„V Berlíně nádraží esesáci vyklidili dosti brutálně. Vyklidili teda celé nástupiště, kam jsme měli přijet, měli jsme asi nějaké zpoždění. A když jsem se chytl zábradlí, abych sestoupil, tak hned mě esesák čapnul, v jedný ruce pouta, v druhý se držel sám vlastní ruce. A tak jsme poklusem mazali ven do policejních antonů a těma nás odváželi do toho lágru. Jeli jsme strašně dlouho, drncalo to po kočičích hlavách. Dlouhý kilometry. A to už se setmělo úplně, pak nás po tmě vysypali ven pod obrovský reflektory z brány koncentráčnický. My jsme vůbec netušili, jak to vypadá, oni nás tedy vkopali do pětistupů a pak nás odvedli, otevřeli tu bránu z lágru a osvítili celou tu plochu. Ta plocha byla jako letiště, zasněžená, udupaný sníh, který nám zvonil pod botama, a na noc nás zavřeli v jednom prázdnym bloku. Celkem se s námi moc nemazali, řekli, že jsme sepsali petici, protestovali proti náckům. Že jsme jako nepřátelé zavření. A hotovo.“
„Můj tatínek byl pracovníkem Sokola Brna 1. Redaktor jejich zpráv. Velice důvěrně se znal se starostou Jílkem, náčelníkem Zezulou, vzdělavatelem Vezerou. Redigoval ty zprávy, takže jsem s ním prožíval zajímavě (sokolský slet) v roce 1924. Vzpomnělo se na všesokolský slet 1914, který byl přerušenej vyhlášením rakouského státního smutku kvůli sarajevskému atentátu. Tak to byla taková sletová scéna, kterou si velmi pamatuju. Muži nastupovali v prostným, v tom zazněla dělostřelecká rána, oni museli stát, pak je odvedli a za nimi vjížděli čtyři apokalyptičtí jezdci: válka s pochodní, smrt bílá s kosou, hubený hlad a hnědý mor. To na mě působilo jako na kluka, já jsem byl tenkrát žák sokolskej, velice silně. A viděl jsem ho dvakrát, ten slet. Tenkrát přijel pan prezident v bílém obleku, tam seděl v publiku na svém specifickém místě.“
„Ty, kteří nechodili ven, si brali na práce v lágru. Zejména takzvanej Rakvičkář, jsme mu říkali. Ten si nás vodil do krematoria, kde jsme nosili všecko možný. Sami jsme nosili ty rakve a pak nejhorší bylo, když nás jednou odvezl na úklid ve zrušeném úplavicovém baráku. To bylo něco tak strašného. My jsme odtud tahali slamníky, to víte, že byly zprasený. On už měl odmontovanou jednu stěnu dřevěnou a ty lůžka, ty postele jsme rozbíjeli a skládali jinde. Pacienti leželi na hromadě, někteří už se nehýbali, jiní ještě ano. Takže k tomu už nás nehnali, abychom ty tahali. Ale stejně, když jsem se vrátil na blok, tak jsem si zatraceně důkladně myl ruce, protože hygiena byla otázka života a smrti.“
„Já jsem byl právě jednatelem brněnského svazu studentstva, který sídlil v Kouničkách. A tak jsme dělali demonstrace proti nacistickýmu nebezpečí. Já vím, že právě první máj se slavil společně, všechny partaje, kromě agrárníků, kteří se od toho odtáhli, na Zelném trhu. A jedinej řečník byl právě profesor Kúdela. A já jsem přivedl tenkrát, dokonce s praporem, v čele ty kolejáky, študáky. Tak jsme demonstrovali prostě pro republiku. A Mnichov byl pro nás největší rána. Pro mě v životě to byla vůbec největší rána. Protože to se nám zhroutily naše iluzivní předpoklady, že máme spojence.“
„Co je důležitý, že se po našem zatčení a odvlečení do lágru na nás nezapomnělo. Nezapomněli nejenom rodiče, ale taky národní odboj, a to byli naši kolegové, kteří utekli, dostali se do zahraniční armády, vytvořili v Londýně ústřední svaz studentstva a za dva roky na to už ve spojení s britskými, americkými a jinými študáky provolali 17. listopad mezinárodním studentským dnem. Na to se potom začalo zapomínat, to se komunistům nehodilo. A tím, že nás prostě v těch všech projevech v Londýně v roce 1940, 1942, kdy to provolali jako mezinárodní študentskej den, tak nás udělali světově známou první skupinou, která demonstrovala proti nacismu. A tím nás, byť platonicky, nás to světový veřejný mínění de facto chránilo. Potom, co jsme se dověděli - že Himmler dal pokyn, abychom nebyli rozptylováni do jinejch lágrů a postupně propouštět.“
Jiří Zapletal se narodil 22. března 1917 v Brně. Byl nejstarším ze tří sourozenců, jeho tatínek pracoval v peněžnictví. Za první světové války přišla jeho rodina o několik příslušníků, jeho strýc ze strany matky byl ruským legionářem. Mezi válkami chodil do Sokola, vystudoval gymnázium a v roce 1937 nastoupil ke studiu práv na vysoké škole v Brně. Setrval tam do roku 1939. Začala válka a Jiří Zapletal se stal přímým a aktivním účastníkem studentských nepokojů. Po uzavření vysokých škol nacisty byl v prosinci 1939 zatčen a v lednu následujícího roku převezen přes Vídeň do koncentračního tábora Sachsenhausen. Strávil tam rok. Na Vánoce byl propuštěn. Do konce války pracoval v peněžnictví. Po osvobození dostudoval práva, ale s nastupujícím komunistickým režimem se rozhodl vykonávat raději práci redaktora.
