profesor Dr. Vladimír Zbořílek (* 1924)

Vladimír Zbořílek

 

„Do Ameriky jsem přijel se dvěma dolary v kapse.“

 

Rodinné kořeny

 

Profesor Vladimír Zbořílek se narodil roku 1924 v Morkovicích u Kroměříže. Jeho rodiče se seznámili za první světové války, otec sloužil jako voják v rakousko-uherské armádě, byl zajat a v ruském zajetí v Samaře se seznámil se ženou, oženil se a společně se vrátili do Československa. Zde v Morkovicích provozoval otec zahradnictví. Kromě Vladimíra měli ještě dvě děti. Roku 1928 se rodina přestěhovala do okolí Brna (Cacovice), kde si otec zřídil znovu zahradnictví. Jeho podnikání bylo ale zasaženo Velkou hospodářskou krizí roku 1929, protože vlastník pozemku, na kterém zahradnictví stálo, ztratil své jmění při krachu na burze. Poté otec změnil předmět podnikání a zřídil v Brně postupně tři květinové obchody. I toto podnikání bylo zasaženo krizí, takže musel obchody prodat. Po několika těžkých letech nezaměstnanosti založil otec v brněnském předměstí Židenice nové zahradnictví, které dobře prosperovalo. O podnik jej připravili až roku 1951 komunisté. Byl jimi zaškatulkován jako kapitalista a dostal jen velmi malý důchod. Rodiče ve stáří finančně vycházeli jen s podporou svých dětí, proto také roku 1970 odešli za Vladimírem do Spojených států amerických, což jim bylo režimem povoleno, když se vzdají důchodu.

 

 

Za sabotáž se trestalo koncentrákem

 

Vladimír absolvoval Gymnázium Křenová v Brně. Protože je navštěvoval v období druhé světové války a protektorátu, byly podmínky velmi krušné. „Bylo to těžké, protože nám zabavili všechny učebnice, takže jsme si vše museli psát. Určité předměty jsme museli studovat v němčině, např. matematiku. O historii ani nemluvím, ta byla pod plnou kontrolou německé ideologie.“ Gymnázium bylo postiženo německou perzekucí, třídní profesorka pana Zbořílka byla zapojena do odbojové organizace, stejně jako někteří další pedagogové, kteří byli zatčeni a vězněni v koncentračních táborech. Třídní učitelka ale nebyla gestapem odhalena.

 

Deset dní před maturitou byl pamětník roku 1944 totálně nasazen na práci do továrny v Brně. Díky svému handicapu, který měl od útlého dětství (částečně ochrnutá levá noha), nebyl poslán na práci do Německa. Jeho žádost o odklad kvůli maturitě byla pracovním úřadem smetena ze stolu a musel nastoupit na práci do brněnské továrny na součásti do německých letadel. „Při mé technické neobratnosti mi to tam moc nešlo. Snažil jsem se stát se marodem, což se mi bohužel nepodařilo. Nakonec i za cenu, která nebyla moc rozumná: vylil jsem si vařící vodu na levou ruku, ne na prsty, ale na ,nárt‘. A myslel jsem si, že se dostanu alespoň na nějaký čas z práce. Bohužel, závodní lékař, ke kterému jsem musel jít, byl to Sudeťák, se na ruku podíval, zavolal sestřičku a povídá: ‚Obvažte mu to a může jít pracovat pravou rukou.‘ Takže jsem se již o nic takového nepokoušel. On jistě tušil, že jsem si to udělal schválně. A postihy byly tehdy velmi přísné, za sabotáž se trestalo koncentrákem.“ V únoru 1945 ale Vladimír onemocněl skutečně, dostal akutní zánět slepého střeva s komplikacemi. „V nemocnici mne okamžitě operovali a lékař mi řekl, že můj případ je z pětadevadesáti procent smrtelný. Já jsem se z toho ale nějak dostal a do konce války jsem již nemusel přispívat k válečnému vítězství.“

 

Brno bylo osvobozeno Rudou armádou 26. dubna 1945. Protože tam bylo hodně průmyslových závodů, bylo město silně bombardované a na konci války bylo dost poničeno. „Musím říct, že jsem se moc nebál. Rodiče se sestrou a bratrem byli schovaní v krytu, ale já zůstal na zahradě. Sice k nám spadla bomba na dvůr, byl jsem zasypán kousky okna a okenního rámu, ale přežil jsem. Poslední noc jsem se došoural do krytu, kde byli rodiče. Kryt byl v písečňáku, byly tam asi tři tisíce lidí. Tam mne zastihl konec války, tu noc přišli první osvoboditelé ze sovětské armády. Mohu říct, že to byli velmi slušní lidé, které jsme uvítali.“ Protože ale válka  ještě zcela neskončila, nechal sovětský velitel umístit děla nad Zbořílkovo zahradnictví. „První salva znamenala konec jedné strany skleníků. Tatínek uměl rusky, šel za velitelem a vyřídil si to s ním. A je zajímavé, že velitel skutečně rozkázal, aby tam odtud děla odtáhli a umístili je jinam.“

 

 

Alma mater

 

V letech 1945–1948 vystudoval Vladimír Zbořílek Masarykovu univerzitu, obor historie – francouzština. „Kromě toho jsem studoval i další obory, hlavně mne zajímaly jazyky. Nyní hovořím šesti jazyky.“ Univerzita, jako všechny vysoké školy v protektorátu, byla po listopadu roku 1939 uzavřena, nefungovala. Když byla po šesti letech obnovena její činnost, byl enormní zájem o studium. Např. některé přednášky oboru historie nebo sociologie navštěvovalo i dvě stě studentů a konaly se v největších posluchárnách. Studenti museli také pomáhat restaurovat univerzitu, obnovit její činnost – např. pomáhali znovu uspořádat univerzitní kartotéky. Tato činnost byla dokonce podmínkou studia v některých oborech jako historie. Řada univerzitních profesorů se nevrátila z koncentračních táborů, nejhůře postižena byla Právnická fakulta MU.

 

Systém studia byl odlišný od současného. Většina studentů dostávala stipendium, které však bylo vázáno na splnění průběžných kolokviálních zkoušek. Studenti navštěvovali přednášky a semináře. Neexistovaly téměř žádné výukové materiály ani oficiální skripta, studenti se museli učit většinou ze svých poznámek z přednášek. Vladimír začal pro spolužáky vydávat skripta ze svých poznámek z pomocných věd historických, což pan profesor ocenil, a dokonce mu pomohl opravit v nich informace.

 

V této době se pamětník také aktivně zapojil do Mládeže Národně socialistické strany, mladí národní socialisté vedli bouřlivé diskuse s mladými komunisty. Odmítl vstoupit do KSČ. To byl jeden z důvodů, proč mu Akční výbor univerzity v létě 1948 nedovolil vycestovat na zájezd do Francie, který organizoval jeho profesor francouzštiny. Francii navštívil jako student již v letech 1946 a 1947. Vyjel na studijní výměny, aby si zlepšil znalost jazyka. Roku 1946 pobýval v Cannes a roku 1947 v Marseille a Paříži. Z cesty do Francie má také humornou příhodu: „V roce 1946 skupina studentů, já mezi nimi, už neměla peníze na zpáteční cestu a dozvěděli jsme se v Paříži, že naši českoslovenští vojáci převážejí nákladní auta UNRRA z Le Havru do Československa a že by nás vzali. Takže jsme jeli do Le Havru a kontaktovali jsme ty vojáky. A oni ochotně řekli: ‚Vezmeme vás, ale musíte mít vojenské mundúry.‘ To nebylo tak těžké. Jenom v mém případě to bylo nezvyklé, protože jsem napadal na nohu. Ale vojáci řekli: ‚To nevadí, my tě oblečeme a budeš dělat raněného vojáka.‘ A tak to bylo. Vojenské stejnokroje byly důležité, protože na cestě do Francie se vojáci, kteří převáželi auta, stavovali v amerických kempech na jídlo. Takže situace byla docela zábavná, poněvadž mne jako raněného vojína podpírali. Docela klidně jsem se s nimi svezl a dobře najedl, poněvadž ve Francii jsme si jídla moc dovolit nemohli.“

 

Když byl roku 1947 v Marseille, došlo v Československu k tzv. krčmaňské aféře, kdy ministři Petr Zenkl, Prokop Drtina a Jan Masaryk dostali poštou krabičky s výbušninami. Za celou akcí stál Krajský sekretariát KSČ v Olomouci, jak odhalilo ministerstvo spravedlnosti vedené národním socialistou Prokopem Drtinou.[1] „A tehdy mi tatínek napsal: ‚Něco se chystá. Kdybys mohl zůstat ve Francii, tak tam zůstaň.‘ Ale já jsem tomu nevěřil.“ Další indicie dostal na Vánoce 1947 od otcova přítele z vojny – komunisty, který jej upozornil, že KSČ brzy převezme moc. Ani tehdy tomu Vladimír nevěřil, protože předpokládal, že v dalších volbách komunisté prohrají. Nenapadlo jej, že dojde k převratu a žádné svobodné volby již nebudou.

„Svůj protikomunistický postoj jsem zachoval i po převratu v únoru 1948.“ Negativní postoj ke KSČ a komunistické ideologii byl ovlivněn zkušenostmi členů rodiny z Ruska. Protože maminka byla ruského původu, rodina také v období první republiky udržovala přátelské vztahy s ruskou tzv. bílou emigrací, což byli lidé, kteří utekli z Ruska před bolševiky, bývalá opozice v Rusku. Tito lidé začali po válce a ještě více po únoru 1948 „mizet“ (snad činnost organizace OBZ – Obranné zpravodajství), což jen utvrdilo pana Zbořílka v jeho postoji k novému režimu. Stále více proto uvažoval o emigraci. Na jaře 1948 také emigroval do Kanady jeho bratr.

 

„Měl jsem ještě štěstí, že jsem mohl dostudovat. Bylo to roku 1948 již po puči, ale ještě to neměli komunisté tak zorganizované, takže se mi podařilo dokončit moje historická studia.“ Studium historie na Masarykově univerzitě zakončil pamětník v červnu 1948 státními zkouškami. Tématem jeho diplomové práce bylo založení Karlovy univerzity, která právě slavila výročí 600 let. Složil tzv. druhé státnice, které ho opravňovaly k výuce na středních školách.

 

 

Rozhodl jsem se opustit republiku ilegálně přechodem hranic

 

V červenci 1948 jeho profesor francouzštiny, který také učil ve Štrasburku, pořádal pro studenty z románského semináře zájezd do Štrasburku, jak už bylo shora řečeno. Z 50 přihlášených studentů jich 49 odcestovalo, jen panu Zbořílkovi byl výjezd na poslední chvíli zakázán kvůli špatnému kádrovému posudku od Akčního výboru, který po únorovém převratu působil na fakultě. Pamětník skutečně plánoval, že zájezd využije k emigraci, což mu však bylo znemožněno. „Rozhodl jsem se tedy opustit republiku ilegálně přechodem hranic. S přítelem, který nebyl student, jsme přešli hranice u Břeclavi. Přechod byl dosti svízelný, ale nebylo to ještě nejhorší. Dostali jsme se do sovětské zóny Rakouska.“ Rakousko bylo totiž až do roku 1955 rozděleno na čtyři okupační zóny – sovětskou, britskou, americkou a francouzskou.

 

Původně plánovali přejít hranice nedaleko Mikulova přes řeku Dyji. „Ale ujel nám autobus. Tak jsme se vrátili domů a maminka říkala, že to je špatné znamení.“ Náhradní plán byl přejít u Břeclavi. „Přítel říkal: ‚Já jsem tam sloužil na vojně a znám to tam.‘ Ale neznal nic. Šli jsme celé odpoledne a k večeru jsme se dostali k hranicím. Přecházeli jsme blízko celního domku a tam nás potkalo první dobrodružství. Přelézali jsme železniční násep a nevěděli jsme, co je za ním. Násep byl blízko pohraniční čáry. Když jsme přelezli násep, uviděli jsme člověka ve stejnokroji. Nevím, jestli to byl četník nebo voják, někdo z Celního úřadu. Měl kolo. A díval se na nás, my se plazili ve vysoké trávě. Již jsme mysleli, že je konec, že nás zatkne. Zastřelí asi ne, nechci z toho dělat nic dramatického, tehdy hranice mezi sovětskou zónou Rakouska a Československem ještě nebyly dobře hlídané. Ale ten člověk se nás snad obával, jestli nemáme zbraň, lehl si a dělal, že spí. Nebo nás chtěl nechat přejít, protože všichni strážci ještě nebyli asi komunisticky indoktrinovaní. Tak jsme přešli. Poštípaly nás tam stovky nebo tisíce komárů, protože tam byly vyschlé přítoky Dyje. Noc byla velmi svízelná, komáři štípali i přes košile. V Rakousku jsme potom našli faru, pan farář nám vyměnil nějaké peníze a poradil kudy na vlak.“

 

 

Dva dny předtím byla skupina uprchlíků úplně rozstřílena sovětskými vojáky

 

Přechod sovětské zóny k Američanům byl obtížnější než vlastní přechod hranic Československa. „Zažili jsme několik dobrodružství. Například ve vlaku, kam přišli sovětští vojáci kontrolovat pasy a papíry. Náhodou jsme ještě měli staré protektorátní kennkarty, které měli také Rakušani. A viděli jsme, že Rakušané se legitimují kennkartami, tak jsme vytáhli svoje. Prošli jsme záhadně, ale všechno dopadlo dobře.“ Uprchlíci měli štěstí, že se protektorátní legitimace Kennkarten vyměňovaly podle příjmení občana dle abecedy, pan Zbořílek i jeho přítel byli až na konci abecedy, takže v roce 1948 neměli ještě legitimaci vyměněnu, jen měli uvnitř razítko Československá republika. Kennkartu vojákům ukázali rutinně jako ostatní cestující vlaku a jejich obrovské štěstí bylo, že vojáci legitimaci odkývali, neotevřeli ji a nestudovali, protože pak by zjistili, že majitelé nejsou občané Rakouska, ale Československa, tedy bývalého protektorátu.

 

Ve Vídni se setkali s dalšími Čechy, svými přáteli, kteří přešli hranice již dříve, a rozhodli se pokračovat společně. „Pět nás se rozhodlo přejít sovětsko-americkou zónu v Rakousku. Museli jsme (se dostat) z americké zóny ve Vídni, přes sovětskou zónu do místa, které oddělovalo americkou zónu od sovětské, to byla, pokud si vzpomínám, řeka Enže (Enns), která se vlévá u Lince do Dunaje. Poněvadž jsme měli přátele, kteří neuměli dobře plavat, a řeka byla dost prudká, rozhodli jsme se přejít po souši. Na jižní části řeky přecházela americká zóna přes řeku, tam jsme se rozhodli přejít. Rozhodnutí nebylo moc rozumné, protože ten úsek byl velice hlídán sovětskými vojáky. Pět nás přešlo jakoby zázrakem, poněvadž mně vypověděly nohy službu. Jak už bylo zmíněno, téměř od narození jsem měl určitou obrnu v levé noze a tolik námahy bylo pro mne příliš. Řekl jsem přátelům, aby mne tam nechali, protože jsem mluvil rusky, moje matka byla ruského původu. Takže jsem je skoro ujistil, že se z toho nějak dostanu. Přátelé mne vzali na záda a zónu jsme přešli k Američanům. Ti se strašně divili, že se nám to podařilo. Prý dva dny předtím byla skupina těch, kteří chtěli přejít, úplně rozstřílena sovětskými vojáky. Tak jsme už byli v bezpečí.“

 

Další problém byl najít uprchlický tábor, kde by byli přijati. „Tábory byly plné fašistů z minulé války a ti nás odmítli přijmout, i když tábory byly určeny pro všechny uprchlíky.“ Nakonec nalezli útočiště v táboře v Salcburku, odkud pan Zbořílek napsal svému profesorovi, který zůstal ve Štrasburku a nevrátil se do Československa. Profesor mu zařídil stipendium na univerzitě Sorbonna v Paříži.

 

 

Četníci mi nevěřili, že žiji v sousední vesnici, a zatkli mne

 

Otázkou bylo, jak se do Paříže dostat. Pamětníkova anabáze pokračovala přes Německo do Francie. Dále putoval již sám, protože jeho přítel technik si našel zaměstnání v Rakousku. Přes Innsbruck se dostal do francouzské zóny Rakouska, odkud přešel do francouzské zóny Německa, kde se snažil získat vízum pro cestu do Francie. To však stále nedostával, až se obával, že se mu nepodaří se dostat do Paříže včas – do začátku akademického roku na Sorbonně. „Měl jsem strach, že se nedostanu na univerzitu včas. Tak jsem se rozhodl sám přejít z Německa do Francie. Bylo to u Verdunu, nevím přesně kde. Přechod byl dost svízelný kvůli mému handicapu levé nohy. Ztratil jsem kvůli bouři orientaci, poněvadž jsem neměl ani kompas, ani mapy a řídil jsem se podle hvězd nebo měsíce. Po dvou dnech jsem přišel znovu skoro tam, odkud jsem vyšel. Poněvadž jsem nechtěl zůstat v Německu, znovu jsem se pokusil přejít, což se mi podařilo. A když jsem byl v příhraniční oblasti a nastupoval do autobusu, který mne měl dovézt do města, myslím Nanntes, tak jsem byl zatčen. Autobus stavěl před restaurací, ze které vyšli četníci, a ptali se, odkud jsem. Já jsem sice mluvil francouzsky, ne ovšem perfektně. Mluví tam vlastně většinou německým dialektem. Četníci byli Francouzi a věděli, že nejsem odtamtud, třebaže jsem jim tvrdil, že žiji v sousední vesnici, nevěřili mi a zatkli mne.“ Na stanici se pan Zbořílek legitimoval svým diplomem. Když četníci zjistili, že je univerzitně vzdělaný, předpokládali, že by mohl mít nějaké tajné informace. Proto zavolali vojenského velitele, který ho vyslýchal. Žádné tajné informace pamětník neměl, ale přesvědčil velitele, aby jej neposílal zpět do Německa, kde byli lidé, kteří přecházeli hranice, zavíráni na několik týdnů, ale aby jej deportovali do Štrasburku. Ve Štrasburku byl krátce, jen pár hodin, držen ve vězení, kde alespoň dostal po náročné cestě dobře najíst. Poté jej vyzvedl pan profesor a podivil se, že nachází ve Francii právě Zbořílka, kterému nebyl zájezd povolen, zatímco všech 49 účastníků zájezdu se vrátilo do ČSR.

 

 

Cesta do Ameriky

 

Pan profesor pamětníkovi nabízel, aby zůstal studovat ve Štrasburku, on ale upřednostnil Sorbonnu. V Paříži poté studoval španělštinu, franštinu a historii obou těchto zemí na Sorbonně jeden rok, po který pobíral stipendium. Žil na ubytovně pro uprchlíky, kde působil jako překladatel pro ostatní. Po roce, když skončilo jeho stipendium, odešel do Španělska, aby se zdokonalil ve španělštině. V Madridu si podal žádost o vízum do Spojených států amerických, na které však čekal až do roku 1951. „V roce 1952 jsem emigroval do Spojených států, se dvěma dolary v kapse.“ Do USA jel lodí z francouzského přístavu v Le Havru, vypůjčil si od přátel peníze na cestu, a když zaplatil cestu, zbyly mu dva dolary.

 

Začátky v Novém světě byly svízelné, Vladimír Zbořílek musel nejprve požádat o pomoc svého přítele. Našel práci v továrně na výrobu sešívaček v New Yorku. Protože však nebyl příliš technicky zdatný, práce mu moc nevyhovovala a brzy ji opustil. Dostal totiž možnost zlepšit si znalost angličtiny na experimentální škole v Connecticutu, kde pobyl tři měsíce. Od následujícího jeho zájmu získat práci ve veřejné knihovně sešlo, ale záhy si našel zaměstnání ve firmě Stechert-Hafner, která se věnovala dovozu a vývozu knih z celého světa. Jeho práce spočívala v klasifikaci nově dovezených knih podle oborů a kalkulaci jejich cen v dolarech. Práce byla zajímavá, ale pana Zbořílka stále lákala pedagogická činnost.

 

 

Profesorem slovanských jazyků

 

Česká organizace v New Yorku mu po dvou měsících pomohla najít toužené zaměstnání – v akademickém roce 1953-1954 suploval výuku španělštiny na malé College v Coloradu. V letech 1954–1956 učil španělštinu a historii na dívčí škole v New Hampshire. Během letního jazykového kurzu na Harvardově univerzitě se seznámil s profesorem z University of California v Berkeley, kde se od roku 1956 rozhodl pokračovat ve studiu historie. Protože ještě nestihl našetřit dostatek finančních prostředků, mohl ze začátku studovat hlavně díky podpoře svých přátel. Hned druhým rokem získal však placenou asistenturu (teaching assistant) v oboru historie.

 

Později pamětník změnil svůj obor a specializoval se na slovanské jazyky. Po vypuštění sovětské družice Sputnik roku 1957 totiž Spojené státy více potřebovaly specialisty na slovanské jazyky a podporovaly toto studium. Pan Zbořílek získal místo jako pedagog na Slovanském oddělení Univerzity v Berkeley, od roku 1965 vedl České oddělení univerzity. Roku 1969 získal v Berkeley doktorát. Specializoval se na ruskou literaturu 19. století, zabýval se vlivem přírody na literaturu. Téma jeho disertační práce bylo: „Tolstoj a Rousseau“. Jedním ze tří posuzovatelů disertace byl recipient Nobelovy ceny za literaturu v roce 1980 Czeslaw Milosz, který byl dlouholetým profesorem Slovanského oddělení na Univerzitě v Berkeley. Prof. Milosz byl také předsedou komise jeho ústních zkoušek.

 

Když srovnává systém výuky na amerických a českých univerzitách, zmiňuje zcela jinou roli profesora ve výuce. Zatímco v Čechách profesor přednášel a studenti si pilně zapisovali jeho myšlenky, ve Spojených státech má profesor především vést své studenty k diskusi, k vlastní aktivitě. Profesor má k tématu základní přednášku a poté tzv. teaching assistents vedou „cvičení“, na kterých se studenty látku detailně probírají, diskutují o textech a poté studenty zkoušejí. Zkoušky jsou zpravidla písemné. Jen při dokončení doktorátu skládal pan Zbořílek také ústní zkoušky po úspěšném absolvování písemek.

 

Berkeley bylo v této době jednou z nejlepších amerických univerzit. V 60. letech se také stalo kolébkou různých hnutí – Flower Children (hippies), levicová hnutí mládeže šířící maoismus a další odnože komunismu atd. Pan Zbořílek tato hnutí zažil přímo v jejich počátcích v Berkeley, které se stalo centrem studentských bouří – např. roku 1970 protestovali studenti proti americkému bombardování Kambodže. Pamětník vzpomíná na opatrný postup univerzity: „Dostali jsme příkaz, že přijdou-li radikálové do našich tříd, nemáme s nimi bojovat ani polemizovat, ale podřídit se tomu, co chtějí. Poněvadž univerzita byla zodpovědná za studenty a mohlo dojít k nepříjemnému střetnutí s radikály. Pamatuji si, že jsem vedl kurz české literatury, měl jsem asi patnáct studentů a do třídy přišel nějaký maoista a snažil se zainteresovat studenty, aby se přidali k protestujícím. Nechal jsem ho mluvit asi čtvrt hodiny a potom jsem vyzval studenty, aby se rozhodli, co chtějí. Oni ho vyhodili. Potom jsme přenesli přednášky do soukromého bytu, protože univerzita skoro přestala fungovat.“ Jen jeden student se připojil k maoistovi a později se panu Zbořílkovi omluvil, že odešel z přednášky.

 

Roku 1969 zažádal pamětník o vízum do USA pro své staré rodiče, kteří žili osamoceni v Brně. Vladimír totiž emigroval do Spojených států, jeho bratr odešel ještě před ním v roce 1948 do Kanady a roku 1968 emigrovala do Kanady i sestra. Až roku 1970 bylo rodičům umožněno vycestovat do USA, poté co se pamětník zaručil, že se o ně postará, že nebudou odkázáni na veřejnou péči. Otec zemřel již osm měsíců po příjezdu do Spojených států, ale maminka s Vladimírem žila ještě 16 let. Odstěhovali se společně na Floridu, kde pro ni bylo lepší prostředí. Od roku 1970 pracoval profesor Zbořílek na univerzitě v Miami, odkud odešel roku 1995 jako profesor emeritus do penze. V Miami žije částečně i v současnosti, část roku však s manželkou tráví v České republice, v západních Čechách.

 

Vladimír Zbořílek vždy udržoval kontakty s českými emigranty a krajany ve Spojených státech. V Miami navštěvuje Český a slovenský kulturní klub. Téměř od jejího vzniku roku 1958 se profesor Zbořílek zapojuje také do činnosti významné vědecké organizace Společnost pro vědy a umění (Czechoslovak Society of Arts and Sciences).[2]

 

Poprvé se do vlasti vrátil až po roce 1989, když padl komunistický režim. Bylo mu také vráceno občanství, takže má nyní české i americké občanství. „Jsem doma tam i zde.“ Díky dlouholetému pobytu ve Spojených státech je jeho české smýšlení mnohdy ovlivněno americkým pojetím života, jako např. nadšeným přijetím známého výroku prezidenta Kennedyho: „Neptej se, co stát může udělat pro tebe, ale co ty můžeš udělat pro stát.“

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 8. srpna 2012.

[1] Viz TOTEV, J. Krčmaňská aféra. Totalita. Dostupné na WWW: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/a_krcman.php

[2] Viz Czechoslovak Society of Arts and Sciences. Dostupné na WWW: http://www.svu2000.or