Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Zapletal (* 1934  †︎ 2014)

• narozen v roce 1934 v obci Krčmaň

• svědek osvobození Krčmaně v roce 1945

• strýc Ladislav Loveček byl zapojen do tzv. Krčmaňské aféry

• studium na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži

• perzekuce rodiny v letech kolektivizace

• v roce 1952 vyloučen ze zemědělské školy v Olomouci

• společně s dalšími dětmi „kulaků“ musel pracovat na státním statku ve Vlčicích

• problémy při normalizačních prověrkách

• člen Komunistické strany Československa

• žil v Žulové

• zemřel v červnu 2014

Ivo Zapletal se narodil 27. května 1934 v malé obci Krčmaň ležící mezi Olomoucí a Přerovem, kde jeho rodiče vlastnili sedmnáctihektarové hospodářství, které stačilo na uživení rodiny a výplaty pro několik pomocných pracovních sil. Pamětník vzpomíná, že po celou dobu druhé světové války u nich pracoval například Juraj Sekej, který utekl ze Slovenska, aby tam nemusel nastoupit do armády bojující na straně nacistického Německa.

Do paměti tehdy jedenáctiletého Iva se zapsaly i zážitky z doby osvobození Krčmaně v květnu 1945, kdy si udělali sovětští vojáci dělostřeleckou pozorovatelnu ve věži místního kostela. „Nás vyhnali z domu, protože jsme bydleli přímo u kostela. Museli jsme se schovat k sousedům do sklepa na brambory. Tam bylo okénko ucpané pytli se slámou. Němci, co stříleli na frontu postupující od Olomouce, pálili taky přímo na tu pozorovatelnu. A asi čtyři granáty nám shodily stodolu a dva granáty zůstaly zabořené na zahradě mezi stodolou a obytným stavením,“ vzpomíná pamětník a dodává, že otec později na zádech odnesl nevybuchlou munici ze zahrady na shromaždiště za obcí, kde se zlikvidovala.

Po válce se v okolních polích nacházela spousta nevybuchlé munice a lákala mladé chlapce k prozkoumání. Ivo Zapletal vypráví, jak při cestě ze školy ve Velkém Týnci našli dvě minometné střely a jeden z kamarádů je vzal do ruky a začal s nimi navzájem o sebe tlouct. „Ta kopule mu vybuchla v ruce, a přestože to byly už jenom roznětky bez nálože, utrhlo mu to tři prsty.“

Krčmaňská aféra

Někdy kolem roku 1947 rodiče přihlásili Iva do Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. „Chtěli, abych byl trochu chytřejší sedlák s maturitou,“ vysvětluje pamětník. V gymnáziu prý tehdy studenty vychovávali v přísném náboženském duchu. „Domů jsme mohli jezdit jen na Vánoce, Velikonoce a letní prázdniny, jinak jsme tam byli pořád. Vycházky žádné, jenom v sobotu a neděli s dohlížitelem a jednou za čtrnáct dní jsme mohli jít na dvě hodiny do města koupit si školní potřeby nebo bonbony. Až do podvečerní sedmé hodiny bylo povinné studium a pak večeře, ještě hodina studia, pomodlit do kaple a spát.“

Ivo Zapletal se tedy domů dostával jen sporadicky a nestal se proto na podzim roku 1947 osobním svědkem Krčmaňské aféry. Co se tehdy stalo? V září toho roku přišel poštou třem nekomunistickým ministrům balíček s výbušninou: Janu Masarykovi, Prokopu Drtinovi a Petru Zenklovi. Atentát byl naštěstí včas odhalen a nikdo nebyl zraněn. Začalo ale vyšetřování a tehdy se do případu vložil Ivův strýc Ladislav Loveček, člen Československé strany lidové a bývalý starosta Krčmaně. Ten jako první upozornil na stopu atentátníků vedoucí právě do Krčmaně.

Průběh vyšetřování se totiž rozebíral v tisku, a když noviny otiskly i fotografii krabiček, v nichž se nacházely nálože, Ladislav Loveček si uvědomil, že stejnou krabičku viděl vyrábět svého kamaráda truhláře Jana Kopku z nedalekého stavení. Vzpomněl si také, že i další náznaky napovídaly, že jsou to právě krabičky použité při pokusu o atentát, a tak se po dlouhém uvažování rozhodl Jana Kopku udat. Případ oznámil na okresním sekretariátu národně socialistické strany, jejíž dva ministři, Zenkl a Drtina, byli terčem neúspěšného atentátu. V Krčmani se rozběhlo vyšetřování a policie začala vyslýchat lidi napojené nějakým způsobem na Jana Kopku a Ladislava Lovečka, mezi nimi i matku pamětníka (sestru Ladislava Lovečka) Jarmilu Zapletalovou.

Při vyšetřování se zjistilo, že za pokusem o atentát stojí členové komunistické strany, která v té době již ovládala Sbor národní bezpečnosti, a tak kladla vyšetřování případu maximální odpor. Po únoru 1948 převzala případ Státní bezpečnost a k procesu už nikdy nedošlo. Obvinění byli zproštěni viny a naopak začalo nové zatýkání. Ve vězení skončil i Ladislav Loveček. Trvalo pět let, než se dostal k soudu. Až v listopadu 1953 ho za vykonstruované obvinění odsoudili k šesti letům vězení. Údajný výrobce krabiček Jan Kopka zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1958 při dopravní nehodě. Krčmaňská stopa se dodnes nepotvrdila, protože případ nemohl být nikdy došetřen. Co tomu říká Ivo Zapletal? „Já nevím, jestli je pravda taková nebo taková, ale že Kopka ty krabičky udělal a že zemřel za záhadných okolností, to pravda je. Maminka mi říkala, že jel z Týnce do Krčmaně na kole a že ho srazilo auto a že to náhoda nebyla...“

Za Hitlera prý bylo lépe

Ivo Zapletal, student Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, v únoru 1948 tušil, že změny ve státě nepovedou k ničemu dobrému. Zvláště když komunisté školu následně zestátnili a v roce 1950 zcela zrušili. Ivo proto přešel na střední zemědělskou školu v Olomouci.

V té době začala kolektivizace venkova, zakládala se jednotná zemědělská družstva, proces řídila Komunistická strana Československa podle pokynů z Moskvy. Soukromým hospodářům se kladly různé překážky, aby jim nakonec nezbylo nic jiného než do JZD vstoupit. Rodina Zapletalových musela odevzdávat velmi vysoké dodávky zemědělských produktů a otec dostával za jejich neplnění opakovaně pokuty. „Někde bych doma našel rozsudky za to, že otec nesplnil dodávky mléka nebo pšenice. Tomu nebylo možné vyhovět. Maminka v těch nejhorších dobách jezdila jedenáct kilometrů do Olomouce, aby prodala nějaké máslo nebo vajíčka a vydělala nějaké hotové peníze. Byla to šikana ze všech stran. Maminka později říkala, že za Hitlera se měli líp než v té době,“ vypráví Ivo Zapletal.

V Krčmani se přesto nedařilo založit JZD, a tak v roce 1955 StB zatkla největšího místního hospodáře Josefa Jemelku, kterého ve vykonstruovaném procesu odsoudili k sedmi letům vězení a ztrátě veškerého majetku. Následující rok v březnu se v Krčmani ustavilo JZD a oba rodiče Ivo Zapletala se stali jeho členy. Nezbývalo jim nic jiného. Zvláště poté, co v roce 1952 vyloučili Iva ze zemědělské školy v Olomouci.

Zelení baroni z Vlčic

V červnu roku 1952 přišel ministr zemědělství Josef Nepomucký s myšlenkou očistit zemědělské školy od dětí „vesnických boháčů“ a tento nápad se nejvyššímu vedení KSČ zalíbil. Během letních prázdnin speciální komise určila studenty k vyloučení. Následně měli být posláni na vytipované státní statky: buď v Albrechticích, Slezských Pavlovicích nebo v Javorníku. Ivu Zapletalovi se první vylučování vyhnulo. Po prázdninách jako obvykle nastoupil do třetího ročníku a sedm spolužáků tu chybělo. Všichni věděli, že je vyloučili z politických důvodů. „Nálada ve třídě byla velice mrazivá. Nikdo z nás se nevyjadřoval, protože jsme byli rádi, že jsme mohli zůstat,“ vzpomíná Ivo Zapletal. On sám byl ale vyloučen také, o necelé dva měsíce později při dodatečných prověrkách politické způsobilosti. „Zavolal si mě k sobě ředitel a povídá: ,Máme tady přípis KNV, že musíte skončit na škole, protože rodiče jsou nepřátelé režimu, a nastoupíte se někam osvědčit v pracovním procesu a potom můžete studovat dál. Pokud chcete osvědčení, že jste absolvoval dva ročníky, tak vám to napíšeme.‘ Zklamání bylo takové, že když jsem potom šel pěšky od vlaku z Grygova do Krčmaně, tak jsem se tam na jedné skalce posadil, rozhlédl jsem se po těch širých rodných lánech a povídám: ,Vy naše políčka, kdybyste věděly, co se na vás chystá.‘ To si pamatuju jako dnes. Doma jsem to oznámil rodičům a otec říkal: ,Já jsem to čekal. Co se dá dělat.‘“

Iva poslali pracovat na farmu Vlčice, která spadala pod státní statek Javorník v severomoravském pohraničí. Komunistický režim tam poslal na tři desítky vyloučených dětí tzv. vesnických boháčů a Ivo Zapletal mezi ně přišel jako jeden z posledních. Na roční pobyt v této pohraniční obci nevzpomíná špatně. Seznámil se tam se svou budoucí manželkou a našel spoustu přátel. Po pádu komunismu začal dokonce organizovat setkání těchto tzv. zelených baronů z Vlčic.

Členství v KSČ

Rok ve Vlčicích utekl, pamětník se oženil a nastěhoval se za manželkou do Žulové na Jesenicku. Prošel několika zaměstnáními a v roce 1958 začal pracovat jako technik na místním státním statku a zároveň si dálkově dodělal zemědělskou školu. O zaměstnání na statku během normalizačních prověrek málem přišel, protože v srpnu roku 1968 dával veřejně najevo svůj negativní postoj k okupaci Československa. Zachránil ho člen prověrkové komise a poslanec Federálního shromáždění Karel Doupovec, se kterým se znali z dřívějších let. Několik dalších lidí ze státního statku ale prý kvůli svému postoji v roce 1968 muselo své funkce opustit.

V roce 1974 získal Ivo Zapletal místo na ředitelství státního statku s doporučením, ať vstoupí do komunistické strany. I kvůli naléhání dalších zaměstnanců, že bude lepší, když vstoupí on než někdo jiný, členství přijal. „Strana na venkově, to nebyla politika. To byl nucený spolek udržovaný pohromadě jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Lidé se na dědině mezi sebou znali a věděli, jakou má kdo povahu. Dovedli pochopit, že je to tak nutné. Kdo chtěl přežít, musel se s tím režimem nějak srovnat. Záleželo, jak moc se srovnává. Nejdůležitější je v každém režimu zůstat člověkem. Zachovat si lidskou toleranci a důstojnost.“

V roce 1990 po pádu komunismu mu jeho členství někteří lidé ze statku nahlas vyčítali. „To mě potom opravdu bolelo, když se to převrátilo a oni začali soptit a nejvíc se angažovali ti, od kterých jsem to nejméně čekal,“ vzpomíná Ivo Zapletal. Ze zaměstnání tehdy raději odešel, ale v Žulové žije dodnes.