Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jakýkoliv odpor proti totalitě má smysl
narozen 3. dubna 1951 v Novém Jičíně v křesťanské rodině
v letech 1966 až 1969 vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu v Novém Jičíně
v srpnu 1968 se zapojil do protestů proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy
s různými projevy odporu pokračoval se skupinou kamarádů až do roku 1970
v lednu 1970 byl zatčen v souvislosti s šířením letáku připomínajícího oběť Jana Palacha
odsouzen komunistickým soudem za pobuřování k devíti měsícům nepodmíněně
po propuštění pracoval v podniku Pramen jako skladník a závozník
poté zásobovacím referentem Okresního stavebního podniku v Novém Jičíně
v listopadu 1989 se zapojil do dění sametové revoluce
soudně rehabilitován, získal status příslušníka odboje proti komunismu
Skupinka studentů a mladých lidí z Nového Jičína patří k jedněm z prvních obětí politických procesů po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, která v srpnu 1968 rázně ukončila snahy o demokratizaci společnosti. Josefa Zdráhala, Karla Žižku, Pavla Majkuse a Jaroslava Vašinku poslaly komunistické soudy do vězení na čtyři až dvanáct měsíců. Jejich hlavním proviněním bylo šíření letáků před prvním výročím upálení Jana Palacha v lednu 1970, které připomínaly jeho odkaz a vybízely k odporu proti potlačování svobod a pokračující sovětské okupaci.
V té době už začala takzvaná normalizace a projevený nesouhlas s přítomností sovětských vojsk, která byla podle nového vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem bratrskou pomocí, znamenal vyhazov ze strany, často i ze zaměstnání, a jak dokládá případ novojičínských studentů, v některých případech i vězení.
Pamětník Josef Zdráhal strávil za mřížemi devět měsíců. „V letáku, který koncipoval a rozšiřoval, je znevažováno úsilí vedení státu a KSČ o konsolidaci vnitropolitických poměrů a udržení spojeneckých svazků s některými socialistickými státy v čele se Svazem sovětských socialistických republik,“ stojí v rozsudku Krajského soudu v Ostravě z června 1970. Podle soudu se Zdráhal z nepřátelství k socialistickému zřízení dopustil pobuřování proti republice a proti spojeneckým a přátelským vztahům s jinými socialistickými státy.
Josef Zdráhal se narodil 3. dubna 1951 v Novém Jičíně. Jeho rodiče se tam po válce přistěhovali z Kroměříže. Nový Jičín byl z asi osmdesáti procent německý a část obyvatel byla odsunuta do Německa. Zdráhalovi patřili k dosídlencům.
Josef Zdráhal starší dělal až do komunistického puče v únoru 1948 národního správce tamního zemědělského družstva. Po 25. únoru byl z funkce sesazen. Nebyl totiž v KSČ a po spojení Československé strany lidové s komunisty vystoupil i z této své domovské strany. „Zůstal ale kovaným křesťanem a maminka taky. V tomto duchu mě i mou starší sestru vychovávali,“ říká pamětník.
Jeho otec zůstal v zemědělském družstvu jako úředník. Maminka Marie pracovala většinou jako kuchařka. Rodina bydlela v obecním domě. Pamětník se dobře učil, hrál fotbal, věnoval se atletice a šachu. Hltal historické knihy. Začátkem šedesátých let začal pravidelně ladit komunisty zakázanou a rušenou Svobodnou Evropu.
„Na Svobodné Evropě, případně Hlasu Ameriky, jsem poslouchal politické komentáře. Hodně mě zajímaly i hudební pořady. V pozdějších letech jsem poslouchal také Deutsche Welle, kde jsem se zapojoval do různých soutěží. Ladil jsem i rádio Kanada. Jednou mi odtamtud poslali prospekty o kanadské přírodě. Nechápu, co si mysleli, ale v roce 1970 mi je estébáci při domovní prohlídce zabavili. Když pak byla v Novém Jičíně výstava s názvem Kontrarevoluce, visely tam i ty mé prospekty s medvědy. Smál jsem se tomu.“
V roce 1966 byl přijat na střední všeobecně vzdělávací školu, tehdejší gymnázium. Politické uvolnění pražského jara 1968, kdy se do čela Ústředního výboru KSČ dostal Alexander Dubček, bylo znát i v Novém Jičíně. „Takový 1. máj jako v roce 1968 jsem nezažil. Lidé šli do průvodu nadšeně, úplně jinak než předtím a potom. Volali po svobodě a skandovali jména oblíbených reformních politiků.“ Říká, že už někdy v patnácti letech mu začalo docházet, že žije v nesvobodě. „Otec tvrdil, že poměry se hned tak nezmění. Rok 1968 proto byl i pro mě překvapením. Táta ovšem nevěřil, že nás Rusové pustí a prorokoval, že to nedopadne dobře.“
Dne 21. srpna obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Sedmnáctiletý pamětník vyrazil s kamarádem Pavlem Majkusem do ulic a školní ruštinou vysvětlovali sovětským důstojníkům, že jejich přítomnost je zbytečná a mají se vrátit domů. Zatímco ostatní armády opustily Československo na začátku listopadu 1968, sovětská vojska zemi okupovala více než dvacet let.
Všeobecný odpor k přítomnosti cizích vojsk přetrvával řadu měsíců. Našli se ale lidé, kteří vojenský zásah schvalovali od začátku. Josef Zdráhal si s kamarády všiml jednoho takového v Novém Jičíně. „Jmenoval se Slavomír Krátký a byl to jednoznačně vítač okupantů. Nevím, jakou měl motivaci, asi chtěl poskočit v zaměstnání. Pracoval ve vojenském opravárenském závodu v Bludovicích. Pořádal dýchánky pro vysoké ruské důstojníky. Celá jeho rodina byla vyloženě bolševická. Později jsme se o něm dozvěděli, že to byl estébák,“ vzpomíná pamětník. Ve veřejně dostupných archivních materiálech se ale nenachází žádný záznam svědčící o spolupráci této osoby s StB.
Krátký bydlel na sídlišti kousek od dalšího pamětníkova kamaráda a pak i spoluobžalovaného Karla Žižky. Ten vypozoroval, kdy se u něj Sověti scházejí. K nelibosti většiny sousedů pravidelně najížděli do ulice velkými vojenskými auty. Jednoho listopadového večera se Zdráhal, Majkus, Žižka a další chlapci sešli a hodili do oken Krátkého kamení. Když zařinčelo sklo, rozprchli se. I když Krátký hned zavolal bezpečnost, viníci tehdy dopadeni nebyli. Později to byl jeden z bodů obžaloby.
Alexander Dubček ustupoval sovětskému tlaku a příznivci reforem postupně ztráceli své pozice. Sovětská vojska se v Československu stále více zabydlovala. Dne 16. ledna 1969 se na protest proti tomuto vývoji zapálil v Praze na Václavském náměstí Jan Palach. V únoru ho následoval Jan Zajíc. Celonárodní nadšení a zároveň protesty proti okupantům pak zanedlouho přineslo mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu, kdy mužstvo Československa dvakrát za sebou porazilo Sovětský svaz.
„I náměstí v Novém Jičíně bylo tenkrát plné lidí. Do té doby jsem takové obrovské nadšení v souvislosti se sportem nezažil. Zanedlouho ale přišlo dubnové plénum, kdy Dubčeka vystřídal Gustáv Husák,“ připomíná konec nadějí pražského jara pamětník, který toho roku maturoval. Přihlásil se ke studiu historie do Brna, ale nepřijali ho. Našel si místo v okresním archivu a byl rozhodnutý, že za rok zkusí znovu stejnou školu.
Při prvním výročí okupace odjel se spolužákem Majkusem stopem do Prahy. Václavské náměstí vřelo demonstranty. Podle odhadů jich tam bylo až sto tisíc. Shromáždění v Praze, Brně a v dalších městech brutálně potlačila Veřejná bezpečnost, armáda a příslušníci Lidových milicí. Několik lidí zabili, desítky zranili. „Použili na nás vodní děla. Hnali nás do postranních ulic. Horší než voda byl slzný plyn. Křičeli jsme ‚gestapo‘. Vytlačili nás k nádraží. Tam někoho zastřelili. Údajně proto, že pálil sovětskou vlajku. Přímo jsem u toho nebyl,“ vypráví. Z Prahy si odvezl obal od slzného plynu. I o ten pak přišel při domovní prohlídce.
Na rozdíl od Pavla Majkuse tenkrát unikl zatčení. Druhého dne dojel stopem do Brna, kde měl přespat u tety. „Bylo 22. srpna a rozhlas hlásil, že je zákaz vycházení,“ vzpomíná na závěr dramatického výročí invaze v Brně, kde dva postřelení demonstranti zemřeli. Tehdy na dvacet let skončily masové protesty proti komunistické vládě.
Josef Zdráhal se dál scházel s kamarády, kteří nesouhlasili s politickým vývojem v zemi a chtěli to nějak projevit. Četli a půjčovali dalším lidem brožury z exilového vydavatelství Pavla Tigrida Svědectví, které komunistický režim označoval za štvavé a nepřátelské socialismu. Po prázdninách je přivezl z Francie Karel Žižka, který tam byl na letní brigádě a v Paříži navštívil redakci Svědectví. „Viděli jsme pokračování pražského jara černě, ale odmítali jsme rezignaci a chtěli jsme něco dělat.“
Jako cíl revolty si tentokrát vybrali sídlo Svazu československo-sovětského přátelství v Novém Jičíně, které se rozhodli demonstrativně poničit. „Jednoho večera jsme rozbili kamenem vývěsní štít. Pavel Majkus naplnil žárovku červenou barvou a hodil to na dveře, takže byly celé rudé. Každý si mohl domyslet, co tím chceme říct.“ Ani tentokrát nebyli odhaleni.
Se známým chemikem dále připravovali zapalování sovětských vlajek, chystali výrobu a šíření karikatur na sovětskou armádu a vedení KSČ. Nejvíce se ale skupinka soustředila na první výročí smrti Jana Palacha v lednu 1970. Josef Zdráhal sestavil text letáku s názvem Vážení spoluobčané, který spolužačka, později spoluobžalovaná Dagmar Břuchanská, rozmnožila. „Připomínal jsem, že myšlenky pražského jara zapadly, že nastupujeme úplně jiný kurz, že tady máme okupační armádu, že hrozí návrat k neblahým 50. letům a že bychom se s tím neměli smířit,“ shrnuje sdělení letáku.
V předvečer výročí Palachova upálení vylepovali desítky těchto letáků na frekventovaných místech v Novém Jičíně. Bezpečnostní orgány měly pohotovost. Pamětník dodnes neví, jestli v Novém Jičíně vybudilo zvláštní aktivitu bezpečnosti udání. Jisté je, že Pavel Majkus byl těsně po vylepování plakátů zatčen. Na rukou měl ještě barvu.
„Majkus nás tenkrát neprozradil, ale Bezpečnost si při prověřování jeho styků našla cestu k nám a postupně si to dala všechno dohromady,“ vypráví. Dne 16. ledna odpoledne zatkli i Zdráhala. Ve vazební věznici v centru Ostravy strávil skoro půl roku. „Byly to asi nejtěžší chvíle mého života. Za snahu dorozumět se morseovkou s Pavlem Majkusem, který byl zavřený ve vedlejší cele, jsem skončil v samovazbě. Tam to bylo ještě horší.“
Podle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně z jara 1970 měla být většina obžalovaných potrestána nepodmíněnými tresty. Výjimkou byl vedle nejstaršího Jaroslava Vašinky právě Zdráhal, který měl jít do vězení na čtyři měsíce. Státní zástupce ale nebyl spokojen a žádal přísnější, exemplární tresty. V červnu 1970 byl Zdráhal odsouzen krajským soudem na devět měsíců nepodmíněně, Vašinka na dvanáct měsíců. Také Žižku a Majkuse poslal soud do vězení.
„S odstupem času si říkám, že to mohlo být horší. Chtěli nás soudit i za podvracení republiky a navíc jako organizovanou skupinu, což nám naštěstí neprokázali. V padesátých letech bychom ale dopadli rozhodně hůř, ale také později v letech sedmdesátých, kdy soudy v politických případech přitvrdily. Měli jsme štěstí, že normalizace teprve začínala,“ říká.
Vzhledem k tomu, že ve vazbě strávil skoro půl roku, zbývaly mu ve výkonu trestu asi tři měsíce. Byl zařazen do první nápravné skupiny v Ostravě-Heřmanicích. „Musel jsem pracovat. Nejprve jsem v dílnách vedle vězeňského areálu montoval pračky, potom jsem uklízel. Nejhorší bylo neustálé buzerování a kontrolování, ale také špína a hlad. Jídlo tam bylo ještě horší než ve vazbě. Ve volnu jsem měl možnost hrát šachy. Mým největším soupeřem byl muž, který zabil kosou manželku. V závěru trestu byl za dobré chování přeřazen do mírnějšího režimu, a tak jsme spolu hráli,“ vzpomíná.
Nedlouho po propuštění na svobodu pamětníka navštívili příslušníci StB a vyptávali se ho na práci a styky se spoluobžalovanými. Zaměstnání se mu podařilo najít v novojičínském podniku Pramen, kde dělal skladníka. Po několika měsících byl odveden na vojnu. „Poslali mě nejdál, kam to šlo, do Košic. Proti Heřmanicím to ale byla krása. Dokonce mě nechali dělat ve skladu s potravinami. Akorát mě moc nepouštěli domů. A také mě otravovali příslušníci kontrarozvědky otázkami, jestli prý nerozšiřuji nějaké zakázané tiskoviny. Byly to nesmysly.“
V civilu se vrátil do práce v podniku Pramen. Aby si více vydělal, začal tam dělat závozníka. A protože na vysokou školu mohl zapomenout, vystudoval dálkově alespoň střední ekonomickou školu ve Frýdku-Místku. Poté se mu podařilo získat místo referenta pro zásobování. Asi po deseti letech přešel do Okresního stavebního podniku Nový Jičín, kde pak pracoval dalších asi dvacet let v oddělení materiálně-technického zabezpečení.
StB ho v sedmdesátých letech lákala ke spolupráci. „Tenkrát vzniklo v Novém Jičíně sdružení ochránců přírody, mělo to zkratku TIS, které se snažilo o ekologickou politiku, a to se nelíbilo tamnímu okresnímu výboru KSČ. Estébák, který mě navštívil, chtěl, abych se mezi ty ochránce dal a donášel jim. Odmítl jsem to. Pak ještě v osmdesátých letech za mnou přišel nějaký poručík Krása a vyptával se mě na styky se spoluobžalovaným Vašinkou, který emigroval. Nic jsem mu neřekl a spolupráci jsem s nimi ani tentokrát nenavázal.“
V pátek 17. listopadu komunistická policie násilně potlačila shromáždění vysokoškoláků v Praze na Národní třídě. Tvrdý zásah inicioval masové demonstrace proti komunistické vládě, které vedly k pádu režimu. Josef Zdráhal se hned zapojil do převratu jako člen stávkového výboru ve stavebním podniku. Byl také nominován do občanské komise, která prověřovala příslušníky StB. „V okrese Nový Jičín jich bylo dvanáct. Žádný z těch, kteří mě kdysi otravovali, už tam nebyl,“ říká. Vstoupil do Československé strany lidové (později KDU-ČSL) a dva roky byl zastupitelem Nového Jičína.
Ve svobodných poměrech ještě několik let pracoval ve stavebním podniku. Udělal si zkoušky ze zbožíznalectví a stal se soudním znalcem. Několik let měl trafiku. Úspěšně se účastnil různých vědomostních soutěží. Byl aktivní v KDU-ČSL a také v Konfederaci politických vězňů. Docílil plné soudní rehabilitace a také přiznání statusu příslušníka protikomunistického odboje. „Nelituji měsíců ve vězení. Kdybychom jen stáli a poslouchali vrchnost, nevím, jak bychom žili. Za normálních okolností bych jistě vystudoval vysokou školu. Bylo to pro mě hodně důležité, ale ještě důležitější bylo neuhnout ze svého přesvědčení.“ Budoucím generacím Josef Zdráhal vzkazuje: „Nevěřte žádné totalitě.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Petra Sasinová)