Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Zavadilová (* 1954)

• narozena 26. listopadu 1954 v Českých Budějovicích

• ovlivněna antikomunistickými postoji otce

• 1970-1974 – studium gymnázia v Českých Budějovicích

• 30. března 1974 zažila rozehnání koncertu v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic

• v 70. letech jezdila na vandry a potlachy, které často rozháněli příslušníci VB

• popisuje komunistickou šikanu v 70. letech

• celé období totality se odmítala politicky angažovat (odmítla členství v SSM, SČSP, KSČ)

• v 80. letech pracovala jako zootechnička v sudetské vesnici Světlík u Českého Krumlova

• v roce 1989 založila OF ve Světlíku a aktivně se účastnila Sametové revoluce

• po roce 1989 začala podnikat v různých profesích

• po roce 2000 se začala starat o lidi bez domova, pro které z různých důvodů není v azylových domech místo

Anna Zavadilová vždy dělala to, o čem si myslela, že je správné, a nehleděla na režim, ve kterém žila. Nikdy si nenechala nic namluvit a nebála se následků. Věděla, že žije tak, že jí toho moc vzít nemohou. „V životě bych nevstoupila do strany. V životě bych nevstoupila do SSM, do toho svazu [SČSP, Svaz československo-sovětského přátelství] už vůbec ne. A když se mě někdo zeptal, tak jsem to prostě řekla,“ vypráví a dodává, „já jsem si řekla, maturitu mi neseberou. Titul, kdybych měla, tak dejme tomu, že jo, ale maturitu mi neseberou, tak co mi můžou udělat?“ Žila tak před rokem 1989 a žije tak i teď, v demokracii. Ani dnes se nebojí ohradit proti tomu, s čím ve společnosti nesouhlasí.

S otcem poslouchala Hlas Ameriky

Anna Zavadilová začíná své vyprávění o otci, Josefu Šimkovi, který pocházel ze statku (15ha) z Drahoňova u Újezda nedaleko Zbiroha v západních Čechách. Statek rodině komunisté po roce 1948 zabavili, jeden z bratrů musel nastoupit k Pomocným technickým praporům (PTP). Prarodiče sice mohli na statku zůstat, ale na stará kolena se ocitli prakticky bez prostředků a dožili v zoufalých podmínkách.

Rodiče Anny Zavadilové nebyli v KSČ a od strany si celý život drželi odstup. Zejména otcova výchova a jeho antikomunistické názory měly na Annu velký vliv. Když jí bylo asi devět let, zeptala se otce: „Kdo jsou to ti komunisti?“ On jí místo odpovědi večer pustil Hlas Ameriky, který od té doby spolu poslouchali skoro každý den. „Byla jsem v obraze už jako dítě,“ dodává. Josef Šimek mluvil s dcerou otevřeně. Dozvěděla se od něj to, o čem se ve škole nemluvilo, bylo komunistickou rétorikou překrouceno, nebo o čem se záměrně lhalo. „Táta mi řekl, kdo osvobodil Prahu. To už jsem věděla ve 12, že to nebyli Rusové, ale Vlasovci. Ukazoval mi, když jsme jezdívali k jeho rodičům, ukazoval mi místa, kde jsou Vlasovci, kteří utíkali na Západ, pohřbení.“ Říká, že tehdy bylo úplně běžné slyšet něco jiného na veřejnosti a něco jiného doma, a nazývá to schizofrenií doby.

Bez členství v SSM nebyl nárok na vysokou školu

21. srpen 1968 zastihl Annu Zavadilovou v Chotětíně na prázdninách u tety Jiřiny Hříbalové, bylo jí tehdy 14 let. Dodnes si pamatuje, jak ji to osudné ráno teta probudila se slzami v očích a jak potom spolu poslouchaly hlášení na návsi pod rozhlasem. „Bylo to hrozné. Zprávy byly strašidelné. Všichni jsme si mysleli, že bude válka. Teda já jsem si to tak myslela.“  Ve 14 letech se těžce vyrovnávala s pozdější proměnou většinové společnosti, která rychle našla smíření s novým řádem věcí. Silně na ni zapůsobila smrt Jana Palacha v lednu 1969, o které se nesmělo mezi lidmi mluvit. Z televize a rádia o tom slyšela pouze lži. „Oni z toho udělali, že to byl blázen, sebevrah. To nebyl vůbec sebevrah. To byl mučedník,“ říká smutně pamětnice.

Dva roky po okupaci Československa, v roce 1970, nastoupila Anna Zavadilová na gymnázium. Třídní se jich na začátku prvního ročníku zeptala, kdo chce vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), nikdo se tehdy nepřihlásil. Druhý rok se situace opakovala. Anna Zavadilová předpokládala, že se stejně jako loni nikdo ze spolužáků nepřihlásí. Když se ale otočila, viděla les rukou. „Všichni věděli, že když se nepřihlásí do SSM, tak nebudou mít nárok na vysokou školu. Že je zbytečný dávat přihlášku.“ Přiznává, že ji to tehdy velmi nemile překvapilo. Ačkoliv většina spolužáků na gymnáziu s komunistickým režimem nesouhlasila, do SSM vstoupili.

Na Americe dostala poprvé obuškem přes záda

Když se 29. a 30. března 1974 se v hospodě Na Americe konal dvoudenní koncert, Anna Zavadilová byla v posledním ročníku na gymnáziu a ráda chodila na koncerty, sem tam zašli s dlouhovlasými kamarády na nějaký mejdan. Na Americe měli kromě českobudějovické kapely Adept hrát kapely z Prahy - DG 307 a The Plastic People of the Universe, kapely s protirežimní pověstí. „Věděli jsme o Plastikách, proto jsme tam jeli. Bohužel jsme se toho nedočkali,“ vzpomíná.

Ona sama se o koncertu dozvěděla od svého tehdejšího přítele. „První den se tam něco odehrálo, to prošlo, byla tam nějaká hudba. Já jsem tam jela až na ten druhý den. My jsme se vůbec nedostali do sálu. My jsme tam jeli trolejbusem a hned jak jsme vystoupili, tak tam stáli policajti. Hned nás otočili a obuškama nás nahnali zpátky do autobusu. Takže jsem poprvé v životě dostala obuškem přes záda.“ Přestože se do sálu nedostali, viděla vše, co následovalo. Spolu s dalšími máničkami se vracela autobusem do Českých Budějovic. Z okna autobusu viděla, jak kolem silnice hnali příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) proudy vyděšených mladých lidí z Rudolfova. „Nakládačku dostali asi všichni, do všech si bouchli,“ říká k tomu Anna Zavadilová.

Režim to přehnal

Pamětnice vypráví, že u nádraží stáli příslušníci VB, kteří rozhodovali, kdo kam může a nemůže. Mimobudějovickým bylo nařízeno do 20 hodin do večera opustit město. Asi stovku návštěvníků koncertu nahnali příslušníci bezpečnostních složek do nádražní haly, kterou neprodyšně uzavřeli, a brutálně je zmlátili obušky, kopali do nich za divokého štěkání rozběsněných psů. Poté je naložili do speciálně přistaveného vagónu, kde byli celou cestu do Prahy biti a vyslýcháni.[1]

Když s kamarády vystoupili z autobusu, společně zapadli do hotelu Slunce, kde s několika dalšími probírali, co právě zažili. „Nikdo to nečekal, že to bude takhle brutálně rozehnané. Myslím si, že to režim přehnal.“

Ale oproti mnoha jiným, kteří měli kvůli účasti na koncertu v Rudolfově různé problémy v práci, ve škole, měla Anna Zavadilová štěstí, příslušníci VB ji nelegitimovali, neměla žádný záznam, nemusela na výslech. Nedozvěděli se to tehdy ani na gymnáziu. „Oni to asi ani neřešili. Já si myslím, že nikdo nebyl zvědavý, jestli tam z nás někdo byl, nebo nebyl. Já si myslím, že profesoři byli na té straně, na té druhé straně,“ říká po letech.

Dodejme jen, že Anna Zavadilová viděla Plastiky a DG 307 poprvé naživo až po roce 1989.

Chtěli jsme se jenom sejít a pokecat

Za dva měsíce po koncertu Na Americe úspěšně odmaturovala na gymnáziu a hned nastoupila do práce na zámek Hluboká jako průvodkyně. Na otázku, proč se jako většina jejích spolužáků nehlásila na vysokou školu, odpovídá: „Já jsem si prostě myslela, že emigruji. Já jsem tu nechtěla zůstat. [Otec] tehdy měl kamaráda v Kanadě, tam směřovaly moje touhy, ale pak z toho nějak sešlo. Prostě jsem se k tomu neodhodlala.“ Zároveň připomíná, že neměla legitimaci SSM a odmítala se jakkoliv jinak angažovat, takže šance na přijetí na vysokou školu byly v jejím případě mizivé.

„Normalizace, to bylo takové nepříjemné,“ vzpomíná na druhou polovinu 70. let a pokračuje: „Četli jsme noviny a věděli jsme, že je to lež, že lžou, že to není pravda.“ Anna Zavadilová tehdy pracovala v Bytovém podniku v Českých Budějovicích a o víkendech vyrážela s přáteli na vandry a tzv. potlachy. „V pátek bylo zeleno na nádraží, protože všichni šli v zelených mundúrech. Takže v pátek se odjíždělo z města na víkend a vracelo se až v neděli.“ Dodává, že se tehdy stýkala s lidmi, kteří byli na stejné vlně a měli podobné názory. „Všichni jsme byli proti nim. Proti komunistům. Já jsem neměla mezi přáteli žádného zaťatého komunistu.“

Říká, že v této době tlak komunistického režimu, který chtěl mít všechny pod dohledem a pod kontrolou, cítila asi nejvíc. „Potlachy rozháněli policajti. Čundr byl taky takový protirežimní. Oni to tak cítili, že to jsou lidi proti nim,“ říká a dodává, „my jsme se před nimi museli schovávat.“  Běžně se stávalo, že mezi ně přišli dva, tři příslušníci VB a bez vysvětlení jim oznámili: „Ukončete to a rozejděte se.“ Kdyby neuposlechli, čekal by je minimálně zápis a výslech na místní vyšetřovně VB.

Vandry pro ni byly této době velmi důležité. „Vandr je specifický tím, že je tam taková svoboda. Svoboda pohybu. Svoboda myšlení,“ vysvětluje, co tehdy zažívala a po čem toužila. Nešlo primárně o protirežimní akce, nescházeli se, aby záměrně provokovali režim. Chtěli se jen pobavit po svém. Jak říká Anna Zavadilová, chtěli si jen pokecat.

Sametová revoluce byla jako dárek spadlý z nebe

„Člověk nemohl nikam ven, tak alespoň trajdal pro republice,“ vysvětluje, proč se v roce 1977 přestěhovala do Špindlerova Mlýna, kde do svatby v roce 1982 pracovala jako účetní na hotelu. Po svatbě se s manželem vrátila zpátky do jižních Čech a společně spolu odešli na Šumavu. Oba pracovali v zemědělství v malé zapadlé vesnici Světlík. „On byl zootechnik. Takže já jsem tam nakonec taky byla zootechnik, protože v té době mohl v pohraničí s trochou šarmu dělat kdokoliv cokoliv,“ říká s lehkou ironií v hlase pamětnice.  Obě místa si žila tak trochu sama pro sebe, mimo hlavní proud, nikoho moc nezajímala. Možná záměrně si pamětnice sama vybírala napůl zapomenuté světy, kde nebyla režimu úplně na očích a kde měla pocit alespoň nějaké svobody.

„To bylo něco, co spadlo jako dárek z nebe,“ vzpomíná na Sametovou revoluci v roce 1989, kterou prožila ve Světlíku. Se dvěma místními založili Občanské fórum. „Lidé tím tam byli takoví překvapení. Původní obyvatelé tam nebyli. V podstatě tam byli repatriovaní rumunští Slováci. Takže lidi tam byli buď křesťani, nebo komunisti. Takže tam to odezvu moc nemělo,“ popisuje listopadové události v zapadlé sudetské obci. Účastnila se také několika demonstrací v Českých Budějovicích, kde byla o poznání jiná atmosféra, „to bylo úžasné, bylo plno, tady v Budějovicích tomu všichni fandili.“

První svobodné komunální volby v roce 1990 ve Světlíku vyhrál stejný komunistický starosta, který vedl obec roky předtím. Anna Zavadilová říká, že politika lidi ve Světlíku moc nezajímala, šlo hlavně o to, kdo se o zapadlou ves postará. Starosta z minulé doby se občanům osvědčil, tak ho bez velkých dilemat zvolili znovu.

Dnes má pocit, že lidé na náměstí cinkali klíči za plné regály a za volné hranice, za nic jiného

Počáteční nadšení z pádu totality a nástupu demokracie postupně sláblo, až pocítila rozčarování z nového nastavení společnosti. „Začalo se to měnit chováním lidí. Měla jsem pocit, že lidi na náměstí cinkali klíči za plné regály a za volné hranice a nic jiného je… Víte, že chtěli vzít jen ty plusy, jen ty práva a povinnosti k tomu žádné. Nechtěli se uskromnit. V podstatě si stěžují do teďka, to nechápu. Pořád se mluví o bídě, já žádnou nevidím. Trochu jsem zklamaná, ne trochu, dost,“ říká rozladěně.

Anna Zavadilová začala po roce 1990 podnikat v různých oborech. Mimo jiné provozovala penzion, kde se poprvé setkala s lidmi bez domova. Po roce 2000 se i s nájemníky přesunula do jiného objektu. „Tuto ubytovnu jsem proměnila ve svůj vlastní azylový dům,“ vypráví. Obloukem se tak dostala k lidem, které znala od mládí, k lidem z okruhu českobudějovického undergroundu, jejichž složité osudy často předznamenaly i těžké životní konce. Mimo jiné z ulice odvezla Petra Čtvrtníka, jednoho z hlavních organizátorů rudolfovského koncertu v roce 1974, o kterého se starala až do konce jeho života. Když jí před několika lety azylový dům zavřeli, protože nenabyl právního statusu ubytovny, o všechny „své“ obyvatele se postarala. Přestěhovala je, kam jen mohla, i k sobě domů.

Anna Zavadilová se nikdy nebála vyslovit svůj názor nahlas. Dnes otevřeně říká, že je zklamaná a naštvaná z nové doby, ze současné společnosti, která si neváží svobody, která chce uzavírat hranice před uprchlíky, nechce pomáhat. Myslí si, že by možná i dnes, v demokracii, mohla dostat obuškem přes záda. Na otázku, kde by k tomu mohlo dojít, odpoví: „Na propalestinské demonstraci.“ I přesto všechno končí své vyprávění optimisticky, věří v mladou generaci, která díky zkušenostem z cestování vidí svět lépe než mnoho jejích vrstevníků.

Své vyprávění uzavírá slovy: „Nebuďte lhostejní k utrpení druhých, buďte empatičtí a nebojte se říct, co si myslíte.“

 

[1] Kudrna Ladislav, Stárek Čuňas František. Zásah, který změnil underground. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2015, č. 1. s. 27-41.  ISSN 1802-8241.