Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Zdráhalová (* 1921)

• narodila se 12. prosince 1921 ve Velké Bystřici

• otec Karel Grunt pracoval jako mistr ve slévárně Kosmos

• po základní škole začala v roce 1936 pracovat v kanceláři

• v roce 1945 se provdala za Antonína Zdráhala

• rodina bydlela v Šumperku

• dcera se provdala do Německa

• v roce 2021 žila v domově pro seniory v Červené Vodě

Vlasta Zdráhalová toho prožila tolik jako málokterý jiný člověk. Když se před druhou světovou válkou a v jejím průběhu vyostřily vztahy mezi Čechy a Němci, byla již mladou ženou. Podle její zkušenosti byli němečtí starousedlíci lepší než Češi, protože Češi prý udávali. Své tvrzení doložila jedním případem Čecha jménem Knoll, který ve Velké Bystřici udal někoho z českých lidí, pravděpodobně v době války.

„Mně se mezi Němci mnohem lépe žilo než mezi Čechy,“ říká pamětnice. S Němci prý dobře vycházela i za války. Vzpomněla si také na obsazení okleštěného Československa nacistickou armádou a tvrdila, že německé vojáky na nádraží všichni vítali. Uvedla také, že za války byly zakázané zábavy, a tak tancovali na humně u hudby z gramofonu.

Pamětnice se narodila ve Velké Bystřici u Olomouce 12. prosince 1921. Maminka se jmenovala Filomena, otec Karel Grunt pracoval v továrně Kosmos jako mistr ve slévárně. Vlasta byla nejstarší, měla ještě dvě mladší sestry – Jarmilu a Elišku. S rodiči chodili každou neděli do kostela, byli příslušníci Církve československé. Pamětnice zdůraznila, že se měli dobře díky rodičům, kteří se o ně starali: „Rodiče do nás vtělili své vychování. Já jsem každému pomáhala, co jsem mohla.“

Vlasta Zdráhalová vzpomínala na svého přísného otce: „Nic nám neodpustil, bil nás důtkami. Jednou při tělocviku jsme měli trenýrky a učitelka viděla mé šrámy na zadku. Zavolala mě a ptala se, od čeho to mám. Já řekla, že od táty. Tak si tátu pozvali do školy a řekli mu, že bitím se děti nevychovávají. Pak byl klid. Jednou jsem také pozvala celou třídu k nám na zahradu na jahody. To jsem také dostala bití. Ale jinak jsme se měli dobře.“

Museli pomáhat, ale měli se dobře i za války

Když matka chodila do práce, hlídala je stařenka. „To byla zlatá žena! A měli jsme se dobře, zabilo se prase, vyudilo maso, měli jsme sádlo. Za války jsme se měli dobře. Všechno záleželo na rodičích. My měli přísného otce, ale jinak hodného. A to je správné,“ dodává pamětnice.

I když jako děti musely doma pomáhat a pracovat na poli, Vlasta Zdráhalová uvedla, že se vždy měli dobře a měli i dostatek jídla. A dobře se měli i za války. Několikrát také zopakovala, že podle její zkušenosti byli starousedlí Němci lepší než Češi, protože Češi prý udávali. Své tvrzení doložila jedním případem Čecha jménem Knoll, který ve Velké Bystřici udal někoho z českých občanů, pravděpodobně v době války. „Mně se mezi Němci mnohem lépe žilo než mezi Čechy,“ doplňuje.

Po vychození obecné školy a čtyř měšťanek šla kolem roku 1936 do fabriky na výrobu kamen Moravia v Mariánském údolí. Tam pracovala v kanceláři v telefonické ústředně, pak dělala účetní. V podniku pracovali převážně Němci. A s Němci prý dobře vycházela i za války. Vzpomněla si rovněž na první den války, kdy příchozí německé vojáky podle jejích slov na nádraží všichni vítali. Uvedla také, že za války byly zakázané zábavy, a tak tancovali na humně u hudby z gramofonu.

Po narození dětí zůstala v domácnosti

V roce 1945 po válce se Vlasta vdala za Antonína Zdráhala, kterého poznala v Bystřici na zábavě. I on pracoval v Moravii, a to ve slévárně jako mistr. Manžel byl o dva roky starší. A když se vdala, přestěhovala se s ním do Šumperka. Ke komunistické straně netíhli, otec i manžel byli sociální demokraté. Na komunisty ale prý nenadávali.

V roce 1947 se jim narodil syn Vlastimil, v roce 1951 dcera Hana, která se v polovině 70. let provdala za Němce a odstěhovala se do Norimberka. „Když jsem měla děti, už jsem nešla pracovat, až do důchodu jsem byla doma. Manžel se o mě staral. Hodně jsem pletla. Jednou jsem byla u dcery v Německu. Tam se mně také moc líbilo, ale cosi mě táhlo domů,“ vzpomíná Vlasta Zdráhalová. Němčinu měli povinnou už ve škole a naučila se ji také v Moravii, kde spolupracovala s německými kolegy.

Ke stáří zůstala bydlet se synem v Šumperku a nakonec se přestěhovala do Domova pro seniory sv. Zdislavy v Červené Vodě. „A co bych vzkázala mladým? Aby pracovali!“ uzavírá své vyprávění Vlasta Zdráhalová.