Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Zavoral (* 1956)

• narodil se 29. listopadu 1956 v Mostě

• v srpnu 1963 se rodina pamětníka přestěhovala do Ústí nad Labem

• v roce 1970 mu otiskly krajské noviny Průboj první fotografii

• v září 1972 nastoupil na gymnázium v Jateční ulici v Ústí nad Labem

• v roce 1976 nastoupil na vojenskou službu na letiště do Plané u Českých Budějovic

• od ledna 1978 začal pracovat pro ČTK jako fotoreportér

• 19. září 1981 si vzal za ženu Zdeňku

• v roce 1984 vstoupil do KSČ

• v roce 1986 odcestoval se stranickou delegací do přes Moskvu a Vladivostok do Severní Koreje

• v roce 1999 se jako fotoreportér účastnil summitu NATO v USA s delegací vedenou Václavem Havlem

• v roce 2002 fotil ničivé povodně v Česku na Litoměřicku a v Ústí nad Labem

• v roce 2017 odešel do penze

• v březnu 2023 žil v Ústí nad Labem

Libora Zavorala na při službě v Československé lidové armádě kontaktovala vojenská kontrarozvědka. Chtěla, aby odevzdával dopisy, které přicházely vojákům ze Západu. Po vojně se pamětník stal jedním z fotografů Československé a později České tiskové kanceláře (ČTK) na severu Čech. V osmdesátých letech minulého století fotil stranické akce Komunistické strany Československa, fotil katastrofu na dole Pluto na Mostecku a vyrazil také na reportáž s vládní delegací do komunistické Severní Koreje. „Diktátor Kim Ir-sen působil zcela obyčejně,“ hodnotí pamětník.

S cenzurou své práce se potkal hlavně 3. září 1981, kdy se odehrála tragédie na hnědouhelném dolu Pluto. Při explozi v podzemí a požáru zahynulo 65 horníků a škody dosáhly 50 milionů korun (v přepočtu na dnešní dobu kolem jedné miliardy korun). Libor Zavoral odjel na Pluto jako fotoreportér ČTK, ale pořízené snímky nesměl ani vyvolat. Musel je ihned poslat do Prahy do redakce. Při podzemním výbuchu tehdy zemřely desítky horníků. Libor Zavoral na místo přijel krátce po tragédii. Dokumentoval tehdy dopady exploze na povrchu dolu.

„Fotil jsem, jak vycházejí na povrch záchranáři, škody na budovách. Poté, co jsem skončil, mi řekli, že filmy okamžitě odvézt do Prahy. Strana a vláda pravděpodobně nechtěla, aby se fotky dostaly na veřejnost. Viděl jsem je až po roce 1989 v novinách,“ líčí pamětník.

V devadesátých letech odcestoval jako fotoreportér do Spojených států amerických, kde se v roce 1999, ve Washingtonu, konal výroční summit NATO. Česká delegace byla vedená prezidentem Václavem Havlem. V následujících letech se kromě politiky v rámci své profese věnoval hlavně reportážím ze severních Čech, před jeho objektivem defilovala řada českých i zahraničních známých osobností.

Táta mě bral všude na natáčení s sebou

Libor Zavoral se narodil 29. listopadu 1956 v Mostě. Maminka Alena Zavoralová, rozená Pašková, byla ženou v domácnosti, otec Libor Zavoral se stal kameramanem a později zakládajícím členem nového krajského studia Československé televize v Ústí nad Labem. V roce 1963 se proto rodina z Mostu přestěhovala do krajského města. „Už jako malého kluka mě s sebou brával táta na natáčení. Takže jsem vídal různé věci a potkával se se zajímavými lidmi. Dodnes si pamatuji setkání s Marií Majerovou, tatínek mi dal do ruky její knihu Siréna a ona ji podepsala,“ vzpomíná na dětství pamětník.

Otec pro něj představoval vzor. „Učil mě dívat se na svět skrz objektiv. Víc než otec a syn jsme byli kolegové a kamarádi,“ podotýká Libor Zavoral. V Ústí nad Labem chodil na základní školu v ulici Velké Hradební, které se říkalo Zelená. S rodiči si užíval občasné nedělní obědy v hotelu Palác u vlakového nádraží a cukrárnu Barborku v Hrnčířské ulici.

Maminka mi řekla, že začala válka

V srpnu 1968 bylo pamětníkovi dvanáct let. Na okupaci vojsk Varšavské smlouvy vzpomíná dodnes: „Odpoledne dvacátého srpna jsme byli s maminkou u Máchova jezera a tatínek si tam pro nás přijel, abychom jeli na pár dní do Ústí nad Labem. Druhý den ráno se otevřely dveře v mém pokoji, vešla maminka a řekla mi, že je válka. Na to nikdy nezapomenu. Díval jsem se z okna, kde se ale nic nedělo. Srpnová okupace z pohledu dítěte proběhla v Ústí nad Labem klidně,“ myslí si Libor Zavoral.

Tatínek natáčel s kamerou v ruce během okupace na různých místech severních Čech. Jeho syn trávil první dny okupace doma a moc do ulic nevycházel, hrál si jen s kamarády poblíž domu. Maminka se o tatínka bála. Až později, v dospělosti, se pamětník dozvěděl, že jeho otec spolu s kolegy z Československé televize vysílali během okupace z provizorního studia na vysílači na Bukové hoře u Ústí nad Labem.

Nepokoje v březnu 1969 po vyhraném hokejovém zápase Československa se Sovětským svazem se k němu dostaly pouze zprostředkovaně, spontánní demonstrace proti okupantům se v Ústí nezúčastnil. Protože mu bylo v té době necelých třináct let, rodiče ho nikam ven po vyhraném zápase nepustili. U sídla sovětského okupačního velitelství v tehdejší Fučíkově, dnes Vaníčkově, ulici tehdy došlo k nepokojům. Lidé házeli na komandaturu kameny a ruští vojáci stříleli do vzduchu. Následně demonstranti zapálili vojenský nákladní automobil, motorku a gazík.

Na vojně jsem byl pošťák, dopisy chtěla kontrarozvědka

Libor Zavoral nastoupil v roce 1972 na ústecké gymnázium v Jateční ulici. V té době mu také krajské noviny Průboj otiskly první fotografii. Fotografování bylo jeho koníčkem od dětství. Už ve čtvrtém ročníku mu otec začal pomáhat s uplatněním u Československé tiskové kanceláře. Aby se stal jejím zaměstnancem, musel dokončit studium maturitou a mít po základní vojenské službě. Krátce po maturitě proto narukoval na vojnu na letišti v Plané u Českých Budějovic.

Sloužil tam jako náčelník podací stanice. „Zní to honosně, ale já tam dva roky dělal pošťáka. Měl jsem na starosti poštu pro asi osm útvarů. Obyčejnou i tajnou poštu, takže jsem jezdil na vojenskou posádku, kde jsem dostal zapečetěnou poštu v zapečetěných pytlích. Bral jsem ale i civilní balíky a poštu pro zhruba dva tisíce lidí. Byl jsem tam rok a půl sám a poslední půlrok s mým nástupcem,“ usmívá se při vzpomínkách Libor Zavoral.

Pamětník si službu chválil. Denně mohl vyrazit mimo kasárna pro poštu. Zařazení mu výrazně pomohlo také od šikany. Starší vojáci si na něj netroufli, protože věděli, že by jim dopisy od blízkých mohl jako reakci na krutou mazáckou vojnu předat až s nějakým zpožděním. U útvaru ale šikana existovala. „Například sklíčkování záchodů. Mazák rozbil ve žlábku lahev a vojín musel střepem seškrabávat stopy moče ze zdí,“ vysvětluje pamětník.

Na Libora Zavorala vedla záznamy vojenské kontrarozvědka. Svazek byl registrovaný 7. února 1977 oddělením vojenské kontrarozvědky při 3. divizi protivzdušné obrany státu. Pamětník v něm figuruje pod krycím jménem Lenka. Kategorie svazku není uvedena. Kontrarozvědka svazek zlikvidovala 10. listopadu 1978. Libor Zavoral o něm nevěděl. „Když tak přemýšlím, mohlo to být v souvislosti s tím, že za mnou přišli, abych jim hlásil a odevzdával dopisy došlé ze Západu. Já to ale nikdy neudělal. Lidem, kterým taková pošta chodila, jsem říkal, ať si zařídí, ať jim nic ze Západu neposílají,“ podotýká pamětník.

Do redakce přicházeli i příslušníci Státní bezpečnosti

Libor Zavoral nastoupil ihned po základní vojenské službě v roce 1978 do Československé tiskové kanceláře v Praze. Nejprve do fotografické laboratoře, následně prodělal tříměsíční zaškolení do praxe fotoreportéra a od roku 1979 nastoupil jako fotoreportér do krajské redakce ČTK v Ústí nad Labem. V jednu chvíli měl na starosti území od Chebu po Liberec. Většinou se ale pohyboval v okolí Ústí nad Labem, Mostu, Litoměřic a Děčína, na území tehdejšího Severočeského kraje.

„V roce 1984 nám v ČTK oznámili, že bychom měli vstoupit do komunisté strany. Bylo to nutné, abychom mohli pracovně docházet na stranické akce. Většině z nás to nepřišlo divné a nikdo se nad tím nepozastavoval, ani já,“ konstatuje pamětník.

Pravidelné byly stranické schůze na centrále ČTK v Praze, které se konaly vždy v pondělí. Zde se scházeli i straníci z regionů. „Krajánci byli rádi, že se setkali, a samozřejmě, že jsme nevynechli příležitost zajít si spolu na pivko. Někdy se považovalo za úspěch, když se někteří jedinci vrátili do redakcí ve středu ráno,“ popisuje s úsměvem pamětník pravidelná setkání.

Podle Libora Zavorala občas docházeli do krajské redakce ČTK i příslušníci Státní bezpečnosti. Podle něj se zajímali o redaktory, kteří psali texty. O fotografy prý zájem nejevili. Osobně je neznal a nebavil se s nimi. Oni pamětníka podle jeho slov znali, ale nekontaktovali ho a nevyhledávali.

Podle pamětníka neexistovala příliš velká cenzura při pořizování fotografií, alespoň v jeho případě. Libor Zavoral si ale pamatuje, jak fotil v okolí pražských Hradčan a Malé Strany. Na jedné z fotografií, kde byl u sochy světce v popředí kříž, coby náboženský symbol, rozhodl jeho nadřízený o výřezu z pořízeného fota, kde kříž již nebyl.

Cestou za Kim Ir-senem na kus řeči s Vasilem Bilakem

V roce 1984 přijel na návštěvu Československa vůdce a neomezený vůdce komunistické Severní Koreje Kim Ir-sen. V programu jeho návštěvy byl také Děčín, na tamním východním nádraží zachytil jeho návštěvu Libor Zavoral. Zřejmě se vedení KSČ jeho fotky líbily. O dva roky později měla československá vládní delegace jet na oplátku na návštěvu Severní Koreje, spřátelené komunistické země. Podle Libora Zavorala se nejspíše nikomu z novinářů cestovat do sovětského Vladivostoku a severokorejského Pchjongjangu nechtělo. Vybrali ho, aby se zahraniční cesty zúčastnil. Šlo o první pamětníkovu služební zahraniční cestu v ČTK.

Přes Moskvu vedla cesta do Vladivostoku, kde v té době platil tak zvaný suchý zákon. Šlo o snahu tehdejšího šéfa sovětských komunistů Michaila Gorbačova omezit v Sovětském svazu nezřízenou konzumaci alkoholu. Znamenalo to omezení produkce a prodeje destilátů, zastavení výroby alkoholických nápojů z ovocných šťáv a bobulovin a zákaz domácí výroby alkoholu. „V noci jsem šel  do restaurace pro něco k pití a zde byla skupinka kolegů a všichni pili kávu, tak jsem si dal kávu s nimi. A když jsem se napil, zjistil jsem, že v šálcích mají koňak. Tak nějak vypadal v Sovětském svazu suchý zákon,“ usmívá se pamětník.

V přístavním městečku Nachodka se Libor Zavoral dostal do bezprostřední blízkosti Vasila Bilaka, ideologického tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa a jednoho z iniciátorů a podporovatelů sovětské invaze z roku 1968. Bilak se tehdy rusky zeptal Libora Zavorala při cestě k vrtulníkům, kterými přiletěli, jestli poletí s ním ve stejném vrtulníku. Pamětník mu odpověděl rusky, že nikoli, že poletí v jiném stroji.

V Pchjongjangu Libor Zavoral bydlel ve výškovém hotelu ve 27. patře. Pod hotelem byla škola, která začínala v osm hodin ráno. Už od čtvrt na osm tam ale děti před školou cvičily pořadová cvičení a pochodovaly. „Když jsme projížděli vesnicemi, tak všichni muži měli černé obleky a všechny ženy měly zelené šaty. Pravděpodobně je dostávali zadarmo. Všichni nosili odznáček Kim Ir-sena na oděvu. Já ho chtěl od nich na památku. Řekli, že to není možné, že odznáček se dostává za odměnu,“ vzpomíná na severokorejské okamžiky Libor Zavoral.

Následovala návštěva severokorejské továrny na hodinky. Dozvěděl se tam, že cena jedněch náramkových hodinek se rovná ročnímu výdělku Severokorejce. „Chtěli jsme si přivézt něco na památku, ale do normálního obchodu nás nepustili. Měl jsem přiděleného člověka, který se mnou všude chodil, klasicky mě hlídal. Navíc uměl trochu česky, studoval v Ústí nad Labem, což přeci nemohla být náhoda,“ zamýšlí se pamětník. 

Během inverzí se mu chtělo zvracet

Ústecko, ale i Mostecko nebo Chomutovsko bylo v osmdesátých letech postižené špatnou kvalitou ovzduší. Místní továrny a elektrárny vypouštěly do vzduchu značné množství síry, oxidu uhelnatého a jiných škodlivých látek. Podle pamětníka měly o fotografie znečištěného ovzduší tehdejší deníky zájem.

Libor Zavoral bydlel v Ústí nad Labem a sám poznal, jak vypadá smogová poklička na městem. „Na Stříbrníkách jsem nastoupil do auta a sjel jsem dolů do redakce ČTK. Nahoře bylo krásně a čistý vzduch. Dole na Mírovém náměstí mlha a zápach. Občas se mi stalo, že jsem se dole v centru nadechl a chtělo se mi zvracet. Opravdu se mi zvedal žaludek. Tak ošklivý vzduch tam byl.“

V roce 1989 fotil ekologické demonstrace v Teplicích

Jako fotograf Československé tiskové kanceláře Libor Zavoral zaznamenal i ekologické demonstrace v roce 1989 v Teplicích. Jejich tématem byly časté inverze, vysoké hodnoty škodlivin v ovzduší a neschopnost komunistické vlády řešit kritickou ekologickou situaci. „Všiml jsem si kordonu policistů ve vedlejších ulicích, připravených zasáhnout. Naštěstí k tomu nedošlo,“ říká pamětník. V té době novináři nenosili žádné reflexní vesty, aby je policisté odlišili od demonstrujících. Několik kolegů Libora Zavorala proto dostalo na pražských protikomunistických demonstracích během jara 1989 obuškem.

Pamětník vzpomíná na pondělí 20. listopadu 1989, kdy se uskutečnila demonstrace na teplickém zimním stadionu. Sešli se tam tehdy lidé na protest proti aroganci moci, která odmítala kvalitu ovzduší v severozápadních Čechách řešit. Tématem byl i brutální zásah bezpečnostních složek na pražské Národní třídě, který se odehrál 17. listopadu 1989 večer. Moc se o něm ale v té době ještě nevědělo. Státní média o zásahu informovala až v neděli 19. listopadu v souvislosti s údajným úmrtím studenta Martina Šmída.

Svědectví z Národní třídy mělo zaznít i na teplickém zimním stadionu. „Tam přišel nějaký člověk, vzal si mikrofon a řekl, že bude informovat o tom, co se odehrálo na Národní třídě v Praze. Když začal mluvit, vypnuli mu mikrofon. Říkali, že to byla porucha mikrofonu, ale určitě nebyla. Tehdy se informace nešířily tak rychle. Co se stalo v pátek 17. listopadu v Praze, jsem se dozvěděl až ze záběrů CNN, když jsem byl v Praze v redakci ČTK,“ popisuje Libor Zavoral.

Tom a Jerry zaháněli strach z toho napětí

O politické dění nikdy příliš nezajímal. V listopadu 1989 čekala jeho žena Zdeňka třetí dítě a víc než společenské změny vnímal strach a nejistotu z toho, jak celá věc dopadne. „I když jsem věděl o akcích v Činoherním studiu, kde jsem fotil, a dalším hlavním místem v Ústí nad Labem bylo Mírové náměstí, moc si tehdejší dobu nevybavuju,“ přemítá. O tom, co se dělo, se debatovalo doma u Zavoralů, kam přicházeli rodinní přátelé, kteří bydleli poblíž. „Bylo nám jasné, že tady v Ústí se nic nerozhoduje, za všechny se lámal chleba v Praze,“ konstatoval Libor Zavoral.

Únikem před napětím té doby, nervozitou a nejasnou budoucností bylo zakoupení videorekordéru, pro který si pamětník jel v prosinci 1989 do Německa. Společně s už zmíněnými přáteli pak usedali před televizi, aby se společně odreagovali. „Pamatuji, že jsme si pouštěli Toma a Jerryho, aby z nás opadlo to napětí. My jsme se nikde neangažovali, tak jsme čekali, co bude. Při sledování jsme vždy zapomněli, co se kolem nás děje,“ uzavírá vzpomínky na sametovou revoluci Libor Zavoral.

Posledních dvacet let fotil politiky, povodně i celebrity

Na počátku devadesátých let začal Libor Zavoral v rámci ČTK častěji vyjíždět na zahraniční služební cesty. Nejvíce si váží summitu k padesátému výročí založení NATO. Konal se ve Washingtonu v roce 1999. Navštívil i Bílý dům. „Prezident Clinton s manželkou tam tehdy pořádali slavnostní večeři. Bylo tam padesát dva prezidentů a předsedů vlád z celého světa a na čestném místě vedle Clintonových seděl Václav Havel s manželkou Dagmar,“ říká s pýchou. Nejobtížnější podle něj bylo získat oprávnění ke vstupu do Bílého domu, spojené s mnoha kontrolami.

V roce 2002 a 2013 postihly Česko rozsáhlé povodně. Pamětník je dokumentoval v Ústí nad Labem a při opadání vody i na Litoměřicku. Svým objektivem zachytil například herce Františka Budína, jehož povodeň také zasáhla. „Pod vodou měl celou garáž, kde skladoval veškeré předměty na vystoupení, magnetofony, různé propriety,“ popisuje jednu z ikonických povodňových fotografií její autor. Zmiňuje i všudypřítomný zápach z polí, kde pěstovali zelí. Pamětník dodnes vidí před očima zatopený Národní hřbitov v Terezíně.

Podle Libora Zavorala byli během povodní fotografové nejen z ČTK rozděleni na ty, kteří dokumentovali dění na levém břehu Labe, a na ty, kteří fotili na pravém břehu. Všichni z levého břehu spali u Zavoralů. „Bylo složité se na některá místa dostat, najeli jsme oklikami i přes sto kilometrů. Jindy to přitom byla cesta na patnáct minut,“ líčí práci při povodních pamětník.

Rád vzpomíná na fotografování celebrit. V Karlových Varech byl v devadesátých letech hostem Mezinárodního filmového festivalu i tehdy populární zpěvák DJ Bobo. V Grandhotelu Pupp pamětníkovi někdo řekl, že si ho má vyfotit a Libor Zavoral na to reagoval slovy: „Prosím Tě, takový střízlíček! Ten je dobrý akorát tak na to, ho pochovat a pohoupat.“ A tak se taky stalo, vznikla fotografie pamětníka, který má v náruči tehdejší hvězdu pop-music.

Libor Zavoral odešel do penze koncem roku 2017 mimo jiné i kvůli zdravotním problémům. Externím fotografem ČTK ale zůstal a dodnes zaskakuje za kolegy, kteří mají například dovolenou. V březnu 2023 žil v Ústí nad Labem.