Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Zárubová (* 1926)

• narozena 22. listopadu 1926 v Brně, rozená Boudná

• válku prožila v Horních Heršpicích, které jsou dnes součástí Brna

• navštěvovala česko-německou obecnou školu

• ve školním roce 1944–1945 zavřeli její dívčí odbornou školu

• žákyně byly totálně nasazené

• prožila častá bombardování Brna

• v květnu 1945 si sovětské vojenské jednotky udělaly z jejich domu velitelství

• byla svědkem poválečného vyhnání německých obyvatel

Věra Zárubová, rozená Boudná, se narodila 22. listopadu 1926 v Brně do rodiny strojvedoucího Josefa Boudného. Měla o tři roky starší sestru Marii, maminka Božena byla v domácnosti. Rodina žila v Horních Heršpicích, dnes náležejících k Brnu, kde pamětnice také navštěvovala obecnou školu.

Češi a Němci spolu vycházeli dobře

„Některé třídy byly německé, některé české a poslední třída byla spojená,“ vzpomíná Věra Zárubová na svou školní docházku v první polovině třicátých let. Republika tehdy procházela hospodářskou krizí, a tak bylo zvykem, že nejchudší děti chodily na tzv. „střídu“, kdy každý den obědvaly u jednoho ze svých spolužáků. Podle pamětnice to ale nebyla žádná ostuda, všichni to považovali za samozřejmost. V Dolních Heršpicích tehdy žilo hodně bohatých německých sedláků, v Horních Heršpicích spíše dělnictvo. „Ve škole jsme s německými dětmi vycházeli dobře, nedělaly se rozdíly. Problémy mezi nás začali později vnášet až dospělí,“ říká pamětnice.

Konec přátelství s Židovkami

Na podzim roku 1938, kdy podpis mnichovské dohody rozhodl o odstoupení pohraničních území Československa Německu, mnoho měst ovládaly nepokoje a Brno s vysokým zastoupením německých občanů nebylo výjimkou. Tehdy v Brně Věra Zárubová nastoupila do primy dívčího reálného gymnázia a vzpomíná, jak německá mládež demonstrovala v brněnských ulicích svou sílu. Ze Sudet, které se staly součástí německé říše, se do vnitrozemí stěhovaly české rodiny.

„I k nám do školy přišly dívky z pohraničí. A také k nám do třídy přišly dvě Židovky, se kterými jsem se spřátelila. Františka Kreuzmannová a Elna Ganzová. Po záboru pohraničí, tedy když začal útok na Židy a jejich pronásledování, najednou ze dne na den do školy nepřišly a nikdo nám neřekl důvod. Zkrátka, jako by k nám do třídy nikdy nechodily. Když jsme se náhodou potkaly na ulici, tak jednou jedinkrát se mnou mluvila Františka a říkala mi: ‚Se mnou se vůbec nesmíš stýkat, vůbec mě neznáš a zdravit se nebudeme, my už se neznáme.‘ Od té doby, když jsme se měly potkat, přešly na druhou stranu ulice a pokračovaly mimo nás. Už jsme spolu nikdy nepromluvily, ony chodily se žlutou hvězdou a zmizely někde v transportech.“

Totální nasazení pro celou školní třídu

V následujícím školním roce 1939–1940 zabrala gymnázium německá armáda a od sekundy do kvarty musely gymnazistky chodit na vyučování pouze odpoledne do budovy národní školy na Babákově náměstí. Ačkoli se pamětnice dobře učila, musela na matčino přání z kvarty odejít a na maturitu zapomenout. „Měla jsem vyznamenání, a tak si spolužačky myslely, že odcházím kvůli špatnému původu. Dobrý původ byl tehdy árijský a dělnický. Odešla jsem ale proto, že maminka si přála, abych měla praktičtější vzdělání,“ vysvětluje pamětnice, která v roce 1942 nastoupila do dívčí odborné školy, kde si na konec udělala krejčovské zkoušky.

Ještě před dokončením školy, na podzim v roce 1944, ale celou třídu povolali Němci v rámci totálního nasazení na práci do továrny. Nebylo jí ještě osmnáct let, když musela docházet do německé firmy v Brně-Králově Poli do výrobny leteckých součástek. „Pracovali jsme v třísměnném provozu včetně nočních směn. Ke konci šichty nám vždy součástky počítali, ale my jsme vytvořili dobrou partu a naučili jsme se, jak Němce obcházet. Na stolek jsme museli vystavit, kolik součástek jsme udělali. My jsme je ale potichu přesouvali ze stolu na stůl, takže to vypadalo, že normu jsme splnili, ale ve skutečnosti jsme nevyrobili ani polovinu plánu,“ vzpomíná Věra Zárubová.

Na konci války prý už byla v továrně atmosféra mnohem uvolněnější. „Němečtí mistři věděli, že je válka prohraná, a chovali se k nám velice pěkně. Dělali si alibi, že k nám byli vždycky velice milí. Naši chlapci s sebou nosili harmoniku a po osmé hodině se v dílně tancovalo a bylo docela veselo. Pracovali jsme do 10. dubna 1945.“

Náletů v Brně přibývalo

V době, kdy místo do školy chodila do továrny, zažila Věra Zárubová také několik náletů. Nejvíce se jí vryl do paměti vůbec první nálet na Brno dne 25. srpna 1944, kdy dopadaly bomby na Židenice. „Neměli jsme zkušenost s nálety, a místo abychom utíkali do krytu, dívali jsme se do nebe. Náletů pak bylo hodně, i v noci byly časté. Když nám končila směna ve čtyři hodiny ráno a nic nejezdilo, musela jsem chodit přes rozbombardované město domů pěšky i dvě hodiny. Nebyla to bezpečná cesta, všude byly jámy po bombách, ale ani mě tehdy nenapadlo mít strach,“ říká Věra Zárubová, která pamatuje i na hloubkové nálety na konci války, přičemž jeden zasáhl tramvaj. „Byla jsem při tom, a aniž bych si to stihla uvědomit, bylo po všem. Maminka mě poslala pro rohlíky, pro které jsem musela jít až na staré Brno. Letadlo se náhle sneslo velice nízko nad tramvaj a střílelo do ní. Všichni, kdo v ní byli, zahynuli. Maminka se tak vyděsila, že mi běžela naproti, ale mně se naštěstí nic nestalo. Tramvají jsem nejezdila, protože pro nás byla poměrně drahá, všude jsme chodili pěšky.“

Pro mouku na venkov

Věra Zárubová vzpomíná, že život v protektorátu byl obzvláště tvrdý pro ty, kdo neměli zázemí na venkově a trpěli nedostatkem jídla. Její rodiče jezdili pro zásoby, hlavně pro mouku, k matčinu bratrovi k Moravskému Krumlovu, který už ale patřil do Sudet. „Jezdili jsme tedy do Ivančic a odtud jsme šlapali tři hodiny pěšky do Dobřínska. Zpátky pak rodiče nesli pořádně těžké batohy. V Ivančicích bývaly prohlídky na nádraží i ve vlaku, ale nám se podařilo vždy proklouznout bez zatčení.“

Nejraději vzpomíná na prázdniny, které trávila u babičky Františky Boudné v Kuroslepech u Králic. „Babička bydlela na výměnku, což byla především velká kuchyně, kde jsme jedli i spali. Chodili jsme sbírat klásky, na podzim jsme trhali plevel v polích, pomáhali jsme v hospodářství a koupali se v řece. Obdivovala jsem babičku, jak žila, když neměla žádný příjem. Do domácnosti se kupoval jen cukr a nějaké koření. Babička žila z toho, co jí daly její děti. Od syna dostávala mouku, brambory, krupici, kroupy, mléčné výrobky, to všechno pocházelo z hospodářství. Statek byl soběstačný a člověk se tehdy uživil sám.“

Vtrhli jim do domu a udělali z něj své velitelství

Na konci války přibývalo náletů a v Brně nebylo bezpečno. Boudní se tedy raději uchýlili k příbuzným na venkov, na Dobřínsko. Jakmile se situace zklidnila, rozhodli se pro návrat, ale netušili, jaké překvapení je čeká.

Všem se hlavou honily myšlenky o konci války a nadcházejících lepších časech. Proto je zarazilo, že když konečně po dlouhé cestě zastavili před svým domem v Brně-Heršpicích, pomalu se k nim blížil sovětský voják. Oznámil jim, že jejich dům zabírají pro vojenské účely a udělají z něj prozatímní sovětské velitelství. Že rodina Boudných nemá kde bydlet, je nezajímalo. Na druhou stranu ruské vojáky tehdy všichni považovali za hrdiny a nikoho nenapadlo protestovat nebo nevyhovět jejich požadavkům.

Rodina se tedy dočasně nastěhovala k pohostinným a chápavým sousedům. Po návratu domů zjistili, že jim bujaří ruští vojáci poničili nábytek – poškrábali a odřeli skříně i dveře. „Byli kulturně zaostalí a negramotní, neznali ani některé pro nás zcela běžné předměty – například hodinky. Chodili po městě s vyhrnutými rukávy, na kterých měli třeba čtvery hodinky. Každému, koho potkali, nařídili: ‚Davaj časy!‘ Pak si je nasadili na ruce a měli z toho obrovskou radost.“

Průvody vyhnaných Němců

U cesty vedoucí na Vídeň za domem Boudných stála závora, kterou střežili vojáci. Věra Zárubová vzpomíná, že tudy proudily stovky a stovky Němců pryč za hranice: „Chodívala jsem se často dívat, jak celé rodiny i s dětmi a mnoha kufry procházely městem, ruští vojáci čas od času zavřeli závoru a prohledávali kufry nebo je celé zabavovali.“ Vzpomíná také, že její sestra byla v té době v jiném stavu a vojáci stojící u závory prohledávali německým ženám kufry a hledali v nich kojeneckou výbavičku. „S pýchou v očích jí pak několik těchto výbaviček darovali. Dobré vztahy mezi Čechy a Rusy byly oboustranné. K odcházejícím Němcům se ale chovali velmi agresivně,“ uzavírá vyprávění pamětnice.

Po válce Věra Zárubová pracovala chvíli v malém krejčovství, poté si doplnila vzdělání a většinu života učila na základní škole.