Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Žatecký (* 1928  †︎ 2019)

• narodil se 4. prosince 1928 ve Smolnici u Loun v rodině zemědělce

• 1947 vystudoval zemědělskou školu v Roudnici nad Labem

• pracoval v rodinném hospodářství ve Smolnici

• seznámení s budoucí manželkou Marií

• v roce 1950 byl povolán na vojnu k PTP – celkem devětatřicet měsíců

• 1952 rodinný statek znárodněn

• 1952–1956 otec ve vězení jako kulak

• 1954 propuštěn z PTP, stěhování za manželkou do Terezína

• od roku 1954 pracoval na státním statku Litoměřice, celkem šestatřicet let

• 1989 odchod do důchodu

• žije v Terezíně

• zemřel v roce 2019

Vyrůstat v rodině statkáře znamenalo pro Václava Žateckého v dětství plnit hodně pracovních povinností spojených s hospodářstvím. V roce 1947 dokončil zemědělskou školu a pracoval pro otce na jeho statku ve Smolnici u Loun, odkud pocházel.

U pétépáků to žádná legrace nebyla

Jaké bylo však jeho rozčarování, když po únoru 1948 převzala moc dělnická a rolnická třída v čele s komunisty. Jeho otci bylo hospodářství zabaveno, poslali ho na čtyři roky do vězení a na deset let mu zakázali vstup do Smolnice, na což pečlivě dohlížela komunistická policie.

Václav Žatecký musel na vojnu a byl na tři a čtvrt roku přidělen k Pomocným technickým praporům. Vojáci beze zbraně museli tvrdě dřít a jejich velitelé a politruci se rekrutovali z vojáků, kteří neuspěli v bojových oddílech nebo sami měli „škraloup“. K tomuto období pamětník řekl: „Otec byl v kriminále, naši byli vystěhovaní, já jsem byl u PTP tři a čtvrt roku. U pétépáků to žádná legrace nebyla, nebylo to tak, jak o tom psal Švandrlík. PTP byly zřízeny k 1. říjnu 1950. Vymetli s námi to, co civilové nechtěli dělat. Stavěla se letiště, potřebovali lidi na doly, byli jsme mobilní pracovní útvar. Političtí pracovníci byli jednodušší lidé poplatní režimu. I ti, co nám veleli, byli jakoby odhození. Bývalí vládní vojáci, lidi se škraloupem, taky tam byl jeden Cikán, který nám velel, Imrich Červený se jmenoval, ten vždycky večer zakončil hlášení slovy: Podpísal ja.“

V průběhu práce u Pomocných technických praporů se Václav Žatecký stěhoval třináctkrát, byl levná pracovní síla. Na jejich stavby nikdo nechtěl jít pracovat, dělali podřadné práce, ke konci jim i něco málo platili. Na letišti v Čáslavi už se poměry zlepšily, dělali i lepší než jen nádenickou práci, když stavbyvedoucí zjistili, že jsou mezi nimi kvalifikovaní lidé, a začali toho využívat. Domů ale jít nemohli. Někdo se vrátil domů za dva roky, někdo o dalších devět týdnů později a Václav Žatecký tam zůstal celých devětatřicet měsíců.

„Devětadvacátýho listopadu byla větší prověrka, pustili asi dvě stě lidí domů, ale nás tam deset zůstalo a nevěděli jsme, co s náma bude. Potom nám to oznámili den před odchodem, a tak jsme o Silvestra v padesátém třetím roce šli domů,“ doplnil další informace ke svému pobytu u PTP pamětník.

Otec na deset let ztratil občanská práva

Rodina Žateckých byla v padesátých letech vystěhována ze svého statku, nevlastní matku s bratrem odvezli do Dolní Libchavé u Ústí nad Orlicí, kde žili čtyři roky až do otcova propuštění z vězení. Sestra pracovala v Jilemnici jako zdravotní sestra. Po návratu od PTP se Václav Žatecký neměl kam vrátit – rodinné hospodářství bylo ztraceno, a tak se nastěhoval k manželce a dítěti do Terezína.

„Otec byl zbavený na deset let občanských práv. Vystěhovali ho, zavřeli a potom, když se vrátil z basy, tak měl zakázanou obec na deset let. Měl ve Smolnici sestru a šel ji navštívit večer, takže tam šel a dali mu potvrzení, ale musel žádat den a hodinu na návštěvu. Pak ho také jednou vyvedl policajt za obec a pohrozil mu, že pokud se to stane ještě jednou, tak půjde znovu do vězení,“ vzpomíná na neradostné otcovy zážitky Václav Žatecký.

Po návratu z vězení sehnal otci jeho bratr místo na dolech v Mostě a obstaral mu tam i provizorní bydlení. Oba rodiče se přestěhovali do Mostu. Pamětník v té době pracoval jako řidič nákladního vozu, takže jednou za rodiči zajel a odstěhoval je do Mostu. Když otci bylo pětasedmdesát let, vrátil se do Smolnice po pětadvacetiletém pobytu a práci horníka v Mostě. „Také tetě sebrali v Řisutech statek, vystěhovali je do Smolnice, protože tam bylo po babičce místo, a dali jim důchod 240 korun oběma dohromady. Byla to taková bída. Nenávist mezi komunisty a jejich věrnými a rodinami statkářů byla velká.“

Václav Žatecký jezdil u státního statku nejdříve s traktorem, pak s náklaďákem. Teprve po uvolnění poměrů mohl pracovat jako mechanizátor a hlavní agronom, zůstal na stejném pracovišti šestatřicet let. Jak šel čas, měnilo se jeho pracovní zařazení. „Později se to zase nelíbilo. Kolem pětasedmdesátého roku šel politický pracovník, doktor KSČ a RSDr., dělat ředitele a já jsem se vrátil na místo materiálně technického zásobovače.“

Měli jsme s manželkou každý jiný původ

Rodinná situace manželů Žateckých odrážela společenskou situaci té doby. Paní Žatecká byla komunistka, pan Žatecký syn kulaka. „Po osmačtyřicátém přišli komunisti a všichni jenom začali nadávat, že kulaci byli lumpové, všechno jim zabavit a je zavřít. Měli jsme s manželkou každý jiný původ, dali jsme se dohromady a dobře jsme udělali. Nikdy jsme mezi sebou neměli žádné politické rozepře. Poznali jsme se v době před rokem 1947, kdy původ neměl žádný vliv na partnerství,“ vzpomíná na rodinné zázemí Václav Žatecký. „...a pak jsme to brali, jak to je, vždycky jsme se snažili jeden druhého podržet,“ uzavřela manželovy vzpomínky paní Žatecká.