Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Zavadil (* 1922)

• narozen 9. února 1922 v Olomouci – Černovíře

• pracoval v Letňanech, dvakrát se vyhnul nuceným pracím

• napotřetí však odeslán do Francie

• pracoval na stavbě Hitlerova hlavního stanu a bunkru

• nucené práce rovněž v Belgii

• po útěku krátce zajat, poté se dostal k československé armádě

• výcvik a služba u britské RAF jako radista

• po válce návrat do ČSR (Olomouc – Černovír)

• až do penze civilní zaměstnání

Narození

Bedřich Zavadil se narodil 9. února 1922 v Olomouci – Černovíře v domě, kde žije dodnes.

Mládí

V roce 1942 byl zaměstnán v Letově. Jeho nadřízený, zároveň tamní důvěrník, jej dvakrát zachránil před nuceným nasazením v Německu. „Potřetí jsem od státní policie dostal ultimátum: vyhrožovali mi, že když se nedostavím k lékařské prohlídce a k nástupu, budu muset zaplatit 100 000 Kč pokuty a že mě četníci odvedou na pracovní úřad. Tak jsem se dostal na pracovní úřad. Zde jsem byl doktorem prohlédnut, bez vysvlékání – přes kabát. Zkrátka jsem už měl papíry dopředu vypsané a jel jsem.“

Nucené práce

Šestého listopadu 1942 odjel do Berlína. Zde, přibližně po týdnu, byli nuceně nasazení rozděleni: jedna část jela do Francie, druhá do Norska. V Norsku se měly stavět doky pro ponorky. „My jsme jeli na Saint-Malle na jižním cípu Španělska, ale tam už byla práce hotová. Jeli jsme tedy zpátky k Paříži do Soasonu, odtud jsme jezdili na práci do Margivallu. Ze začátku jsme nevěděli, co stavíme. Kopali jsme základy. Byli jsme u organizace Todt.“

„My jsme se nezajímali o to, co stavíme, teprve později jsme se dozvěděli, že to měl být Hitlerův hlavní stan. Dělaly se tam i bunkry. Tam jsme byli hodně dlouho. Bylo to velké údolí, jezdili jsme tam do Margivallu asi 14 kilometrů vlakem, denně. Dělaly se dvanáctky: od sedmi hodin ráno do sedmi do večera. Noční také dvanáctky. Neexistovaly tam soboty a neděle.“

Volná neděle bývala až jednou za šest týdnů. Práce byla velmi intenzivní. Pracující na den dostávali dvacet franků, což byla jedna marka. Ostatní peníze jim posílali domů. „Peníze dostávala stařenka, protože matka byla zbavena svéprávnosti. Jednou za tři týdny jsem měl dovolenou. Každý týden jsem se musel hlásit na Arbeitsamtu.“

V Belgii

„V Soasoně už to bylo v hrubé stavbě hotové, tak nás odsunuli někam k Paříži, tam jsme stavěli vilu, asi taky pro Hitlera. Dělal se tam také bunkr, ale nedodělal se.“ Poté byli nuceně nasazení přesunuti do Belgie, do Saint-Paul. Zde pracovali přibližně 14 dní. „Tam jsme se trochu ztráceli, protože jsme jim moc nerozuměli.“

Útěk

„Když nám rozbombardovali lágr, posbírali jsme svých pár švestek do batohu a v noci utekli.“ První noc přespali v jedné vile v Saint-Paul. Během noci je však našla německá hlídka: „Začali do nás kopat a ptali se, co tu děláme. Měli jsme tlumočníka a ten jim naši situaci vysvětlil. Šli jsme, a nevěděli jsme, kde je Německo, kde je východ a západ…“

Poté byli přinuceni vilu opustit a pokračovat v cestě. „Vyšli jsme z města a šli jsme potmě. Naproti nám jelo auto, mělo jenom pásku přes reflektory, kvůli zatemnění. Hledali nějaké auto, Děda, můj spolupracovník, jim řekl, že jelo tam. Já jsem se ptal: ‚Dědo, co se vás ptal?‘ Děda odpověděl: ‚No, jestli jsme potkali auto… Řekl jsem, že jelo tam…‘ – ‚Ježišmarjá,‘ začal jsem se rozčilovat, ‚co když se vrátí a postřílí nás?‘ Děda klidně odpověděl: ‚Co máš z toho.‘ “

Skupina raději opustila silnici a šla přes pole. Byly zrovna žně, a tak přespali v seně. „Pak nás hloubkaři rozprášili, zůstali jsme z dvanácti jenom čtyři.“

V Bruselu

Uprchlíci se nakonec dostali do Bruselu, kde bydleli v kovárně. Přes silnici byla česká lékárna, s jejímiž zaměstnanci byli v kontaktu. „Měli dvě krásné dcery. Jenomže my jsme byli otrhaní a zarostlí. Sem tam jsme dostali nějaké jídlo, asi za čtyři dni poté jsme se ráno probudili a nad námi stáli čtyři příslušníci blanche army, abychom šli s nimi.“

Cestou do zajateckého tábora se setkávali s opovržením Belgičanů, kteří je považovali za zajaté Němce. „Celou cestu na přijímací lágr po nás plivali, házeli po nás kamením, protože si obyvatelé mysleli, že jsme Němci. Nikdo tam nevěděl, že existuje protektorát. Ani nevěděli, že existuje ČSR. Nakonec se to vysvětlilo.“

V československé armádě

„Konečně jsme se dočkali – do Belgie přijela jugoslávská mise a slíbili nám, že nás zavezou do Bruselu a že můžeme k nim vstoupit do armády.“ V Bruselu se však dozvěděli, že nemohou sloužit v jugoslávské armádě, neboť za pár dní přijdou zástupci československých jednotek. „Když přišli, tak jsme se k nim přihlásili. To bylo v březnu roku 1944.“ Z Bruselu pak po delším čase odjeli do Ostende, kde čekali na loď do Anglie. Kvůli německému bombardování však vypluli až po několika dnech. „Jeli jsme v noci. Po nalodění měla většina vojáků mořskou nemoc.“

V Británii u RAF

„V Anglii jsme byli prvně zařazeni k pěšímu pluku. Tam jsme byli asi deset čtrnáct dní. Nepůsobilo to na nás přívětivě, krajina kolem byla totiž rozbombardovaná.“ Poté si mezi vojáky chodili vybírat jednotliví důstojníci muže do svých útvarů. Nejdříve dělostřelci, tankisté… „Já jsem byl poslední v abecedě, tak už jsem se bál, že nakonec na mě nezůstane nic. Potom přišel důstojník od letectva s poddůstojníky.“ Bedřich Zavadil byl zařazen mezi radisty a absolvoval intenzivní výcvik. Do bojů už však nezasáhl.

Po válce, „to už bylo po německé kapitulaci. Stále jsme byli v Anglii. Tamní důstojníci nás přemlouvali, jestli se nám tam líbí, že můžeme zůstat a dostaneme občanství. Chlapi se ptali, co bychom dělali za práci. Prý manuální, než by se uvolnila práce (odpovídající naší kvalifikaci).“

Návrat do Československa

Do Prahy se Bedřich Zavadil dostal až v srpnu 1945.

Po příjezdu do Ruzyně byli ubytováni v kasárnách u letiště. „Hned první noc na Ruzyni venku pršelo, okna na chodbě byla rozbitá. Probudili jsme se, protože všude byly štěnice, a tak jsme museli jít spát do jiných kasáren.“

„Já jsem šel přes park a najednou slyším Rusa, jak prochází kolem mě. Měl samopal. Jak mě uviděl, začal na mě volat německy: ‚Hände hoch.‘ Říkám si, že to je Němec, ale to on si myslel, že Němec jsem já, protože mám modrou uniformu, a jak jsem uslyšel, že tam zacvakal přehazovačem samopalu, tak jsem utekl do uličky. Právě včas – Rus po mmě začal střílet.“

Život po válce

Pan Zavadil mohl zůstat v armádě: do ČSR se vrátil v hodnosti desátníka. Nicméně dal přednost kancelářské práci: přeposílal balíky a dopisy. Od svého návratu žije opět v Olomouci – Černovíře. Po válce nijak perzekvovaný nebyl.