. Rodiče byli trochu smutní, že opouští školu. „Bylo mi ale osmnáct let, takže jsem se mohla sama rozhodnout. A oni s tím nakonec souhlasili.“

Do Čech odjela autobusem plným polských dělnic 21. října 1970. Cestou se dozvěděla, že šest dělnic potřebují ve sklárnách v Janově nad Nisou, takže nakonec nastoupila tam. Měla trochu obavu, jak je Češi přijmou po nedávné invazi vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968, které se účastnili i polští vojáci. „Nikdo nám nic nevyčítal, protože věděli, že ten režim je všelijaký,“ říká a dodává, že měla známé, kteří se invaze účastnili. „Nešli rádi, ale byl to rozkaz. Snažili se chovat slušně. Setkali se s lidmi, kteří jim přinesli jídlo.“

Když poprvé přišla do sklárny, připadala si jako v pekle – všude samý oheň a žár. Čeští spolupracovníci byli družní, a tak se snažila naučit co nejrychleji česky. „Nějaká slova mají dvojí význam, takže jsme se hodně nasmáli, než jsme si vysvětlili, že nůžky jsou v polštině nohy a šukat znamená hledat,“ líčí se smíchem. Pamětnice četla české noviny a pohádky a za půl roku se už česky bez problémů domluvila. V té době bydlela v Jablonci nad Nisou v panelovém domě ve třípokojovém bytě s dalšími pěti polskými dělnicemi. Kamarádila se i s českými spolupracovnicemi, společně chodily na čaje na Výstaviště v Jablonci, na tuto dobu ráda vzpomíná.

Děti potřebovaly pro cestu do Polska výjezdní doložku

Ve sklárnách se seznámila se svým budoucím manželem. Byl o devět let starší a její maminka vztahu příliš nepřála. Aby se svým milým mohla v Čechách zůstat, přišla do jiného stavu. Následovala malá civilní svatba v Jablonci a týden po ní velká v kostele v Sobieszówě. Novomanželé dostali od sklárny byt v Janově nad Nisou. „Bydlela jsem tam ráda. Spřátelila jsem se s řadou rodičů, začala jsem tam pracovat v jeslích. Také jsem si udělala kurz jazz gymnastiky a cvičila jsem nejdřív s dětmi a pak i s ženami,“ popisuje sedmdesátá léta v Janově pamětnice. Angažovala se v Československém červeném kříži a Československém svazu žen, které organizovaly výlety. „S dětmi jsem sjezdila snad všechny hrady a zámky. Na tohle období strašně ráda vzpomínám,“ svěřuje se pamětnice.

V jednom okamžiku ale chtěla Čechy i s dětmi opustit. „Když na mě byl muž ošklivý, když jsem neměla peníze na jídlo pro děti, tak jsem je chtěla odvézt do Polska. Říkala jsem si, že mi rodiče pomůžou. Tak jsem děti sbalila, holka byla v kočárku, syn ťapkal vedle něj. Autobusem jsme přijeli na hranici a celník chtěl doklady dětí. Vzala jsem jejich rodné listy, ale to nestačilo. Prosila jsem ho, ale musela jsem se vrátit. Pěšky tři kilometry do Harrachova na autobus, a pak už mě přešlo nějaké utíkání. Myslím, že kdyby mě tehdy pustili, tak bych se sem už nevrátila,“ domnívá se. Pro výjezd dětí potřebovala výjezdní doložku, o kterou musela žádat se souhlasem manžela každý rok.

Nejdřív pašovala do Čech, později do Polska

Pamětnice zažila doby, kdy v Polsku bylo k dostání více věcí než v Čechách. Z Polska pro své české kolegy a známé často pašovala polskou vodku, mák nebo klobásy. „Vezla jsem bundu schovanou pod svetrem. Kolečka salámu jsem si pověsila na krk jako korále a přikryla svetrem,“ směje se při vzpomínce. Na hranicích musela pokaždé procházet zevrubnou celní kontrolou, která prý byla důkladnější, když měly službu ženy – celnice. Přes hranice se tehdy smělo převážet jen omezené množství produktů.

Na konci 70. let 20. století se situace obrátila. Polští dělníci se začali proti nedostatečnému zásobování obchodů bouřit, z jejich protestů se zrodilo nezávislé odborové hnutí Solidarita, které polští komunisté nakonec potlačili vyhlášením výjimečného stavu. Během něj zavedli přídělový systém. „Přišli jsme do krámu, nebyl tam chleba, nebylo tam kafe, cukr tam nebyl. Jen prázdné regály a pár balíčků kolínek a rýže. A moje maminka vyndala z peněženky nějaké ty lístečky, a to bylo k pláči. Když jsem přijela s dětmi, tak jim ani bonbon nemohla koupit,“ líčí dobu výjimečného stavu v Polsku od prosince 1981 do července 1983. Když v té době vozila potraviny z Čech do Polska, celníci prý přimhouřili oko.

Doma se cítí v Čechách

Ještě před sametovou revolucí se v roce 1989 přestěhovala se svou dcerou k novému příteli do Hejnic. Syn studoval střední vojenskou školu v Žilině. V Hejnicích začala pracovat v továrně Vlnap na zpracování vlny. „Ta továrna fungovala a po převratu se najednou se zavřela,“ konstatuje pamětnice, která si poté našla práci v Jablonci, kam dělnice svážel z okolí autobus. Pracovala pro francouzskou automobilku, která výrobu po třech letech přesunula do Rumunska. Nastoupila do továrny Plastimat, kde se také vyráběly díly do automobilů a kde se jí zhoršil zdravotní stav natolik, že musela do invalidního důchodu.

V létě 2021 žila v Hejnicích poblíž své dcery a dvou vnuček. Cítí se tu jako doma, i když do Polska ráda jezdí, stejně jako její děti, které umí polsky, protože pamětnice na ně doma polsky mluvila. „Za svou národnost se nestydím, když potkám Polku nebo Poláka, tak si ráda popovídám. Ale doma jsem tady.“

Budoucím generacím vzkazuje, ať jsou k sobě lidé milí, ať pozdraví každého, i když ho neznají. „A ať jsou ohleduplní. Život je krátký, ale krásný. Ať žijou každý den, protože ten den se už nevrátí,“ uzavírá Krystyna Zangová.