Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Záslocký (* 1923)

• narozen 19. 3. 1923 ve Zdolbunově na Volyni

• navštěvoval českou a polskou školu, po obsazení SSSR sovětskou školu

• v letech 1941–1944 byl totálně nasazen do vlakového depa jako soustružník

• 24. 3. 1944 z depa utekl a narukoval do Rudé armády ve městě Rovno

• nastoupil do tankového praporu 1. samostatného československého pluku

• výcvik proběhl v Kivercích a u Kamence Podolského v Haliči

• jako tankista 2. tankového pluku na Dukle nebojoval

• zúčastnil se prvního období ostravské operace (10. 3. 1945 – 18. 3. 1945)

• u města Zory prolomili německou obranu

• zúčastnil se druhé ostravské operace (24. 3. 1945 – 15. 4. 1945) i třetí ostravské operace (15. 4. 1945 – 5. 5. 1945)

• vstoupil do Ostravy 29. 4. 1945

• po osvobození Ostravy byl spolu s 2. tankovým praporem umístěn na vítkovickém stadionu a odtud odjel do Vysokého Mýta a do Šternberka

• zůstal v armádě do roku 1960 a prošel mnoha funkcemi

• od roku 1960 učitelem na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně

• nikdy nevstoupil do KSČ

Mládí a totální nasazení

Alexandr Záslocký se narodil 19. 3. 1923 na Volyni ve městě Zdolbunov na území současné Ukrajiny. Zdolbunov je železniční uzel, který tvoří spojení mezi Varšavou a Kyjevem. Celé mládí prožil Alexandr Záslocký ve svém rodném městě, sedm let navštěvoval českou školu, posléze polskou školu průmyslovou a po obsazení sovětskou školu. Pocházel ze tří dětí a kromě rodičů žil ještě s babičkou.

Po obsazení Německem byl totálně nasazen ve vlakovém depu jako soustružník. Zde pracoval od roku 1941 do roku 1943, tedy až do opětného příchodu sovětských vojsk. „A jak sovětská vojska šla na západ, tak k nám přišel i první československý armádní sbor.“ V SSSR vznikla v roce 1943 1. samostatná československá brigáda a v ní vznikl tankový prapor. „Na ten schválně vzpomínám, protože pak jsem s ním bojoval ve válce.“

Setkání s banderovci

Alexandr Záslocký byl dvakrát zajat banderovci. Jejich velitel jej ovšem pustil, a tak se ostatní členové skupiny, notně rozzlobení, rozhodli, že Alexandra Záslockého zabijí. „To bylo, když jsme byli okupovaní za Němců. Ve městě za války u nás nebylo nic. My jsme byli nuceně nasazení a teprve ke konci války Němci viděli, že už nemáme síly pracovat, tak udělali vývařovnu, kde dělali denně kroupy a denně jste dostala talíř krup. Jinak nebyly obchody, nebylo nic.“ Maminka obchodovala či vyměňovala se známými. Ve městě Dubno byla betonárna a dělali tam mýdlo, a tak se Alexandr Záslocký v životní nouzi vydal s ukrajinským kamarádem, aby si obstarali sůl a mýdlo. „Teď jsme přijeli do jedné zastávky. Od našeho města takových 50 až 60 kilometrů byla zastávka železniční. Tam jsme vyskočili z nákladního vlaku, jdeme loukou na samotu a podél pěšinky přes louku rostly vrbové keře. A jak jsme k jednomu přistoupili, tak vyskočil Ukrajinec a střílel nám pod nohy.“ Ptal se, kam jdou, a poté je vyzval, aby ho následovali.

„Tak nás vedl na ten chutor (stavení). My jsme tam přišli, já jsem otevřel dveře, vidím selku u kamen a povídám: ‚Tetičko, sůl nepotřebujete?‘ ‚Nepotřebuji, synáčku, běž pryč.‘ Já se podívám na druhou stranu a v druhém rohu bylo sedm banderovců, pušky opřené a holili se.“ Banderovci po nich chtěli dokumenty. Vše by bylo v pořádku, kdyby pan Záslocký neměl v peněžence dopis od jedné polské kamarádky. „‚Podívejte se, ten si dopisuje s Lachami.‘ Oni Polákům říkali Lachi. ‚Ivane, zapřahej koně.‘“ Dali jim kuklu na hlavu a vezli je pryč. Cestou slyšeli několik výstřelů, ale to většinou banderovci stříleli na psy. „Nás vezli asi půl hodiny a shodili nás z vozu.“

„Každého na záda, do jedné chalupy a do světnice. Byl tam klavír a za tím klavírem seděla moc krásná městská holka, měla vlasy natočené do drdolu. A ten banderovec, co nás tam dovezl, z toho vozu jí říká: ‚Kde je komandant?‘ A ona mu řekla: ‚Přijde za kwadrans.‘“ Díky slovu kwadrans poznali, že se jedná o Polku, znamená totiž čtvrt hodiny. Za hodinu přišel velitel a jiný banderovec mu ukázal dopis. „A Ukrajinci a Poláci byli smrtelní nepřátelé. Oni nahnali do kostela lidi a spálili je i s kostelem, řezali pilami, celé polské vesnice banderovci vymlátili. Protože do války to bylo Polsko a Poláci zase zavírali Ukrajince, takže oni se takhle mstili.“ 

Přišel velitel a vyptával se jich na národnost. „A ten Kolja vstal, něco mu pošeptal a ten hned změnil chování k nám. Protože příbuzný toho Kolji byl u banderovců.“ Navíc velitel studoval tři roky v Praze. Banderovci si vybírali vzdělané lidi do svých velitelských míst. Řekl jim, aby přišli ještě jednou a přinesli nějaké novinky a baterie do baterek.

Za měsíc se rozhodli, že se za nimi vypraví. „Šli jsme do té chalupy, kam nás zavezl poprvé. Zase tam byli banderovci a zase nás vedli pěšky. A teď nás přivedli do jedné vesnice. My jsme po cestě viděli, jak zakopávali Ukrajinci obilí do jam, vyložené to bylo rákosem a ještě nějakým papírem. Oni dělali skladiště, zakopávali to.“ Zavedli je do chalupy, kde byli poprvé, a čekali na velitele banderovců asi dvě hodiny. Baterky s sebou neměli. Povídali mu, co je nového. „V Rovně bylo veliké nádraží, byla tam obrovská restaurace a seděli tam Němci. Přišel tam nějaký partyzán v přestrojení popa, nechal tam kufr pod stolem, lehlo to popelem a všechno to zabilo. To jsme mu vyprávěli. A on řekl: ‚Hoši, běžte domů, protože já tady nebudu a vy odsud živí neodejdete.‘ Tak to bylo nebezpečný, že jsem bydlel na kraji města. Večer jsem měl pod peřinou sekyru, protože oni byli všude.“

Poláci zavírali Ukrajince a diskriminovali je. A banderovci se za to mstili Polákům. „A dneska jsou ti Ukrajinci pomalu svatí, protože oni vlastně bojovali proti Rusům za svobodnou Ukrajinu.“ Banderovci zabili i jednoho vysokého ruského velitele v Rudé armádě.

Narukování k tankistům do 1. československé samostatné brigády

1. československá samostatná brigáda se účastnila mimo jiné bojů o Sokolovo a Kyjev. „Mezi prvními se dostali do středu Kyjeva. Vedli si tam velice dobře.“ Za tyto boje byli tři důstojníci jmenováni Hrdiny Sovětského svazu. Jedním z nich byl i Josef Buršík, pod kterým sloužil Alexandr Záslocký.

Armáda postupovala dále, až se dostala do Volyně, kde Alexandr Záslocký narukoval. „Jak Němci ustupovali, tak Sověti osvobodili i Volyň. A na tu Volyň se soustředila i československá jednotka. To bylo samozřejmé, protože na Volyni bydlelo asi čtyřicet tisíc Čechů. Po dohovoru se sovětskou vládou československá jednotka organizovala nábor Čechů do svých řad. Takže na Volyni vstoupilo do československé jednotky asi dvanáct tisíc volyňských chlapů a žen, od mladých šestnáctiletých kluků až po starší.“ Československá jednotka se zde zdržela a Alexandr Záslocký narukoval v Rovně.

Tam odjel bez povolení 24. 3. 1944 z vlakového depa, utekl spolu s dalšími dvěma spoluzaměstnanci. Protože železnice byla pro Rudou armádu důležitým spojením, nechtěli je nadřízení do armády pustit. „Když jsme se den předtím hlásili u náčelníka depa, plukovníka Kovalenka, tak nám sprostě vynadal: ‚Co vy nevíte, že jste pancéřovaní proti odvodu podle rozkazu ministra dopravy Lazara Mojsejeviče Kaganoviče?‘“ To se ovšem Alexandru Záslockému a dvěma jeho kamarádům nelíbilo, a tak do Rovna přece jen odešli.

Všichni tři byli středoškolsky vzdělaní, a tak jim bylo nabídnuto, aby se přihlásili do polního četnictva. „Ale my ne, my jsme chtěli k tankistům, protože jsme byli všichni strojaři. A taky proto, že už několik mých kamarádů, včetně mého bratra, tam bylo a nastoupili k tankistům.“

Byli umístěni do kasárna, kde strávili několik dní. Spali na podlahách a celkově byly ubikace velmi nepohodlné. „Konečně jsme se tam moc dobře najedli, protože volyňští Češi z vesnic dodali československé jednotce moc potravin. Takže i oni se konečně pořádně najedli.“ Odjeli za tři nebo čtyři dny.

Odjezd na výcvik během náletů

Pochodovali po silnici, když Alexandr Záslocký najednou zahlédl svou maminku. Ta přišla ze dvanáct kilometrů vzdáleného Zdolbunova. „My jsme bohužel odjížděli, tak ona chudák šla po tom chodníku a brečela, protože jsem tam byl já a ještě jeden můj bratr.“ Byli zavedeni na nádraží a odtud měli jet pryč.

Před odjezdem se vydal Alexandr Záslocký hledat nějaká kamna do nákladního vlaku, když najednou přišel německý nálet. „Už to bylo večer. Tenkrát tam zahynulo sedmnáct našich kamarádů, hodně Rusů. Já jsem nevěděl, co mám dělat, protože jsem byl mezi kolejemi a kusy kolejnic frkaly vedle mě, jak byly bombami uraženy. Tak jsem sebou plácl do jedné jámy a až po krk jsem byl ve vodě. Ale hlavně že jsem se zachránil.“ Po skončení náletu se vrátil k jednotce a hledal bratra Vladislava a také svého kamaráda. „Oni měli to štěstí, že se schovali do jedné starší jámy po bombardování, mezi ně dopadla bomba, a jim se nic nestalo.“ Šťastně je našel, ale pohled po bombardování byl děsivý. „Viděl jsem jednoho Rusa, jak chudák měl obě nohy zpřerážené a otočené dozadu.“ Zahynulo sedmnáct vojáků. Přesun se tedy v tento den neuskutečnil.

Za dva nebo tři dny už byla kolejnice opravená a odjeli do Kiverců, kde byli přibližně měsíc. Probíhal zde výcvik, který byl však ohrožován nálety. „To jsme pozorovali nálety na Rovno, protože to bylo velice důležité město. I na ten Zdolbunov, protože to byla železniční křižovatka.“ Po měsíci odjeli na jih k rumunským hranicím.

Poslední návštěva rodiny a své lásky

Vlak stál před rodným městem Alexandra Záslockého, poněvadž byl Zdolbunov bombardován. Vojáci z vlaku vystoupili a rozptýlili se, aby v horším případě nebylo obětí. Alexandr Záslocký chtěl po veliteli propuštění na chvíli domů. Velitel nechtěl, ale vojáci byli ještě v civilu. „Utíkal jsem k děvčeti, mojí platonické lásce. Ta zrovna spala, protože předtím bylo bombardování a oni byli ve sklepě, tak byli unaveni. Tak jsem se s ní pozdravil a rozloučil jsem se. Utíkal jsem domů, byla hrozná tma, a tak jsem hned ve vratech spadl do nějaké jámy, protože tam všechno bombardovali. My jsme zrovna bydleli v trojúhelníku železničních drah.“ Nalezl tam pouze babičku, maminka utekla do sousední vesnice kvůli strachu z bomb. „Bratr nadával: ‚Já tady s těmi ženskými nezůstanu, já půjdu s vámi.‘“ Ale nejmladšímu bratru Mikulášovi bylo tehdy teprve 16 let, a tak byl příliš mladý na to, aby mohl do armády. Alexandr Záslocký se rozloučil a utíkal k vlaku, který se už rozjížděl.

Tatínek byl Němci zabit v roce 1942. Němci se mstili za ukrajinské partyzány na domácím obyvatelstvu a otec Alexandra Záslockého to odnesl. Zemřel na stejném místě, na jakém zemřel už jeho dědeček. „A přiběhl jeden Čech, nějaký pan Halámek, a křičel na mě: ‚Sašo, tatínek zemřel, je támhle na cestě.‘ Tak jsem tam utíkal. A představte si, že i mezi Němci byli dobří lidé.“ Jednalo se ovšem o železniční strážníky, nikoliv o vojáky. „Dva Němci vzali nosítka a zanesli mně tatínka až domů. A potom jsme ho pochovali.“

Výcvik v Kamenci Podolském

Jeli až do Kamence Podolského. Odtud šli pěšky blíž k frontě a byli rozmístěni kvůli bombám. V této době se z československé jednotky stal armádní sbor. „Protože volyňští Češi, těch dvanáct tisíc je doplnilo. A potom ještě proto, že slovenská armáda bojovala proti Rusům, a ti, co se dostali do zajetí, pokud nebyli moc prohřešeni, se dostali do jednotky české.“ Tankový prapor Alexandra Záslockého umístili do vesničky Rusov v Haliči. Byli zde ovšem už ruští vojáci a rozšířily se pohlavní nemoci, a tak museli vojáci odejít do lesa. Udělali si zemljanky, kde bydleli několik měsíců.

 Zde probíhal hlavní tankový výcvik. Bratr a nejbližší kamarádi Alexandra Záslockého byli zařazeni jako řidiči tanků, ale on sám jako velitel tanku. Vycvičovali je starší vojáci, kteří byli v armádě už delší dobu. Velitelem 2. tankové roty byl Josef Buršík a velitelem Polanský.

V armádě bylo hodně zakarpatských Ukrajinců. „A jednou mi starší Ukrajinec zakarpatský povídá: ‚Záslocký, nechtěl by ses podívat do Śniatyńa?‘“ Śniatyń (ukrajinsky Snjatyn) byl sedm kilometrů od míst výcviku. Velitel roty jim to dovolil, a tak tam jeli. „Tak jsme si tam něco koupili. Byly tam polské obchůdky ještě otevřené. Já jsem si koupil hřebínek, to jsem měl víc vlasů, než mám teď.“ Strávili tam asi dvě nebo tři hodiny a poté šli pěšky zpátky ke své četě. Cestou potkali ukrajinské děvče a kamarád Alexandra Záslockého Pekar si s ním povídal. „On byl na děvčata. A ona říká: ‚Jakou máš pěknou pistoli.‘ A on říká: ‚Chcete si vystřelit?‘ A ona: ‚Jo, to bych ráda.‘ On vyndal pistoli, dal jí ji do ruky, ona vystřelila, najednou cink, a spadl jeden drát z frontového telefonního vedení. Ani ne za čtvrt hodiny tam byli Rusové s džípem a začali nás vyšetřovat. Tak tu holku a Pekara sebrali, a mě pustili. A Pekar mně říkal: ‚Ty, Záslocký, nehlas nic, ale kdybych se do rána nevrátil, tak to teprve zahlas.‘ Šel jsem zpět k jednotce, ale měl jsem strach. Veliteli jsem nic neřekl. Říkám si: No jo, měl bych to nahlásit. Ono to není legrace, když ho zavřeli. Co když ho budou soudit? Protože ono to bylo frontové vedení. Oni Rusové využívali telefonických vedení, co byly v pořádku. Ale ráno jsem vstal, v sedm hodin byl nástup a Pekar už stál v řadě. On šel na záchod a okénkem utekl Rusům a přišel až do toho lesa.“

Pekar měl kamaráda Nesucha a oba ukazovali svou odvahu. Ještě v bojích proti Němcům v Sovětském svazu dostali za úkol přivést „jazyka“ (Němce ze zákopu, který může vypovídat). Pozorovali jeden kočující keř, tedy keř, který měnil svoji polohu. „Tak se tam v noci vydali, jednoho Němce zapíchli a druhého přivedli. Dostali za to válečné kříže a poslali je zpátky k jednotkám. To byli ohromní vojáci.“

Cesta na Duklu

V Rusově byli až do počátku Slovenského národního povstání, kterého se měl účastnit i československý armádní sbor. Cestou na Duklu potkali pěšáky – tehdy už Alexandr Záslocký věděl o tom, že jeho bratr Mikuláš zfalšoval svůj věk a byl přijat do armády. „Jedem takhle zahradou mezi stromy a koukám – pěšáci.“ Vojáci nebyli pohromadě, ale byli rozděleni kvůli bombardování. „A já jednomu vojákovi povídám: ‚Není tady někde Mikuláš Záslocký?‘ ‚Jo, tamhle, Kolka, pere si gatě.‘“ V té chvíli vojáci zastavili, aby si odpočinuli. Bratr Mikuláš vyskočil na tank a vyprávěli si spolu o mamince a babičce, které doma strádaly. „Maminka se potom seznámila s jedním ruským železničářem. On byl hlavní účetní na depu. Bydlel u nás a dost pomáhal.“ Poté Mikuláš seskočil a vrátil se ke své jednotce.

Slovenské národní povstání už běželo a československý armádní sbor se přibližoval stále blíž k československým hranicím, až k Dukle. Zároveň 2. tankový prapor byl rozmístěn ve vesnicích před Duklou. „Protože na Dukle pro tanky nebyl terén, to byly samé kopce. Sice tam taky bojovaly naše tanky, ale velice omezeně. Byly tam velké ztráty, protože Němci byli na kopcích a my jsme proti nim útočili.“ Špatnou situaci na Dukle zavinili Slováci. Dukla byla asi 40 kilometrů od slovenských hranic. „V tom prostoru na hranicích Slovenska s Polskem stála slovenská armáda, která byla podřízena Němcům a rozprostírala se až k té Dukle.“ Náčelník štábu s letadlem přeletěl frontu k Rusům. „A řekl: ‚Pomozte nám, my se obrátíme proti Němcům a pomůžeme vám, abyste ty kopce přešli.‘“ Rusové mu vynadali, že přiletěl k Rusům a neorganizoval protiněmeckou akci na Slovensku. Ale Slováci to Němcům prozradili. „Němci je odzbrojili, přitáhli několik divizí ze západu, zaujali postavení, která bezvadně vybudovali Slováci, a tím pádem stáli proti nám. Původní plán byl, že kdyby se Slováci otočili proti Němcům, tak za šest dní se měla přejít hranice a náš armádní sbor měl dosáhnout Prešova.“ Dobytí Prešova ale nakonec trvalo tři měsíce. Na Dukle byl nejmladší bratr pana Záslockého Mikuláš těžce raněn.

Boje o Ostravu a město Zory

Po dobytí hranic a přechodu armády na slovenské území byla 1. československá samostatná tanková brigáda soustředěna v Kežmaroku a 2. tankový prapor byl koncem ledna a počátkem února 1945 ubytován v kežmarocké škole. „Ale fronta nestála. Pěší brigády bojovaly. Dokonce na Slovensku v horách se vysadila jedna naše výsadková brigáda, která pak dopadla špatně.“ Němci na místo přesunuli asi 20 divizí, a výsadková divize v horských podmínkách neuspěla a ustupovala. Zahynul tam i Václav Veselý, bratranec Alexandra Záslockého.

V Kežmaroku byli několik dní, ale fronta v západním Polsku postoupila k německým hranicím stejně jako na jihu. „Sovětské velení plánovalo ostravskou operaci. Ta byla zřejmě i pod nátlakem našich státních představitelů. Chtěli se dostat středem do Československa, a tím umožnit cestu na Prahu, odříznout Němce. Izolovat západní část německé armády od východní.“ Budoucí ostravské operace se měla účastnit i 1. samostatná československá tanková brigáda.

Tanková brigáda se rozloučila s Kežmarokem 16. 2. 1945 vojenskou přehlídkou a vydala se do jižního Polska. Měli se dostat do Wadowic. „Cesta byla hrozná, protože všechno bylo zaváté a cesty nebyly udržované. Svítit se nesmělo v noci, takže velitel tanku musel sedět na blatníku a ruční lampičkou řidiči ukazovat, kudy má jet.“ Cesta do Wadowic byla dlouhá až 200 kilometrů.

Tam pobyli několik dní, ale počasí bylo proměnlivé – padal sníh nebo pršelo. Ostravská operace měla začít 10. 3. 1945. Zúčastnila se jí 38. armáda a 1. gardová armáda. „A my jsme měli s 1. gardovou armádou útočit se sovětskými vojsky generála Grechka. Protože my jsme nikdy nebojovali úplně sami, my jsme vždy podporovali sovětskou pěchotu. Ale velice často se stalo, že jsme byli bez pěchoty. Ale v zásadě tanky podporují pěchotu.“ V březnovém počasí nemohla být podpora letectva ani dělostřelectva. Operace nebyla úspěšná a zastavila se 18. 3. 1945, šlo o tzv. první období ostravské operace.

Poté se přeskupovala vojska a mělo se útočit dále. Tankovou brigádu oddělili od generála Grechka a přidělili ji k 38. armádě generála Moskalenka. Českoslovenští vojáci znali 38. armádu Moskalenkovu z bojů o Kyjev. „Nás zase potáhli trošičku blíž k frontě. Potáhli nás ani ne deset kilometrů k frontě do lesů před městem Zory. Tam jsme byli tři dny a připravovali jsme se na nasazení, protože to ani velitel brigády nevěděl. Věděli, že budeme nasazeni, ale kdy, to se nevědělo, to se utajovalo. Protože Němci všechno odposlouchávali a dozvídali se to pomocí špionů.“

Poplach nastal 24. 3. 1945 ráno. Všechny tanky vyjely na silnice a čekaly na signál k útoku. „My jsme tam dost dlouho čekali. Já jsem vylezl z tanku a chodil jsem podél tanku. Čekal jsem.“ U rádia byl střelec Isidor Vaněk a čekal na rozkaz. „Najednou, asi po jedenácté hodině, byl hrozný rámus. A to začala dělostřelecká příprava.“ Používaly se sovětské rakety kaťuše. „Já jsem se hrozně polekal a na ten šup jsem byl v tanku.“ Vyrazili vpřed.

Zjistili, že před městem Zory bylo nepříjemné bahno. Tanky utvořily rojnici a začal útok na město Zory. Průlom se podařil. „Několika úspěšnými boji pronikla naše brigáda spolu se sovětskými vojsky do těšné blízkosti státní hranice Československa s Polskem, kde sváděla pochopitelně urputné boje.“ Němci přivedli několik divizí a brigád, aby nevstoupila Rudá armáda do Ostravy. „Zajímavé je, že v tom prvním období, když začala operace, 10. března, jsme měli útočit jižně od Ostravy, ale 24. března změnili plán a útočili jsme severně od Ostravy. 

Po těžkých bojích se dostali do blízkosti československých hranic a sváděli tuhé boje o město Tworków. „Za čtyři dny naši a Rusové odrazili asi osm německých útoků.“ Po bojích u města Tworków byli soustředěni do města Ratiboř (Racibórz). „Tím skončilo druhé období ostravské operace pro nás, ale sovětští vojáci drželi frontu dále.“

Třetí fáze ostravské operace byla zahájena 15. 4. 1945. Toho dne v půl jedenácté dopoledne překročila tanková brigáda československé hranice u obce Sudice. „Po překročení několika německých obranných linií i našich bývalých československých opevnění, které Němci důkladně využili, se tanková brigáda spolu se sovětskými vojsky probojovala až k Ostravě.“

Na Ostravu armáda zaútočila 26. 4. 1945 po dělostřelecké přípravě a 29. 4. 1945 byla Ostrava dobyta. „Naše tanková brigáda se probojovala také do Ostravy v odpoledních hodinách a v prostoru jednoho města okolo patnácté hodiny devětadvacátého dubna se naše brigáda čelními tanky dostala k řece Odře.“ Řeku projeli a dostali se Vítkovicemi do středu města. „První jel československý tank s československou státní vlajkou.“ Začaly boje o slezskou Ostravu. Tanková brigáda se dostala přes Ostravici na východním okraji slezské Ostravy a 1. 5. 1945 se občané Ostravy probouzeli již do osvobozeného města. Třetí období ostravské operace skončilo 5. 5. 1945.

Některé tanky pokračovaly dále až do Prahy. „Ostravská operace se přiřadila k nejvýznamnějším operacím, které vedly k přímému osvobození českých zemí. A byla to největší operace v české zemi.“ Tanková brigáda spolu s československou leteckou divizí přispěly k osvobození Československa. „Českoslovenští tankisté vepsali slavnou stránku do dějin našeho národa.“ Za vykonané činy dostala 1. československá samostatná brigáda řadu vyznamenání.

U Tworkówa padl velitel čety, nadporučík Štěpán Vajda, jehož zástupcem Alexandr Záslocký byl, a byl jmenován Hrdinou Sovětského svazu in memoriam. Alexandr Záslocký byl tedy u jednotky, která měla dohromady dva Hrdiny Sovětského svazu. „Pochopitelně to nebylo všechno jednoduché, stálo to hodně a hodně krve.“ Ztráty z ostravské operace činily 140 padlých a 350 zraněných. Hroby jsou v Polsku a v severní Ostravě.

„V podvědomí mají čeští občané většinou dukelskou operaci. Byla velkou operací, která si vyžádala obrovských obětí, ale ostravská operace byla podobně významnou, protože zabránila Němcům, aby zničili ostravskou aglomeraci.“ Továrny mohly po osvobození Ostravy zase normálně pracovat.

Alexandr Záslocký byl ještě s jiným tankem vyslán, aby navázali styk s Němci, kteří se odpoutali. „Zničili jsme dva německé tanky, ale jeden německý tank zasáhl můj tank. A tím pádem jsme byli vyřazeni, protože jsme nemohli střílet z kanonu. Dal jsem rozkaz, abychom couvli s tankem do úžlabinky. A když vylézal z tanku Vaněk, který se ze slovenské armády dostal do československého armádního sboru, tak doletěla další koule a utrhla mu půl plic.“ Poté zemřel Vaněk v nemocnici. Raněn byl i pan Záslocký.

Po odchodu Alexandra Záslockého do nemocnice zahynulo v jeho tanku během dvou týdnů sedm vojáků. V nemocnici byly podmínky katastrofální. Sovětská nemocnice byla pod velkým stanem a u vchodu stála velká řada nemocných. „V každém rohu obsluhovali lehká zranění, ale uprostřed byl operační stůl a tam operovali.“ Alexandr Záslocký viděl operaci vojáka a vyndání střepiny. „A mně ruská zdravotní sestra prst přeobrátila, zavázala a řekla: ‚No, můžeš jít.‘ Ale já jsem si stěžoval. Tak ona to zase rozvázala, vyrovnala a zase zavázala. A určili mně jeden dům, kde bych měl s vojáky bydlet.“ V tom domě žila také polská rodina. Do nemocnice docházeli vojáci jen na jídlo. Jednou se pan Záslocký šel podívat za svou jednotkou a viděl svůj zničený tank, který dostal obrovskou náhodou zásah přímo do hlavně děla.

Po uzdravení měl jít k náhradnímu praporu. „Zákon byl takový, že uzdravení ranění vojáci musí jít k náhradnímu praporu. Ten byl až na východním Slovensku.“ Alexandr Záslocký se ovšem chtěl dostat ke své jednotce, a tak ho ruský automobil převezl k jeho jednotce. „Byly ztráty. Byli rádi, že jsem nejel tam. To bylo spíše pro pěšáky.“ Jako tankista se rozhodl jít k tankistům.

S civilisty vojáci do styku moc nepřicházeli. V Polsku se k nim chovali dobře, protože je osvobodili. „A na Hlučínsku byli jenom Němci. Ženisté kopali zákop pro můj tank a já jsem asi tři noci nespal. Tak jsem vzal jednoho z mé posádky a říkám: ‚Pojď, já ti ukážu, kde si lehnu.‘ Šel jsem do sklepa a lehl jsem si mezi Němce. A to byly ženy, děti a starci, mladých tam nebylo. Dneska bych to neudělal, protože by mě mohli píchnout.“ Němci utíkali pryč ze Sudet, někdy po nich zůstaly i úplně prázdné vesnice. Často si brali vojáci z jejich opuštěných domovů jídlo, ale jejich věci neměli kam dávat. „Nechovali se špatně Němci.“

Když útočili blízko československých hranic, organizovali Němci volkssturm a používali panzerfausty. „A ti nám hrozně řádili, protože se třeba zakopali, přikryli se roštím, a když jste projeli tankem vedle něho, tak to vyndal a spálil nám tank. Takhle nám spálili u Opavy hodně tanků.“

U jednotky vládla dobrá nálada, ale také přísná kázeň. „Můj bratr, když byl u mě řidičem, mně něco odmluvil, neposlechl mě, velitel to uslyšel, a dostal dva dny ve sklepě. To byla kázeň. A když se mnou promluvil Buršík nebo velitel, tak to byl pro mě svátek.“ Ke konci války už byli ovšem s veliteli více spřátelení. Nadšení bylo také veliké. „Nikdo nikdy nereptal, protože jsme bojovali pro republiku.“

Alexandr Záslocký měl štěstí, že v roce 1945 nemusel nastoupit proti banderovcům. Byli tam nafťaliňáci, kteří potřebovali nějakého vojáka se zkušenostmi z války. Měl tam jít on, ale poslali tam jiného.

Na žádnou oslavu vítězných bojů nebyl čas a nebylo ani čím oslavovat. „Podle sovětských řádů jsem v důstojnické funkci dostával jednou týdně tři gramy vodky, několik sucharů a kousek slaniny. Jenže já jsem nikdy alkohol nepil, protože jsem se bál, abych jako velitel neudělal nějakou blbost. Aby kvůli mně nebyli zabiti kluci.“ Dále dostávali tabák, který pan Záslocký rovněž rozdával. Euforie nenastala ani po dobytí Ostravy. „Každý si podle možností hleděl najít nějaké děvče. Ale bylo to omezené, protože vojáků bylo moc, a děvčat tam tolik nebylo.“ 

Vybavení, které vojáci měli, tvořila pouze uniforma, pláštěnka a torba. Boty měli ruské a na zimu fufajky (vatované kabáty). „Ale zpočátku jsme dostali anglické boty. To bylo z vepřové kůže a v tom byla hrozná zima. A já jsem byl odmalička hrozný zmrzlík.“ Mohl se ovšem jít ohřát do zadní části tanku. „Tam jsem se rozpálil a zase jsem si musel jít sednout na blatník a za přesunu ukazovat cestu.“

Ani hladoví na frontě nebyli, dostávali pravidelně jídlo. „Když jsme šli do boje, tak nám dali železnou zásobu. To byl pytel a v něm suchary a americké konzervy. To se mohlo jenom na rozkaz rozdělat.“ Taky jim dávali jíst Rusové ze svých zásob.

Strach Alexandr Záslockých podle svých slov neměl. „Nebylo kdy myslet na strach. Instinktivně jste dělali, co bylo třeba. A potom jste neviděli Němce, vy jste viděli německý tank. A bing ho. Nebo z kulometu tankového.“ Bezprostřední setkání s nimi hrozilo, pouze pokud by je brali do zajetí.

Němci se ale dost mstili. „Ve Slezsku je jedna obec, Štětina, a když jsme na ni útočili, tak oni zajali jednoho kluka, to byl zakarpatský Ukrajinec, a přibili ho na vrata.“

Měli osvětového důstojníka Hrušku, senátora za komunisty za první republiky. Přinášel jim zprávy z rozhlasových vysílání a vyprávěl, jak to vypadá na všech frontách.

Poválečná činnost v armádě. Učitelem ve vojenské akademii

Blízko Zdolbunova ve vesnici Novomylsk byl kovář Jonáš a měl dceru Jiřinu. Alexandr Záslocký je po válce navštívil a při odchodu domů ho svezli kamarádi ze Zdolbunova, což mu – jak se ukázalo – zachránilo život. Druhý den navštívil jeden Ukrajinec babičku Alexandra Záslockého. „A povídá: ‚Paní Procházková, váš syn včera měl štěstí. Víte, že chlapci – to byli banderovci – ho čekali?‘ Oni tam čekali na mě, chtěli mě zastřelit, sebrat mně zbraně a uniformu. Ale to se jim nepodařilo, protože mě svezli ruští vojáci.“ Tenkrát byl totiž téměř každý Ukrajinec banderovcem.

Po osvobození města se tanková brigáda rozmístila v blízkosti Ostravy a 2. tankový prapor byl umístěn na vítkovickém stadionu, po válce přešel do Šternberka, do Vysokého Mýta a na další místa. Mnoho Čechů z Volyně a z Podkarpatské Rusi zůstalo v armádě, zejména pěší důstojníci, tzv. nafťaliňáci (důstojníci, kteří sloužili v armádě např. za první republiky, ale během války se ke svému vojenskému povolání nedostali). Alexandr Záslocký také zůstal v armádě a působil ve významných funkcích. „Zajímavé je, že jsem nikdy nebyl v Komunistické straně Československa, ale jako voják s určitými válečnými zkušenostmi jsem obstál.“ Do roku 1960 byl v armádě, od roku 1960 učil na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Získal hodnost plukovníka a akademický titul inženýr. Do důchodu šel předčasně kvůli svému zhoršenému zdraví. „A teď jako záložní důstojník bydlím v Brně a prožívám své stáří.“

Před odchodem do války byl platonicky zamilován do Heleny Baňkouské. „Ale ona bohužel milovala jiného. To byl hezký chlapec a byl Polák, kdežto já jsem nebyl Polák, a ona byla Polka.“ Při přesunu do Haliče jí dal poprvé pusu, dopisovali si, a ona zůstala sama na Ukrajině. V roce 1944 se jí doneslo, že Alexandr Záslocký spolu s bratrem padli, a vzala si tedy nějakého Ukrajince. Po válce ji pan Záslocký potkal v kulturním domě na Ukrajině. „Ona mě uviděla. A teď cítím, že mě někdo zatáhl vzadu za kabát. Ona to byla Helena. A ona mně říkala: ‚Šašinka, přijď za kulisy.‘ Tak jsem tam přišel, byla tam lavička, a tak jsme si tam sedli. Začala si mě prohlížet, já jsem byl pěkně ustrojený. A když si mě takhle prohlížela, vyndala tu pistoli, dala si ji k hlavě – a cvakla. Bohudík ta pistole byla zajištěná, tak jsem jí tu pistoli vytrhl a říkám: ‚Když sis ten život zničila sama, tak ho nenič mně.‘“ Scházeli se ovšem i poté.

Bratři a jiní příbuzní

Prostřední bratr Vladimír odešel po válce do civilu a pracoval v Ostravě. Nejmladší Mikuláš byl u Dukly těžce raněn. „Byl odvezený do týlových nemocnic a z nich se už nemohl dostat do války, protože nebyl schopný sloužit ve vojenské jednotce.“ I další členové rodiny Alexandra Záslockého se účastnili boje o existenci Československé republiky. Bratr maminky Alexandr Procházka bojoval v československých legiích a blízko slovenských hranic padl. Šel spolu s kamarádem k německým zákopům. „Slyšeli, jak Rakušané hovoří, a začali po nich střílet. Oni začali ustupovat a najednou Alexandr Procházka rozhodil ruce a padl. Jeho kamarád ustupoval dál, a když se večer pro něj vrátili, tak tam Alexandra Procházku už nenašli.“ Nikdy ho nikdo nenašel.

Svého bratra Mikuláše viděl Alexandr Záslocký až po válce, kdy odjel z Československa do Volyně. Rusové zařadili Mikuláše do akcí proti banderovcům. „A když jeli jednou na otevřeném vlakovém vagoně, tak banderovci po nich začali střílet z lesa a zase ho trefili do ruky.“ V letech 1946 až 1947 byli volyňští Češi reemigrovaní do Československa, a tak tam přijela i celá rodina Alexandra Záslockého, a to na jaře 1947. „A maminka si vzala doma, když bydleli ve Zdolbunově, jednu sirotčí holčičku, které padl otec a matka jí zemřela jako mladá. Tak si ji osvojila a dovezla ji do republiky.“ Ovšem zemřela na rakovinu v 25 letech a zůstaly po ní dvě osiřelé děti.

Nejmladší bratr Mikuláš pracoval v Ostravě. „Ale před třemi lety se mu udělalo něco na noze a on to zanedbal. Došlo to tak daleko, že mu amputovali nohu u kolena, a za nějakou dobu, už bez nohy, zemřel, protože dostal embolii. Takže on byl nejmladší a zemřel z nás nejdříve.“

Prostřední bratr Vladimír byl těžce raněn u Opavy. Z hořícího tanku ho vytáhl Rus. Alexandr Záslocký byl lehce zraněn na ruce u vesnice Roguv. „Za mým tankem běželi tři samopalníci, Němci po nás stříleli z minometu a jedna střela zasáhla všechny tři samopalníky, kteří byli zabiti. A mně střepina zasáhla ruku.“ Byl krátce v nemocnici, ale strach neměl.

Poselství a význam války

„Mým posláním za války bylo přispět k osvobození Československé republiky i jiných národů, kterými procházel 1. československý armádní sbor. To znamená Ukrajiny a Polska.“

Druhá světová válka je hodnocena Alexandrem Záslockým jako jedna z největších válek v dějinách. „A byla to válka, která zachránila lidstvo před německým fašismem a přinesla svobodu mnoha národům tak, aby mohly samostatně žít a samostatně se rozvíjet. Víme dobře, jaké měli Němci s Čechy plány. K tomu nedošlo v důsledku toho, že mnozí vlastenci se zúčastnili osvobozovacích bojů s pocitem nutnosti přispět k osvobození své staré vlasti. Mnoho lidí přineslo oběti, nesmírné oběti. Viděl jsem ve válce moc zabitých a raněných, přinesli velké oběti. Zůstaly jen pomníčky. Bohužel, dnešní lidé si neváží pomníků padlých vojáků a lidí, kteří bojovali za svobodu. A to je velká chyba, protože dějiny učí, jak postupovat i dále. A tito lidé si zaslouží, aby jejich památka byla náležitě uctívána.“