Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Závěšický (* 1922)

• vyučen kovářem

• bezprostředně po ukončení 2. světové války nastoupil k národní stráži

• četnická škola v Brně, boje s banderovci

• vedoucím četnické stanice v Bílovci

• 1953 dobrovolný odchod od SNB

• zámečníkem ve Strojosvitu

• studium na VUML

• s nástupem normalizace zbaven členství v KSČ

Tatínek kovář

Zdeněk Závěšický pochází z dělnické rodiny.

„Rodiče – otec kovář, matka zemědělská dělnice.“

„V roce 1937 jsem školu ukončil a učil jsem se kovářem. Kovářem jsem se vyučil a pracoval jsem v kovařině až do roku 1945, do dubna. V průběhu války jsem byl stále na vesnici ve Stěbořicích, takže mě nepostihlo nějaké totální nasazení do Německa.“

Boje během osvobozování Československa ho uvěznily na návštěvě u jeho tehdejší přítelkyně v Kravařích.

„My jsme zažili jedno, že v té budově, ve které jsme byli, bylo zjištěno, nebo jsem zjistil s otcem té holky, že do stavení padlo 35 dělostřeleckých granátů. Sice jeden byl důvod, že tam ta palba byla soustředěna na ten barák proto, že v průčelí toho baráku proti frontě stál německý tank tehdejší, Königstiger. Tak ta palba na ten barák trvala čtyři dny velmi ostře, to bylo štěstí, že nepoužili zápalné střely, že jsme nevyhořeli, protože v té vesnici hodně baráků vyhořelo. A právě že ta palba tam byla už soustředěna, když to Němci zjistili, že jsou na mušce, tak s tím tankem odjeli.“

Ihned po osvobozování se přihlásil na výzvu a stal se členem národní stráže.

„To už byl pořádek, začal se prosazovat nový pořádek, okolní vesnice, hlavně ta část kolem Hlučínska, kterou dělila řeka Opava, my jsme byli od té řeky vzdáleni ani ne kilometr a pak už tam byla ta část Hlučínska, kde to obyvatelstvo bylo úplně jiného složení jak to obyvatelstvo české.“

„Bylo třeba zajistit bezpečnost, byla tam výzva v těch vesnicích, že vyzývali obyvatelstvo, aby se zapojili na ochranu osvobozeného území.“

V říjnu 1945 byl už jako příslušník SNB převelen na četnickou stanici do Horního Těrlicka.

„Tam služba byla jednak pořádková a jednak jsme museli prošetřovat činnost tamního obyvatelstva za války. Protože tam bylo hodně národností, tam byli Němci, tam byli Poláci, bylo tam hodně Slováků, tak to je národnost dejme tomu stejná, mezi nimi bylo spoustu kolaborantů. Ono se tam to obyvatelstvo tehdá dělilo na čtyři skupiny podle těch pokynů, které my jsme tehdy měli.“

V roce 1946 odešel do Brna studovat četnickou školu, po jejímž ukončení zůstal služebně v Brně, žádal však o převelení na menší město, a tak v roce 1947 odešel do Opavy.

„Školu jsem skončil v listopadu, zůstal jsem v Brně, měl jsem velmi dobré výsledky ve škole učební a oni se, jak to tak obyčejně bývá, když, že jo… Tak škola byla v Brně, tak nejlepší frekventanty si nechali v Brně. Já, kluk z vesnice, a mě to zase spíš táhlo tam někam do těch českých vesnic. Tak jsem zažádal o přeložení a v polovině roku 1947 jsem byl přemístěný do Opavy.“ 

V témže roce vrcholí boje s banderovci, na které byly nasazeny především jednotky SNB.

„Naše nadřízené složky nařídily konečný zátah, který měl vyznět tak, že z české strany, z českých zemí, z Čech a Moravy jednotky měly jít na východ a Slováci zas k nám na západ a měly se střetnout, až ti banderovci… se je podaří sevřít, aby je mohli zlikvidovat. No zkrátka buďto zlikvidovat nebo zajmout nebo tak. Já jsem byl nasazený na úsek k řece Moravě, nastupoval jsem do Kvasic nedaleko Kroměříže na Gottwaldovsku – na Zlínsku, dneska by se dalo říct. A my jsme měli uzavřenou linii podél řeky Moravy, celý ten tok se střežil. Náš úsek, my jsme měli vymezený úsek, my jsme byli v těch Kvasicích ubytovaní, tam jsme hlídkovali. Tak tam jsem byl asi šest týdnů. Nedošlo k žádnému střetu, žádný z těch banderovců na tom úseku nebyl, neprošel.“

Zdeněk Závěšický měl to obrovské štěstí, že se do přímého boje s banderovci nedostal.

„A tam bylo pro nás veliké štěstí, že jsme tam přišli o jeden den později jak vedlejší jednotky, protože ta vedlejší jednotka na to doplatila. Doplatila na to tím, že na ten hotel Baron se ze Slovenska dostali banderovci. Hotel obsadili, měli stráže okolo hotelu a měli stráže ještě pojištěné dalším chvatem, a ty první jednotky SNB, které tam došly, ty prošly tou vnější ochranou těch banderovců. Oni je pustili, určitě byli dobře schovaní, takže je pustili a teď oni zůstali uprostřed těch banderovských band. Byla tam velká střelba a zahynulo tam tehdá z té naší jednotky… Tam zahynulo sedm příslušníků SNB.“

Služba v Opavě byla jiná.

„Tehdy se už, i jak jste říkal, i ta policejní služba měnila, protože město mělo i též policajty, jak se jim říkalo. A my jsme už museli šetřit, my jsme už museli vyšetřovat takové drobnější delikty. To mě velice bavilo a v tom jsem získával veliké zkušenosti. A to mohu jenom poděkovat tomu veliteli četnické stanice z Horního Těrlicka, který byl četník takové, bych řekl, třídy… starého… byrokrat, který všechno předpisově přesně a my jsme museli poslouchat jak hrom!“

Únor 1948 vše změnil

Jako příslušník SNB byl během únorového převratu povolán do služby.

„Až najednou toho 25. nebo 24. února, ale to myslím bylo už toho 24. února, byla vyhlášená pohotovost, všichni jsme museli nastoupit do služby, soustředili jsme se na stanici v Opavě, protože tam bylo poměrně dost těch příslušníků. Po krátkém projevu tam velitele jsme byli rozděleni do dvou skupin a okamžitě byli zproštěni služby všichni příslušníci SNB, kteří byli v národně socialistické straně.“

„V té době mezitím, než jsem do toho Benešova odjel, mi byla nabídnuta velitelem přihláška do KSČ, tak jsem tu přihlášku podepsal, a tím jsem byl evidován jako kandidát KSČ.“

Dokladem studijních úspěchů pana Závěšického na četnické škole může být i to, že byl v roce 1948 poslán do Ostravy, kam byl určen krajským velitelstvím jako velitel.

„Tím se nakonec dostalo jedno, že v Ostravě-Kunčicích z bývalého lágru německého byl utvořen takový tábor pro naše drobné živnostníky a pro lidi, kteří neměli nějakého většího významu, delikty byly třeba takové, že třeba zatajili – krejčí třeba zatajil nějaký materiál apod. a nebo třeba to byli takoví drobní živnostníci, kteří se vyjádřili, jak se říká, ne moc valně k nastupujícímu režimu. Byli to lidé celkem neškodní. Já jsem tam byl odvelen též z Opavy a též bylo jednak zajímavé, že tam bylo příslušníků asi osm na tu stráž a já jako mladý kluk jsem tam byl poslán jako velitel.“

Stal se velitelem četnické stanice v Bílovci.

„K takovým vážnějším případům v mojí službě došlo v 50. letech, kdy jsem byl velitelem oddělení v Bílovci, tenkrát okresním městě. Obvod náš byl okolních sedm vesnic. Měl jsem pod sebou deset příslušníků původní stanice, já jsem tam musel vystřídat svého předchůdce a musel jsem se tam toho ujmout, protože tam už o mně bylo známo, že předtím jsem byl přechodně též na 3–4 měsíce přemístěn do Neplachovic a posledně i do Litultovic za účelem toho, abych zpracovával trestní oznámení. Trestní oznámení převážně na nějaké ty přestupky hospodářské, když nějací ti zemědělci schovávali nějaké obilí nebo neodvedli to, co měli odvést. Ale spadaly do toho samozřejmě i běžné věci jako krádeže apod. A když jsem tam byl jako velitel té stanice, tak jednak ty zkušenosti jsem ještě neměl, tak jsem se opíral o zkušenosti těch starších příslušníků a měl jsem tam opravdu jednoho solidního staršího, který už neměl daleko do důchodu a ten mně radil, jak se dalo.“

U SNB příliš spokojený nebyl, a tak v roce 1953 na vlastní žádost odešel.

„V roce 1953 jsem od Sboru národní bezpečnosti na vlastní žádost odešel. Jelikož jsem byl vyučený kovář a můj bratr dělal ve Strojosvitu v zámečnické dílně, tak předem už jsem s ním měl domluvené, že mně zajistí tam ve Strojosvitu zaměstnání a nastoupil jsem tam jako zámečník a normálně jsem pracoval u ponku.“

Od SNB do Strojosvitu

Brzy po svém nástupu do závodu Strojosvit se stal mistrem.

„Vždy jsem toužil se nějak dál vzdělávat, abych nezůstal jako dělník až do smrti, a tak jsem využil příležitosti studia při zaměstnání a udělal jsem si nižší průmyslovou školu, dvouletou. Když jsem skončil tuto průmyslovku, byl jsem pověřen dělat mistra na zámečnické dílně.“

„Když se mi stav zaměstnanců zvýšil natolik, že jsem měl i pro zahraniční montáže naše zaměstnance, tak jsem žádal své zaměstnavatele, aby mi dali vyšší skupinu platovou, což mně zase bránilo nějakými předpisy, a tak ve svém vlastním zájmu jsem byl nucen dostudovat, abych měl maturitu z průmyslovky. Tak jsem se normálně zapojil na školu, která současně v té době běžela, a dostudoval jsem.“

Po roce 1968 se situace změnila.

„Ale předtím, než jsem se odhodlal, že na tu průmyslovku půjdu, než jsem tam nastoupil, tak jsem chodil do VUMLu, nevím, kdo mě tam doporučil, byl jsem členem strany a byl jsem vedoucím už nějakého kolektivu, a zkrátka nějaké takové předpisy stranické nabádaly k tomu, aby ti vedoucí pracovníci měli vyšší politické vzdělání, a tak jsem dělal ten VUML. Sám jsem se tam nepřihlásil, ale byl jsem tam. Mně to ale nevadilo, protože po jakémkoliv vzdělání jsem vždycky toužil. Vystudoval jsem ten VUML a po ukončeném studiu mě ten ředitel VUMLu jmenoval lektorem pro politickou ekonomii. Tu funkci lektora politické ekonomie jsem dělal dva roky, do té doby než jsem nastoupil do průmyslové školy. A ústně jsem se tehdy domluvil s tehdejším ředitelem VUMLu, s doktorem nebo jak má ten titul, jenom ústně, že mě uvolní na tu dobu dvou let, a to byly léta 1967–1969. To znamená, že ten rok ’68 mě chytil akorát v polovině toho studia. Situace se po 68. roce změnila natolik, že všichni, kteří se nějakým způsobem provinili nebo, bych tak řekl, nebyli zrovna nadšeni okupací sovětských vojsk, tak byli na černé listině a ti byli jako postiženi potom.“

Maturitu na střední průmyslové škole ještě získal, ale prověrkami v roce 1971 neprošel.

„A právě v té době jsem začal mít ty potíže, protože nakonec prověrky, když byly v 71. roce, tak z pětičlenné komise prověřovací tři byli proti a dva pro. Tak jsem byl zbaven členství v KSČ.“

Nadřízení v závodě Strojosvit však byli s prací Zdeňka Závěšického spokojeni, a tak byl povýšen na vedoucího provozu. Tuto práci vykonával 12 let.

„Nebyl jsem členem (KSČ), ale svoji funkci jsem vykonával až do důchodu.“