Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ernest Zederbauer (* 1947)

• narozen 9. června 1947 v Unsefrau-Altweitra v Dolních Rakousích

• vyučil se pokrývačem a instalatérem

• od roku 1970 řídil rodinný podnik

• zažil existenci i pád železné opony

• vykonával funkci zastupitele ve městě Weitra (Vitoraz)

• napsal detektivní román

• v roce 2020 žil Ernest Zederbauer ve Weitře

Ernest Zederbauer se narodil 9. června 1947 v Unsefrau-Altweitra v Dolních Rakousích. Předkové z otcovy strany žili v oblasti Waldviertel, matčina babička pocházela z rodiny Schmidových, kteří v šumavském Anníně úspěšně provozovali sklárny. Pamětníkova matka studovala obchodní školu a v rodinném podniku vedla účetnictví, otec se vyučil klempířem a postupně převzal od Ernestova děda instalatérskou firmu. Ernest vyrůstal s mladší sestrou v rakouském městečku Weitra vzdáleném dvanáct kilometrů od českých hranic.

O válce s otcem mluvili zřídka

Pamětníkův otec sloužil za druhé světové války u wehrmachtu. Chtěl se stát vojenským pilotem, ale jako pokrývače ho zařadili do leteckých dílen. S Ernestem se o válce bavili jen zřídka, na nacismus měli různý názor a oběma připadalo, že ten druhý je neobjektivní. Otec se snažil synovi popsat bídu, která panovala v kraji před válkou, a ekonomické zlepšení, jež se projevilo po připojení Rakouska k Německu, a vysvětlit tak toleranci Rakušanů k nacistické říši.

Sovětská zóna

Ernest navštěvoval základní školu ve Weitře. Oblast spadala po válce do sovětské zóny. Ve svém vyprávění vzpomínal pamětník na sovětské vojáky, které vídával jako chlapec rybařit u řeky Lužnice. Hochům dávali sladkosti a vycházeli s nimi dobře. Věděl však, že těsně po válce se sovětští vojáci dopouštěli na Rakušanech násilí, z vyprávění znal příběhy o znásilněných ženách. Sověti nebyli mezi domácím obyvatelstvem oblíbeni. Některé vdovy se s vojáky přesto spřátelily a využívaly je i v hospodářství. Místní je za to nezřídka odsuzovali. Z partnerství s těmito vojáky se ve Weitře narodilo i několik dětí, také na ně se občas hledívalo svrchu. Sovětská vojska opustila Rakousko v roce 1956.

Pamětník znal ve svém okolí řadu Němců, kteří museli kvůli své národnosti odejít z Československa na konci druhé světové války. V první polovině padesátých let dvacátého století odešla velká část těchto odsunutých Němců z Rakouska do Německa. V rozhovoru zmínil i osud sestřenice Adolfa Hitlera, která žila nedaleko Weitry. Na konci května roku 1945 ji i s manželem odvlekli sovětští vojáci, jejich pět osiřelých dětí pak vychovala děvečka. Až po letech se rodina přes Červený kříž dozvěděla o smrti rodičů v Rusku.

Železná opona

Železnou oponu, jež vyrostla na rakousko-české hranici v první polovině padesátých let dvacátého století, začal Ernest vnímat jako náctiletý chlapec. K hranici měli zakázáno přibližovat se. Cestou z Nagelbergu do Gmündu na železný plot se strážními věžemi dobře viděli, rozeznali i dvojici hlídkujících vojáků. Předěl mezi západem a východem působil na mladíka nepřirozeně, jako by zde končil svět. Přátelé žijící těsně u hranic mluvívali o střelbě, jež se, hlavně v noci, z české strany hranice ozývala. Měli na paměti případ, kdy prchajícího z komunistické země zastřelili českoslovenští pohraničníci až na rakouském území. Často se dohadovali, zda stráž opět pálila na uprchlíky snažící se uniknout na Západ.

Pamětník si pamatoval i na medializovanou událost, kdy amatérský rakouský letec s malým letadlem vzlétl z letiště v Dobersbergu a omylem přelétl hranici s Československem. Pilot byl dvěma stíhačkami MIG ihned donucen přistát v Čechách, jako podezřelý ze špionáže podstoupil několikadenní vyšetřování, než se mohl vrátit zpět na Západ.

Ernest se ve škole učil o nesvobodě, která v komunistickém bloku panuje, konkrétní život za železnou oponou si však představit neuměl. Do Čech se podíval poprvé během Dubčekovy éry v šedesátých letech dvacátého století. Tehdy museli na hranicích absolvovat zdlouhavou prohlídku prováděnou československými celníky, kromě kontroly víz a cestovních dokumentů jim pečlivě prohledali i automobil. Česká města mu připadala zanedbaná a šedivá.

Od šedesátých let navštěvovala Zederbauerovy matčina vzdálená sestřenice z Čech. Před jejím příjezdem museli potvrdit řadu dokladů a zaručit se, že jí poskytnou stravu a ubytování.

Strach v srpnu 1968 a rodinný podnik

Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy vnímali lidé žijící na západní straně železné opony velmi intenzivně. Od přítele sloužícího v rakouské armádě věděl Ernest o vyhlášené pohotovosti. Mezi obyvateli pohraničí panovala obava, aby se nerozpoutala válka a vojáci sovětského bloku nenapadli i Rakousko.

Ernest se vyučil ve firmě svého otce klempířem a instalatérem a vzdělání si doplnil kurzy na odborné škole v Zistersdorfu. V roce 1970 převzal pamětník vedení otcova instalatérského podniku, později k němu připojil i strýcovu firmu v Gmündu. Zaměstnával celkem šestnáct lidí, kteří pracovali na zakázkách v celé oblasti Waldviertlu.

Pád železné opony

Možnost demokratických změn v komunistickém bloku si pamětník připustil až ve druhé polovině osmdesátých let dvacátého století s nástupem změn v Sovětském svazu. Výrazným zážitkem se pro Rakušany stalo otevření hranic v prosinci roku 1989, kdy z české strany přicházelo přes hranici do Gmündu pěšky v jediný den několik tisíc návštěvníků. Během několika hodin zmizely z Ernestova instalatérského obchodu všechny letáky a prospekty. Češi vykoupili řadu artiklů v obchodech s elektrem či v potravinách. Také Rakušané začali jezdit do Čech, kde výhodně nakupovali benzín a využívali oproti domácím poměrům velmi levné služby, například kadeřnictví.

V polovině devadesátých let navštívil pamětníkův podnik manželský pár z Čech a požádali Ernesta, zda by je neprovedl. Uvažovali o podnikání v oboru a chtěli poznat fungující firmu. Když jim pamětník ukazoval sklad, ohromení Češi se svěřili, že tolik položek by se nenašlo ani v největším českém velkoobchodě.

V době natáčení rozhovoru, třicet let od pádu železné opony, již pamětník nevnímal výrazné rozdíly mezi Čechami a Rakouskem a oceňoval rychlost, s jakou sousední země dokázala překonat zaostalost vzniklou v době komunismu. Snad jen na venkově najdeme dodnes odlišnosti, postkomunistické vesnice jsou méně upravené, stále zde lze nalézt chátrající stavby.

Někteří by chtěli hranici opět uzavřít

Ernest vykonával více než třicet let funkci zastupitele ve Weitře. Stal se jedním ze zakladatelů vyhlášených adventních trhů v tomto městě. Těšila ho přeshraniční přátelství s českými městy a spolky v oblasti kultury, školství či mezi hasiči. Společně s Klubem českých turistů vybudovali stezku kolem řeky Lužnice. Při setkání se sousedy z Česka oceňoval jejich znalost němčiny a litoval, že se v mládí nesnažil pochytit od českých příbuzných alespoň základy češtiny. Zároveň připustil, že mladší generace Čechů už německy tolik nehovoří.

V době natáčení rozhovoru, v roce 2020, existovali dle pamětníka v Rakousku stále lidé, kteří by souhlasili s opětovným uzavřením hranic a postavením plotu. Tento názor zastávají lidé výjimečně, většinou jde o jedince, kteří měli s Čechy špatnou zkušenost nebo si minulost nepamatují přesně. Mladým lidem by Ernest doporučil, aby poznávali různé národy a kultury, snažili se seznámit s jejich odlišným způsobem života a studovali dějiny. Pokud člověk porozumí, proč jsou lidé různí, dokáže být k odlišnostem tolerantní.

V roce 2020 žil Ernest Zederbauer ve Weitře. Po prodeji rodinného podniku si užíval penze, věnoval se průvodcovství a napsal detektivní román.