Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ludmila Záveská (* 1924)

• narozena 4. června 1924 v Lipovicích u Dubu v jižních Čechách

• 15. března 1939 byla svědkem příjezdu Adolfa Hitlera do Prahy

• celý rok 1944 byla totálně nasazena v továrně Junkers Flugzeug – Motorenwerke na letecké motory ve Smržovce

• na konci války se v Dubu setkala s americkými vojáky

• po válce začala studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• několikrát odmítla vstoupit do KSČ

• v roce 1949 neprošla tzv. „studijními prověrkami“ a byla ze školy vyloučena

• v roce 1949 se vdala za Aleše Záveského

• její muž je považován za jednoho ze zakladatelů ekologické výchovy v ČSSR

• od roku 1949 až do odchodu do důchodu pracovala jako učitelka

• po roce 1989 rehabilitována

Když po únoru 1948 začaly na Filozofické fakultě Univerzitě Karlově politické prověrky studentů, měla před sebou Ludmila Záveská poslední semestr studia a závěrečné zkoušky. Tzv. „studijními prověrkami“ na začátku roku 1949 neprošla a z vysoké školy byla pro nesouhlas s komunistickým zřízením vyloučena. Ludmila Záveská vzpomíná, že tehdy nebyla jediná, stalo se to mnoha dalším studentům. Dodnes si vybavuje, jak tomu zprvu nerozuměla, jak ji s výborným prospěchem mohli vyloučit. Nebála se a na ministerstvu školství se dotazovala, na jakém základě byla ze školy vyloučena. Nejvyšší úřednice ji tehdy lakonicky sdělila: „Když chceš s vlky býti, musíš s vlky výti.“ Titul inženýr obdržela Ludmila Záveská v rámci rehabilitace své osoby po roce 1989, po více než 40 letech.

Bydleli jsme v synagoze

Ludmila Záveská, rozená Blumová, se narodila 4. června 1924 v malé vesnici Lipovice u Dubu v jižních Čechách jako jediné dítě Emanuely a Ludmily Blumových. Matka se jako mnoho žen v této době starala o domácnost, otec pracoval na poště.

Ulici v Dubu, kde měli Blumovi dům, se tehdy říkalo židovská. Ve 20. letech žila v ulici již jen jedna židovská rodina a ostatní domy se postupně rozprodávaly. Koncem roku 1924 koupili Blumovi původní synagogu, kterou si upravili na obytný dům. Pamětnice si vybavuje, že synagogu zakoupili od volyňské židovské obce, která jim objekt prodala s jasnými pravidly, jak mají s domem nakládat. „Museli se zavázat, že na půdorysu synagogy nebudou pěstovat žádné hospodářské zvířectvo a že se tam nebude provozovat žádná činnost, která by synagogu znesvětila.“ Pamětnice dodává, že rodina ctila pravidla až do začátku války, kdy narůstající nedostatek potravin donutily Blumovy nakonec na pozemku zbudovat přístřešky pro králíky a později i pro větší hospodářská zvířata.

Viděla jsem Hitlera

V září 1938 nastoupila pamětnice na střední školu do nedalekých Prachatic. Střední školu ale po vyhlášení Mnichovské dohody 30. září 1938 zavřeli. Školy v okolí Dubu pro ni byly jen těžko dostupné, pamětnice proto pokračovala ve studiu na střední škole v Praze, kde žil matčin bratr se ženou, u kterých bydlela a kteří jí se vším pomohli.

15. března 1939 je den, na který Ludmila Záveská asi nikdy nezapomene. Tehdy studenti opustili pražskou školu mnohem dříve, než bylo jindy obvyklé, s tím, že na hranicích už jsou němečtí vojáci. Cestou domů je ve městě zastavila kolona přijíždějících vojáků.  „Já jsem byla u toho Anděla. Stáli jsme tam, když procházeli od Smíchovského nádraží směrem k Andělu a na Hrad němečtí vojáci. Hitler jel v takovém tom džípu, jako v takovém tom voze. Takže i toho zmetka jsem viděla.“

Revolver byl schovaný ve včelíně

Další rok již nebylo třeba, aby pobývala v Praze, protože v nedalekých Vodňanech otevřeli střední školu, na kterou nastoupila. Probíhající válku si podle vyprávění mladá Ludmila Záveská uvědomovala velmi dobře. Jejich židovské sousedky Hedvika Duxová[1] a její neteř Rut Kohnová[2] byly v roce 1942 povolány do transportu do Osvětimi. Zpátky do Dubu se žádná z nich nevrátila.

Ludmila Záveská si do dnešních dnů vybavuje až ochromující strach, který cítila, když je někdy na počátku 40. let doma navštívilo příslušníci gestapa. Ti přišli k Záveským hledat zaměstnance pošty pomáhajícího místním Židům. Došlo tehdy ale k omylu, gestapo si spletlo otce pamětnice Emanuela Bluma s jeho kolegou z pošty s panem Maškem. „Pořád tam hledali, a teď to nešlo dohromady. Prohledali celý byt. Byli asi čtyři. Maminka, ta trnula strachy.“ Otec pamětnice totiž na začátku války neodevzdal revolver, schoval si ho ve včelíně. „Maminka měla takový strach, aby nenašli tu zbraň, to byl trest smrti. Za to popravovali.“ Gestapo naštěstí otcův revolver nenašlo. Příslušníci gestapa si po prohlídce celého domu uvědomili svou chybu a odešli. Pana Maška podle vzpomínek později ale našli a odvezli. „Nevrátil se, asi ho někde popravili. Nevrátil se,“ doplňuje pamětnice.

Přivítal mě slovy: „Hitler kaput“

Před Vánoci roku 1943 podobně jako mnoho z jejích vrstevníků dostala Ludmila Záveská Vorlandung – předvolání na nucené práce. Pamětnice měla nastoupit na práci do Lipska v Německu do továrny na výrobu a opravu leteckých motorů Junkers Flugzeug - Motorenwerke. V letech 1943–1944 lipské továrny Junkers Flugzeug – Motorenwerke těžce zasáhlo opakované bombardování. „Dokonce jsem tenkrát dostala telegram, to bylo něco, takového nezvyklého, že se to odkládá, že dostanu vyrozumění,“ vzpomíná na dobu těsně před odchodem na nucené práce pamětnice.

Zbytky továrny Junkers Flugzeug – Motorenwerke rychle přesunuli do budovy bývalého textilního podniku ve Smržovce v Jizerských horách. Ludmila Záveská tam začala pracovat v lednu 1944 a strávila tam celý rok. „Když jsem přišla do té továrny, tak tam byl mistr a byl to Rakušan. Ten mě přivítal slovy: ,Hitler kaput.´ Takže to byl takový světlý okamžik, potom jsem to brala docela s humorem,“ popisuje relativně přívětivou atmosféru panující v továrně. Ludmila Záveská zprvu sice cítila obavy z toho, co ji čeká, ale dodává, že nebyly nijak velké, rok studia v Praze ji na pobyt mimo domov dobře připravil.

Ve Smržovce vznikla přátelství na celý život

Podle vzpomínek toho pamětnice tehdy prakticky mnoho neuměla. Mluvila ale výborně německy, což ji pomohlo získat poměrně dobrou práci tlumočnice. Při práci na ně dohlíželi dozorci, povětšinou to byli starší muži nebo ženy. V továrně se setkala s totálně nasazenými lidmi z celé Evropy. „Rusové, Ukrajinci, z pobaltských republik tam byli. Poláci, Belgičani, Italové a Francouzi,“ vyjmenovává. Podle vyprávění se dozorci ke všem kromě Poláků chovali slušně. Podmínky totálního nasazení pamětnice zpětně popisuje jako poměrně dobré. Bydleli ve dřevěných lágrech, hladem ani zimou prý nikdy netrpěli.

Osud totálního nasazení mladé lidi velmi sblížil. Ludmila Záveská si brzy mezi ostatními našla několik dobrých přátel. Mimo pracovní dobu nebyli nijak omezováni v pohybu. Vzpomíná, že každou druhou neděli měli volno a jezdili společně na výlety po okolí. „Jeli jsme na Sněžku. Jeli jsme tam v noci. Jeli jsme Tanvald-Smržovka. Z Tanvaldu jsme jeli nahoru do Polska. Šli jsme na Sněžku z polské strany a jeli jsme večer. A ráno jsme tam byli na východ slunce. To byla nádhera,“ vybavuje si pamětnice. Se skupinou přátel z totálního nasazení se znovu sešla po válce na studiích v Praze a stýkala se s nimi po zbytek života. Přátelství, která vznikla tehdy za války ve Smržovce, pro ni byla na celý život.

Američanům napekli koláče

„Na té Smržovce, když byla tichá noc, my už jsme slyšeli bombardování, dělostřelecké rány. To už bylo od Ukrajiny do Polska,“ vzpomíná Ludmila Záveská na blížící se frontu v závěru roku 1944. Továrna Junkers Flugzeug – Motorenwerke se na konci roku 1944 přesunula na sever Německa. „Původně jsme tam měli jet, ale naši řekli, že tam mě už nepustí.“

Pamětnice odjela v závěru roku 1944 domů do Dubu, kde díky přímluvě místního starosty mohla strávit zbytek války a kde se také v květnu 1945 setkala s americkými vojáky. Ludmila Záveská vzpomíná, jak tehdy s maminkou s radostí napekly mnoho druhů koláčů, které americkým vojákům donesly na uvítanou a na přilepšenou. „Byli překvapení tím, jak je tady u nás lidé vítali, protože v Německu je nevítali. Protože to byli jejich nepřátelé,“ dodává k tomu.

Neprošla tzv. „studijními prověrkami“

Na podzim roku 1945 nastoupila pamětnice na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studovala sociologii, psychologii a pedagogiku. Studium ji bavilo, vše se vyvíjelo dobře až do roku 1948, kdy po komunistickém převratu převzaly na vysokých školách veškerou moc akční výbory Národní fronty tvořené komunistickými studenty a pedagogy. Pedagogové měli podružnou roli. Hlavní moc v rukou drželi komunističtí studenti, kteří rozhodovali o vyloučení studentů a často svých spolužáků bez jakéhokoliv podkladu v zákoně nebo ve stanovách univerzit. V prvních měsících po únoru 1948 vylučovali zejména politicky a veřejně protikomunisticky vystupující jednotlivce. Nově nastolený komunistický režim stále nebyl spokojen s očistou vysokých škol od reakčních živlů. V listopadu 1948 odstartovala druhá vlna čistek, tzv. studijní prověrky, které byly mnohem systematičtěji připraveny a také byly mnohem důslednější. Objektem zájmu již nebyli jenom lídři studentských sdružení, ale všichni studenti vysokých škol.[3]

Ještě před únorem 1948 neustále uháněla pamětnici jedna agilní spolužačka s přihláškami do Komunistické strany Československa (KSČ). „Já jsem vždycky tu přihlášku vyhodila a samozřejmě, že do KSČ jsem nevstoupila. A byla jsem na pranýři.“ Situace se na fakultě se ještě více vyhrotila v lednu 1949, kdy došlo na „studijní prověrky,“ Ludmila Záveská podobně jako mnoho dalších prověrkami neprošla a ze školy ji vyhodili. Dodnes vzpomíná na deziluzi a zklamání, které prožívala. Nechápala, jak ji s jejími vynikajícími studijními výsledky mohli z vysoké školy vyloučit. „Šli jsme na Hrad. Nejdřív jsme šli na ministerstvo školství. Index nám vzali. Ten mě sebrali. Já jsem měla vysvědčení, měla jsem výborný prospěch. A říkala jsem si, proč mě vyloučili. Na ministerstvu školství nějaká nejvyšší úřednice, která měla na starosti vysoké školy, řekla takové pořekadlo. ‚Když chceš s vlky býti, musíš s vlky výti.‘ Tak ta nám tohle řekla,“ vzpomíná na tehdejší odvážné gesto studentského protestu.

Stejný osud postihl i budoucího manžela pamětnice Aleše Záveského (1926–1995), i jeho na základě nesouhlasu s nově nastoleným socialistickým zřízením vyhodili ze studia medicíny.

Vila Sklenářka

„Potkala jsem jednu moji spolužačku z vysoké školy v Praze a ta řekla, že na školském úřadě hlavního města Prahy je nějaký pan Nekvasil, vedoucí školského odboru, a přijímá do zaměstnání vyhozené vysokoškoláky. Ten nás přijmul,“ vzpomíná pamětnice, jak získali práci ve vile Sklenářka v Kostelci nad Orlicí, kde oba manželé v roce 1949 nastoupili jako učitelé. Vilu Sklenářku postavil v roce 1904 továrník Rudolf Seykora. Po únoru 1948 připadala vila státu, který zde zřídil Školu v přírodě při ÚNV hlavního města Prahy. Aleš Záveský se po čase stal jejím ředitelem. V roce 1958 odešli z rodinných důvodů zpátky do jižních Čech, kde pokračovali jako učitelé až do odchodu do důchodu.

Aleš Záveský - průkopník ekologické výchovy v ČSSR

V Prachaticích se plně rozvinul zájem Aleše Záveského o ochranu přírody a o ekologickou výchovu. Podle vzpomínek pamětnice se její muž odjakživa zajímal přírodu a miloval ji. „To ještě já s dětmi, začali jsme chodit do přírody. A přemýšleli jsme, on přemýšlel, co by jak zařídil. A právě, že učil biologii, tak vedl vždycky nějaké kroužky ochrany přírody, děti pracovaly a pak pracovaly i v jeho stopách,“ vzpomíná na počátky ekologické aktivity svého muže pamětnice.

Pedagogické metody Aleše Záveského byly na tehdejší dobu velmi inovativní. Rozvíjel zájmovou činnost dětí základní školy v Prachaticích. Vyučoval v přírodě, vymýšlel praktická cvičení z přírodopisu, řízení a vedení hlídek ochrany přírody. Později založil oddíl Mladých ochránců přírody. Inicioval a vybudoval školní přírodní rezervaci Pod Vyhlídkou, které je považována za první zařízení tohoto typu v Evropě, a Stanici Mladých ochránců přírody (později Dřípatka), kterou jako metodické centrum pro výchovu k ochraně přírody a životního prostředí vedl až do 90. let.

Kromě pedagogiky a ekologické teorie si našel čas i na samotnou ochranu přírody. Podílel se na organizaci tehdy vyhlašovaných maloplošných Chráněných území v Chráněné krajinné oblasti Šumava. Pracoval jako aktivní dobrovolný strážce a pomáhal při budování naučných stezek a tras (např. Medvědí stezka).

Ludmila Záveská také hovoří o problémech, které měl její muž celá 70. a 80. léta s režimem. Místním komunistům vadilo nejen samotné téma ochrany přírody, ale zejména jim vadil vliv, který Aleš Záveský na své žáky měl. Vadilo jim, že se kolem učitele sdružují nadšené děti s podobnými zájmy a zásadami. „Místo, aby byli v Pionýru, nebo někde ve svazu mládeže, tak byli v Dřípatce,“ uzavírá pamětnice.

Po revoluci pátrala v archívech

Sametovou revoluci nadšeně vítala a znamenala pro ni mnoho. Ludmila Záveská zmiňuje, že každý režim má nějaké nedostatky, ale ten současný vysoce převyšuje ten minulý. „Lidé se mohou pohybovat a cestovat. Zákazů není tolik jako za komunismu. Tenkrát jste svůj názor říct nesměla,“ oceňuje společenské změny, které přinesl rok 1989.

„Došla jsem na ministerstvo školství a tam ten můj index byl.“ vzpomíná, jak po sametové revoluci jela do Prahy do archivu ministerstva školství, kde více jak po 40 letech našla svůj zabavený index. Kromě indexu nalezla i posudek na sebe a svou rodinu z pera dvou komunistických předáků z Dubu, který byl mimo jiné jedním z důvodů jejího vyloučení z vysoké školy. V posudku se o nich psalo, „že jsou v obci oblíbení, pracovití, ale tatínek dává najevo svůj nesouhlas se socialistickým zřízením. A to stačilo. Tenkrát to stačilo.“

Po roce 1989 Ludmilu Záveskou rehabilitovali, obdržela zpětně titul Ing. a zároveň byla peněžně odškodněna. Nutno dodat, že byla po roce 1989 finanční odškodnění obdržela také za totální nasazení v roce 1944. „Docela jsem to brala jako zadostiučinění,“ uzavírá své vyprávění Ludmila Záveská.

 

[1] https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/81317/

[2] https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/101177-rut-kohnova/

[3] Cuhra, Jaroslav.“Indiferentní – možnost převýchovy!“, Cíle tzv. studijní prověrky na vysokých školách a jejich realizace. In:Černá, Marie – Cuhra, Jaroslav a kol. Prověrky a jejich místo v komunistickém vládnutí, Československo 1948-1989.Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2012, s. 20-54. ISBN 978-80-7285-157-7.