Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Zavřelová (* 1922  †︎ 2022)

• narozena 9. června 1922 jako Švábenská v české rodině v Brně

• otec byl civilním zaměstnancem československé armády

• od roku 1925 žila v Šumperku, kde otec pracoval v kasárnách

• pamětnice života Čechů v předválečných Sudetech

• roku 1934 se s rodiči vrátila zpátky do Brna

• v březnu 1939 byla svědkyní návštěvy Adolfa Hitlera v Brně

• skoro celou válku pracovala v odbytové kanceláři Zbrojovky Brno

• pamětnice bombardování Brna na konci války

• po válce se s manželem přestěhovala do Bílovce na severní Moravě

• pracovala jako úřednice v podniku Koh-i-noor

• v roce 2022 žila v Bílovci

K idolům Zdeňky Zavřelové a její rodiny patří od dětství první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. S rozhořčením vzpomíná, jak na něho nacisté házeli špínu. Vrcholem pro ni byla hanlivá básnička, kterou četla na začátku německé okupace v Brně.

„Bylo to ve vývěsní skříňce před jednou fašistickou hospodou: ‚…i když byl pekla zplozenec, jímž národ byl zničen a zdolán, proč stuhy mu vplétají na věnec, rok co rok s ním běhají do Lán?‘ Byla jsem zděšená. Jaký pekla zplozenec, který zničil národ? Chtěla jsem si to celé opsat, ale bála jsem se, že mě někdo uvidí a vymlátí mi pusu. Dneska jsem mazaná. Opisovala bych to, a kdyby se mě někdo ptal, proč to dělám, řekla bych, že se mi to líbí a chci to ukázat spolužákům,“ vypráví.

Zíraly jsme na Adolfa s otevřenou pusou

Masaryka, který jako jeden z prvních politiků v Evropě veřejně vystoupil proti Hitlerovi a nacismu, si nepamatuje, i když podle rodičů jako šestiletá stála kousek od něho. Živě má ale v paměti to, když 17. března 1939 přijel do Brna Adolf Hitler. Bylo to dva dny poté, co wehrmacht obsadil zbylé území Československa, ze kterého Německo o pět měsíců dříve utrhlo Sudety. Německé vojsko už bylo i v Brně ozdobeném hákovými kříži.

„Neměli jsme vyučování, a tak jsme se tři nebo čtyři holky potulovaly po Brně. Najednou jsme slyšely šum. To se začali na náměstí Svobody srocovat vyfešákovaní Němci, kteří už byli informováni, že něco bude. Po nějaké době začali pořadatelé lidi přesouvat na okraj náměstí, kde udělali špalír. Pak se ozval hřmot motorek. Několik jich jelo pomalu za sebou. A najednou přijížděl od Německého domu klidně a pomaloučku otevřený automobil s panem Adolfem. Stál, ruku zdviženou, a točil se doleva, doprava, možná se i klaněl,“ vypráví.

„Stály jsme pár metrů od něho s otevřenou pusou. Všichni kolem zvedali pravice a hulákali. Byla s námi dívenka, Štefka se jmenovala, Češka jako Brno, a ta, když to viděla, taky zvedla pravici. Práskla jsem ji přes ni a říkám: ‚Štefko, co to děláš?‘ Ona povídá: ‚Kristepane!‘ A hned měla ruce za zády,“ vzpomíná Zdeňka. Na Hitlera se prý tenkrát dívala bez emocí, ale cítila zlost vůči Brňanům, kteří diktátora tak nadšeně vítali.

Otcova kariéra u vojáků začala za císaře pána

Zdeňka Zavřelová přišla na svět jako Švábenská 9. června 1922 v brněnské čtvrti Židenice. Rodiče Bohumil a Terezie pocházeli z českých rodin. Měla o tři roky mladšího bratra Slavoje. Po jeho narození se rodina přestěhovala na severní Moravu. Otec pracoval jako civilní zaměstnanec státní vojenské správy a v roce 1925 ho přeložili k 13. pěšímu pluku v Šumperku. Dělal tam úředníka a staral se hlavně o zásobování posádky.

Bohumil Švábenský se učil vzorkařem v textilní továrně, ale kvůli první světové válce se nedoučil. Přihlásil se jako dobrovolník do rakousko-uherské armády. V roce 1918 přešel do formující se československé armády. Účastnil se mimo jiné obsazení Jeseníku, kde se Němci bouřili proti připojení k Československu. Armáda mu pak nabídla místo uniformovaného vojáka. „Maminka, se kterou už chodil, ale byla proti, a tak se stal civilním zaměstnancem,“ vysvětluje pamětnice.

Šumperk bylo prosperující město s množstvím textilních fabrik. Drtivá většina obyvatel měla německou národnost. Po připojení k Československu tam začalo Čechů přibývat. Takzvanou čechizaci, kdy stát dosazoval do institucí v Sudetech české úředníky, nesli Němci nelibě a cítili se utiskováni. Také v Šumperku rostlo národnostní napětí, které ve třicátých letech úspěšně rozdmýchal sudetoněmecký vůdce Konrád Henlein.

České vesnice se poznaly podle hnoje před domem

Švábenští zpočátku nebydleli v Šumperku, kde pro ně vojáci ještě neměli byt, ale v nedalekém Postřelmově. „Pak jsme ještě krátce bydleli v Sudkově. Obě to byly české vesnice. Na jih od Šumperka ležely české obce, na sever německé,“ vysvětluje. Její otec, hrdý Čech a vlastenec, musel uznat, že české vesnice se daly od německých snadno odlišit a pro Čechy to nebylo lichotivé.

„Tatínek říkal, že se stydí za nepořádek před domy v českých vesnicích. Hnůj kolikrát sahal až k silnici. V německých obcích mívali hnojiště za domem a kolem cesty bylo všude pěkně čisto,“ říká. V Sudkově začala Zdeňka Zavřelová chodit do české jednotřídky, pak se rodina přestěhovala do Šumperku.

Byt dostali ve velké vile postavené speciálně pro rodiny vojenských zaměstnanců u výpadovky na Velké Losiny. „Bylo nás tam 12 partají. Další Češi, vojáci, učitelé, řemeslníci bydleli v blízkosti kasáren. Směrem dál do města byli samí Němci. Nekamarádili jsme se s nimi, ani jsme se moc nestýkali. Školu jsme měli českou. Kulturní život Čechů se odehrával hlavně v sále pěšího pluku. Měli jsme i sokolovnu,“ vypráví Zdeňka Zavřelová, která přednášela na českých slavnostech básničky a hrála s otcem v ochotnickém divadle.

Dokud se z Olomouce nepřistěhoval český obchodník, který si v Šumperku otevřel ‚nóbl‘ obchod i s pražírnou kávy, museli mluvit v hokynářství německy. „Pak začali i němečtí obchodníci používat češtinu, protože měli konkurenci a nechtěli přijít i o zákazníky z okolních českých vesnic,“ vypráví.

Přínosné prázdniny v německé rodině v Rapotíně

Zdeňka si nepamatuje, že by si v Šumperku hrála s německými vrstevníky. Když se děti z nedalekého statku pokoušely o sblížení, jejich hry se jí prý nelíbily, a tak je odmrštila nezájmem. Kontaktům s Němci se ale úplně nevyhýbala. Asi od druhé třídy měla ve škole povinnou němčinu a ona i rodiče chtěli, aby se jazyk naučila dobře.

„Ve třetí a ve čtvrté třídě jsem byla o prázdninách u německé rodiny v Rapotíně na výměně. Tatínek mě tam odvezl i s kufrem na kole. Strávila jsem u nich vždy měsíc, jejich chlapec byl zase u nás, aby se naučil česky,“ říká. Německý hoch se prý toho moc při takzvaném handlu nenaučil. V domě byla spousta dětí, kterým nebyla němčina cizí. Zdeňka si němčinu při výměnném pobytu hodně vylepšila.

„Byla jsem u příjemných a hodných lidí. Měli domeček, kozu, kachny, slepice. Paní dělala dříve služebnou v továrnické rodině v Šumperku, měla noblesní chování, a tak jsem se tam kromě němčiny naučila i způsobně jíst,“ vzpomíná.

Sousedka zahnala Němce od domu puškou

Německý nacionalismus byl v době jejich pobytu v Šumperku na vzestupu. Zdeňka ale až do roku 1934, kdy se vrátili do Brna, nezažila žádné šarvátky mezi Čechy a Němci. Kolikrát prý k tomu ale nebylo daleko. „Němci dělali schválnosti. Když jsme měli třeba sokolské veřejné cvičení, tak si ve stejnou dobu zorganizovali něco podobného, abychom se museli potkat,“ říká. „Jednou, když Němci pořádali protestní shromáždění nebo stávku, vytáhla sousedka na obranu jejich baráku pušku.

Kolem nás šel průvod, několik lidí se z něj odtrhlo a chtělo se dostat do našeho domu, který se nezamykal. Byly jsme tam jen děti s maminkami, muži byli ve službě. Když vetřelci prošli brankou, paní Hochová, která bydlela nad námi a byla trochu divoká, vytáhla pušku a z okna na ně namířila. Výtržníky hned přivolali zpátky do průvodu. Když se konaly nějaké další německé akce, měli jsme už v domě vojenskou hlídku,“ vypráví.

Zdeňce Zavřelové podhůří Jeseníků přirostlo k srdci. Ráda lyžovala na kopci kousek od domu, líbily se jí procházky lesem do Velkých Losin a užívala si výlety na Praděd, Vřesovou studánku nebo Králický Sněžník. „Východiště pro většinu našich túr byly Kouty, kam jsme jezdili vlakem,“ říká. Její matce ale nesvědčilo tamní drsné podnebí a začala churavět. Na základě toho otec v roce 1934 docílil přeložení zpátky do Brna.

Svéráz brněnských Češek proti německým dirndlům

I tam rostlo napětí mezi Čechy a Němci. Před válkou tvořila německá menšina v Brně přes 20 procent obyvatel. Část z nich od druhé poloviny třicátých let projevovala vřelé sympatie k německému nacionalismu. Centrem a symbolem nacismu v Brně se stal Německý dům na Moravském náměstí, na který se brněnští Češi dívali stále více nevraživě.

„Chodili tam čeští studenti, chytali kluky z Hitlerjugend a natírali jim jejich bílé podkolenky černým lepem. Nikdy jsem u toho nebyla, ale slyšela jsem to vyprávět. Bílé podkolenky jsem nemohla vidět. Ještě dlouho po válce jsem nedokázala koupit dětem ani bílé punčochy,“ říká. Dívky a mladé ženy, které chtěly dát najevo své němectví, nosily ozdobené šatové sukně a bílé halenky. Tato móda vycházela z tyrolského kroje zvaného dirndl. „Abychom se odlišily, vyšívaly jsme si na halenky nebo šaty slovanské výšivky. Říkaly jsme tomu svéráz. Vybrala jsem si rusínské a slovenské motivy,“ vzpomíná.

Švábenští měli byt v činžovním domě v Židenicích, což byla klidná a podle Zdeňky Zavřelové vyloženě česká čtvrť. „Němců tam žilo minimum. I za protektorátu jsme mluvili v obchodech česky,“ říká. V Šumperku zvládla dva roky gymnázia, v Brně pokračovala na reálném gymnáziu v Husovicích, ale protože se v novém prostředí v učení zhoršila, přestoupila na měšťanku. Absolvovala dvouletou obchodní školu, po níž nastoupila v kanceláři v brněnské Zbrojovce.

Když nacistické Německo zahájilo v březnu 1939 okupaci okleštěné republiky a vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava, jedním z prvních kroků německé správy se stala likvidace československé armády. Bohumil Švábenský bez místa nezůstal. „Zaměstnance vojenského velitelství si přebralo město Brno a tatínek pak až do důchodu pracoval na brněnském zemském úřadu,“ říká.

Několik hodin jsme byli uvězněni pod Moravskou bankou

Od jara 1944 zažívalo Brno opakované letecké poplachy. První americké bomby dopadly na město v srpnu 1944. Americké letectvo pak bombardovalo Brno znovu v listopadu toho roku. Byl to nejničivější nálet za celou válku, při kterém zahynulo skoro 600 lidí. V dubnu 1945 shazovali na Brno bomby Sověti. Při dvou náletech zemřelo okolo 300 lidí.

Zdeňka Zavřelová si uchovala silné vzpomínky na bombardování v listopadu 1944. Pracovala v odbytovém oddělení jednoho ze závodů Zbrojovky se sídlem ve slovenské Považské Bystrici. Kancelář měli v pasáži Moravské banky na náměstí Svobody. Jako kryt používali s kolegy bar umístěný ve sklepě.

„Mívali jsme se tam dobře. Seděli jsme u krásných stolečků, já pletla svetry, muži hráli karty. Tenkrát ale padla bomba na chodník u okýnka z dancingu, zasaženy byly i obchodní místnosti nad námi. A převrácený pult zablokoval dveře. Nemohli jsme ven snad čtyři nebo pět hodin. Shora s námi přes díru, která tam vznikla, komunikovali, věděli, že jsme v pořádku, a tak nejprve zachraňovali hůř postižené lidi,“ vypráví. Záchranáři je nakonec vyvedli rozsáhlým podzemím banky kolem trezorů s penězi do Veselé ulice.

Rozbitým městem se pěšky vracela domů úplně prázdnými ulicemi. „Doma slyšeli, že to chytila Moravská banka a byli ve vředu, že se mi něco stalo,“ říká. Při jednom z náletů bomba poškodila i dům v Židenicích, kde bydleli. „Byly tam pavlače. Schodiště, které tam vedlo, se utrhlo. Museli jsme se vystěhovat o kousek dál k maminčině sestře, pak rodiče našli jiný byt,“ dodává.

Rumunští vojáci stříleli z radosti, že je konec

Obyvatelé Židenic se mohli na konci války schovávat do velkého krytu, který pro své zaměstnance vybudovala továrna Svet. „Byl to výborný a bezpečný kryt vybudovaný ve svahu. Také jsme se někdy schovávali ve sklepě u tetičky. Když šla fronta a slyšeli jsme, jak to v Brně řádí, měla jsem velký strach. Bombardovali i naše okolí,“ vypráví.

Když se rozšířila zpráva, že boje skončily, šla hned s matkou domů uklidit. Zametaly střepy z rozbitých oken, vytíraly podlahu a schody na chodbě. „Najednou se blízko nás ozvala střelba. Vyděsilo nás to a s mokrými hadry v rukou jsme utíkaly zpátky do krytu, protože jsme si myslely, že to pokračuje. Ukázalo se, že rumunští vojáci, kteří se utábořili v proluce před naším domem, stříleli na oslavu konce vojny,“ vzpomíná.

Nově ustanovený národní výbor rychle rozhodl o odsunu Němců z Brna. Odejít muselo 20 tisíc lidí. Gardisté je v noci 30. května hnali k rakouským hranicím. Kvůli krutému zacházení nepřežilo pochod více než tisíc lidí. Jedno ze shromaždišť bylo pár set metrů od bydliště pamětnice v Židenicích. „Dlouho je seřazovali. Trvalo to hodiny a hodiny. Chtěla jsem se tam jít podívat, jestli tam není někdo známý, ale maminka to nedovolila. Cestou jich prý hodně pomřelo. Později jsme slyšeli, že se na nich vyžívali hlavně Češi, kteří měli sami máslo na hlavě,“ říká.

Zdeňka měla v té době jiné starosti. Chystala svatbu s Ladislavem Zavřelem, se kterým začala chodit v roce 1940. Po maturitě chtěl studovat jazyky na filozofické fakultě, ale sotva na univerzitu nastoupil, okupanti vysoké školy zavřeli. Přeškolil se na úředníka a válku přečkal jako účetní v mlékárně. Svatbu měli v srpnu 1945. Když hledali zaměstnání s bytem, shodou okolností se dostali do Bílovce. Ladislav uměl několik jazyků a tehdy již znárodněný podnik Koh-i-noor mu nabídl místo v exportu, což ho velice lákalo.

Jako nestraníci jsme byli trnem v oku

Bílovec znamenal pro Zdeňku Zavřelovou zklamání. Městečko, ve kterém do té doby převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, bylo poničené a chystal se odsun Němců. Podnikový byt, který fabrika pro novomanžele připravila, Zdeňka Zavřelová přirovnala k vybydlené maštali. Několikrát se stěhovali, než se zařídili aspoň trochu podle svých představ. Exportní oddělení v Bílovci pražské vedení Koh-i-nooru zrušilo. Zdeňka Zavřelová i její manžel byli elegantní, sečtělí a kultivovaní a do Bílovce nezapadali. Navíc nevstoupili do komunistické strany. Dlouho se v Bílovci s nikým nespřátelili.

Také Zdeňka Zavřelová začala hned v roce 1946 pracovat v Koh-i-nooru jako úřednice. Pak byla asi osm let doma s dětmi. Porodila tři dcery. Do práce se vrátila v polovině padesátých let. Pracovala na cenovém oddělení. Kromě toho se snažila o zkulturnění života v Bílovci. Zasloužila se o založení závodní knihovny, organizovala mikulášské besídky, plesy nebo zájezdy dětí do opavského divadla.

„Jako nestraníci jsme byli někomu trnem v oku. Všiváci a udavači byli všude. Chtěli mě vyštvat z místa, které bylo docela dobře placené. Stěžovala jsem si na okresní výbor KSČ. Poslali do fabriky člověka, který nás měl prověřit. Jeho závěr byl, že nejsme protistátní, ale jen divní, a tak nás nechali být,“ vypráví.

Zdeňka Zavřelová poskytla Paměti národa rozhovor nedlouho poté, co oslavila 100 let. Pořád žila ve svém bytě v Bílovci a s malou pomocí nejmladší dcery Vladislavy a ošetřovatelky se o sebe starala sama. Měla přehled o dění ve světě a strachovala se o to, kam spěje. Řekla, že pro dobro každého člověka i světa je nejdůležitější mluvit pravdu a ctít pravdu, jak to hlásal Jan Hus.