Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Žanta (* 1932)

• narodil se 18. března 1932 v Rožnově pod Radhoštěm

• otec Josef Žanta dělal za války spojku partyzánům

• v roce 1951 pamětník úspěšně ukončil gymnázium

• v roce 1953 nastoupil základní vojenskou službu

• v roce 1968 se podílel na stávce v Tesle Rožnov proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1987 podepsal Chartu 77

• několikrát vyslýchán StB

Syn advokáta

Psal se rok 1932, když se 18. března narodil Josefu a Walburze Žantovým syn Josef. Josef Žanta starší měl v té době úspěšnou prvorepublikovou advokátní kancelář, ve které chvíli působil jako koncipient i Alexej Čepička, pozdější zeť vůdce komunistů a následně i prezidenta Klementa Gottwalda a také komunistický ministr obrany. Žantovi si žili dobře, v očích pozdějšího režimu patřili k typické buržoazii, která údajně žije z mozolů vykořisťovaných dělníků, a jako s takovými s nimi bylo i v době komunismu nakládáno. Problémy s přijetím na vysokoškolská studia, konec advokátní praxe i výslechy na StB, to jsou jen střípky příběhu, který se s narozením Josefa Žanty mladšího začal odvíjet, pozvolna, ale nevyhnutelně.

Přivezeme vám uši Führera

V Rožnově se říkalo, že za mobilizace roku 1938 odjížděli muži na hranice a bojovně volali: „Přivezeme vám uši Führera!“ Maminka Josefa Žanty byla velká vlastenka a v témže roce se zúčastnila X. všesokolského sletu v Praze. Po návratu do Rožnova vypravovala, jaké tam vládlo nadšení a jak ženy zapřísahaly prezidenta Beneše na tribuně: „Nevzdáme se, pane prezidente!“ Josef Žanta dále vzpomíná na zatýkání rožnovských sokolů včetně starosty a zastupitelů: „Byli odvezeni do Osvětimi a do čtrnácti dnů je všechny umučili. To byly první oběti. Němci považovali Sokol za druhou armádu. Že jednu předtím odzbrojili a druhá tu ještě je.“

Vykonaná spravedlnost

Dne 18. června 1942 svedlo v kryptách kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze svůj poslední boj s nacistickou přesilou sedm parašutistů včetně Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše ze skupiny Anthropoid. Zazněl výkřik: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“ Pak už jen několik posledních výstřelů, které si hrdinové schovali pro sebe, a chrám ztichl. Josef Žanta na tuto událost vzpomíná jako na první příběh z dětství, který si dodnes pamatuje.

Do Rožnova krátce po oné události přijela Jiřina Petřeková, manželka pravoslavného kaplana Vladimíra Petřeka, jenž v chrámu sv. Cyrila a Metoděje pomáhal zajišťovat spojení a denní péči o ukrývané bojovníky. Josef Žanta zdůrazňuje, že dotyční nespáchali atentát, nýbrž vykonali spravedlnost na říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi.

Vladimírova manželka Jiřina Petřeková navštívila Rožnov a krátce pobývala u své sestry Aleny Demelové. Měla s sebou i dceru Jiřinu, a ačkoli se o pomoci Vladimíra Petřeka partyzánům psalo i v novinách a všichni v Rožnově o události věděli, snažili se to před malou Jiřinou držet v tajnosti. „Jiřce jsme to zatajovali, že její tatínek je zatčený, a s Alenou jsme před ní schovávali noviny. V jedněch bylo zobrazeno, jak Petřek stojí s biskupem Gorazdem a spolu s ostatními před soudem, a nedopatřením, ač si to Alena hlídala, Jiřka na to přišla. Jenomže neuměla číst, a tak jsme jí řekli, že to její tatínek dostává nějakou odměnu,“ líčí pamětník a zároveň si klade otázku, jak je možné, že Jiřina Petřeková mohla v té době z Prahy svobodně odjet, ačkoli nacisté za atentát na Heydricha trestali většinou všechny rodinné příslušníky zapojených odbojářů smrtí. Josef Žanta si to vysvětluje tak, že gestapo zprvu vůbec nezjistilo, že je Vladimír Petřek ženatý, jelikož byl knězem a jako u takového nikdo manželství nepředpokládal. Že to byl ale kněz pravoslavný, u něhož je svatba přípustná, nejspíš nikoho nenapadlo. (Redakční poznámka: podle stávajícího stavu historického poznání v manželčině záchraně sehrál roli fakt, že manželství bylo již předtím rozloučeno.)

Strach z oběšenců

Své dětství prožíval Josef Žanta mezi vrstevníky. Jako tisíce dalších kluků v protektorátu hráli na ušlapaném plácku fotbal a předháněli se ve frajeřinách a odvaze. Kdo chtěl být vůdcem party, musel vidět partyzána. Josefu Žantovi se to podařilo, a to hned dvakrát. „V Poličné byl popraven nějaký partyzán, tak tam šli lidé se na něj dívat, jak tam visí, šly tam i maminky s kočárky, já jsem tam přišel už po té popravě, odvážil jsem se si ho prohlídnout, měl skloněnou hlavu, střežili ho naši strážníci. Pak jsem ještě viděl další popravu, to bylo v Zubří, tam byl popraven boxer a partyzán Procházka, visel na lípě. Na lípy věšeli Němci ty naše lidi,“ vzpomíná Josef Žanta.

V Zubří ovšem měly toho dne být provedeny popravy dvě. „Ten druhý, Sedlák, roztrhl pouta a utíkal potokem na druhý břeh směrem ke kostelu a tam vycházeli lidé z kostela, takže kdyby on se mezi ně vpletl, mohl by vyváznout, ale těsně předtím uklouzl, upadl a četník ho doběhl a na místě zastřelil,“ vypravuje pamětník. Od té chvíle měl už jako malý navždy strach chodit domů večerní tmou a s úzkostí pátral po okolních stromech, jestli tam někdo nevisí.

To uvidíte...

Na sklonku války se Josef Žanta setkal se dvěma německými vojáky. „Byli tak dvacetiletí, nejspíš studenti, chodili k nám na záchod a neměli asi moc zkušeností z bitvy. Když sovětští dělostřelci ostřelovali Rožnov, tak jeden z toho záchodu rychle vypadl, klepal se a utíkal pryč. Na tom záchodě zapomněl pušku,“ vzpomíná Josef Žanta na pozdně válečné události. S rodinou sledovali z balkonu, jak Sověti pálí na Rožnov, viděli dopadat bomby a sledovali to jako senzaci. Že v troskách domů mohou umírat jejich vlastní lidé, je, podle pamětníka, vůbec nenapadlo, taková byla radost z toho, že fronta postupuje vpřed. Při dalším setkání s jedním z ustupujících německých vojáků se ho ptali, jací Rusové jsou, a v odpověď se jim dostalo výmluvné: „To uvidíte...“

Rabující osvoboditelé

Je známo, že první sovětští frontoví vojáci se příliš jako osvoboditelé nechovali. Kradli a rabovali. Hodinky, budíky, slepice a koně. Vyhnout se tomu znamenalo ubytovat u sebe doma sovětského majora. Běžní vojáci se důstojníků báli a stávalo se, že major přistihnuvší své podřízené při rabování neváhal a na místě je zastřelil. U Žantových byl jeden takový major ubytovaný, a dokonce napsal něco do dívčího památníčku Josefově sestře Libuši.

Josef Žanta vzpomíná i na to, jak u nich v rodině chvíli pobývaly dvě sovětské vojandy: „Přišly k nám, a aby nezašpinily gauč, hodily přes něj nějakou plachtu, byly čistotné.“ Přestože Žantovi bydleli ve funkcionalistické vile, kterou pro ně postavili významní architekti, sourozenci Čestmír a Lumír Šlapetové, měli během války podobnou nouzi o potraviny, jakou prožívali lidé z nižších tříd. Cukr, mouka, to všechno bylo na příděl. Na přilepšenou chovali v garáži prase, ze kterého sice museli odvádět dodávky Němcům, ale i tak, jak Josef Žanta vzpomíná, mít v té době prase bylo výhodné. Na konci války si rodina dělala zásoby. Zavařovali a udili maso, shromažďovali cukr. Výhled do budoucnosti se i přes postupující osvoboditelskou frontu jevil jako nejistý.

Dolehlo to na nás

Psal se rok 1945 a Rožnov účtoval s kolaboranty. „Bylo to dost ostré, všichni byli zajištěni a pamatuji si, že tam pomáhali stavět most, zatloukali kůly, a někteří prý byli dokonce dost mučeni, jeden z nich zemřel, toho ten vyslýchající opaloval, pálil mu kůži. Němci, co tu byli, byli po válce odsunuti, bohužel. Byli to slušní Němci. A najednou zmizeli, prostě zmizeli,“ vypravuje pamětník. Ve volbách v roce 1946 vhodili pamětníkovi rodiče svůj hlas národním socialistům. Josef Žanta měl tehdy čtrnáct let a o politiku se také zajímal. Četl hlavně Svobodné slovo a Lidovou demokracii. Rudé právo podle svých slov četl omezeně, protože bylo komunistické.

Josef Žanta dále vzpomíná, že komunisté se zdáli být dobří hlavně tím, jak se chtěli postarat o chudé lidi a zajistit všem dobré podmínky k životu. Lidé v Rožnově se prý po osvobození nechtěli vrátit k pořádkům první republiky a spíše toužili po jistotě a změně sociálních poměrů. Desátého března 1948 si přišla smrt pro Jana Masaryka a jeho tělo bylo za dosud nevyjasněných okolností nalezeno na dlažbě nádvoří Černínského paláce. „Dolehlo to na nás. Masaryk byl pro naši rodinu zastáncem starých časů, kdy nám bylo dobře,“ vypravuje Josef Žanta.

Vítězný únor na sebe nenechal dlouho čekat. Žantovi byli v očích nastupujícího režimu buržoazními živly. Otec záhy přišel o advokátní kancelář. „Bylo to dusné prostředí, nevědělo se, co od toho čekat, zda budeme muset do fabriky, co nám seberou. Někteří komunisté byli arogantní, dávali nám najevo, že jsme se měli před válkou dobře a že otec patřil k vykořisťovatelské třídě. Bylo to podobné, jako když nás v roce třicet devět zabrali Němci,“ vzpomíná Josef Žanta. Poté, co se otec ocitl bez práce a bez nároku na důchod, živila rodinu maminka, která pracovala jako úřednice v Tesle. Josef Žanta vzpomíná na XI. všesokolský slet v roce 1948, kde cvičil jako dorostenec. Průvod sokolů z Rožnova procházel pod tribunou, na níž seděl Klement Gottwald. V tu chvíli měl následovat povel „vpravo hleď“, aby se pohledy sokolů upřely směrem ke Gottwaldovi. „Ale bylo ‚vlevo hleď‘ a všichni se od něj otočili na druhou stranu,“ vzpomíná Josef Žanta s úsměvem. Ve volbách v roce 1948 mohli občané dát buď hlas komunistům, nebo na znamení nesouhlasu vhodit do urny bílý lístek. Žantovi zvolili bílou a ve Valašském Meziříčí bylo sedmdesát procent těch, kteří volili stejně. „Ale stejně to nebylo nic platné,“ uzavírá pamětník.

Nepřijat

Psal se rok 1951 a pamětník si nesl domů maturitní vysvědčení. Chtěl se přihlásit na Karlovu univerzitu v Praze, na přírodovědeckou fakultu. U přijímacích zkoušek neměl jediný vědomostní problém. Ten však nastal v momentě, kdy se zjistilo, že nemá žádné doporučení a poctivý dělnický původ. Na školu přijat nebyl, byť mu uznali odvolání, a kamkoli se potom ke studiu hlásil, vždy mu řekli, že studovat může, ale pro přílišný počet přijatých uchazečů to není možné. Po těchto peripetiích nastoupil na rok do laboratoře v Hrušovských chemických závodech v Ostravě. Režim na začátku padesátých let pevně svíral a krutě nakládal se svými oponenty. Josef Žanta vzpomíná, že jedinou obranou tehdy nebyl, jak se říká, útok, ale vtip. Těch v republice na účet komunistů kolovalo nespočet, lidé stále věřili, že režim dlouho nevydrží, a chvíle čekání si krátili humorem. 

Já jsem po něm střílet nechtěl

Brannou povinnost Josef Žanta uvítal. Těšil se z toho, že u vojenského útvaru v Červené Vodě u města Králíky nemá žádné kádrové problémy. „Byl jsem si tam se všemi rovný, nikoli druhořadý jako vždy doposud,“ vzpomíná na svá vojenská léta. Jednou zažil i skutečný bojový poplach. V okolí Červené Vody se měl pohybovat „nepřítel socialismu“ na útěku. Vojáci vyfasovali ostré náboje a vyrazili do akce. „Bojová pohotovost. Kamarádi stříleli, ale ne proto, aby někoho zasáhli, jen do vzduchu, chtěli si zastřílet. Spatřili jsme, jak tam utíká muž vysvlečený do půl těla, někdo po něm střelil a zranil ho do paže, pak ho zajali a já jsem se s ním setkal, když jsem ho hlídal. Major nám přikázal, abychom se k němu chovali uctivě, že nevíme, kdo to je. Byl to zážitek, kdy jsem mohl střílet, ale sotva bych po něm střelil, já jsem po něm střílet nechtěl,“ vypravuje Josef Žanta.

Po skončení základní vojenské povinnosti měl pamětník pocit, že coby úspěšně vyškolený obránce vlasti má lepší šanci na přijetí k vysokoškolskému studiu. Kádrováci mu při pohovoru sdělili, že studovat může, ale pouze dálkovou formou. V té době již pracoval v Tesle Rožnov a studium chemie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity se mu podařilo úspěšně dokončit. Atmosféra na škole byla silně poplatná režimu. Josef Žanta vzpomíná, že vysoko nad vědecko-technické dovednosti stavěli učitelé znalosti marxismu-leninismu. Kdo neprošel při zkoušce, nedostudoval, i kdyby aspiroval na Nobelovu cenu za chemii.

Nemluvili jsme o ničem jiném

Invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla pamětníka v zaměstnání. „Nemluvili jsme o ničem jiném. Dělali jsme si legraci z toho, jak to Sověti odůvodní, že nejspíš řeknou, že to je velké cvičení Varšavského paktu. Tři dny jsme stávkovali, ale nic z toho nám neuhradili. Rusové u nás neprojížděli, ale byla dusná atmosféra, lidi spolu moc nemluvili a čekalo se, jestli Rožnov obsadí,“ vypráví Josef Žanta.

Smrt Jana Palacha uctili Rožnovští svíčkami a několika tryznami na náměstí pod sochami svatých. Následnou normalizaci v sedmdesátých letech vnímal Josef Žanta jako pokračování totality, jež svírala obyvatelstvo až do chvilkového uvolnění během Pražského jara. Chtěl se podívat do západního Německa, ale nedostal výjezdní doložku. O nepovoleném překročení státních hranic a cestě za svobodou v té době neuvažoval, ale vypráví o tom, že ještě coby mladý student na ni s partou spolužáků pomýšleli: „O emigraci jsme uvažovali s kamarády z gymnázia, ale nakonec k tomu ani nedošlo, byly to jen takové klukovské nápady.“

Z dělníka disidentem

Obrat v životě Josefa Žanty nastal v okamžiku, kdy v roce 1987 podepsal Chartu 77. Dostal se k ní skrze svého syna Aleše, který se v disentu pohyboval. Do té doby žil v klidu jako dělník z Tesly, kde vyráběl obrazovky. „V Chartě jsem viděl jediný způsob, jak protestovat proti režimu. Byla iniciována lidmi, kteří něco dovedli, jako třeba Havel, nebyla to nahodilá směs lidí. A nebyla pravda, jak tvrdil režim, že to bylo na popud západního Německa,“ líčí Josef Žanta důvody, proč Chartu 77 podepsal.

O dva měsíce později si pro něho přišla StB. Že na něj vyšetřovatelé nevyvíjeli hrubý a třeba i fyzický nátlak, si Josef Žanta vysvětluje tím, že režim se již chýlil ke konci a jeho představitelé to sami museli tušit. Navíc jeho dva vyšetřovatelé byli doktoři práv a zřejmě si dobře uvědomovali, co si ještě smí dovolit, a co v té době už nikoli. StB ho však prý měla nějaký čas v hledáčku. „Chartu bych podepsal dřív, ale všichni mě od toho zrazovali, že to je nebezpečné. Na StB se mě ptali, kdo mne doporučil k podepsání. Řekl jsem jim, že jsem ji našel někde na záchodě a že na konci to bylo utržené, takže tam žádná jména nebyla,“ vzpomíná Josef Žanta na svůj první výslech.

O rok později sám inicioval petici za propuštění politických vězňů, kterou adresoval tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi. Za tento čin jej rovněž vyšetřovala StB. Přišli na něj ještě v době, kdy na kole, s peticí v batohu a v modré zimní bundě objížděl Rožnov a získával podpisy. Podle té bundy, kola a vyššího věku jej následně identifikovali. „U výslechu se mě ptali, kde tu petici mám, a já jsem řekl, že už ji nemám. Tak oni řekli, že si ji sami zjistí na Hradě,“ vzpomíná Josef Žanta na svoji aktivistickou činnost. Seznámil se s Tomášem Hradílkem, tehdejším mluvčím Charty 77. Na Hradílkovo doporučení se pak zúčastnil katolické demonstrace, která se konala v Olomouci. Organizátorem protestu byl náboženský aktivista Augustin Navrátil a vše spočívalo v tom, že zúčastnění si na místo konání přivezou kříže a ty pak v jednu chvíli společně pozvednou. Žádné skandování, prohlášení či nepokoje, jen tichý protest.

Manifestace k výročí sebeupálení Jana Palacha v Praze měla již k pokojnému setkání daleko. I přes úřední zákaz se na Václavském náměstí sešly tisíce lidí. „Zaútočily na nás obrněné jednotky esenbáků, dav začal prchat, já jsem utíkal taky, kolem jezdila auta s vodními děly a stříkala do nás. Stačil jsem se ohlédnout a vidím, že všichni utekli, až na čtyři holky, které se postavily SNB na odpor, a pak jsem je viděl, že leží na zemi asi už spoutané a kopaly nohama, měly podpatky. Ukryl jsem se do jedné boční ulice, a jak jsem tam utíkal, všiml jsem si, že tam utíká podél chodníku nějaká holka, kterou honil esenbák s pendrekem, a když se chystal, že ji uhodí, uklouzl a za všeobecného veselí upadl na dlažbu,“ vypráví Josef Žanta o událostech, pro které se vžil název Palachův týden.

„StB mě pak při dalším výslechu označila jako zkušeného demonstranta,“ dodává ještě pamětník. V květnu téhož roku měl Tomáš Hradílek nápad jít do prvomájového průvodu a rozvinout transparent s nápisem: „Charta 77 nabízí dialog všem.“ Pamětník měl transparent omotaný kolem těla pod svrchníkem a ve chvíli, kdy procházel brankou na ulici, jej zastavili dva muži, zda by jim mohl něco vysvětlit. Že to jsou opět tajní, si Josef Žanta domyslel okamžitě, a stejně tak bleskurychle na vzniklou situaci zareagoval. Vymluvil se na to, že ještě potřebuje sdělit mamince, že se vrátí domů později, a v obýváku ze sebe transparent nepozorovaně sundal. U výslechu, který následoval, mu vyšetřovatelé mimo jiné řekli: „Pane Žanto, teď bude rozhodující ekonomika, a ty vaše plakáty, to nebude důležité.“ Ale neměli pravdu. Demokratická hesla, odhodlání a všeobjímající pospolitost lidí, kteří se po 17. listopadu 1989 scházeli na náměstích po celé republice, to potvrdily.

Buďte rádi, že máme svobodu

Josef Žanta se průběhu sametové revoluce v Praze již nezúčastnil. Na politice polistopadových let mu vadí narůstající prospěchářství, ale celkově ji vnímá jako přirozený demokratický vývoj. Na svém životě lituje toho, že se k Chartě 77 nedostal dříve, a naopak je hrdý na to, že ji podepsal. Všem, kteří budou jeho příběh číst, vzkazuje: „Buďte rádi, že máme svobodu a, prosím vás, nedopusťte, abychom ji ztratili. Svoboda se ztratí velmi snadno, ale zpátky se nabývá těžce a většinou to stojí oběti na lidských životech.“