Jiří Zapletal

„Nemohl jsem pořád pochopit, co se to děje. Když jsme šli po té vesnici, tak jsme potkali v jedné zatáčce naproti Vysloužilovým jednoho vojáka. To jsem právě viděl ponejprv vojáka. V helmě, v uniformě, samopal a ještě něco táhl v ruce. To jsem potom zjistil, že to byl kulomet. A šel prostředkem silnice a my jsme se museli vyhnout. A on se šklebil, oči podlitý. Oni údajně z pátku na sobotu na tom hradě popíjeli. Tak toho si teď na stáří vždycky vybavuju. Na toho si vzpomínám. A taky si vzpomínám, že jsme šli po té vesnici. Dobytek běhal, explodovaly rány, dým se valil. To bylo strašný.“

„Muže shromažďovali po skupinkách. Potom, když jsme se vrátili, tak u naší stodoly jich leželo pět. U špramickýho mostu jich bylo šest. Tady před školou, tam jich bylo tak čtyři nebo pět. U Klepárů, tam jich taky bylo po skupince. Oni je shromažďovali do skupinek a potom je stříleli. Taky je tam sem tam památníček. Vlček támhle v lese, tady za domem Konečný, jak se jde do Bouzova, tam má pomníček Jenda Šlusar.“

„To bylo na jaře v tom pětačtyřicátým roce. Táta se sousedem dělali v lese kryt. Já jsem byl doma s máti a přišel partyzán a chtěl vodku. Máti mě poslala pro tátu. Já jsem se rozběhl přes pole do lesa, no a táta přišel a vyřídil to s ním. Jestli mu dal pití, nebo nedal, to já nevím.“

„Přes den jsem tady viděl Němce. Z Bouzova jeli kontrolovat barikády. A za večer a v noci tady zase byli partyzáni, takže to se tak střídalo. Tady mám jednu takovou vzpomínku. Za války se dělaly takový míčky z celofánu. Děvčata to dělaly a byla tam kamarádka Lidka Dostálová. Když jí ten materiál došel, to už bylo v zimě, pozdě večer, tma, tak chtěla po mně, ať jdu s ní dom pro ten materiál. Tak já jsem šel. To bylo přes čtyři domy a přijdu do dvora, chytím po té klice, a místo té kliky jsem nahmatal chlapa. No tak já jsem zařval a utíkám pryč. A on za mnou volá: ,Neboj se! Neboj se!‘ Tak jsme doběhli dom, říkám to tátovi. Táta hned skočil do botů a šel tam. Byli to nějací uprchlíci. Byli tam dva. Já jsem nahmatal jenom jednoho. Tak je zavedl k Maťátkovi, tam se scházeli. Tam měli nějaký rádio, tam poslouchali zprávy. Tak jim dali jídlo.“